Čt, 31/01/2019 - 17:33
5

Věnování: 
for Armiger

S ERICOVA POHLEDU

Už dlouhé věky jsem se takhle nezadýchal! Kletba jakoby zrušila kromě zvířecího vzhledu i veškerou mou fyzickou výdrž. To se mi zrovna moc nehodilo. Vzhledem k tomu, co jsem si tak náhle a vyděšeně uvědomil, tu teď beru schody po dvou a ztrácím přitom zbývající dech! Lidský pomalý dech. Ten, po kterém jsem už mnohokrát toužil jen ve svých snech. Nikde jinde by moje odvaha neobstála. Sny byly vším, byly mou realitou. Tedy až do jednoho okamžiku.

Podlomily se mi kolena, když jsem se ocitnul na první podestě schodiště! Pálila mě stehna a v krku jsem měl sucho. Pichlavou bolest u srdce moje vědomí nedokázalo správně vnímat. Možná ani nechtělo. To pochopení a prozření by bylo katastrofické. Navíc se ta proradná bestie spojila dohromady s tou první původní bolestí, která dorazila s uvědoměním, co má vlastní ruka učinila. Teď to byly sestry, které se spojily proti mně v naší malé soukromé srdeční válce. Každou uplynulou sekundu mi naráz ubližovaly! Nebránil jsem jim v tom, obě dvě jsem si zasloužil.

Zvedl jsem se těžce zpět na bolestivé nohy a prohrábnul krátké černé vlasy, teď tolik zacuchané. Nezáleželo na tom,… přikryl jsem čelo a mokré hnědé oči dlaní,… na ničem nezáleží. Jen na té osobě, která tu tak ochotně těch pár posledních dnů, rozsvěcovala tmavé zdi. Na to, že se semnou bavila, normálně bavila. Na tom, že mě líbala, neochvějně a bez falše. A na tom, jak se celou dobu ta osoba usmívala. Ten úsměv byl jen a jen pro mě, po celou tu dobu. Kousnul jsem se do rtu a snažil se nenaříkat.

 

Před dveřmi do mého tajemného věznícího pokoje, jsem opět skončil na podlaze. Dech se zhoršil, ale námahou to nebylo. Moje oči totiž zaznamenaly kapky krve na klice a kolem ní. Hrdlo se mi automaticky sevřelo! Mysl jakoby se rozdělila vedví. Jedna strana šeptala: Nechoď tam proboha. A ta druhá křičela: Běž, běž, běž! Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale semkl jsem rty a můj pohled zvážněl. Obrnil jsem se proti náhlému strachu a postavil se. Vzal jsem lehce za kliku a v duchu se obhajoval tím, že si to zasloužím, ať je to jakkoliv strašné.

Vytřeštil jsem hnědé oči na mužskou nehybnou postavu v kaluži krve, která se jednou rukou držela za ránu na břiše a tou druhou se natahovala směrem ke kouzelnému obrazu.

Zastavilo se mi srdce, když jsem zpozoroval blonďaté krátké vlasy nasáklé na spodní straně hlavy krví. Nejdřív jsem nedokázal nic, a tak jsem jen zaraženě stál na prahu. Pak do mě vrazil náboj chaotického napětí a já se po pár splašených krocích sesunul vedle mrtvého těla. Prohlédl jsem si pozorně jeho zkrvavenou tvář a cítil vlastní srdce poskočit v nepříjemném úhlu.

Proč jsem si toho sakra nevšiml dřív?!

Ta podoba s mou Sally, ten nos… A ty ústa… Všechno sedělo. Všechno do sebe konečně zapadlo.

Hnědý pohled se mi zakalil a já vypustil stavidla vzteku a bolesti!

V zoufalém pláči jsem položil hlavu na jeho hrudník a pak si ho přitáhnul do svého náručí. Jeho jemnou tvář jsem tiskl k té své a dál naříkal jako děcko, kterému umřelo zvířátko.  Což bylo vcelku přesné přirovnání. Po delší chvilce bolest vystřídala zuřivá nenávist a já se s vražedným pohledem otočil k velkému prokletému obrazu, na kterém teď nebylo nic než krajina.

 

„Vylez, ty děvko!“ Křikl jsem a probodával plátno. „Vylez a vrať ho zpátky!“

Po minutě čekání se na obraze začala zviditelňovat hnědovlasá žena v dlouhých gotických šatech s hlubokým výstřihem. Lehce pobaveně si mě prohlédla, upravila neposedný vlas, co jí utekl z pečlivého účesu, a zvedla bradu nad běžnou rovinu slušnosti.

„Ale. Po tolika letech si žádáš mou osobu zde. Překvapující a neobvyklé. Vzhledem k situaci pochopitelné.“

„Zavři hubu a udělej to!“

„Co z toho budu mít? Tohle je tvůj trest za to, co jsi mi udělal. Nebo si zapomněl, Ericu.“

„Tohle ten trest neobsahoval!“

„To vskutku ne. Měla jsem za to, že je má kletba nezlomná,“ řekla, složila ruce na prsou a pohlédla zklamaně na mé zvířátko. Uvědomovala si, že on za nic nemohl, to bylo zřejmé a taky ještě něco dalšího jí… naštvalo? To poslední slovo mě trochu zmátlo.

„Co to kecáš?! Ty sama si tenkrát řekla, že jí zlomí jen pravá láska, jako bys nemohla zvolit něco originálnějšího!“ V pohádkách a ostatních nadpřirozených příbězích ani jinej kryptonit neexistuje.

„Pamatuješ si jen půlku, což mě nepřekvapuje. Nikdy si mě pořádně neposlouchal.“

„Půlku?“ Podivil jsem se a rychleji zamrkal.

„Nezměnila jsem jen tvou sexy podobu do odporného zvířete, ale i tvou přitažlivou duši.“

„To přesně znamená co sakra?!“

„Že i kdyby ses ty zamiloval, každá dívka co tu kdy byla, by tvou lásku neopětovala. Kletba obsahovala i slova, že ti žádná žena už nikdy nepodlehne. Tím jsem chtěla zajistit, že budeš trpět navždy,“ vyřknula pyšně a pak opět nasadila nespokojenou masku. Její pohled spočinul opět na něm, skoro se zdálo, že je naštvaná na něj a né na mě. „Ale nikdy mě nenapadlo, že by se… stalo toto…“

Mlčky dlouze přemýšlela, jak napravit svou chybu. Její obličej střídal výrazy chaosu a paniky. Nevěděla, jak přesně se postavit k tomu, že jí někdo přechytračil. I když pochybuju, že to měl v plánu. Podíval jsem se zpět do mrtvé tváře a jemně ho pohladil po tváři. Na její názor jsem kašlal.  

 

Byl jsem už dávno rozhodnutý.

„Tak ho obnov,“ vyslovil jsem pevně a odhodlaně. Se zájmem ke mně zvedla zrak.

„Co prosím?“

„Říkám ti, abys tu debilní kletbu obnovila! Ale jeho z toho vynech!“

„Slyšela jsem dobře? Zrovna ty chceš…?“

„Jo slyšelas dobře, děvko!“ „To přece chceš ne,“ „Tak do toho!“

„Za jeho duši?“

„Vypadám snad na to, že chci něco jinýho?!“

„Vypadáš jako zoufalec. Přesně jak sis to vždycky zasloužil.“

„Fajn. A teď ho vrať… jeho mi vrať… prosím…“

„Doufám, že si v téhle žalostné situaci nezapomněl, že podruhé už to nepůjde zlom…“

„Udělej to, Rose,“ řekl jsem jemně. „Prosím…“ Nevím, co v mých očích zahlédla, ale zjevně to, co celé věky vidět chtěla. Zjemnila z čista jasna všechny svoje rysy a já si na malý okamžik vzpomněl, proč se mi tenkrát v době kočárů líbila.

„Jak si přeješ…“ Usmála se smutně a lusknula prsty na obou rukou.

V tom samém okamžiku se země zatočila a mě zahučelo hlasitě v uších! Chytil jsem se za ně a zavřel nad přívalem tělesné bolesti oči. Dům jako by se třásl a následně nasál nepříjemnou smradlavou vůni. Cítil jsem zvláštní tíhu na stehnech a pažích. Bolest se vytratila.

Trvalo to asi minutu a pak to náhle ustalo. Překvapeně jsem otevřel oči a zamrkal. Věci kolem byly rozházené ale nijak nepoškozené. Při pohledu na své dlaně jsem opět trochu nadskočil. Drápy s tmavou drsnou kůží se vrátily a ochlupení celého těla s nimi. Úlevně jsem se pousmál a pohlédl na velký obraz. K mému překvapení bylo plátno zcela bílé a na některých místech zely díry od myších kousanců. Chvíli jsem zaraženě hleděl na něco, co bylo nepochopitelné, než jsem se lekl lehkého pohybu u svých nohou.

 

Pomalu jsem otočil hlavu k bolestivému místu a zjistil, že všechna krev zmizela. Navíc osoba, která ještě před chvilkou byla bledá a mrtvá, najednou měla zpět barvu i dech. Chtěl jsem ho ihned obejmout, ale něco mě zadrželo, strach z něčeho, co by mohl říct. A tak jsem čekal. Zdála se jako by se jen protahoval ze spaní a pak otevřel lehce modré oči. To, jaké kotrmelce mi dělalo srdce, raději nebudu říkat. Prostě byl jsem úplně mimo. Zamrkal, rozkoukal se a pak když si všiml, že na něj koukám s opravdu zamilovaným pohledem, zrudnul až za uši.

„P-p-promiň…“ Vypadlo z něj nervózně a kousnul se do rtu. To mě skoro rozesmálo.

„Zabil jsem tě a ty se mi omlouváš?“

„Ta omluva není za to. A… když už si to zmínil…“ Řekl a tou největší silou jakou teď dokázal vytvořit, mi zaťatou pěstí jednu vrazil přímo na levou část tváře! Chytil jsem se překvapeně za novou bolest a pohlédl na něj s připravenou obranou větou. Ale když jsem viděl, jak mu tečou slzy, neřekl jsem nic. Na jednu stranu byl v právu, to jsem musel přiznat. „Příště se nejdřív podívej, ty debile!“ Křikl a utřel si slzy, které mi asi nechtěl moc ukazovat.

„Omlouvám se,“ řekl jsem a smutně se na něj usmál. To, co následovalo, mi rozbořilo pochybnosti.

Z ničeho nic na mě celou vahou skočil, objal mě křečovitě kolem krku a nedočkavě se přisál na mé rty.

 

Dodatek autora: 

A je tady Eric podruhé a jeho myšlenky s ním :-D Co bude dělat náš teď "Krasavec" a jak hodlá napravit svou drobnou mýlku? :-P Bude jeho čarodějka hodná nebo zlá? Uvidíme... :-D

4.95
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 20)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 2
John: ,,Opravdu se ti omlouvám Johne, nečekal jsem to. Znáš to, stačí...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Keď sa chcete stretnúť s rodičmi svojho partnera určite máte strach ako vás...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 16
Šenk   Ne… to nechceme… Já nechci… Nebo ano…? Zachvěl jsem...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
To ráno, ještě rozespalej ve spodkách, jsem zamířil do koupelny. Možná jsem...