Pá, 31/08/2018 - 19:26
4

Věnování: 
for Armiger

Královská snídaně předčila moje očekávání natolik, že jsem poprvé zalitoval toho, že nemám instagram. Müsli, jogurty, salámy, sýry, paštiky, rohlíky, chleby, vajíčka, okurky, párky, papriky, rajčata, kukuřice a všemožně barevné dezerty a dorty okupovaly celý prostor mezi mnou a Ericem. Stále stejný stůl tak vypadal mnohem menší, než ve skutečnosti byl. Nevadilo mi to, ale vzhledem k tomu, že můj hostitel jedl o samotě a výhradně jen bílé maso, se mi toho zdálo až moc. Asi mi chtěl vynahradit včerejší večeři, která se kvůli jeho náhlému splašení hormonů neuskutečnila. Místo toho mi večer dlouho hleděl do mých očí a snažil se o normální rozhovor, přičemž značně znervózněl pokaždé, co jsem se k němu nahnul blíž. Přišlo mi to roztomilé a zábavné a tak jsem to ještě párkrát zopakoval. Jen tak na truc za to, jak mě vyděsil. Málem jsem si musel měnit už tak dost těsné kalhotky, které by ani víc než mého kamaráda už nepobraly. Přesto jsem byl natolik potěšený změny situace, že jsem mu dokonce zase otřel zvířecí chlupatou tvář, aby nebyl tolik cítit lidskou krví a hnijícím masem. Stejně to nepomohlo, jenom byl trochu čistší a nervóznější.

Vzdychl jsem do prostoru, kde stál přeplněný stůl, a upil dalších pár loků ze svého horkého kakaa. Eric sledoval jak uvolněně jím a celou dobu se na mě spokojeně pousmíval. Kdybych byl trochu chytřejší tak bych si mu řekl o větší satisfakci. Třeba aby mi přinesl další misku čokoládových konfleků. Už od rána bylo znát, že by udělal cokoliv pro mou spokojenost. Včera jsem asi hodně zabodoval v jeho osobním žebříčku. A to nebyla jenom domněnka, protože to lahodné kakao, co teď piju, mi donesl dnes on sám. Od té doby se tak zvláštně usmívá. Ach jo, možná jsem neměl být tak milý.

„Děje se něco? Nebo máš jen radost?“

„Mám ohromnou radost.“

„Je to skoro hmatatelný,“ odpověděl jsem ironicky a ukázal na zbytek jídla. „Ty nebudeš?“

„Sally, to…“

„Nebudu tě sledovat, slibuju. Zůstanu přilepená na týhle židli.“

„O to nejde. Já… Teď to nepotřebuji.“

„Dobře, jen jsem nechtěla, abys držel nějakej hloupej půst. Jako kvůli mně.“

„Dobře.“

„Dobře.“

„Nechtěla bys… se jít projít na zahradu?“

„Jasně. Jdeme.“

 

Docela dost mě tím překvapil, že tak najednou navrhnul, abych opustil pro něj známé prostory. Nejdřív mě kvůli tomu málem podřízne a teď mou maličkost v šedých šatičkách s nadšením skoro tahá ze dveří. I když té jeho sněti křovisek a popadaných stromů se nedalo tak úplně říkat zahrada. Přesto byl Eric schopný najít v té džungli starou cestičku z oblázků, po které mě vedl kamsi za vysoký dvoupatrový dům. Vůbec jsem netušil, že je to tu tak obrovský. Od toho zrezivělého plotu se tohle nedá vůbec postřehnout. A už vůbec jsem nezahlédnul nějaký totálně podezřelý obrovský strom, u kterého se zdálo, že jeho špička zmizela v nízkých oblacích. Začínám mít asi něco se zrakem, protože i po důkladném ostrém zamrkání, se obraz zamlženého vrcholku stromu nezměnil.

Jak je to ale sakra možný? Vždyť je stopro větší než Ericův barák, což už je samo sebou science-fiction představa. Nadzvednul jsem pochybovačně jedno obočí a začínal si o sobě myslet to nejhorší. Nejen, že jsem začal být totální bezzábranovej úchyl, co se týče snů určitě, ale ještě jsem měl denní halušky. Zatřepal jsem hlavou a snažil se fakt utřídit rozházené představy. Jako by snad šly umístit na jiné stanoviště, než na kterém teď jsou.

Opatrně jsem obešel obezřetně kmen toho Pana Úžasňáka a všiml si, že ze země rostou jen obrovské zelené šlahouny a ne kůra. Podíval jsem se po vyčkávajícím Ericovi a chvíli sledoval jeho potěšený až dětinsky radostný hnědý pohled. Pousmál jsem se na něj s menším pobavením a bylo mi jedno jak hloupě a naivně teď nejspíš působím na okolní faunu a flóru.

„Co je to proboha za strom?“

„Třída Rosopsida, řád Fabales, čeleď Fabaceae, rod Phaseolus.“

„A… konkrétně?“ Přešel jsem se sarkastickým pohledem jeho zdlouhavé encyklopedické vysvětlení.

„Phaseolus Coccineus,“ odpověděl mi Eric a namyšleně si odfrknul. V kytkách si na koni, plus pro tebe. Ale fakt se tím nemusel takhle moc vytahovat. Prsknul jsem nespokojeně před sebe.

„Nejsem tak zběhlá v latině, Ericu. Takže, kdybys byl tak laskav a…“

„Fazol Šarlatový.“

„Tohle je fazole?!“

„Ano, tohle je fazole. Pěkná že?“

„Pěkná, není zrovna to slovo, které bych použila.“

„To je zcela očividné z tvého modrého pohledu.“

„Vtipný, ale takhle monstrózní fazole přeci neexistuje. Teda v reálu ne.“

„A měnící se chlap v přerostlého vlka snad existuje v reálu?“ Zeptal se mě trochu ledovějším hlasem a já si všiml, že mu trochu zrudly oči. Zdá se, že je vysazenej na slovo reálný. Ale čemu se divím, že jo. Je to koneckonců pochopitelné, že mu z toho slova naskakuje husina.

„Taky fakt. Bod pro tebe,“ jeho oči se po tomto sdělení nezbarvily zpět do hněda. Spíš se zdálo, že ještě víc zrudly. Nehodlal jsem ale zapírat sám sebe a svoje myšlenky, a tak jsem nezměnil vůbec ducha našeho hovoru. „Jacka si měl k snídani nebo k večeři?“

„Jacka? A jistě…“

„Co znamená - A jistě?“ Eric se jen ušklíbnul a přejel si jedním prstem po velkých bílých tesácích.

„Nejmenoval se Jack,“ řekl stroze a pobaveně se na mě pousmál. Dokonce si naschvál oblíznul zvířecí rty, což mě donutilo těžce polknout. Asi jsem masochista, ale můžu vám říct, že tenhle rudý pohled byl fakt dost sexy. Jako by mě chtěl každou minutu sežrat. A tím nemyslím nic s jídlem.

„Doufám, že byl alespoň dobrej,“ poznamenal jsem a kouknul k zamračenému nebi. Vrchol té jeho pěkné fazole vážně nebyl v dohledu, ani z tohohle úhlu. Až jsem si pomyslel, jednu fakt velkou ptákovinu, kterou oblbujou každého prcka, aby ho měli čím stra…

.

„Neboj, nežijou tam obři,“ prozradil mi Eric a dál se poškleboval nad mojí dětskou představivostí. Nafouknul jsem své růžové tváře a bránil se tím nejblbějším způsobem.

„Měnící se chlap, kouzelný pokoj a pohyblivej obraz! Tak promiň, že po tomhle všem mě napadaj pohádkový bytosti.“

„Pohyblivý obraz…?“

„Jo, ten ve tvým pokoji,“ přiznal jsem. „Byl tam nějakej starodávně oblečenej týpek a za moment byl fuč,“ naznačil jsem to rukou. „Vyzulo mě to z bot bože, a… a málem jsem přestala dejchat.“

„Aha,“ řekl tiše a jeho pohled dostal opět hnědý přívětivý nádech. „Omlouvám se.“

„Za co?“

„Za to, že si se tolik vyděsila.“

„To… to je snad nějaká tvoje děsící past pro nezvané čumili?“

„Ne není… Jen se moc často neobjevuje.“

„Jak… tohle myslíš?“

„Tak jak to říkám, Sally,“ jeho náhlý stále hnědý ledový pohled mě na minutu vyděsil.

 

„Mám se v tom šťourat?“

„Pokud tě to zajímá…“

„Hodně mě to zajímá, Ericu!“ Přerušil jsem ho rázně a udělal odvážný krok až k němu. Měl jsem chuť vzít ho za jeho zvláštní ruku znovu obalené v rukavici, ale neudělal jsem to. Dal jsem mu prostor.

„Pak… ti to řeknu,“ vzdychl smířeně a zavřel unaveně oči. Nehnul se ode mě a já od něj taky ne.

„Bez kliček?“

„Ano, bez kliček,“ řekl a s mírným smutným úsměvem pohlédl na vrcholek fazole. Asi ho to uklidňovalo a zároveň povzbuzovalo. „Stejně bys nepřestala slídit a nakonec… by se mohlo stát neštěstí,“ dodal skoro šeptem, ale já ho díky těsné blízkosti moc dobře slyšel.

„Jako že bych se zase dostala na jídelní tabuli?“

„Tak nějak. Ale… to by nebylo to nejhorší.“

„Fajn, tohle vynechám. Kdo je to na tom obraze? A co představuje? A jak to dělá, že mizí a zase se objevuje?“

„Napřímo a jednoduše. To se mi na tobě líbí. Žádná před tebou taková nebyla.“

„Něco mi říká, že ani nebude.“ Ještě aby. Jen zpříma do něj, Alexi.

„Dobrá, prozradím ti to, Sally,“ řekl mi přívětivě a vydal se lehkými kroky zpět k domu. Já ho následoval a snažil se nikde nezavadit o trnité křoví růží. Uvnitř pod velkými schody se na mě otočil a prosebně mě propálil hnědýma očima.  „Ale nejdřív si odběhnu pro prášky.“

Pochopil jsem ho okamžitě. Usmál jsem se a sám pokračoval do jídelny.

„Rozumím. Počkám u stolu, než si pro mě přijdeš.“

 

 

****

Nevím, jak se mi to povedlo, ale usnul jsem jak špalek na jídelním stole. To asi způsobil ten jahodový dort se šlehačkou, který jsem se odhodlal sníst, abych se posilnil před Ericovým příchodem. Jo, určitě to byl on, kdo mohl za tu náhlou únavu a tu náhlou touhu jít se projít do snového světa.

 

V mém podvědomí to znamenalo, ležet zase nahý na posteli a pozorovat tu černou siluetu o něco většího sexy muže, jak se nade mnou sklání a šklebí se. Tentokrát byly určité části jeho těla víc rozeznatelné, a také víc intenzivnější. Jeho sluncem zalité ruce ale byli pořád dominantou celého jeho bytí. Možná proto jsem začal vzdychat ještě sekundu předtím, co se mě dotkli. Zase nevynechali nic, ani můj nadržený otvůrek dožadující se pozornosti. Spokojenost toho muže byla hmatatelná a tak na nic nečekal a rovnou do mě vrazil dva prsty. Prohnul jsem se v zádech a toužebně vykřikl nad náhlou vnitřní slastí. Jak s nimi začal rychle hýbat dovnitř a ven moje hlava se odpojila od zbytku těla a já tak nedokázal na nic myslet.

Jako by mě očaroval. Jako by mě zaklel. Zaklel do polohy masturbující Venuše. Ne, že bych měl její křivky, ale její sexuální apetit jsem zdědil stoprocentně. Už jen moje stále se oddalující kolena toho byly důkazem. Ten stále záhadný muž nade mnou se dost hlasitě olíznul a vytáhnul svoje zlaté prsty z mých hřejivých útrob. Nelíbilo se mi to, ten volný prostor. Ta náhlá prázdnota. Ale rovnou jsem byl utěšen v podobě světla. Náhlého světla, které ozářilo jen vypracovaná stehna a výstavní rozkrok s tím největším klackem, který jsem kdy viděl. Zbytek tmavé siluety muže se přesunul a nacpal svou světlou část k mému narůžovělému vstupu. Cítit ho takhle mezi svými nohami bylo něco nepopsatelného. Můj stále vypnutý mozek netušil naprosto nic. A tak pro mě bylo vcelku překvapením, když mě nadzvedl a na jeden zátah toho obra do mě narval!

...

 

Probudil jsem se s tělem sevřeným v křeči a se slzami v očích! Dýchal jsem rychle a vyděšeně! Rozkašlal jsem se a sliny nechal bez protestu stékat po žhnoucí tváři až na stůl! Bolest ze snu odezněla stejně rychle, jako se objevila. Ale ten náhlý pocit, to bolestné sevření mého srdce. To jsem měl v sobě doposud. Co to sakra…?! Musím se uklidnit…

Po asi dvou minutách jsem si uvědomil další strašnou věc. Přirozenou a nepřirozenou zároveň. Tam, kde jsem se dotýkal židle… to místo bylo skrz na skrz mokré. Tak moc, že voda odkapávala na zem pode mnou. To by nebylo zas tak divné jako to, že ta voda, jak jsem to pracovně nazval, byla rudá.

Dodatek autora: 

Další dílek naší úchylné dvojice :-) Přijde u Erica něco nového... Stane se snad sen nebezpečným... je to varování pro Alexe? Uvidíme :-P

4.95238
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (21 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
„Otče! Máme tu škodnou!“ Dragon vešel do otcovi pracovny. Jako vždy bez...
Hodnocení:
4.2/5
- Komentářů: 2
„Ha ha ha, to, že jej fakt povedal ?“ nevedela sa prestať smiať Sofie. „A...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Jeden by si myslel, že prázdniny jsou prima věc. Zvlášť, když je třicet ve...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Prepaľoval ma pohľadom, ktorý vo mne vyvolával ešte väčšiu túžbu po ňom. Hľadel...