St, 18/03/2020 - 18:33
2

„Kolik dní v kuse už tady seš?“ zeptal se Bill nezaujatě.

„To není tvoje starost,“ slyšel zasyčení z Ritiny strany.

„Tak sorry, že se zajímám,“ zasyčel stejně nepříjemně.

„Tak se nezajímej, ušetříš si tím starosti i trapnou situaci.“

Bill měl velmi blízko vylít Ritě za krk svou kávu, ale pak zvážil svou situaci. Jednak by si nejspíš vysloužil hodně hnusnou ránu pěstí do nosu - a možná, že nejednu - a jednak by se připravil o svůj ranní nakopávák. S nehezkým zabručením se přesunul do bezpečné vzdálenosti.

Ritina podrážděnost rostla každým dnem víc a víc. Frustrace, nespavost a hlad ji nyní pomalu doháněly k šílenství. Aby utekla hloupým myšlenkám, zůstávala v práci. Doslova se tam zabydlela. Z budovy téměř nevylézala. A když bylo po zavíračce, schovávala se na záchodcích. Nikdo ji nepostrádal a ona byla v klidu. A lidi kolem ní byli v bezpečí. Protože právě její hlad ji trápil nyní nejvíce. Měla by si aspoň koupit to syrové maso… Takhle reagovala podrážděněji, než jindy. A hlavně, když se kolem ní Bill pohyboval až přehnaně blízko. I když jí nevoněl, byla ve stádiu, kdy by nepohrdla ani jeho masem.

Téměř si oddychla, když Bill opustil budovu, když se střídal s Philem. A Philovi neušla její podrážděnost ani tak. Opřel se o židli vedle ní a snažil se vidět něco v nesmyslně poskládané tabuli, na které pracovala posledních pár dní.

 

„Rito, mám pro tebe rozkaz z vedení,“ vyrušil její tok myšlenek Philův hlas. Zaraženě k němu stočila pohled. „Máš nařízené volno. Bez kompromisů nebo protestů. Nebo budeš suspendovaná z případu. Odvezu tě domů a ráno tě zkontroluji. Pokud se do té doby nedáš dohromady, další den tě opět zkontroluji. Budu to já, kdo rozhodne, zda jsi schopna zase racionálně myslet a pracovat či nikoliv.“

Rita ho mlčky sledovala. Nakonec nic neřekla, jen se znovu zahleděla na svou tabuli. Cítila jeho ruku na svém rameni.

„Tak pojď, nechci mít trable, stejně tak ty,“ dodal Phil.

Chvíli váhala a hleděla unavenýma očima na tabuli. Pravda, doma ji čeká jídlo. Když se nají, vše se tím vyřeší. Ale ona přece nemůže ztratit kontrolu tak brzo…

„Rito?“

Chtěla vidět Annu… Ujistit se, že je v pořádku… Sevřít ji v náručí, ujistit ji, že za nic nemůže, zlíbat její dokonalé rty, omámit ji a svést, aby zapomněla na špatné myšlenky, aby vnímala jenom její přítomnost…

Rito!“

Konečně zase vnímala. „Promiň… Zamyslela jsem se,“ uznala šeptem.

„Tak pojď,“ zvedl ji na nohy a tahal ji za loket. Jen si spěšně vzala své věci a nechala se jím odvést k autu. Seděla v tichosti a poslouchala písně z rádia.

„Netrap mě tak,“ slyšela Philův hlas a sklopila zrak k zemi.

„Promiň,“ hlesla šeptem znovu.

„Tohle nejsi ty…“

„Potřebuji pauzu, máš pravdu.“

Pohlédla z okna a snažila si utřídit myšlenky. Moc jí to nepomohlo a cesta byla rázem únavně dlouhá a přesto příliš krátká…

 

„Chceš něco uvařit?“ zeptal se Phil, když konečně propustil ze sevření její loket. Musel ji držet celou cestu nahoru po schodech, jinak by mu utekla. Viděl to v jejích očích. Vrátila by se zpátky na stanici a působila by jim všem problémy.

„To je dobrý,“ ujistila ho, když se zula. „Nejdeš dovnitř?“

„Měl bych se vrátit na stanici.“

Rita ho však chytila za ruku a stáhla dovnitř. „Můžeš říct, že jsem zlobila,“ pousmála se hravě.

Phil se nejistě usmál, ale přikývl.

„Chceš kávu nebo… něco?“

„Jestli tím přijdeš na jiné myšlenky, s chutí do toho.“

Rita se usmála o něco víc a přikývla.

 

Položila na stůl před ním hrnek černé kávy. Vedle ní malou krabičku s cukrem. Zašla dokonce i pro mléko. Phil, přestože nesladí a mléko používá zřídkakdy, rozhodl se ocenit její snahu. Jedna lžička cukru skončila v jeho kávě a on už litoval, že se mu bude křivit huba nad tou pachutí, a doufal, že aspoň mléko spraví tu pachuť. Když se napil, ovládal své mimické svahy, aby skutečně nezkřivil hubu. Zaklel ve své hlavě. Nemusí být přece zdvořilý. Ale věděl, že naštvat Ritu by se mu v tuto chvíli nevyplatilo.

‚Překousni to, poděkuj, ujisti se, že vytuhne a vrať se,‘ instruoval sám sebe. ‚Nebo se ještě něco semele a ty to posereš…‘

Všiml si, že se pohnula, koutkem oka a pozoroval ji, jak opět mizí v kuchyni. Když se vrátila, donesla mu další šálek černé kávy.

„Co to je?“ zeptal se.

Rita se lehce pousmála a podepřela si hlavu. „Už jsi vytrpěl mou přehnanou pozornost, tak si můžeš dát svou oblíbenou černou kávu. Promiň. Nedošlo mi to. Neuvažovala jsem…“

„Rito, v pohodě. Neomlouvej se.“

„Proč jsi to pil, když je to pro tebe hnusné?“

„Lidská nátura a ohleduplnost?“

Lidská… „Asi jo.“

Phil se lehce pousmál a odložil hrníček s kávou pryč. Natáhl se pro tu černou. Spláchl pachuť předešlé kávy a vypláchl si jí pomalu i ústa.

Když dopil, pohlédl na Ritu s otázkou, zda si nedá taky. „Jestli chceš, abych šla spát, tak mi káva moc nepomůže,“ usmála se hravě. Phil se ušklíbl. Pravda.

„A je tady vůbec způsob, jak tě unavit?“ zasmál se.

Téměř zalitoval své otázky. Ale zároveň byl možná i rád. Sledoval Ritinu ruku, která přejela po jeho stehně pomalu odshora dolů. Chvíli sledoval její dlaň, která ho příjemně hladila po stehně a s každým pohybem vzhůru se blížila blíž k tomu místu. Když znovu vyhledal její oči, pozoroval, jak se mu sama usadila na klín a omotala kolem jeho krku ruce. Nic neříkal. Tak nějak tušil, že by k tomu mohlo také dojít. Nebyl proti. Jen netušil, zda je to dobrý nápad. Cítil, jak se na něj natiskla celou svou vahou a pomalými pohyby vzhůru se o něj otírala ňadry, zatímco dráždila jeho klín tím svým. Nadechl se nosem a pozoroval ji. Chvíli mu trvalo, než ji pohladil po zádech a vyhledal její smutné oči plné chtíče. Sehnula se k němu a vášnivě ho políbila. Zamručel, když neustále cítil její pomalý pohyb ve svém klíně. Tohle špatně dopadne.

„Rito, počkej,“ zašeptal, než ho políbila.

„Mlč,“ zašeptala, než ho znovu umlčela a své pohyby opakovala. Věděla, jak ho svést, jak ho přimět ztratit kvůli ní rozum. Stačilo tak málo. Phil nebyl prostý muž, jen za ty roky znala všechny jeho slabiny dokonale. A nyní je používala proti němu, aby ho hravě svedla. Tlačila se na něj víc a víc. Chtěla, aby se jí dotkl. Když konečně ucítila jeho dotyk, přivřela oči. Jako vždycky začal na zádech, postupoval dolů až k jejím hýždím, které párkrát promnul mezi prsty, než ji znovu natiskl na sebe. Obkresloval její křivky, zatímco palci tlačil proti její kůži, dokud se nezastavil u jejích ňader. Palci zatlačil do její bradavek, zatímco se rty věnoval jejímu krku. Zavřela oči a zaklonila hlavu. Netrvalo dlouho a cítila, že pod jejími neustálými pohyby sám tvrdne.

Sledoval, jak si pomalu rozepíná košili a nechává ji sklouznout ze svých ramen dolů na zem. Přitáhl ji blíž k sobě, než promnul její ňadra doposud skrytá v podprsence. Také Phil za tu dobu znal Ritina slabá místa. Sledoval její pohled zpod přivřených víček. Když se sehnula pro další polibek, pořád hladil její ňadra a pomalu si začínal užívat i její pohyb ve svém klíně. Slyšel její tiché vzdechy, když občas svůj stisk zesílil, když pomalu ztrácel kontrolu. Phil si byl vědom své drobné úchylky. Rita si už dávno všimla, že ho vzrušují víc prsa v podprsence než bez ní. To měli společné. Jakési tajemství, které před nimi vlastnice skrývala, je oba vzrušovalo, jakási skrytá touha to tajemství odkrýt, sevřít pevně v rukách jako vítěznou trofej.

Stáhla z něj vrchní díl uniformy a dobývala se do jeho kalhot. Nechala ho, ať si hraje. Dnes večer je to ona, kdo ztratila kontrolu a potřebovala uspokojit. Většinou to býval on. Nevadila mu její náhlá pozornost, spíš si ji užíval. Věděl, že i ona si užívá jeho dotyky, po kterých tolik toužila. Zda toužila po jeho dotycích nebo od někoho jiného, nad tím neuvažoval. Dokud jejich vztah oba vidí stejně, dokud se mezi nimi nezrodí hlubší city, není to nic špatného. Jenom povyražení, pomoc od nahromaděného vzrušení. Rita by si stejně nikdy nevšimla skrytých citů muže, nad kterým nyní měla moc. Ani Phil si neuvědomil, kdy to přestal brát jako hru, kdy už nešlo jenom o sex z jeho strany, ale o milování. Byť jednostranné, vždycky se snažil uspokojit obě strany. Pravidla této jejich hry zněla jasně. Bez citů ti splním všechny tvoje skrytá přání. Nezamiluj se do mě a oba si můžeme užívat, co hrdlo ráčí. Vydrželo jim to dlouho, nezávazně si užívali a plnili své skryté choutky na tom druhém… tak kdy se z jednoho chtíče stala skrytá náklonnost? Phil už ani netušil. Ale skrýval své city za tlustou maskou. Rita nechtěla city tohoto typu, jeho city. Nestála o lásku muže. Věděl, že nemá naději. Ale smířil se s tím. Stalo se to součástí jeho bytí. A věděl, že jednou přijde den, kdy se oba usadí, usmějí se nad těmito vzpomínkami a možná jednou i zapomenou. Do té doby chtěl Ritu vlastnit, aspoň částečně. Chtěl být sobec, byť jen ve vlastních myšlenkách.

Pomohl jí se svými kalhotami, stejně tak snadno stáhl ty její. Její hbitá ruka už hladila jeho klín, zatímco se on k tomu jejímu teprve natáhl. Nechal ji, aby ho sváděla, aby tančila v jeho klíně, aby se na něj tiskla. Až bude chtít začít, začne. Dnes večer mu velí ona. A on si užívá tak či tak. Phil nikdy nebyl expert na ženské spodní prádlo, ale Rita měla dobrý vkus, který ho vzrušoval. Téměř průsvitná látka jejích kalhotek odkrývala víc, než měla. A když je nyní dělily jenom tenké látky oblečení, začínal mít problém se ovládat.

Naváděla jeho ruce po svém těle, vzdychala, kdykoliv ji plácl po zadku nebo ji kousl do krku. Neustále se hýbala v jeho klíně a vzrušovala ho víc a víc. Jeho rty zaměstnávala těmi svými.

Pak stačil jeden pohled a oba věděli, že už déle nedokáže čekat.

I poslední zbytky oblečení skončily na zemi.

Phil stěží polkl, když cítil Ritiny rty na svém údu. Náhlá horkost ho zastihla nepřipraveného. Přivřel oči, když cítil škubnutí ve svém údu. Ještě chvíli pokračuj a neručím za sebe, Rito! Jako by ho slyšela. Přestala jen pár vteřin poté a opět se usadila v jeho klíně. Navedla jeho ruku k tomu svému, zatímco ho líbala. Věděl, jak ji připravit na svůj vpád i jak ji vzrušit i víc. Pohrával si s ní, dokud měl možnost. Chtěl jí dopřát stejného požitku, který způsobovala jemu.

Když ho nasměrovala do sebe, pronikl do ní pomalu i přes její drobné protesty. Poslouchal její hrdelní hlas, vzdech, který byl vzrušující až běda, který ho nabádal, aby začal zběsile přirážet, aby si ji tvrdě vzal, protože po ničem jiném Rita ani netoužila. Pomůže jí bolest zapomenout na tu, kterou cítí na své duši? Vyřešila jeho trable za něj, když si sama začala určovat tempo. Nejdříve pomalé dopady, poté rychlejší. Vycházel jí vstříc. Poslouchal její hlas, který se ozýval v celém pokoji, a po chvíli se k ní přidal. Snad záměrně se kolem něj tak stahovala…

Jedním pohledem mu řekla vše. Jak si ji má vzít, kolik síly do toho může dát, jak moc si ji smí dnes večer přivlastnit.

A on ji poslechl.

 

Jednou to Ritě nestačilo. Po druhém kole už to Phil nepočítal. Nechal ji, aby ho plně ovládla. Nebránil se. Plnil její skrytá přání, o kterých věděl, že neměl plnit on, ale někdo jiný. Když si to uvědomil, trochu ho to zabolelo, ale překvapený nebyl. Na rty se Ritě dralo nejednou jiné jméno, než to jeho, ale vždycky ten vzdech polkla. Nezlobil se.

Když potom unaveně ležel v její posteli a ona ležela na něm, spokojeně oddychujíc, prohrábl jí vlasy.

„Už máš dost?“ zazubil se.

„Myslím, že se ti povedlo mě trochu unavit,“ zasmála se.

„Mám se urazit?“

„Nemusíš. Žertuji.“

„Pročistila sis hlavu?“

„Trochu.“

Vtiskl jí polibek do vlasů. „Jestli si chceš ještě promluvit a dostat ten bordel z hlavy, stačí říct.“

Rita se ušklíbla. „Už jsi mi pomohl dostatečně.“

Phil se krátce, hrdelně zasmál. „Nevím, jestli to nebyla oboustranná pomoc.“

Rita se usmála a zavřela oči. Vypadala nevinně, bezbranně, když tak na něm ležela. Jako ta křehká květina, kterou je každá žena. Prohrábl jí vlasy. Netrvalo dlouho a slyšel, jak pravidelně oddychuje. Konečně usnula? Usmál se pro sebe. Natáhl se pro mobil a šéfovi napsal, že se trochu zdrží, protože Rita je k nesnesení a hrozí, že se s takovou vrátí do práce.

 

Snídaně, která byla pro lidský čich naprosto lákavá a pro lidský žaludek lahodná, nakonec násilně skončila v záchodové míse, nad kterou se Rita už dobrých pět minut skláněla a zhluboka dýchala, když si zrovna nestrkala prsty do krku, aby vyvolala zvracení. Nemohla Phila urazit, když už si s tím dal takovou práci. Jen chudák netušil, že pro ni to byl jed. Jídlo naprosto bez chuti ji pomalu užíralo zevnitř. Musela ho dostat ven rychle. Už neměla ani sílu stát. Měla hlad. Větší, než včera. A bolavý žaludek jí moc nepomáhal. Potila se a viděla rozmazaně. Šílela z hladu… Netušila, že by se kdy dostala do takového stavu. Byla ráda, že Phil odešel. Kdyby tady zůstal, mohla by ho ohrozit. Nemrkala a dýchala pomalu, zatímco se rozhlížela kolem sebe.

Maso… dejte mi maso! Jakékoliv!

Ztrácela tvrdě vydřenou kontrolu. Hlad nemohla ovládat. Hlad ovládal ji. Vysoukala se na nohy a potácela se kolem dokola. Ani nevnímala, kam jde, ale instinktivně šla za vůní masa. Sliny jí stékaly po bradě, čím blíž byla k lednici. Nebyl to její první záchvat hladu. Ale stejně jako ty předešlé si tenhle Rita také nebude pamatovat, až ukojí svůj hlad. Jako smyslů zbavená div nerozbila dveře ledničky, jak je prudce otevřela. Hlad byl silnější než racionální myšlení. Bylo jedno, kolik toho sní. Hltala velké kusy masa, polykala bez kousání. Hlavní bylo ukojit ten otravný hlad, který ji dovedl do tohoto stavu. Oči jí žhnuly. Chtěla víc a víc. Jedla jeden kus masa za druhým, přestože bylo stejně bez chuti. Lidské maso by jistě mělo chuť, ale to tady nemáme

Stačí bohatě maso! Ach, ta sladká chuť masa! Chci víc!

Šílela s každým dalším soustem. Mučila se hlady, aby takto skončila? Pokud si chtěla postupně ujídat ze zásob, vždycky minimální množství, aby si udržela kontrolu a přehled, sama si tak kopala hrob a předurčovala si tento malý záchvat. Je nemožné, aby žila bez masa celou věčnost. Dřív nebo později ji postihne horší záchvat. Nemůže se vyhýbat svému prokletí věčně. Až jednou omylem okusí lidské maso… přijde o svou lidskost?

Když skončila se svou hostinou, ležela na zemi, bradu poslintanou a od krve, zbytky masa rozházené kolem, zatímco se ztrácela v opojné chuti odeznívající z jejích úst. Lehce se usmála.

Ten hlad konečně pominul

 

Omamně stála pod sprchou a cítila každou kapku vody zvlášť. Přivírala oči, zatímco si otupovala mysl. Hlad utišila, chtíč utišila. Tak proč se cítila tak prázdná? Ach, pravda. Chtěla ji vidět. Aspoň na chvíli. Ten pocit samoty doposud nezmizel. Ne, dokud Annu neuvidí. Chtěla ji obejmout, políbit, podržet, aby v ní měla oporu… Měla by jí zavolat? Dostala by se z této letargie? Nebo by ztratila kontrolu, protože by ji její vůně dráždila příliš?

Když vyšla z koupelny, zaraženě hleděla na spoušť kolem. Byla to krev ze zvířecího masa. Nepamatovala si, že by dělala takový nepořádek… Vždyť jen vyprovodila Phila a šla si dát sprchu. Možná to udělali včera, když se tak zuřivě milovali?

Nepřemýšlela, automaticky uklidila svou vlastní spoušť.

Ta vůně byla příjemná, až se jí sbíhaly sliny.

Ne, ještě nesmím ztratit kontrolu.

Dosedla se žuchnutím na sedačku a hleděla na svůj mobil. Měla by Anně napsat? Kdy s ní vlastně mluvila naposledy? Kdy naposledy slyšela její hlas?

Nejistě polkla.

Rázem měla chuť znovu okusit její rty…

Vytočila číslo dřív, než si to uvědomila.

 

Anna seděla na sedačce a nepřítomným pohledem hleděla před sebe. Kruhy pod očima, pobledlá, hladová, vychrtlá, neučesaná, nemytá… Jakoby se nehýbala od doby, kdy přišla domů po zprávě, že její kolega zemřel. Kvůli ní. Zavřela dveře nebo je nechala otevřené? Nevěděla. Nevnímala, kolik času uteklo. Jen tak nehybně seděla a pomalu scházela s časem. Nic neslyšela, nic neviděla, nic necítila. Čas jí ubíhal mnohem rychleji než ostatním.

Na mobilu vedle ní rostl počet nepřečtených zpráv a zmeškaných hovorů. Ale jakoby ten malý přístroj pro ni ani neexistoval.

Konečně začala vnímat, když k ní dolehl sladký zápach. Zápach, který tolik nenáviděla.

Byla to Santhalia Odisha, kdo se rozhodl vstoupit do nezamčeného domu své chráněnky. Rozhlédla se tmavýma očima nezaujatě kolem, než si jí konečně všimla. Jen tak otupěle hleděla vpřed, ignorovala její rozkazy, neozývala se. Pochopitelně, že se i Santhalia obávala, co se stalo. Copak ji tolik zdrtil jeden člověk? Směšné. Rázným krokem přešla k ní, zatímco po každém jednom kroku se bytem rozduněl zvuk její podpatků. Zastavila se před ní, ale Anna se dívala skrz ni. Cítila jen její pach, na který také reagovala.

Santhalia se koutkem oka rozhlédla po bytě znovu.

„Neodpovídáš na hovory ani na zprávy, Anno,“ prosekla ticho svým přísným hlasem.

Žádná reakce.

Přimhouřila oči. Přešla prudce k ní a stiskla její bradu mezi prsty, aby ji přinutila se na ni podívat. Ale i tak se setkala jen s prázdným pohledem. Vycenila zuby a téměř ji odstrčila. Zachovala chladnou hlavu a zeptala se: „To ti snad na tom směšném člověku tak záleželo? Od počátku byl jen jídlo, kterým jsi ty mrhala!“

Anna jen vzdáleně slyšela tlumený hlas, ale slova k ní nedoléhala.

Santhalia tiše zavrčela. Nelíbilo se jí, co se za těch pár dnů stalo z její tolik věrné a oddané služebnice. Chytila ji pevně za vlasy.

„Mluvím s tebou,“ připomněla jí hrozivě.

Opět žádná reakce.

„Buď jak buď,“ rozhodla po chvíli vztekle a pustila její vlasy.

Na Annu nepůsobily výhružky ani rány, které by jí mohla způsobit. Bolest by v této formě přijímala a ani by ji nevnímala. Lidé jsou tak nechutná stvoření! Znovu se rozhlédla chladně kolem. Hledala Annino zranitelné místo, které by mohla použít proti ní, aby jí vrátila její sílu zpátky, aby ji zase vnímala, aby ji zase poslouchala!

Zrak jí spočinul na mobilu. Snad si toho ani nevšimla, když jí vzala mobil a pročetla si zprávy a seznam zmeškaných hovorů. Mnoho zpráv od kontaktů, kde měla poznámku „práce“, ale ještě mnohem víc zpráv a zmeškaných hovorů od někoho jménem Rita Wintourová. Když už chtěla kontakt rozkliknout a odhalit tak číslo, ona Rita Wintourová se sama odhodlala k tomu Anně znovu zavolat. Div nepustila mobil na sedačku leknutím. Vyčkávala, zatímco mobil vibroval a do bytu se rozeznívala melodie mobilu. Bylo to únavné, když to ta ženská nevzdávala.

Asi tak po minutě konečně zavěsila. Ostrým pohledem pomalu pohlédla na Annu.

Stiskla jí tváře mezi palcem a ukazováčkem.

„Pokud se hned teď nevzpamatuješ, lidi na tomhle seznamu budou další,“ varovala ji se zavrčením, když jí ukázala seznam kontaktů. Musela ji přimět znovu vnímat, musela ji poslouchat. K čemu jí bude loutka, která se odmítá hýbat sama od sebe? Ani poté Anna ovšem nereagovala. Santhalia zavrčela o něco hlasitěji. Nemůže jí přece vzdorovat! Už se nadechovala, že bude pokračovat, když se mobil rozvibroval znovu. Neviděla, kdo volá, ale Anna konečně trochu zareagovala. Jen lehce se jí zvedla víčka. Téměř nepatrně, ale Santhalia si té drobné změny všimla. Když viděla opět jméno Rita Wintourová, přimhouřila oči.

Nic jí to neříkalo. Byl to někdo důležitý pro Annu?

„Řekni jí, že chceš, aby přišla. Ať tě vzpamatuje ona,“ přikázala jí a dala jí mobil do rukou. Anna se ovšem ani tak nehýbala, jen sklopila pohled k obrazovce mobilu ve svých rukách. Santhalia zaskřípala nepříjemně zuby o sebe. Nechtěla tady ztrácet čas! Měla důležitější věci na práci! Ale nejdříve musela přinutit Annu znovu pracovat. Kdo jiný by sváděl policii z cesty než její novinářský um a zkušenosti? Nemohla se tady schovávat! Bránila tak lovu ostatních!

Nakonec hovor zvedla ona. Anna konečně zareagovala. Mrkla. A spěšně jí chtěla mobil sebrat. Santhalia jí ho ovšem přiložila k uchu. Anna ztuhla a nic neřekla. V očích však měla obavy. Santhalia jí jasně naznačila, aby mlčela o její přítomnosti, zatímco ji pozorovala pevným pohledem. Jedno chybné slovo a bude toho litovat.

„Anno?“ vydechla Rita téměř vesele. „Díkybohu! Snažila jsem se ti dovolat už předtím! Měla jsem obavy! Co se děje? Už je lépe?“ Mnoho otázek, na které Anna nechtěla odpovídat. „Mohu se stavit?“ Jenom to ne! Stačil však jeden Santhaliin nehezký pohled a veškerý Annin odpor byl tentam. Když se k ní Santhalia nahnula s mobilem, beze slov jí přikazovala, aby konečně odpověděla to, co si ona sama přála. „Anno?“ slyšela Ritin starostlivý hlas.

Anna semkla rty k sobě a v očích měla téměř slzy. Zavřela oči, ale vzala mobil do rukou.

„Anno, jsi tam?“

Omlouvám se. „Promiň,“ zašeptala Anna a odkašlala si, aby získala zpátky sílu v hlase, „jen… jsem byla ráda, že voláš.“

Rita si oddychla. Byla tak ráda, že zase slyší její hlas. „Měla jsem strach, že se ti něco stalo.“

„Ne… jen… jsem potřebovala… být chvíli sama.“

„Jsi v pořádku, Anno?“

„Ano. Nic se neděje. Už… je mi lépe.“ Nenávidím se. Proč tak lžu? Ale nemohu tě vystavit nebezpečí, Rito! Omlouvám se! Odpusť mi tuhle lež, prosím!

„Mohu se stavit?“

Jenom to ne! Anna váhala. Chtěla Ritu vidět… ale Santhalia pořád stála před ní a čekala, až skončí hovor. „Ano,“ vydechla po chvíli a sklopila zrak k zemi. Santhalia se pousmála a prohrábla jí vlasy. „Prosím,“ zašeptala. Netušila, zda to říká Ritě nebo Santhalii, která svou špičkou prstu sjela po jejímu krku až ke klíční kosti.

„Budu tam do pěti minut,“ slíbila jí Rita.

„Děkuji,“ ozval se Annin další šepot. Když se hovor přerušil, svěsila ruku a sklopila pohled. Santhalia mlčela a založila ruce na hrudi. Usmívala se však. Dosáhla jistého zadostiučinění. Pokud tahle ženština stačí, aby Anna začala zase pracovat, aby zase začala vnímat, dá jim trochu soukromí. Sevřela Anniny tváře mezi dlaněmi a snížila se k ní.

„Pamatuj, kde je tvůj domov, kdo je tvou paní,“ šeptala jí, zatímco se opírala čelem o to její a hleděla jí hluboce do očí těma svýma, temnýma. Přejela jí palcem pomalu po rtu, než jím pomalu doputovala k jejímu hrdlu. „Trest za zradu znáš moc dobře,“ pokračovala šeptem, když jí zatlačila na ohryzek. Santhalia se k ní nahnula a hrozivě zašeptala: „Nenuť mě, abych zabíjela někoho ze své drahocenné rodiny. Na to tě příliš miluji.“

Její hlas zněl chladně a hrozivě, přesto vtiskla Anně polibek na spánek, než se odtáhla.

Bez dalšího slova zamířila ke dveřím. Anna se lehce zatřásla. Nemohla Santhaliu zradit. Ani by ji to nenapadlo. Byla to mocná, děsivá žena…

„Ach, málem bych zapomněla,“ usmála se Santhalia, když se zastavila. Otočila se na podpatku a s úsměvem pohlédla na Annu. „Je to ta samá osoba, se kterou si tolik užíváš?“ vyzvídala s úšklebkem. Anna s sebou trochu cukla. Santhalia se rozesmála a zhluboka se nadechla nosem. Že jí to hned nenapadlo! Proto jí ten pach byl tak důvěrně známý! Protože už ho jednou cítila! S tou ženou se už poznala! Zavřela oči a vybavila si hotelový pokoj. Je to ona? Ta překrásná žena, která byla tak chtivá, když se spolu milovaly? Ta, která ji tak příjemně naváděla a sváděla víc a víc s každou další vteřinou? Ta, která ji dovedla k takové rozkoši? Její úšklebek se ještě zvětšil.

Pokud bude následovat její vůni, dozví se, kde bydlí?

Co na ni prozradí místo, kde bydlí? Co se stane, kdyby tam čirou náhodou na ni počkala? Chtěla by si s ní zase pohrát?

„Paní Santhalio!“ zvolala Anna téměř zoufale, jakoby četla v její hlavě nehezké myšlenky. Umlčena však byla její zvednutou rukou. Její paní se na ni ani nepodívala, zatímco se dívala někam do neznáma. Nelíbil se jí ten úsměv, který Santhalii hrál na tváři.

„Neboj se, Anno,“ oslovila ji po chvíli ticha a věnovala jí tajemný pohled. „Užij si s tou Ritou dosyta. Nebudu vás rušit.“

Anna ji zmateně sledovala, jak odchází.

 

Rita si všimla odjíždějící limuzíny od bytového komplexu, kde Anna bydlela. Je to snad barák pro zazobance? Zahodila všechny pochybnosti stranou a schody vybíhala skoro po třech. Výtah by byl v tuto chvíli příliš pomalý! Chtěla ji vidět! Chtěla ji pevně sevřít ve svém náručí a ujistit ji, že je v bezpečí, že ji ochrání!

Téměř zabušila na dveře a vydýchávala.

Sotva jí tmavovláska otevřela, hned ji objala. Anna chvíli váhala, než ji také pevně sevřela u sebe. Slyšela, jak šeptem říká její jméno. Pevně stiskla mezi prsty její ramena, o které se zahákla a opřela se o ni.

„Rito…“ zašeptala stejně tiše.

Rita jemně kopla do dveří, aby se zavřely, než se opřela o stěnu a drtila Annu ve svém náručí. Prohrabovala jí vlasy a mluvila na ni, že je tady jenom pro ni, že jí chce pomoct. Anna ji nevnímala. Byla tak ráda, že byla tady u ní a v bezpečí. Daleko mimo dosah Santhalii!

 

Santhalia měla však svůj vlastní plán i cíl cesty.

Usmívala se, zatímco si hověla ve své prostorné limuzíně, kterou vlastnil sir William. Některé známosti se hodily přímo dokonale. Jen stěží byste hledali krysu mezi jinými politickými krysami. Stejně tak byste jen stěží našli poslušného holuba mezi novinářskými holuby. A zda byla nějaká straka i mezi policejními strakami? Ovšemže. Všechna místa měli pokryté. Podstatná místa obstarávali upíři už dlouhou dobu.

Aby udržela chod společnosti v řádu, pojistila si všechna podstatná místa.

Že by nějaká lidská ženská tolik pobláznila tak oddanou Annu? Předtím žila jen pro práci a nyní na ni kašle? To by přece nešlo!

Zhluboka se nadechla a řidiči řekla, kde má zahnout.

Když zastavili před jinou budovou s mnoha byty, musela se rozesmát. Takže Anna se zamilovala do nějaké chudinky? Ne, v tom hotelu nevypadala moc jako chudinka. Ani si pořádně její tvář už nevybavovala. Ale vůni si pamatovala skvěle. Následovala ji po schodech jako smyslů zbavená. Když stanula před bytem, snadno se dostala dovnitř.

Vkročila do nestřeženého království oné Rity Wintourové.

Té, která tolik pobláznila její Annu.

Zarazil ji však pach syrového masa.

Svraštila obočí, když pokračovala dovnitř. Zhluboka se nadechla. Míchalo se tady několik pachů. Pach té ženštiny. Pach Anny!? Pach syrového masa. Pach nějakého chlapa. Pach lidského jídla. Pach zvratků. Nadechla se pořádně. Pach té Rity se tady rozestíral nejvíce, pochopitelně. Tak nasládlý pach. Chtivě si olízla rty. Jak chutná její krev? Jakou pochoutku si Anna nechává jenom pro sebe? Pomalými kroky putovala po bytě a sledovala prosté zařízení, téměř nepoužívané. V ložnici se nesl pach sexu. Dlouhého a vášnivého sexu. Ale tak nechutně smradlavého…

Nakrčila znechuceně nos.

Když ovšem vstoupila do oddělené malé místnosti, zarazila se.

Zůstala hledět na velkou tabuli, spěšně smazanou, a hromadu papírů v koši. Vešla opatrně dovnitř. Nasadila si rukavice, když vytáhla pokrčené papíry z koše. Opatrně je narovnala a pomocí malých magnetů přilepila na tabuli. Nechápala Ritin systém ani předešlé poskládání mnoha papírů, zatímco zbylá část zůstala pokrčená v koši. Ale poznávala jména. A nedokončené čáry nejspíš bývaly šipky. Zeširoka se usmála.

Ach tak!

Objala se a zhluboka se nadechla Ritiny vůně.

„Naše straka bude muset zapracovat,“ zašeptala si pro sebe. Znovu papíry skrčila do původní podoby a hodila je do koše. Zastavila se před odchodem. Nemohla si to odpustit. Nehezky se ušklíbla. Má jí podkopat všechny její naděje, které doposud našla?

Otočila se na patě, ladně přiskotačila k tabuli, kde velkými písmeny něco napsala přes celou její délku. Políbila si prsty a přitiskla je na tabuli. Zůstal na ní otisk její rtěnky. Hrdě se usmála, zvedla bradu a odešla z místnosti, zanechávaje za sebou pouze svou sladkou vůni a zákeřný, výsměšný nápis na Ritině tabuli. Nemohla si to odpustit. Tak ráda si hrála!

ŠPATNĚ, RITO!

Dodatek autora: 

Stalo se vám někdy, že jen tak uvažujete nad svými postavami a najednou se vám skrz myšlenky prožene nějaká písnička a vy si uvědomíte, že přímo vystihuje jednu z vašich postav? Přísahám, že už mám tři shody :D aneb když nad příběhem opět uvažujete víc, než je zdrávo, ale já to tak mám vždycky. Ty trable a starosti mám s němi se všemi, jen mi to holky ani trošku neulehčují :') já bych je chtěla vidět veselé... ale to by ze mě nemohl promlouvat ten můj sadista tak často :D

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Dívám se na Klářina prsa. Jsou velká a plná a při válení těsta se tak krásně,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
„Co je pravdy na tom, že jsi gay?“ zeptal se Alfréd přímo. V tu chvíli...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Obraz Tallantridy – Kapitola 33 Vánoce 2013   (Stručný časový...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
   „Zpomalte,“ vydechla Dorothy, která sotva popadala dech. Angelina...