Pá, 22/05/2020 - 19:10
2

Jako závoj z havraních peří byly její vlasy rozsypané po zemi. Vyhaslé zelené oči ještěrčí povahy hleděly do noční oblohy. Krásná, popelavá pleť, pár posledních dechů, kdy spolu s výdechem se dostane z jejího těla i poslední zbytek života. Oděna v černý šat, připravená na svůj vlastní pohřeb už dopředu. Snad to věděla, snad to cítila to sychravé ráno, kdy spěchala na autobus, aby mohla odjet do práce. Snad cítila ten vyzývavý pohled onoho muže, který ji očima přímo sváděl a táhl k sobě. Co však nečekala, byla opuštěná temná ulička, kde ji zezadu napadl, kde ji omámil, svázal omamnou touhou a poté zahubil ve svém vlastním hladu. Ještě vnímala. Ještě slyšela jeho blížící se kroky. Očima pohlédla stranou. Viděla jen rozmazané šmouhy, ale ty naleštěné boty, tu eleganci v mužském rodě by poznala i jako slepá určitě. Cítila ji z něj už na dálku. Hrdost, síla, sebejistota, oddanost a odhodlání. Divokost, nespoutanost a vznešenost.

Přimhouřila oči, když se k ní sehnul.

Cítila jeho mokrou, lepkavou látku na své tváři.

„Omlouvám se,“ slyšela Williamův hlas. Elegantní upír k ní poklekl a vyzdvihl si ji do náruče. Sledoval její odhalený krk, který ho pořád vyzýval, aby dokončil své dílo, aby z ní vysál i poslední kapku života. Zaschlá krev se mu táhla od koutků úst po celém krku v malých tmavých pramíncích. Pořád měl hlad. Ale zrovna jí ublížit nechtěl. Varoval ji tolikrát, a ona mu přesto skočila přímo do náruče, když ho pohltil nezkrotný hlad.

Zaputovala k němu již nepřítomnýma očima.

Odpustí mu?

Nečekal však na odpuštění, když se rozhodl ukončit její trápení a vysát z ní i tu poslední kapku životadárné tekutiny. Slzy neopustily její vyprahlé, mrtvé oči. Myšlenka na toho elegantního muže, člověka, byla silnější, než děsivá vzpomínka na divokou bestii, kterou pohltil hlad. Po chvílí jí hlava sama klesla dolů a srdce se jí zastavilo.

Když sir William skončil se svým chodem, pomalu ženu položil zpátky na zem.

Rukou ve špinavé rukavici jí znovu přejel po tváři.

Nezasloužila si ještě zemřít. Nezasloužila si, aby to byla ona, komu by dnes vysál život. Ale hlad si nevybírá. Kdyby se najedl ráno, nemusel by prolévat nevinnou krev večer.

Ze svého kufříku, který do práce nosil vždycky, vytáhl nůž. Bez myšlenek a citů zničil její drahé šaty na kousky. Ležela pod ním zcela nahá, mrtvá, chladná a bezbranná. Ani zdaleka nevypadala tak chutně, jako předtím, když už nebyla živá. Pohlédl na své špinavé rukavice. Když jedl, vždycky si je bral. Nyní je vyměnil za nové, čisté. Chtěl jí dopřát čistoty, aspoň po smrti, když se jemně dotýkal jejího těla.

Tolik se podobá Odishe

Myšlenku hned zahnal, když do její kůže opatrně pronikl nožem. Pár dlouhých čar způsobily, že její nahé tělo vypadalo jako seskládaná mozaika. Byla najednou mnohem krásnější, než předtím. Když byl sir William zaujat svou obětí nebo ji znal důvěrněji, dal jim na rozloučenou dárek; mozaiku. Pokud ji vyluští v čas, možná se stihnou ještě vrátit k životu. Tomu aspoň věřil. Ale protože se nikdy nikdo nevrátil, jeho naděje uvadala. Nevyčítal jim to. Z náruče smrti se jen stěží může někdo dobrovolně vrátit.

Než zmizel z uličky, vyhodil špinavé rukavice do popelnice. Vhodil do ní i zapálenou sirku. Policie nepotřebuje důkazy, když najde ji. Ona bude dostačujícím důkazem. Upravil si klobouk na hlavě, utřel si zaschlou krev z úst a jako elegantní člověk se zapojil do masy lidí kolem sebe.

***

Od Anny odcházela se smíšenými pocity. V hlavě měla zmatek a plno otázek… ale ujištění, že je Anna v pořádku, jí stačilo. Pro tentokrát. I Anna měla plno otázek a slov, která chtěla vyřknout. Obě to měly vypsané v očích. Přesto se jen nuceně usmály a popřály si dobrou noc. Anna si všimla, že se Rita chtěla nahnout a snad jeden polibek si ještě ukradnout pro sebe na rozloučenou. Rita si zase všimla Anniny napjatosti v očekávání onoho polibku. Nakonec se nic nestalo. Jen Rita udělala jeden krok zpátky navíc, věnovala jí úsměv a odešla. Přestože se Anna nepřímo snažila, aby ji téměř přinutila se zastavit, sváděla ji pohledem… nic se nestalo. Nedosáhla polibku, o který tolik stála, aniž by si to předtím uvědomovala. Jen s nepřítomným pohledem zase zavřela dveře. Prostor bytu jí náhle připadal cizí, vzdálený a možná i trochu děsivý. Stejně tak Ritě se zdálo, že se zdi výtahu hýbou směrem k ní, aby ji rozmačkaly.

Ani jí moc nepomohly prázdné pokoje, které byly naplněny vůní, kterou tak po chvíli poznala. Jak se k ní ta roztomilá dívčina mohla dostat? Nápis na její tabuli byl jako výsměch celé její práci. Kdyby se snažila, mohla by ji najít. Její vůně byla pořád čerstvá…

Místo toho jí dala tiše za pravdu, když nápis z tabule smazala. Nemusela jí dávat tak očividnou nápovědu. Nemůže si dovolit další chybu.

Podezření o Santhalie měla už předtím, nyní se sama přiznala. Tímto činem jí dokázala, že patří mezi upíry. Mezi vysoce ceněné upíry. Cítila ji i v bytě Anny. Něco jí však do skládačky nesedělo. Sepsala si místa, kde Santhaliu cítila, přestože tam předtím nejspíš nikdy nebyla. A povzdychla si.

„Tohle smrdí průserem,“ pomyslela si nahlas.

***

„Neumíte se ovládat, sire Williame?“ zasmála se Santhalia, zatímco v ruce držela sklenici s rudou, teplou tekutinou.

„Když vám dojdou zásoby, také propadnete hladu, má paní,“ věnoval jí sir William úsměv a smočil rty ve své sklenici s krví. Toto nečekané pozvání přijal nejdříve s radostí, než mu došlo, že to nebylo pozvání, ale rozkaz. Rozkaz, aby k ní okamžitě přišel do velkého sídla mimo to prohnilé město.

Santhalia poloseděla, pololežela na jednom z těch starověkých, dlouhých lehátek, na kterých sedávali bohatí, líní měšťané Říma. Na sobě měla dlouhé, temně rudé šaty, které její krásu ještě zvýrazňovaly. Znal chutě své paní téměř dokonale. Naučil se poznávat i její náladu. Nezlobila se na něj, že ztratil hlavu kvůli hladu. Bylo to pro ni přirozené. Ani se nezlobila, že si se svou kořistí pohrál. Však ona si také ráda hrála!

Santhalia se usmála nad jeho odpovědí a rozčeřila krev ve své sklenici a pozorovala, jak karmínová barvy zůstává na předtím čistém skle.

„Hlad…“ pokračovala konečně a sledovala, jak krev pomalu sklouzává dolů, „je přirozená emoce. Každý ji cítí. Upíři, zvířata, lidi.“ Odložila sklenici a posadila se. Přehodila nohu přes nohu a narovnala záda. „Proto nevidím důvod, proč bych se měla zlobit. Ano, to jste si přesně pomyslel,“ zasmála se hravě nad jeho zaraženým výrazem ve tváři, když chtěl něco říct. Opřela se o své lehátko a zahleděla se do stropu. „Sire Williame, co kdybyste říkal bálu?“

„Bálu?“ nechápal sir William.

„Ano, bálu!“ zvolala Santhalia. Oči se jí rozzářily radostí.

„Má paní?“

„Dlouhou dobu jsme už žádný neměli,“ připomněla nesměle.

„Ale… chci říct…“ hledal správná slova, než také odložil sklenici a otočil se k ní čelem. „Myslíte si, že je na to vhodná doba? Lidi by se vyptávali, policie by mohla něco začít tušit…“

Santhalia se hrdelně zasmála. Vzala sklenici znovu do ruky a zahleděla se skrz rubínovou barvu na upíra před sebou. Chvíli sklenici nakláněla a hrála si s tekutinou uvnitř. Potom zvážila nahlas: „Nemyslíš si, že právě proto je čas na nějakou drobnou nápovědu v podobě hry?“

„Ale bál, má paní…? Ten vyšel z módy už před staletími…“ volil svá slova moudře.

Santhalia se tajemně ušklíbla. „Skutečně? Mně to přišlo jako včera, kdy jsem s Vámi tančila po dlouhé dny a noci v kuse.“

„Už uběhlo pár staletí, má paní. Bály jsou v této době… hodně zastaralé.“

„Právě proto je vhodné přivést je znovu do módy.“

Sir William si povzdychl pro sebe.

„Zařiďte to,“ přikázala mu najednou. Zmateně k ní vzhlédl. „Obstarejte, co je potřeba. Vezměte si peněz, kolik chcete. Chci hudbu! Chci tanec! Chci zábavu! Chci hosty!“ smála se Santhalia, než prudce vstala, div krev nevylila na zem, oči rozzářené ve vidině velkoleposti, úsměv od ucha k uchu.

Uvězněná v čase, jako nesmrtelná měla Santhalia pár chyb. Jednou z nich byla přehnaná radost z bálů. Tuze litovala, když bály vyšly z módy a lidé místo toho začali chodit na ta prapodivná setkání, kterým začali říkat diskotéky nebo koncerty. Pamatovala si pravé koncerty, kdy se poslouchala vážná hudba, kdy ženy nosily překrásné, načechrané šaty a muži byli oděni ve slušivé obleky. Doba, na kterou již dosedl prach.

Doba, kdy ona byla vládkyní všech a nemusela se skrývat ve stínech se svým druhem.

„Jak si přejete, má paní,“ vysmekl jí sir William poklonu.

„Zůstaňte,“ zastavila ho náhle, když byl na odchodu.

„Má paní?“ otočil se k ní sir William překvapeně.

Spěšně přešla k němu. „Ještě jste nedopil svůj díl,“ podala mu sklenici s úsměvem.

Osobnost upírského světa, jakou byla Santhalia Odisha, byste nikdy nemohli odmítnout. Ne, když se tvářila tak, jak se tvářila nyní.

Bývala někdy člověkem? Nebo byla čistokrevnou upírkou od svého zrodu?

To nikdo netušil. Najednou se zjevila v životech ostatních, že se nikdo ani nestačil zeptat. A pro sira Williama jejich setkání před mnoha staletími znamenalo změnu života.

Pousmál se. Smekl před ní imaginární klobouk a vysmekl jí poklonu. Sklenici vína od ní pokorně přijal, aby ji na jeden hlt vypil.

„Zařídím to,“ slíbil jí.

„Já vím,“ řekla s nevinným úsměvem.

***

Když ji našli, vypadala jako opuštěné mistrovské dílo nějakého psychopata. Lidé by jen stěží uměli ocenit umění, které bylo určeno jen zrakům upírů. Rita nepřítomným pohledem sledovala další oběť na jejich seznamu. Cítila zlost, nenávist a neskutečnou únavu. Už ji unavovala hra na člověka, který se řídí pravidly. Měla by se vydat na lov. Na lov upíra, který řádí v jejím území. Na lov několika upírů. Žádná z obětí nebyla doposud nikdy takto zohavena. Jistě to bývala krásná žena. V čem sir William viděl krásu, to se Ritě příčilo.

„Bez komentáře,“ zarazila Billa, který se už nadechoval, že pronese nějakou svou poznámku. Neměla zrovna náladu na jeho nemožné vtípky. Chladně se dívala před sebe a klepala nohou o zem. „Kamery nikde v okolí nejsou, takže si ten hajzl s námi hraje.“

„Rito,“ oslovil ji Phil.

„Dělá z nás kretény a moc dobře to víš!“ zvýšila na něj hlas.

„Chceš snad pozatýkat celé město?“ rozmáchl Bill nečinně rukama.

„Tebe zatknu, jestli nepřestaneš mít blbý kecy,“ varovala ho.

„Rito!“ oslovil ji Phil o něco rázněji. Uraženě pohlédla stranou.

„Vidíš? Furt by mě jen peskovala,“ postěžoval si dotčeně Bill.

Sklapni, Bille,“ řekli Phil i Rita naráz.

„No prosím! Tak já vypadnu, stačí říct!“ rozohnil se Bill vztekle a odešel zpátky k autu.

„Takže? Co se stalo?“ zeptal se Phil neutrálním tónem, když se sehnul k mrtvé na zemi.

„Vůbec nic,“ převrátila nad ním Rita očima.

„Hele, dostal jsem tě sem já, pořád ti můžu zařídit příkaz šéfa, abys zůstala mimo případ do odvolání,“ připomněl jí.

„Krámy,“ rozhodla se použít nejčastější výmluvu, kterou našla na internetu, když hledala 10 důvodů, proč jsou ženy podrážděné.

„Neměla jsi je před týdnem?“ zasmál se Phil. Schytal jemné šťouchnutí do ramene, ale byl rád za úsměv na Ritině tváři.

„Zjistíme z toho něco?“

„Vypadám na vystudovaného lékaře?“

„Kdyby ses snažil, možná.“

„To by mě z univerzity nesměli vyrazit v druháku,“ uchechtl se a vstal.

„Neodešel jsi náhodou?“

„Ano, protože jsem odmítal platit za přednášky, které mi k ničemu v životě nebudou.“

„A raději sis nechal nasadit uniformu.“

„Cítil jsem správně sarkasmus?“

Vůbec,“ lhala Rita.

„Raději bys měla zkusit vyzpovídat tu ženskou, co ji našla.“

„Se mnou určitě bude mluvit.“

„Určitě raději s tebou než s Billem nebo mnou. Buď trochu ženská.“

Rita pozvedla levé obočí.

„Aspoň párkrát za život?“

Rita pozvedla i druhé obočí.

„Dělej,“ hnal ji rukou pryč.

„Bacha, aby ti neuletěla. Pak by ti chyběla pozdě v noci,“ připomněla mu škodolibě, než se rychle vzdálila. Phil se už nadechoval, že jí její peprnou poznámku vrátí ještě pálivější, ale už neměl příležitost.

***

„Co jste dělala, když jste ji našla?“ zeptala se Rita.

Bezdomovkyně si pohrávala s prsty, které jí vyčuhovaly z děravých rukavic, a snažila si zahřát palce třením o sebe. Obnošené, potrhané, špinavé hadry jí na důstojnosti nepřidávaly. Rozcuchané vlasy jí dodávaly obraz čarodějnice. Šedomodré, bázlivé oči si Ritu prohlížely, když zrovna netěkaly kolem. Ustoupila od ní na krok dál.

„Co ‘ste zač?“ zeptala se jí žena najednou.

Rita si povzdychla. To bylo podruhé, kdy se jí na to bezdomovkyně zeptala. „Už jsem se vám představovala,“ připomněla jí s takovou vlídností, jakou unavený člověk dokáže.

„Nemyslím jméno, ale co! ‘Ste jednou z nich?“ zeptala se žena a těkala pohledem ze strany na stranu a pak na Ritu. „‘Ste stejně cejtit!“

Rita se zarazila. „Prosím?“

Žena se znovu rozhlédla kolem, zatímco si hrála s pramenem vlasů. Pak se k ní rychle přiblížila a zašeptala: „Nevíte snad? ‘sou tady. A ‘sou skuteční. Cejtím jednoho dalšího, pořád je blízko, pořád tady slejdí…“

„Koho?“

„Upíři!“ zaprskala žena, jakoby to bylo nad slunce jasné. Hned potom si rychle přehodila přes hlavu vypelichaný svetr a odvrátila tvář stranou.

„Tak co?“ zeptal se Bill, který přišel znuděně k Ritě. „Viděla něco?“

„Co kdybys vypadl? Jde nám to skvěle i bez tebe,“ usmála se Rita mile.

„Jo? Tak až ti začne zvracet na boty, uklidíš to po ní, že jo?“

„Uklidím to tvým ksichtem.“

„Nechte toho, vy dva!“ zavolal Phil a nevěřícně nad nimi kroutil hlavou, hned potom klidným hlasem odpovídal muži z laboratoře, který před chvíli přijel.

„Můžete mi říct své jméno?“ obrátila se Rita zpátky k ženě, když Bill odešel. „Pomůžu vám.“

Žena si odkryla část tváře a dívala se vystrašeně za Billem.

„Slyšíte? Jak se jmenujete?“

Žena si promnula ruce a znovu se rozhlédla kolem. Rita tak učinila po ní. Co viděly oči jedné bláznivé ženy, že v ní vyvolaly tolik strachu? Nakonec si frustrovaně povzdychla. Tohle jí zrovna dvakrát moc nepomůže…

„Cindy,“ zašeptala žena spěšně, když viděla, že se Rita vzdaluje. Bála se, že by byla znovu sama, že by ji našel. Viděla ho. Je tedy logické obávat se o svůj život, když jste svědek vraždy. I když se nejednalo o člověka, kdo vraždil. To ji děsilo o to víc. Čekala dlouhou dobu, schoulená mezi odpadky, zatímco sledovala děsivé dílo před sebou. Probudil ji hluk a křik té ženy. Netušila, co se děje. Myslela si, že je to jen násilník nebo možná zloděj. A potom modrošedé oči viděly něco, co nikdy vidět nesměly. Skryta za odpadky, krabicemi a popelnicemi, skryla dokonce i svůj pach a přežila. Viděla Smrti přímo do očí, když jedla a tvořila své dílo. A přežila.

„Cindy,“ usmála se Rita vlídně, „budete ochotna s námi spolupracovat?“

Cindy váhavě přikývla.

„Zajistíme vám bezpečí,“ slíbila jí Rita tiše. „Ale musíte mi říct vše, co jste viděla. Ano? I kdyby to byla sebemenší drobnost.“

Možná, že jen lže, aby se na chvíli dostala do tepla a dostala nějaké to teplé pití zdarma. Ale to Ritě nevadilo. Pokud jí její slova nějakým způsobem pomohou, bude ráda za jakoukoliv další stopu, kterou před nimi vrah zametl.

***

„Celé jméno?“ zeptal se Phil, když se usadil vedle Rity. Ta se na Cindy vlídně usmála. Cindy sklopila zrak k hrnku teplého čaje a rychle z něj upila, až si opařila jazyk.

„Cindy… Cindy Burnleyová,“ ozvalo se nesměle, tiše.

Phil si její jméno zapsal na papír před sebou. „Věk?“

„Čtyřicet dva.“

„Pravý věk?“ Nastalo ticho na pár vteřin.

„Čtyřicet šest…“

Rita se na ni vlídně pousmála. „Povolání?“

„Žádné… Vyučená. Ale mám… Mám kurz na… na…“ svraštila obočí, když si nemohla vzpomenout, co před lety dělala, než se toho svého snu musela vzdát.

„To je fuk.“

Rita do něj nehezky žduchla loktem. „Zlatníka,“ vzpomněla si Cindy. „Ne… To není ono…“

„Starožitník?“ zkusila Rita. Cindy rychle přikývla. Rita si vyměnila pohled s Philem. To nejspíš ne, říkaly oči toho druhého nesouhlasně.

„Proč tedy svou činnost nevykonáváte a jste žebračka?“ zeptal se Phil přímo. Schytal další Ritino dloubnutí loktem. „Omlouvám se, to bylo neurvalé.“

Cindy se stydlivě pousmála a upila si čaje. „To… co se stalo mojí sestře…“

„Sestře?“ zpozorněla Rita.

Cindy k ní vzhlédla a přikývla. „Před nedávnem ji zabili. V našem starožitnictví…“

„Počkat, počkat, cože?“ nechápal Phil.

„Proč jste něco nenahlásila?“ svraštila Rita obočí.

„Když… Když jsem se vrátila domů, byla tam policie… utekla jsem… Bála jsem se, co se stalo. Bála jsem se, že sestru vykradli a něco se stalo a-…“

„Takže jste se dobrovolně vyhýbala výslechu,“ zhodnotil Phil.

„Měla jste strach,“ opravila ho Rita přísně. „Můžete mi říct jméno vaší sestry, slečno Burnleyová?“

„Alicja,“ zašeptala Cindy.

„Alicia?“ zkusila Rita zopakovat prapodivně znějící jméno.

„Ne, ne,“ spěšně se ozvala Cindy. „Alicja. Moje sestra, víte, ona… matka si ji vzala s sebou do Polska, kde vyrůstala. Naši rodiče se rozvedli, sotva se moje mladší sestra narodila. Já zůstala s otcem v Americe, ona odjela s matkou do Polska.“

„Ale jméno otce si ponechala?“ ujistila se Rita.

„Aby jim lidé dali pokoj,“ souhlasila Cindy.

„A matka jí dala polské jméno. Byla vaše matka Polka?“

„Ano, ano.“

Rita si udělala poznámku pro sebe. „Slečno Burnleyová, provdala jste se někdy?“

„Ne, prosím.“

„Říká vám něco příjmení Kowalski?“

Cindy Burnleyová se zamyslela a svraštila obočí. Po chvíli zakroutila hlavou do stran. „Je mi líto.“

„Kam tím narážíš?“ nahnul se k ní Phil opatrně.

„Vím, co dělám, neboj,“ špitla mu v odpověď, než se znovu věnovala slečně Burnleyové. „Viděla jste někdy tuto ženu?“ zeptala se a vyndala ze složky, kterou vytáhla bůhvíodkud, jak si Phil stihl pomyslet, fotku Vivien Smithové-Kowalski. „Alespoň od pohledu?“

Cindy Burnleyová zamrkala na fotografii pohledné, zesnulé ženy, bývalé političky. „Vždyť ta je z toho plakátu,“ poznamenala po chvíli.

„Ano, ale… neviděla jste ji… v přítomnosti Vaší sestry?“

Cindy Burnleyová svraštila obočí, jak moc přemýšlela nad její otázkou.

„Nebo tuto dívku?“ zkusila Rita po chvíli a ukázala jí fotku Heather Smithové-Kowalski. Cindy k ní vzhlédla, jakoby si rázem na vše vzpomněla.

„Ta patří k té ženské předtím! Hledám ji už pár dní… Od té události ji nemohu nikde najít a policie mi nic neřekla, když jsem našla odvahu se po ní aspoň zeptat.“

Rita se usmála pro sebe.

***

Jak moc si myslela, že našla skrytého spojence a dobrou pozorovatelku, byla Rita hned poté nemile zklamána. Nejenže Cindy Burnleyová svou sestru vídávala jen zřídka, téměř vůbec nic o ní ani netušila. Přesto ji překvapilo, že věděla o vztahu, který měla s Vivien. A Heather nejspíš svou matku musela minimálně jednou doprovázet, jinak by ji jen stěží mohla vidět. Ale co s onou Alicjou, majitelkou starožitnictví? Nepojilo je ani příjmení, jenom jedna krev, jeden rod, který se rozpadl kvůli malichernosti. Heather ovšem poznávala, dokonce ji přirovnávala k té ženské předtím, takže se musela se svou sestrou někdy setkat. Ale kdy a proč?

Zajistila jí ubytování. Ještě měla pár otázek, ale Phil jí nedovolil se dál ptát. Až se nají, okoupe a vyspí, prý si může vzpomenout na mnohé další věci, tvrdil. Dala na něj.

„Pořád si stojím za tím, abys byla chvíli mimo případ,“ připomněl jí Phil, když spolu venku pili kávu.

„Víš moc dobře, že žiju prací…“

Jen přikývl. „Co ta Hayworthová?“ zeptal se najednou. „Už ti odpověděla?“

„Na co?“

„Nechtěla ses jí poptat na toho jejího kolegu?“

Rita si utřela rty od kávy a pohlédla stranou. „Zapomněla jsem,“ přiznala.

Phil se ušklíbl. „Takže i senzační slečna Wintourová je jenom člověk.“

Rita se s ním nezasmála.

***

Prohlížela si seznamy jmen a fotografií. Na tabuli před sebou měla napsané několik číslic, kde čtvrtá a šestá chyběla. Bylo to telefonní číslo. Litovala, že ho tehdy bez rozmyslu zahodila. Nemohla jen tak náhodně vytáčet čísla, jak se jí zlíbilo. A přitom měla nutkání se s ní setkat. Potvrdit si, že se jen plete, že se jí to jen zdá. Vždyť i lidi mají nasládlou vůniTicho, žaludku! Zavřela oči. Někteří mají delší tesáky, jiní zase řezáky. Nic na tom není. Žaludek se jí znovu ozval, když si představovala různé lidi. Dlouze si povzdychla.

„Takže jsme pořád na nule?“ slyšela Billův hlas. Rychle přešla k tabuli a číslice smazala. Hned poté si je spěšně zapsala, dokud si je pořád čerstvě pamatovala. Když dovnitř vstoupil i zbytek týmu, opírala se zase o stůl a přemýšlela.

„Vypadá to tak,“ souhlasil Phil a usadil se na židli. „Rito? Napadlo tě něco?“

„Jak jsou na tom laboratorní krysy?“ zeptala se ironicky.

„Forenzní se má dobře, dokonce tě zdraví a přejou si, abys jim tam na stole náhodou neskončila taky,“ poznamenal Phil taktéž ironickým hlasem, zatímco si očima prohlížel fotografie z místa činu.

„Mám přijet oblečená nebo už nahá a roztáhnout nohy?“

Phil jí věnoval vševědoucí pohled. Neměl náladu vtipkovat, přestože měl trochu náladu se jejím poznámkám zasmát. „Nemohu za to, že jsou to pomalí rejpalové.“

„Hele, mají toho až nad hlavu,“ ozval se Bill.

Buřt Bill, aby se náhodou neozval…

„Dost, vy dva,“ zchladil je hlas nějaké ženy okolo čtyřicítky, tmavší pleti a krátkých černých vlasů, která vešla dovnitř, držíc v ruce nějakou složku. Hodila s ní o stůl, poněkud prudčeji, než by se na ženu její velikosti hodilo. Vzrůstem byla nejmenší v místnosti. To však na její autoritě neubralo, ba naopak. „Jestli máte čas ze sebe dělat šašky, tak mi vysvětlete ten bordel.“

„Pracujeme na tom,“ ujistil ji Phil.

„Ale sakra blbě a pomalu,“ zpražila ho chladně. „Co se takhle shánět po důkazech? Dalších svědcích? Sakra, děláte v tom větší bordel než moje služebná v kuchyni!“

„Už se to nestane,“ slíbila jí Rita.

„Ani slovo novinářům, jinak si to někdo tady vodsere. To platí hlavně tobě, Bille!“ ukázala špičatým prstem na Billa, který se hned stáhl.

Stejně najednou jako přišla, tak byla zase pryč. Všichni v místnosti si jen povzdychli pro sebe. Jejich šéfová byla příšerná žena. To uznala i Rita. Věčně nespokojená, rejpavá, a nedej bože, když někdo začal srovnávat jednotlivá oddělení. Tradičně bylo toto oddělení mezi posledními příčkami, což malou velkou ženu hodně štvalo.

„Myslíš si, že ji pořád štve, že nepovýšila?“ zeptal se jeden kolega toho druhého.

„Nepochybně,“ souhlasil s ním.

„Do práce, volové,“ praštil je Phil složkou do zad.

***

„Nějaké novinky?“

„O čem to mluvíš?“ nechápala Anna, když vzhlédla ke své kolegyni.

„Nečetla jsi snad maila?“

„Ne… promiň,“ promnula si kořen nosu. „Jsem pořád trochu mimo…“

„Hele, nepotřebujeme někoho, kdo je mimo. Tak koukej nastartovat motor. Musíš mít mozek přítomen, ne někde v prdeli.“

Anna si jen povzdychla pro sebe a s ironickým díky mladou ženštinu vyprovodila.

***

Cindy Burnleyová žila svůj nejšťastnější den svého života. Když ji dovezli do hotelu a ujistili ji, že zde skutečně smí zůstat, že se smí volně pohybovat, že se smí najíst, že se smí umýt, a všechny možné věci, které pro jiné, ale ne pro ni, byly odjakživa samozřejmostí, zdráhala se. Až do chvíle, kdy se viděla v zrcadle. Tatam byla její někdejší krása, na kterou byla tolik pyšná. Ze smutku rozbila zrcadlo a zhasla světlo. Nemohla se dívat sama na sebe. Jak mohla takhle dopadnout? Krčila se v koutě a odmítala mluvit s personálem, když se přišli zeptat, zda se něco nestalo, místo toho na ně křičela, spíš vydávala prapodivné zvuky a hekot.

Na kontaktní osobu, Ritu Wintourovou, se v tu chvíli nedovolali.

Když jim po třech hodinách hovor konečně zvedla, bylo už značně po půlnoci. Sice nerada, ale slíbila, že jakmile bude moci, staví se tam.

„Pokud možno, ihned, prosím,“ žadonila recepční, která měla blízko ke kolapsu.

„Vynasnažím se,“ slíbila jí Rita unaveně a zavěsila.

***

Heather se rozhlédla kolem sebe, než přeběhla přes cestu. Na další pouliční lampu nebo výlohu obchodu vylepila nějaký papír plný mnoha barev, než zase spěchala dál skryta v nočním tichu města. Nebyla jediná pilná včelka své královny. Stejně tak Anna znuděně lepila plakáty, které by nejraději roztrhala. Chladnýma očima sledovala podobiznu Santhaliy Odishy, která se zeširoka šklebila na kohokoliv, kdo by jí věnoval pohled. A sir William téměř s láskou vylepoval další plakát do výšky očí obyčejných, urostlých upírů, ale i lidí. Hromada upírů plnila jediné přání své paní – obstarávali hosty pro její blížící se bál. Hosty a lidi.

A Santhalia Odisha?

Ta zrovna pila z mladé panny, kterou ukořistila v pochybném baru zvaném Violet Elephant, a zaháněla přitom smutek, že tam neviděla Ritu Wintourovou.

Dodatek autora: 

Zdravím posádko Haaru :)

ano, pořád žiju-... to zní blbě, já vím :') - ale práce je až nad hlavu (neměla by mi ta karanténa spíše dopřát trochu více času na psaní? No... jak se to vezme.. ano i ne :D ale spíše ne,což mě samotnou mrzí..) nebudu se vymlouvat, času bylo hodně, ale soukromí a správná nálada ne. A i když jsem měla konečně klid a Word otevřený, nějak to nešlo. A to jsem se dokonce i bavila při představě Santhaliy, kterak se jako malé dítě těší na svůj bál. A kdybyste věděli, co se na tom bále stane. Psssst - pokud se to povede, bude to prý opravdu majestátní bál. Viděla jsem ty přípravy :D Santhalia rozhodně nešetří. Takže pokud vše klapne (a postavy budou spolupracovat), další kapitola by mohla být i pořádně divoká (nebo další 2 kapitoly, uvidíme :D). Dost bylo obkecávání. Děkuji všem, kteří si další kapitolu přečetli a snad (zase brzy) u další kapitoly.

Vaše Shiw

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
   „Zpomalte,“ vydechla Dorothy, která sotva popadala dech. Angelina...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 3
Uvolněně a s naprostým odevzdáním zavřu oči a cítím jak pomalu, ale...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 8
Yuta Susumu: >> Když víte, že jste odsuzován všemi okolo vás, je...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
Yukio: *Bojím se ho?* prolítlo mi hlavou, když zabočil za roh. *Hm, kdo...