Po, 16/11/2020 - 13:47
2

Rita její ruku neochotně pustila. Jemně vzala pramen Anniných vlasů mezi prsty a přičichla k nim. Anna ji dychtivě sledovala. Nechala ji, aby si ji přitáhla blíž k sobě. Cítila, jak jí odhrnuje vlasy a obnažuje tak štíhlý krk. Přivřela oči nad jejím dotykem. KonečněKonečně mě někdo vysvobodí z tohohle pekla… Sledovala, jak se k ní Rita sklání, jak pootvírá ústa blížící se k jejímu krku. O to větší překvapení přišlo posléze, když cítila na krku jen její rty, které polaskaly její kůži jako ten nejjemnější samet.

„Už nikdy po mně nechtěj něco tak sobeckého,“ zašeptala Rita a odtáhla se. Stiskla Anniny tváře v dlaních a mile se na ni usmála. „Nebo ti to neodpustím. Nemáš právo jen tak zahodit život, který ti byl dán. A já se už postarám, aby tvá věčnost nebyla tak nudná… Pokud mě budeš chtít mít po celou věčnost po boku, s radostí se o to postarám.“

Nebylo potřeba slov. Slzy promluvily za Annu dřív, než se stihla nadechnout. A pak neměla příležitost. Rty nyní umlčely ty druhé, aby snad nevypustily další hloupost do světa, nebo bolestná slova, která nechtěla ani jedna z nich slyšet. Polibek měl nahořklou a trpkou chuť po slzách, přesto byl tak vzácný a důležitý pro ně pro obě.

„Anno…“ zašeptala Rita a pohlédla jí do očí. „Pokud to nezvládnu…“

Zvládneš.“

Pokud to nezvládnu… a ztratím sebe sama… zastav mě. Jakýmkoliv způsobem.“

„Ale ty to zvládneš. Protože jsi silná, Rito.“

„Slib mi to.“

„Nemusím nic slibovat, když vím, že se ovládneš.“

Rita se jí zahleděla do očí a setřela jí slzy zpod víček. „Co když tě nerozeznám mezi nimi…?“

Rozeznáš. A kdyby ne, umím dost rychle utíkat.“

„Co když zraním i lidi…“

„Ti by ti přece neměli vonět,“ ušklíbla se Anna, „takže bys jim neměla ublížit. Řiď se instinkty… a na nic nemysli. Budu tady, Rito. Budu čekat, až to vše skončí. Neodejdu ani tě nezradím.“ Chytila ji pevně za ruku. „A když bude potřeba, zastavím tě.“

Rita si ji pořádně prohlédla a smutně se usmála. „Vypadáš překrásně.“

„To snad vždycky,“ zasmála se Anna a chytila ji za ruku. „Mohu tě o něco poprosit?“

„O co?“

„O poslední tanec?“ zeptala se Anna a na tváři měla velký, radostný úsměv dítěte.

***

Mnoho zraků se ohlédlo, když dovnitř opět zaputovala ta sladká, neznámá vůně. Santhaliiny koutky trochu povyskočily, když se zrovna prohýbala v zádech v rytmu tance, a jen pootevřela oči, aby sledovala velevážené hosty, kteří se vrátili zpátky k nim. Prudká otočka skončila a ona se znovu natiskla na muže pod maskou. Masa těl tančila v kruhu v nepřerušeném rytmu tance do zbláznění. Rita ani Anna si jich nevšímaly. Vyšly kupředu, aby se k nim připojily. Obě byly připravené tančit jako by to byl skutečně jejich poslední tanec v životě. Každá další minuta hrozila býti tou poslední. Rita přitáhla Annu blíž k sobě za bok. Cítila příjemnou látku jejích šatů na sobě, stejně tak její pevný stisk ruky dodával Ritě odvahu v dalším kroku. Obě pohledem vyhledaly tu jedinou, která si nyní užívala dosyta této velké slávy a na nic nemyslela. Netrvalo dlouho a každý druhý pohled se upíral právě k nim. Ne kvůli jejich vášnivému tanci, ale kvůli tomu, s kým Anna tancovala. Ale ani jedné to nevadilo. Spíš si užívaly té náhlé pozornosti, které jejich blízkost a vášnivý tanec způsobovaly. Anna nikdy nepůsobila svůdněji a ženštěji, jako nyní, když ji Rita vedla.

Ani Philovi neušly pohledy, které směřovaly k té dvojici. I on se přistihl, jak přihlíží divokému tanci těch dvou. Dokonce přiměl svou partnerku, aby vyšli z kruhu tance, aby mohl přihlížet těm dvěma a nechat se unést jejich tancem. I zbylí skrytí muži zákona se přistihli, jak možná i trochu žárlí, že netancují tak dobře, jako Rita… nebo že s nimi netancuje zrovna ona. Nebo ona tajemná žena, jejíž tělo se prohýbalo v rytmu tance a nechalo se unášet tam, kam chtěla Rita. Udržovala přesně daný rytmus, který určovalo Ritino tělo. A přesto vypadala tak šťastně a smutně zároveň a přesto plná života.

Postupně přestávali někteří tančit, aby jim uvolnili cestu, protože jejich divokost nemohl nikdo zastavit. Zničily tak eleganci Santhaliina tance, který doposud vedla. Opovážily se dokonce vměstnat se i do jejího intimního prostoru a pohledy ji obě vyzývaly, aby přijala jejich výzvu v tanci. Santhalia se jen usmála pro sebe. Tanec je o svádění, tanec je především hra těl. Byla by hloupost nechat si utéct tuhle nesmělou, provokativní hru, kterou ty dvě začaly bez jejího svolení. Když si chtějí hrát, s radostí se pobaví, než je potrestá za jejich drzost!

Rita a Anna nevnímaly nic jiného, jen tu druhou. Cítily na sobě oči všech, ale vůbec je to netrápilo. Svou pozornost věnovaly jen jedna druhé. Rita si všimla slz v Anniných očích. Ano, byl to jejich první a poslední tanec. Tak vášnivý, jak má být. Nepřály si ještě skončit. Energie měly na rozdávání. Až totiž jejich tanec skončí a hudba utichne, všechna tato rozkoš zmizí a zbude jen trpká vzpomínka na překrásný čas.

Ze špiček na krátkou chvíli na paty, opět se odrazit na špičky a neničit tak dokonalý tanec. Nespěchat, užívat si ten okamžik plnými doušky. Věnovat se jen té druhé, nepouštět se. Anna se nechala vést a Rita ji s radostí vedla divoce kupředu. Motala se jí hlava z těch všech omamných vůní kolem a z pohledů, které se všechny dívaly jejich směrem. Ale stačil jeden pohled na ni a opět se uklidnila. To Anna tady září ze všech nejvíce, na ni se všichni dívají. Na její dokonalost, krásu, ladnost a eleganci. Na její vášeň v očích a pootevřené rty, vyzývajíc každého, aby je okusil.

Santhalia jen přimhouřila oči, když se opět dostaly až příliš blízko k ní. A obě měly výsměšný pohled v očích. Kazily její dokonalý večírek tím, že byly lepší než ona. Přesto to byla pořád příjemná hra pro Santhaliu. Přiměla svého tanečníka, aby byl razantnější, svůdnější. Anna přece není krásnější než ona! V Santhalii se probudila žárlivost tak velká, jako už po celá desetiletí žádná. Co měla Anna, že to Santhalia postrádala? Čím dokázala omámit Ritu tak, že jí takhle propadla? I po delším odloučení, snad po ní ještě víc toužila! Jak se jí povedlo ochočit nezkrocenou bytost, jakou byla Rita?! Bublaly v ní vztek a nenávist.

Přesto na své tváři nedala nic znát, místo toho se smála od ucha k uchu. Když prohrála boj s Annou, neprohraje s Ritou! Ti lidi tady přišli kvůli ní, aby si užívali zábavu u ní! Upírská smetánka přišla za ní, ne, aby slintala nad vymřelým druhem ghúlů!

Přistihla se však, že její žárlivost neznala mezí. To, jak ji ty dvě ignorovaly a užívaly si jedna druhou, způsobovalo, že vynikaly ještě víc.

Co má ona a já ne?!

Muž, který doposud se Santhaliou tančil, k ní zmateně pohlédl, když její stisk na jeho paži zesílil a ona mu nyní druhou ruku drtila ve své dlani. Koutkem oka zaputoval k tomu druhému páru, který jako jediný spolu s nimi pořád tančil na hudbu, která se zdála být nekonečná. Nechápal, proč si zrovna jeho pořadatelka večírku vybrala jako svého tanečníka. Ani moc dobře tančit neuměl. Nebyl profesionál, ale na pár soutěžích se umístil mezi prvními pěti místy. Ovšem poznal předem, když prohrál. A dovednosti toho páru, který byl snad přímo zrozený pro toho druhého, se nerovnal. Poznal to, přestože tančil, jak nejlépe uměl, aby svou taneční partnerku uspokojil. Ale ženy příliš snadno žárlí. I kdyby tančil mnohem vášnivěji, razantněji, ten druhý tanečník by se nemusel ani snažit a hravě by ho strčil do kapsy. Vždyť se ani nesnažil! Jen ladně tančil a jich si nevšímal… Nebylo potřeba se zapojovat do předem prohrané soutěže. Ať už jeho partnerka bude prskat, jak chce. Však byla krásná dosti a byla to jen jeho chyba, že se dovednostem toho druhého nemohl rovnat.

***

Anna zadýchaně klesla na židli a rukami se ovívala, snad ve snaze rychleji popadnout dech. Přesto s radostným úsměvem vzhlédla k Ritě, celá zadýchaná od nedostatku dechu a zpocená. Ritě však voněla, proto se na ni mile usmála a sotva zklidnila dech, vzala její ruku do své a hřbet ruky jí jen letmo políbila.

„To byl překrásný tanec, má milá,“ pochválila ji.

„Říká ta, která mě nenechala ani vydechnout,“ zasmála se Anna.

„Nemohla jsem odolat, když jsi mě tak vyzývala pohledem, abych přidala.“

? To tys mě vedla jako blázen…“

Obě se krátce zasmály. Jako první se přestala smát Rita, které úsměv po chvíli také zmizel z tváře.

„Neboj se, nezapomněla jsem,“ ozvala se Anna a zeširoka se na Ritu usmála, „postarám se o to a zastavím tě, až bude třeba. Můj poslední tanec jsi mi splnila. Teď jsem na řadě já, abych splnila svou část slibu.“

Rita ji pohladila po bledém líčku. „Kdybych byla příliš nebezpečná, uteč.“

„Nikam nepůjdu, Rito. To přece víš.“ Chytila její ruku v té své a přitiskla ji víc na svou líc, než její dlaň jemně políbila. „Ne, dokud to vše neskončí.“

Rita mlčela. Nahnula se těsně k ní, dokud se jejich čela nedotýkala. „Až to vše skončí… už nebudu člověkem.“

„Vždycky budeš člověkem, Rito,“ zašeptala Anna a zpod masky k ní vzhlédla tajemnýma očima, jejíž pohled Rita neuměla popsat. „Jediný člověk, který mi kdy takhle pomotal hlavu.“

„A ty budeš zase jediný člověk, po kterém jsem kdy prahla tolik, jako po nikom ani ničem jiném.“

Jejich rty se skoro dotýkaly. „Nesváděj mě… nebo tě nebudu schopna zastavit,“ vydechla Anna šeptem.

Rita jen smutně semkla víčka k sobě, když k ní dolehla další nasládlá vůně. Teď ne, ještě ne ještě zmiz klidně na celá staletí, ale zmiz…!

„Znamenitý tanec,“ uznala Santhalia s úsměvem, když k nim přišla. „Netušila jsem, že jste až tak výborný tanečník, sire.“

„Vaše slova mě těší,“ usmála se Rita a promluvila hlubším hlasem. Anna téměř zalitovala, že z ní ruku sňala. Tak snad ze strachu, spíš z chtíče a žárlivosti chytila její ruku a postavila se, aby Santhalii dala jasně najevo, že se nevzdá, i kdyby jí to přikazovala stokrát. Santhalii neušel tento tichý, leč roztomilý vzdor z Anniny strany.

„Jsou to slova pravdy. Chválím málokoho,“ uznala Santhalia a pohlédla Ritě do očí.

„Slyšel jsem, že jste vybíravá dosti.“

„Víc, než kdokoliv jiný.“

„Máte ale dobrý vkus na hudbu.“

„Jsem ráda, že máte smysl pro rytmus, mladý muži. To se vidí málokdy v dnešní době.“

***

Cindy seděla v rohu pokoje a hrála si s dětskou knížkou, otáčela tvrdé stránky a její pomatená mysl přemýšlela, jak to, že se ten papír neohne, jako jiný papír z předchozí knihy. Rita jí tam zanechala pár knih a novin, aby jí trochu osvěžila paměť a možná jí rozmluvila i o něčem, co sama netušila. Cindyin mozek však vnímal svět úplně jinak, než jaký ve skutečnosti byl. Někteří to sváděli na prášky, jiní na alkohol, ostatní zase na drogy. Cindy bývala obyčejnou ženou, kterou zlomila dnešní zkažená společnost a učinila z ní skořápku krásné, silné ženy, kterou bývala v mládí. Ve své duši pořád byla překrásná, chytrá, chtěná.

Zpozorněla, když se ozvalo trojí zaklepání. Rita jí přece opakovala, že jen ona bude třikrát klepat, pak udělá dlouhou pauzu a zase třikrát zaklepe. Bylo to jejich skromné heslo, aby věděla, že je to ona a nikdo jiný, aby se nemusela bát, že se jí něco stane. Vymotala se na nohy a pomalu kulhala ke dveřím na svých křivých nohách. Ani se kukátkem nepřesvědčila, že to je skutečně Rita. Stejně tak automaticky a s radostí sundala řetěz a odemknula oba zámky, které jí Rita nařídila, aby zamykala. Aspoň tehdy šílená mysl vnímala. Jen si neuvědomovala vlastní chybu.

Rita jí měla připomenout, aby se vždycky podívala, komu skutečně otevírá.

Zhrozila se, když viděla tu známou tvář. Nestačila ani vykřiknout, když se jí dva lesknoucí se tesáky zakously do krku. Snažil se ji umlčet jednou pro vždy. Aby si už více nemusela namáhat mozek, aby ušetřil to její trápení zvané život. Ale ona se bránila. Dlouhou dobu s ním bojovala. Ne, ještě zemřít nechtěla. Hmatala do prázdna, bušila ho do hrudi vší silou, kterou ještě měla. Něco pevného, kovového stiskla a trhla rukou. Netušila, co mu sebrala, ale on si toho nejspíš ani nevšiml. Její krev byla odporná, ale jak jinak by ji mohl umlčet? Viděla ho. A to by mu Santhalia neodpustila. Ani to, že dnes večer nedorazí na její ples. Musel svou chybu odčinit nyní, tady a teď. Jinak by ho jeho paní zabila.

Nač si nechávat neschopného pěšáka…

O to větší překvapení byla pořádná rána do hlavy, která ho vyvedla z míry. Vždyť přece neměla mít ochranku! A k tomu všemu ta zatracená baterka! Přímo do ksichtu, však proč by ne! Vždyť vidět přece nemusí. Rozmáchl se naslepo. Povedlo se mu trefit tu uniformovanou krysu, zatímco sám, ještě pořád oslepen ze světla, utekl oknem.

Jeho plán se ovšem zhatil v základech. Nejenže Cindy přežila, ale policista jí poskytl první pomoc a zavolal sanitku. Jediné, co nemohl, bylo letmo popsat útočníka do protokolu. Monokl byl jeho důkazem, že se tu noc někdo skutečně pokusil Cindy zabít a on tomu zabránil.

Nevšiml si oné lesknoucí se věci, kterou Cindy útočníkovi stihla sebrat.

***

Rita bedlivým zrakem pozorovala Santhaliu, jak se baví s ostatními a směje se od ucha k uchu.

„Rito?“ promluvila na ni Anna.

„Je čas,“ řekla jen.

„Co lidi?“

„Pud sebezáchovy mají silný, nepodceňuj je a nesnaž se jim pomoct. Spíš tě udupou, než aby přijali tvou pomoc nebo ti náhodou pomohli nazpátek.“

„Ne každému bych byla lhostejná.“

Rita ji pohladila po tváři. „Zastav mě, když bude třeba. Lidí si všímat ze zásady moc nebudu… protože tady budou jiné vůně, které mě budou lákat.“

„Budu se cítit dotčena, když to nebudu hlavně já, kdo tě bude lákat,“ ušklíbla se Anna hravě. Rita se usmála o něco víc.

„Pojďme…“ vyzvala ji nepřítomným hlasem.

***

Anna se rozhlédla kolem, než vklouzla za dveře, které zavřela a zamkla. Chvíli váhala, než se ohlédla na Ritu. Ta se vřele usmála a prohrábla jí vlasy.

„Kdybych ztratila kontrolu a bylo by to hodně špatný… utíkej. Nesnaž se mě zastavit.“

„Ale Rito-!“ chtěla protestovat.

„Prosím,“ přerušila ji ihned. „Sama nevím, co se může stát.“

„Ale ty to zvládneš, Rito.“

Rita přivřela oči nad jejím dotekem, když jí sevřela tváře ve svých dlaních. Vtiskla polibek do její levé dlaně. „Děkuji,“ zašeptala jen. Chvíli její ruce držela v těch svých a užívala si omamný pocit její lásky a něhy.

Potom její ruku pomalu pustila a ustoupila o několik kroků dozadu. Anna sledovala, jak ze sebe pomalu sundává oblečení a otáčí se k ní zády. Měla chuť pošpinit tu čistou pokožku vlastními otisky.

Rita tuto svou část nenáviděla. Málokdy ztrácela kontrolu kvůli hladu. Nechtěla být příšerou, chtěla být člověkem. A věděla, že pokaždé, když se promění, ztrácí něco ze z vlastní pomyslné lidskosti.

Po chvíli Anna přihlížela její proměně. Už to nebyla žena. Končetiny se jí prodloužily, stejně tak krk. Výškou nyní dosahovala minimálně dvou a půl metrů. Vlasy jí zešedivěly, než spadly na zem a změnily se v prach. Zůstalo jen pár velmi krátkých tmavých chlupů. Bělmo očí zmizelo, zůstala jen prázdná temnota v důlcích očí. Temnota zírající do temnoty vlastní duše. Nic než prázdná skořápka. Kůže jí zbledla a pak zešedivěla. Po těle jí naběhly modré, skoro až černé žíly. Zuby se jí změnily v hromadu tesáků. Místo nehtů její ruce hyzdily nebezpečné drápy.

Anna sledovala, jak se pomalu předklání a objímá vlastní paže. Slyšela její dlouhý výdech.

„Rito?“ oslovila ji.

Nedostala odpověď. Jen slyšela soustředěný dech hladové bestie. Něco jí však říkalo, aby se nehýbala. A něco uvnitř jí radilo, aby utíkala, aby se právem bála. Nechápala proč, ale chtěla se podvědomě bránit, útočit… a přitom utíkat, co nejdál odsud. Ale říkala si, aby zůstala stát na místě a snažila se raději nedýchat. Nikdy předtím necítila takový strach.

„Rito!“ oslovila ji znovu. Odpovědí jí bylo zavrčení. Když se na ni její milá konečně podívala, měla pocit, že se dívá do nekončící temnoty. Cítila chlad, který necítila snad celou věčnost.

Uvědomovala si vlastní ztuhlost. Požíral ji strach. Nevěděla, co se děje, proč její instinkty reagovaly takto, když věděla, že jí nebezpečí nehrozí. Sledovala, jak se k ní Rita pomalu blížila. Tiché zavrčení jí připomnělo, že to není Rita, kterou doposud znala. Nechala ji, aby jí pohladila pramen vlasů, zatímco se dál ztrácela v prázdnotě jejích očí.

Ritu její vlasy nejspíš fascinovaly, protože s nimi zacházela s opatrností.

Ne, bylo to stejné gesto, které udělala i předtím. Snad si to její ghúlí stránka nepamatovala, ale věděla, že tuto bytost musí nechat žít. Anna cítila tvrdou pokožku jejích drápů na vlastní tváři. Snad zalitovala, když ten nejistý pocit zmizel spolu s její rukou. Tedy prackou s drápy.

Dovolila si vydechnout, když kolem ní Rita lhostejně prošla, protože cítila nádhernou vůni, ale mnoho násobně větší směsice vůní byla teprve za dveřmi.

Anna se za ní ohlédla, ale nic neřekla. Věděla, že by jí nerozuměla. A zastavit ji nemohla. Ani nechtěla.

Protože to byla ona, kdo probudil spící bestii v Ritě.

***

Jako by to byla téměř celá věčnost. Ten nikdy neukojený hlad, ty sladké, svůdné a lákavé vůně všude kolem, kterým neustále musela říkat pevně ne. Ten pocit, že ona je lovcem a všude je jen kořist a sladký nektar z jejich těl. Ta volnost, možnost se pořádně nadechnout dosyta a nechat, aby ji hlad ovládl naplno. Jako když si člověk dlouho odepírá svou skrytou, nejsladší rozkoš - něco, po čem prahne, ale nemůže to mít. A vše se nacházelo za těmi dveřmi. Jedna nasládlá vůně jí nestačila. Snad podvědomě věděla, že ta vůně nesmí nikdy zmizet, že té se nesmí dotknout. Jakákoliv jiná vůně budiž jí hostinou!

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
    „Takže říkáte, že vám Alex stačila a bylo to pěkné? No vidíte....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 16
Sedel som v práci za kasou a prekonával živú kómu zízaním na plagát na...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Pohlédl na své hodinky. Trvalo sice dlouhou dobu, než se uklidnil, ale nyní,...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Další dny jsem se mu snažil vyhýbat, co to šlo. I na obědy jsem přestal chodit...