Ne, 04/10/2020 - 13:45
2

Kapitola II. - Rozhodnutí

 

Umanutý postoj. Těžko by Kendalovi vysvětloval, že musel od Arlena pryč, protože tenhle plavovlasý mladík dokázal naprosto rozptýlit jeho soustředění. Jenže nebylo to jen princem, bylo to i tím nejasným pocitem, který se od vodopádů čas od času objevoval. Tím pocitem, že všechno není tak úplně v pořádku. Snad šestý smysl to byl, který ho neustále udržoval v pozoru, ho nutil  udržovat si bezpečný odstup.

A teď tam stál, v noci, ve Vlčí osadě, jen slabě osvětlené loučemi, které plápolaly ve větru u každého z domů. Všichni spali, z hlubokého lesa bylo občas slyšet houkání sýčka a koruny stromů tiše šuměly v podzimním větru, a občas zaštěkali psi, věrní a bdící strážci osady a jejích spících obyvatel.

Stál tam a zase sváděl ten vnitřní boj sám se sebou. Odejít nebo jít za ním. Už zase se to v něm pralo, pocit zodpovědnosti za jeho život s touhou ho zase spatřit. A nejen vidět.

Určitě to bylo ještě dalších několik minut, než se rozmyslel.

Jen na chvíli, na malou chvíli. Jen mu řekneš, ať to vydrží. Že je teď v bezpečí, že mu nic nehrozí, že může v klidu spát. Nic víc, pak odejde a zase na pár měsíců snad bude klid.

Ach, jak bláhové, Vlku. Jak za ním jednou půjdeš, už se od něj neodtrhneš.

Co to udělá s tebou? A co to udělá s ním?

Rozhodnutí padlo. Otočil se. Gordův malý srub byl téměř na konci osady, jen kousek od stájí. Šel tiše a rychle, nikdo o něm nemusel vědět. Arlen měl svůj skromný úkryt v podkroví, věděl to od Kendala a také věděl, jak se k němu dostat. Pěkně po žebříku, tiše otevřít dvířka, která naštěstí vydala jen lehký skřípavý zvuk. Vysoukal se pomalu nahoru, a ještě tišeji zase dveře zavřel.

Potichu se postavil, a rozhlédl se. Ale jak zjistil, nebylo se vlastně po čem rozhlížet. Maličkou místnůstku, ve které se ramenatý Vlk taktak postavil, ozařoval jen slabý svit lucerny, kterou postavil na podlahu. Když mu Kendal říkal, že se o něj postaral, Vlk doufal, že to bude přece jen o trochu víc, než jak teď viděl.

Nebylo tam nic. Zhola nic. Jen jakási stará bedna, na které stála malá lucerna, džbán s vodou, miska, ve které byl kousek chleba, a těch pár věcí, se kterými cestoval Arlen před třemi měsíci na cestě k hranicím. Mezi trámovými sloupy byl natažený provázek a na něm viselo cosi, co asi Arlen používal jako ručník. To bylo vše.

Vlk se na mladého prince podíval. Ležel a spal, zřejmě unavený po celodenní práci. Na slamníku měl Arlen položenu jednu ovčí houni, která ho alespoň trošku v chladnějších nocí mohla hřát, a jak Talan předpokládal, byla určitě od Kendala. Nikdo jiný by mu ji nedal. Schoulený, pod jakousi starou šedou dekou, se neklidně zavrtěl.

Pořád má zlé sny, pomyslel si Talan, a nikdo ho tu neslyší. Nikdo mu nepomůže.

Znovu se rozhlédl a povzdechl si. U něj ve srubu by se měl tisíckrát lépe než tady, v téhle neskutečně prťavé místnosti, zimě a tmě, kde mu společnost dělali jen pavouci a jeho noční můry. Takhle si to zřejmě nepředstavoval ani jeden.

Jen pár kroků a stál u něj, opatrně si k němu kleknul a nahnul se k němu. Díval se na jeho krásnou tvář, snad jen trochu hubenější, než když ho viděl naposledy. Na čele měl drobnou vrásku, a Vlk si byl naprosto jistý, že když ho opouštěl, nebyla tam, a plavé vlasy mu stále v jemných vlnách rámovaly pohublý obličej.

Vlk neodolal. Nedokázal se na něj dívat jen tak, a co nejopatrněji se dotkl jeho čela, odhrnul jeden z těch zlatých pramenů, který mu bránil v pohledu na princovu krásnou tvář. Jeho pleť byla stále jemná, snad jen byl trochu opálený od sluníčka. Jenže, možná ho měl vzbudit jinak. Nečekal, že ho vyděsí k smrti. Arlena jeho dotek probudil a v prvotním šoku, aniž by viděl, kdo ho vlastně probudil a proč, vykřikl a zakryl s obličej.

„Nechte mě, prosím.“

„Nezabíjejte mě.“

 

Tak tahle to bylo. Byl tu, v osadě plné lidí, spal tady na tomto zastrčeném chladném tmavém místě, ve stálých obavách o svůj život. Bál se, že jednou k němu někdo z osady přijde a zabije ho, jen proto, že je syn krále Raona. Nikdy nebude žít svůj život v klidu a míru. Chtěl jeho bezpečí, ale vystavil ho jen dalšímu stresu a napětí.

Vlk ho nejprve potřeboval zklidnit. „Arlene,“ zašeptal a opatrně ho vzal za ruce, kterými si zakrýval obličej. „To jsem já, uklidni se.“

Křečovité sevření povolilo, princ se konečně zcela probudil a začal vnímat, co se kolem děje. Uslyšel teď jeho hlas, cítil jeho dotek na svých rukou a konečně se odvážil otevřít oči. Díval se na něj, udiveně, snad nevěřil, že člověk, který se teď nad ním naklání a usmívá se na něj, je Vlk.

Jeho Vlk.

„Talane,“ zašeptal, a ve vteřině seděl a pevně ho objal. Zabořil svůj obličej do jeho krku a křečovitě ho svíral, jako by se bál, že je to jen sen, který se rozplyne v chladném podzimním větru.

„Vrátil ses ke mně, Talane.“ Zašeptal jeho jméno, snad ještě dvakrát či třikrát. Nic víc neřekl. Jen ho držel a Talanovi to připadalo jako celá věčnost. Pevně ho svíral v náručí, obličej ponořený v jeho plavých vlasech a najednou, ač si to přiznával jen opravdu, opravdu těžce, mu bylo taky na chvíli dobře :o)

Konečně, po delší době, ho konečně Arlen pustil, i když ho k tomu musel malinko přinutit. Sedl si k němu na slamník, který mu sloužil jako postel a když viděl jeho posmutnělý výraz, znovu si ho přitáhl do náruče. Arlen se schoulil na jeho hrudi jako malé dítě a zavřel oči.

„Daří se ti tady?“ zeptal se ho opatrně Talan a Arlen jen mlčky přikývl. A stejně tak mu odkýval naprosto stejně i další dvě otázky.

Co mu měl taky vlastně říkat?

„No tak, mluv se mnou,“ zašeptal Talan a jemně ho chytil za bradu. Arlen zvedl hlavu a podíval se na něj. „Mám se dobře. Vidíš, žiju,“ usmál se smutně. „Starám se tu o koně. Líbí se mi to,“ dodal ještě, znovu sklonil hlavu, zavřel oči a přitiskl se k Talanovi. Co mu má asi tak vykládat? Vlk věděl o jeho lásce ke zvířatům a doufal, že při tom jeho srdce alespoň trochu pookřeje. Doufat mohl, to ano, ale….

„A tady jsi, protože se bojíš? Víš, že můžeš být dole s Gordem?“ zašeptal mu Talan do ucha. Arlen opět jen přikývl. „Možná, na zimu, ale teď to tady ještě jde.“ V nejnuznějším z příbytků si našel svůj malý úkryt před světem i očima ostatních. „Na Gorda dávám pozor, neboj,“ dodal potichu a podíval se na Vlka.

„Vím,“ zašeptal Vlk, jemně mu zčechral jeho plavé vlasy, a znovu se na něj usmál. Chtěl mu dodat naději, uklidnit ho, aby se nebál.

„Nemusíš se bát, Arlene, nikdo ti tu neublíží. Kendal mi dal svoje slovo a to platí,“ řekl mu opatrně a Arlen znovu jen kývl hlavou, leč malinko se při jeho slovech zachvěl a snad o něco pevněji ho stiskl. Vlk si mohl jen namlouvat, že jeho slovům věří. Ještě chvíli se mu to snažil vysvětlit, ale Arlen jen vždycky beze slova odkýval.

„Chyběl jsi mi,“ podíval se princ zničehonic smutně na Vlka, jako by vůbec neposlouchal, co se mu teď Vlk tady snažil vysvětlit. „Už jsem pomalu přestával doufat, že tě ještě někdy uvidím. Chyběl jsi mi.“ A znovu se k němu přitiskl. Vlk naznal, že cokoliv bude dál říkat, bude naprosto marné.

Arlen zvedl hlavu a upřel svoje krásně smutné ocelově modré oči na Vlka a jemně se prsty dotkl jeho zarostlé tváře. „Nejsi oholený,“ zasmál se tiše, „opravdu teď vypadáš jako lovec a zálesák.“ Vlk se musel usmát. Tohle byly ty chvíle, kdy ztrápenému princi zářily oči jako hvězdy. Ty chvíle, které ho činily alespoň na okamžik šťastným.

A Arlen, ten ostýchavý princ, jenž se ze začátku tak bránil jeho dotekům, chtěl využít každého okamžiku, který mu osud, a hlavně Vlk nabídl. Díval se na Talana, dychtivě sledoval jeho rty a jeho tvář, jeho prsty sjely po jeho tváři a krku až na hruď. A v té jeho tváři bylo vepsána žádostivost, smyslnost.

Vlk to viděl a také věděl, že v tuto chvíli u nějakého povídání nezůstane.

Našel si jeho rty a vášnivě ho políbil.

Dodatek autora: 

Další kapitolka pro vás smiley

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
   Procházím se školní chodbou. Na sobě mám obnošené džíny, které mi...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 27
Už je to rok, co chodím do školy Tsubasa Ryuu ve volném překladu to znamená...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Kapitola II. - Rozhodnutí   Umanutý postoj. Těžko by Kendalovi...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
  „Do chemického skladu, musíš dokázať, že to bol pokus o vraždu,“...