Ne, 18/10/2020 - 14:59
1

Kapitola IV. - Útok

 

A osud začal drsně míchat s kartami už za pár týdnů….

Talanovy dny byly prakticky stejné. Ráno vstával se svítáním, něco posnídal, a zašel si zaplavat do nedalekého jezírka, které v hlubinách hvozdu vytvořil divoký potok prodírající se kopci a skalami. Osvěžený se pak vracel zpět a když už bylo slunce nad obzorem, vydal se většinou prozkoumával hvozd. Cestu k osadě už znal i potmě jako svoje boty, objevil i pár skrytých cestiček a steziček, které vedly směrem k hranicím. Byly už značně zarostlé a možnost, že by jimi někdo proklouzl, byly minimální.

Rád se ale pouštěl dál a dál. Denkarský hvozd byl rozlohou opravdu neskutečně rozlehlý. Obrovské staré stromy, potoky, vodopády, tmavé skály tyčící se nad vrcholy stromů, zarostlé stezky, po kterých už desítky let nikdo nešlapal. To všechno Vlk na svých toulkách nalezl. Objevil i pár jeskyní, pečlivě skrytých v hustém závoji zeleného křoví.  

Byl to Vlk, lovec, a brzy tu byl jako doma. Postupně den po dni, týden po týdnu, poznával tento odlehlý a tajemný hvozd lépe a lépe. Každou cestičku, větvičku, list neušel jeho pozornosti. Věděl, kde se co změnilo. Věděl, kudy se pohybují ostatní lovci z osady. Jen málokdy se v hvozdu objevil někdo jiný. Občas vojáci, kteří se stavili do osady vyzvednou „královskou“ medovinu a společně s Vlky zkontrolovali průchozí stezky.

Dobrovolně by sem asi nikdo nešel. Husté koruny letitých listnatých stromů nedovolovaly slunečnímu svitu proniknout až dolů, a proto bylo v lese i ve dne pořád jakési zvláštní šero. V noci byl les plný zvuků, šelestu, praskání, někdy to bylo až děsivé a strašidelné. Talan si na tohle všechno rychle zvykl, a ve svém srubu, který si pěkně opravil a vyspravil, byl nadmíru spokojený.

A tak ubíhaly jeho dny. Lovem, hlídáním prince a prozkoumáním hvozdu. Jenže ten neodbytný a vtíravý pocit, že něco není v pořádku, se vracel stále zpět a v posledních pár dnech zesílil až nad míru. Talan měl pocit, že ho něco nebo někdo pozoruje. Neviditelné oči, které sledovaly každý jeho pohyb po hvozdu, jeho kroky. A pak to zmizelo, na nějaký čas, a pak se to zase objevilo.

Nebál se, byl to jeden z nejlepších válečníků, kterým se kdy klan Vlků pyšnil, ale to, že neví, co se vlastně děje, a koho má za zády, ho začalo pekelně znervózňovat. Ač zkušený lovec, nedokázal odhalit, kdo či co, by to mohlo být. Vždycky si všímal drobných detailů. Polámané větvičky, pošlapaná tráva, mrtvá zvířata či jejich kosti.

Náznaků bylo minimum. Ať už to byl kdokoliv, byl opatrný, a zřejmě i chytrý. To ale Talanovi starost nedělalo. Pokud sledoval jen jeho či hvozd, nebyl to problém, ale pokud by se začal potulovat kolem osady, znamenalo by to nebezpečí pro její obyvatele. A pro Arlena. Vzpomněl si na vodopády před hranicemi. Nevěděl proč, snad jeho léty vytříbené instinkty mu napověděly, ale měl dojem, že tohle všechno je spojeno s princem.

Jenže pak, postupem času, začalo přituhovat. Kolem kroužil dravec, ale o tom, jak obrovské nebezpečí představuje pro prince, to Talan ještě netušil. Ani jaká souhra událostí ohrozí Arlenův život.

Dravec vyčkával.

A pak udeřil.

 

„To vám posílá Samrin, vypijte to,“ usmál se Arlen na starého Gorda, sedícího v „jejich“ srubu, pěkně na lavici, v teple u ohniště, a podal mu hrnek. Samrin, Kendalova žena, mu každé ráno ke skromné snídani vařila bylinky, a starala se o zdraví všech obyvatel osady. Od těch nejmenších, až po ty největší. S láskou pečovala o všechny, kteří to potřebovali.

Starý Gord se na Arlena usmál a poděkoval. Zdraví mu už dávno pořádně nesloužilo, často se Arlena znovu a znovu dokola ptal na jeho jméno a Arlen ochotně odpovídal, zatímco mu pomáhal uložit ho ke spánku či sníst oběd. A Gord byl možná také jediný člověk, který se na něj tady nedíval s pohrdáním a nenávistí.

„Vypijte to,“ přidržel mu opatrně hrnek u úst. Gord se napil a pak se díval do ohně, tak jako to dělal celý den, pokyvoval hlavou a tiše si pro sebe povídal. Snad mu občas paměť odhalila střípky minulosti, odehrávající se mu před očima, okamžiky, které ho zahřály u srdce a vykouzlily mu na tváři úsměv.

Arlen odložil hrnek, přikryl ho dekou, věděl, že teď bude Gord odpočívat. Jeho čekala práce. Vyšel ven na schody a rozhlédl se. Ráno bylo chladné a mlhavé, tmavé mraky nenechaly proklouznout ani paprsek slunečního svitu, bylo pošmourno a občas spadla i dešťová kapka. Chladný vítr ho šlehl do tváře. Zachvěl se a zachumlal se víc do svého kabátu. Ten ho nezahřál, byl spíše do letního počasí, ale Arlen neměl odvahu komukoliv zde říct, že by potřeboval teplejší oblečení.

Možná bych to mohl říct Talanovi, napadlo ho, on by mi určitě pomohl.

Zamyšleně stál na schodech, se zakloněnou hlavou sledoval šedé mraky na obloze. A jeho duše byla stejně zarmoucená jako dnešní uplakaný šedý den.

„Hej, princátko, už jsi nakrmil dobytek,“ ozval se za ním potměšilý hlas, následovaný výbuchem smíchu. Nemusel se ani otáčet. Dareg, jeden z lovců, postával s muži o kousek dál a chechtali se. Takhle se chovali, jen když tu nebyl Kendal. Věděli moc dobře, že si Arlen nebude stěžovat. Dobytek k dobytku, slyšel jejich tiché, zlé poznámky, doprovázené smíchem.

Podíval se na ně a nedopovídal. Na co taky? Aby přidali další jízlivou otázku, posměšek, ponížení? Věděl, co by následovalo. Seběhl schody a vydal se do ohrady k ovcím.

Dělal tu práci už naprosto automatiky, dal jim vodu a ze seníku shodil trochu sena.

„Dobře ti to jde, princátko,“ slyšel z dálky Darega, jeho další kousavý posměšek, doprovázený další salvou hloupého smíchu. Ignoroval to, ale necítil se dobře. I slovo může někdy strašně ublížit.

Proč ho nenechají být? Copak nevidí, že víc ponížit ho už nemohou? Proč jim to nestačí? Kdyby tady byl Talan….Rychle zahnal myšlenky na něj.

Letěly mu jich hlavou tisíce, vlastně ani nevnímal co dělá. Když odcházel, slyšel za zády další z Daregových jedovatých poznámek. Nevěděl ani proč, ale na pár vteřin se zastavil a zadíval se na ně, na lidi, kteří mu ztrpčovali jeho už tak krušný život. Špatně dovřel vrata od ohrady, jedna z ovci vyběhla ven, a zřejmě nadšena nabytou svobodou, úprkem se rozběhla se k lesu.

„Sakra,“ vydechl Arlen a najednou bylo po smíchu. Dareg a ostatní byli během chvíle u ohrady a lovec se na prince počastoval pořádně vzteklým pohledem.

„Neumíš dávat pozor,“ zasyčel na něj vztekle. Arlen se rozhodl, že před ním necouvne ani o krok.

„Nechtěl jsem“ řekl omluvně, ale bylo mu jasné, že tímhle se to neodbude. Dareg se zašklebil a podíval se na něj, oči přivřené do škvírky.

„Seber se, a jdi pro ni,“ procedil mezi zuby. Jestli se Arlenovi někam nechtělo, tak samotnému do toho lesa. A zrovna dnes, když bylo zataženo, hvozd vypadal děsivěji než normálně. Nevěděl ani proč, ale zavrtěl hlavou.

Lovec byl rychlý. Udělal jeden krok a chytil Alena pod krkem. Když se dostatečně pokochal jeho vyděšeným obličejem, tiše zasyčel.

„Táhni pro ni, spratku.“

Dodatek autora: 

Ano, začíná nám přituhovat a bude hůř...tak drže Arlenovi palce, asi je bude od teď hodně potřebovat.....

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
 „Sakra!“ zaklel Jay. „Všichni ke mně, společně bychom toho draka mohli...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Lee se snažil udržet Simona co možná nejvíc zaneprázdněného, a já trávil...
Hodnocení:
3.8/5
- Komentářů: 2
Jediné, nad čím jsem přemýšlel bylo dostat se k Patrikovi co nejdříve. V...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 32
Nahodil úsměv od ucha k uchu a podal zákaznici v norkovém kožichu až...