Ne, 08/11/2020 - 17:30
1

Kapitola VII. - Probuzení

 

Arlene.

Arlene, slyšíš mě?

Arlene……….

No tak, Arlene, prosím, otevři oči……..

Arlene….prosím……prober se……otevři oči……

Arlene!

Jeho hlas slyšel z dálky. Možná to ani nebyl on. Třeba to byl jen sen, mámení, halucinace. Určitě byl už mrtvý…..musí být mrtvý…..

No tak, Arlene…..

 

Pomalu otevřel oči. To bylo to jediné, co v tomto okamžiku zvládl a na co měl sílu. Viděl Talanovu tvář, jeho oči plné strachu, a zároveň úlevy.

„Talane,“ zašeptal tiše jeho jméno. Jeho Vlk byl tady. Určitě to byl jen sen.

Nebyl to sen, jeho Vlk se skláněl nad ním. Nic z toho nebyl sen, byla to realita. Arlen se na něj díval, jeho mysl teď byla zahlcena jen tím, že je Vlk tu. Na chvíli, na ten jediný krásný okamžik. Protože pak se jako hrozivá bouře přivalily i další vzpomínky, poslední okamžiky před tím, než ztratil vědomí, a matné záblesky minulého prolétly Arlenovi hlavou.

Deg….ležel na zemi, spoutal ho…a pak…..Udělalo se mu nehorázně zle, začal se dávit, stačil se jen stočit na bok, než začal zvracet. Zvracel, hnusem a odporem, až už nemohl. Rukou si pak utřel ústa a jeho tělo se chvělo, zimou, šokem a ochromující bolestí, která přihnala jako lavina.

Když se snažil otočit, zahlédl tělo Dega. Ležel tam, kousek od vchodu, a nehýbal se. Byl mrtvý. Vlk ho zabil a soudě dle kaluže krve kolem jeho hlavy, se s ním zřejmě vůbec nepáral.

„Talane,“ zasténal, jako by se chtěl ujistit, že tam s ním Vlk opravdu je. A pak se znovu všechno začalo ztrácet v šeru, tma ho znovu pohltila a stáhla do hlubin nekonečna.

Zůstal ležet Vlkovi v náručí a jemu se podruhé zastavilo srdce. Arlen žil, a to bylo nejdůležitější, musel ho teď dostat pryč odsud, nejlépe k sobě do srubu, a postarat se o něj. S co největší opatrností, a co něžněji, zabalil jeho zmučené tělo do svého kabátu. Zvedl ho do náručí a vydal se na cestu. Byla náročná cesta, nakračoval co nejjemněji, citlivou vlčí chůzí, a děkoval bohu, že má ve svých pažích dost síly na to, aby prince unesl.

Nešel s ním přímo do srubu, ale zamířil přímo k jezírku nedaleko. Zima nezima, položil ho na zem do trávy vedle vody a svlékl si košili, kterou roztrhl na dvě poloviny. Jeden kus namočil do vody a začal omývat Arlenovy rány.

S co největší citlivostí, kousek po kousku, omýval krev, která vytékala z ran a škrábanců, bláto a prach, který ulpěl na jeho kůži, ruce modré, zkrvavené od pout, a nakonec opláchl i jeho krásné plavé vlasy, teď špinavé od bláta a krve. Očistil jeho obličej a ani nepočítal, kolikrát se Arlen během toho vzbudil a pak zase znovu bolestí ztratil vědomí.

Až když skončil, znovu ho zvedl, odnesl k sobě do srubu a položil ho na postel. Ráno, když odcházel, hodil do ohniště pár polen, v ohništi bylo ještě pár žhavých uhlíků a naštěstí zde nebyla úplná zima. Talan nejprve rozdělal oheň a když polena olízly oranžové plameny a v ohništi to příjemně zapraskalo, pokračoval v práci.

Vytáhl z brašny hojivou mast, které si přes léto nadělal zásoby, a jemně namazal každou ránu a každou modřinu na Arlenově těle, krvácející rány od nože na jeho hrudi převázal pevně čistými pruhy látky. Byla to dlouhá a náročná práce. Vzal jednu z dek, kterou měl ve srubu a rozprostřel ji na ovčí houně, které měl na posteli a které byly dárkem od Kendala. V zimě se hodí. Vzal Arlena znovu do náruče a položil ho na deku, další ho přikryl a přetáhl přes něj i vlčí kožešinu, která nechyběla u žádného muže z Vlčího klanu. Takže ani u Vlka.

Pak si sedl na postel a díval se na něj. Arlen ležel, v bezvědomí, na pokraji sil, zmučený, pokořený, zbitý, a jeho krásná tvář byla modrá a nateklá od Degových ran. Jemně se jí prstem dotkl.

Odpočívej, princi, postarám se o tebe.

Od teď…navždy.

 

Ještě chvíli u něj seděl a pak se zvedl a šel přiložit do ohniště, pověsil nad něj kotlík s vodou a když začala vřít, hodil do ní pár bylin. Budou se hodit, až se Arlen probudí. Natáhl na sebe košili, svůj kabátec rudý od Arlenovy krve hodil na židli. Zítra ho vypere. Hodil na sebe jen vestu z králičí kůže a znovu přiložil. Srub už byl krásně vyhřátý. Znovu zkontroloval Arlena, jestli vůbec žije a dýchá. Při pohledu na jeho namodralou a zbitou tvář ho vždycky trošku píchlo u srdce.

Ale dlouho nad ním rozjímat nemohl, venku uslyšel kroky a mužské hlasy. Rychle se napřímil a popadl meč.

„Talane, jsi tady?“ uslyšel zvenku a ihned poznal Kendalův hlas. Ten starý Vlk by za ním nikdy jen tak pro nic za nic nepřišel. Muselo se stát něco vážného. Odložil meč a vyšel před srub. Kendal a dva jeho muži se právě šplhali pěšinkou nahoru, až se zastavili na malém plácku před ním.

Kendal se na něj podíval tak zvláště, rozpačitě, a bylo vidět, že neví, jak má začít. Ale zdržovat nechtěl, tak to ze sebe začal soukat hned.

„Talane, něco se stalo ráno v osadě,“ řekl omluvně a nevěděl, kam s očima, „je tu problém, Arlen zmizel.“

„Jak zmizel?“ zamračil se Talan. Když už byli u toho, opravdu ho začalo zajímat, jak je možné, že Arlen opustil osadu a zamířil si to do hvozdu? Úplně sám. Dobrovolně by nešel, slíbil mu to.

Takže….?

Kendal se trochu ošil a Talan se pořád mračil. „No, trošku se nepohodli s Daregem, však víš, že Dareg je horká hlava, hned bouchne jako kotel. Arlenovi utekla ovce a když ji šli hledat, našli ji mrtvou, podřezanou…v osadě je pozdvižení, nevíme, kdo to udělal. A Arlen je pryč,“ vysoukal ze sebe Kendal, a neříkal mu tak úplně pravdu. Těžko však říct, jestli ji sám věděl. Talan se zachmuřil ještě víc.

„Já to vím,“ řekl mu na to. Nic ví, nic míň. Kendal na něj chvíli nechápavě hleděl a pak kývl hlavou.

„Aha, takže jsi ho už našel. No, to je dobře, beztak ti to ten kluk řekl, ne, co se tam stalo? Nebo co ti navykládal?“ pokračoval Kendal a Talan měl sto chutí ho pořádně praštit do té jeho rozložité brady.

„Můžeš se ho zeptat sám,“ řekl Talan a ukázal na dveře. Jenže Kendal, soudě dle Talanova obličeje, už taky tušil, že tady zřejmě něco nehraje. Ale šel. Vešel pootevřenými dveřmi srubu, rozhlédl se a…pak se zarazil. Stál tam, zíral na postel a pak popošel blíž. Muži, kteří přišli s ním, nakoukli do dveří. Viděli, co viděli, koukli na sebe a vrátili se ven.

Kendal tam jen stál a díval se na zbitého Arlena, jeho obličej plný podlitin a škrábanců, ruce modré a zkrvavené od pout. „Kdo to udělal?“

„Deg,“ odpověděl mu stručně Talan. „Tušil jsem to, tušil jsem, že není něco v pořádku. Byl moc chytrý na to, aby udělal chybu. Asi jen vyčkával, až Arlen vzdálí z osady. A dneska se dočkal,“ sdělil stručně Kendalovi vše podstatné. Byl vyhnán z jediného místa, kde mohl být v bezpečí a málem ho to stálo život.

„Je mrtvý?“ zeptal se ho a Talan kývl. „Dopadl jako ta ovce.“

Kendal se znovu zadíval na Arlena, který se pohnul a těžce zasténal. Měl veliké bolesti. „Jediné, čím se tenhle kluk provinil je, že má otce takového, jakého má. Ve skutečnosti znám jen málo lidí, kteří mají tak laskavé srdce jako on. Tohle si nezasloužil, Kendale. Tohle si nezasloužil,“ řekl tiše Talan.

Pak se podíval se na Kendala. „Měl bys jít.“ Kendal pokývl hlavou a odtočil se k odchodu. U dveří se na okamžik zastavil. Určitě měl pocit viny, bylo to na něm vidět.

„Je mi to líto, kdybych byl v osadě, nestalo by se to,“ řekl Talanovi.

„Vím to,“ přikývl Talan a Kendal se usmál. „Pojedeme do města pro zásoby, přivezu ti nějaké jídlo a tak,“ pravil ještě, Talan ho požádal o nějaké teplé oblečení pro Arlena a dal mu pár stříbrňáků na nákup všeho potřebného.

Díval se za nimi, když odcházeli.

A pak se vrátil k Arlenovi.

Dodatek autora: 

Vlk to stihl, uf....wink

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Nějaká žena pohoršeně vykřikla. Jiná zase omdlela. Jeremy přihlížel události,...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
Ako som sa dostal sem? Rozhliadam sa po tmavej cele. Vôbec tu nie je príjemne....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Když se muž zase začal upravovat a oblékat, mladík konečně vylezl z pod stolu a...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 4
Společně s Atsushim jsme procházeli temnou chodbou a hráli si na slepce. Všude...