Ne, 15/11/2020 - 15:37
2

Kapitola VIII. - Beznaděj

 

To svědomí muselo v Kendalovi hryzat pořádně. Už příští den dopoledne se u srubu objevili dva muži z osady. Donesli pár teplých dek, které vyráběly ženy lovců z ovčí vlny, té měli díky velkému stádu poměrně dostatek. Nějaké jídlo, medovinu a Samrin, Kendalova žena, poslala Talanovi i dva pytlíčky s míchanými bylinkami na těžká zranění a horečky.

I dvě košile tam byly, zcela nové. Jedna byla poměrně veliká, šitá snad na medvěda, i na Talanovi plandala a Arlen se v ní pomalu ztratil. Ale na spaní a marodění ušla. Voňavý chleba, ještě teplý a jedna vesta z králičí kůže. Talan přemýšlel, jestli se pohnulo svědomí i v ostatních nebo to dostali do Kendala příkazem.

Hned jak odešli, využil košili i tu deku. Arlen se probudil, když ho ošetřoval, díval se na něj svýma modrýma očima zakalenýma horečkou. Neříkal nic, jen občas zasténal bolestí, když se Talan dotkl nějaké obzvláště hluboké rány. Díval se na něj, ale mlčel. Talan mu dal napít, jíst Arlen odmítl a pak usnul, stále naprosto vyčerpán, těžkým spánkem plným zlých nočních můr.

A tak to šlo den po dni, jenže ty dny byly stále šedivější a bezútěšné, stejně jako Arlenova duše a Talanovo srdce.

Možná, že rány na princově těle se pomalinku začínaly hojit, jeho duše však umírala. Neplakal, od chvíle, kdy ho Vlk odnesl z té jeskyně, neuronil jedinou slzu. Ale vevnitř naříkal, skomíral, den po dni, minutu po minutě. Deg mu sebral tu poslední špetku sebeúcty, cnosti a hrdosti, kterou ještě měl. Cítil se pokořený, špinavý, ponížený.

Nezbylo mu už nic, nedokázal to břímě a strádání, které mu život a osud naložil, už dál unést. Pohrdání lidí okolo, posměch, pohanu, kterou ho častovali, nenávist, kterou vídal v jejich očích, nepochopení, protože ho nikdo nikdy neposlouchal, protože nikdo nechtěl pochopit, že je jiný…..už neměl nic.

Už nebylo proč dál žít. Mlčel, ale jeho oči mluvily za něj.

„Sněz něco, prosím, Arlene.“

Nenuť mě, Talane, nenuť mě.

„Musíš být silný, alespoň sousto.“

Já už nechci být silný, Talane, už nedokážu a nechci být silný. Nech mě jít.

„Neuzdravíš se, když nebudeš jíst.“

Ale já se už nechci uzdravit, chci zemřít. Nech mě jít, Talane.

„Prosím,“ zašeptal mu do ucha, „alespoň kvůli mně.“

Jsem ti jen přítěží Talane, jen další starost. Beze mě ti bude líp.

„Dobře, zkusíme to večer. Ošetřím ti rány.“

Jak se mě můžeš dotýkat. Nehnusím se ti? Copak se mě ještě někdy budeš schopný dotknout? Mého těla….copak bys byl schopný po tom všem se se mnou milovat?

„Rány se ti pomalu začínají hojit. Bude to v pořádku, uvidíš.“

Ne, nebude. Jakou máme budoucnost, Talane. Jakou?

Nech mě jít.

Nech mě odejít, prosím.

 

Rány se sice Arlenovi začaly pomalu hojit, ale začal se Vlkovi doslova a do písmene ztrácet před očima. Každým dnem víc a víc. Nemluvil, ale ani neplakal, nestěžoval si na bolest, kterou prožíval, když jej Vlk ošetřoval, ale v jeho modrých očích bylo vše. Kdysi zářivé hvězdy uhasly, zadupány a zničeny slovy, které nikdo už nevezme zpět a krutým mučením, které ho poznamenalo na zbytek života.

Talan v hloubi duše věděl, že jeho tělo se může uzdravit, ale jeho duše umírala. A Vlk cítil vinu. Vinu za to, že ho nechal v osadě, v domnělém bezpečí, ale mezi lidmi, kteří ho nenáviděli. Vinu za to, že ho nedokázal najít dřív, přestože věděl o zdánlivém možném nebezpečí.

Vinu za to, že mu nedokázal říct uzdrav se, uzdrav se kvůli mně. Neuměl to.

A teď ho ztrácel. Den ode dne to bylo jasnější a jasnější, přes veškerou jeho snahu, kterou vynakládal. Buď se stane zázrak, nebo Arlen zemře.

Možná to chtělo najít ten správný okamžik. Okamžik, kdy se to zlomí. A všechno, co bylo tajeno, co nebylo ještě řečeno, vyjde na světlo a uzdraví bolavé srdce a zraněnou duši.

 

Arlene, zašeptal vítr v korunách stromů.

Arlene, Arlene, šeptal dál a ztrácel se ve skalách a ozvěnu jeho jména zanesl do mraků, kde rozplynuly do drobných kapek zapomnění.

Byl vzhůru, plavovlasý princ s utrápenou duší, slyšel vítr, jak ho volá, stejně tak, jako ho kdysi volávala jeho matka. Talan byl pryč, na lovu a Arlen poslouchal jen vítr, šumění korun stromů, které ho mámily do věčnosti.

Nikdy spolu nebudete moci být, víš to? šeptal vítr tiše.

Ano, vím to.

Pojď do mé náruče, princi. Arlene, pojď, utěším tě. Utiším všechnu tvoji bolest, pojď…..

Pomalu se zvedl z postele. Dnes se všechno skončí. Odejde a nechá Talana žít v klidu jeho vlastní život, bez starostí o něj, ubohého královského spratka, kvůli kterému by se na něj všichni dívali skrze prsty. Bude mu bez něj mnohem líp.

Sotva došel vratkým krokem ke dveřím, celé tělo ho bolelo, horečka ho spalovala už několik dní a všechno bylo tak nějak podivně rozmazané. Otevřel dveře. Vyšel ven, bosý, jen v té košili, kterou na něj Talan navlékl. Ledový vítr ho pohladil po tváři a jeho polonahé tělo se roztřáslo chladem. Ale šel dál. Bílá mlha jej zahalila do pláště nevědomí, poslední naděje se rozplynula s odcházejícím dnem.

Jen pár kroků, pár kroků ho dělilo od věčnosti. Srub byl z jedné strany chráněn skalami, z další prudkým srázem, který v noci pro neznalého mohl být smrtelně nebezpečný. Ale i ve dne.

Zavřel na chvíli oči. Vítr ho volal, šeptal jeho jméno.

Stačilo jen pár kroků a…..

 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4/5
- Komentářů: 8
Padnu vyčerpaně do křesla. Dneska jsem měl naprosto příšerný den. Hned ráno mi...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 2
Rozevřu dveře do nového bytu a z těžkých oddechem položím dva cestovní...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Královna procházela palácem, a když míjela svého syna, ani na něho nepohlédla a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Když máte v mysli jasný cíl a jste odhodlaní ho dotáhnout do konce,...