Pá, 20/07/2018 - 19:01
10

Po piatkovej oslave, kde nás bolo ledva desať (ja, Radek, Dan, Nataly - Danová nová „mačička“ a ešte nejaký ich kamaráti), vďaka čomu mala skvelú priateľskú atmosféru, som sa domov vrátil neskutočne šťastný.

Odišli sme odtiaľ, keď boli chalani na toľko opití (okrem Radka samozrejme, mám šťastie, že je to uvedomelý človek... aspoň v niečom), že začali skandovať: „Chceme tanec! Chceme tanec!“ Narážali tým na Danov návrh na malý striptíz v podaní mňa a Nataly. Radek im jasne vysvetlil, že na toto má nárok iba on a Nataly dokopala Dana k tomu aby to už radšej rozpustil... nechcem vedieť čo všetko mu za to sľúbila.

Doma som rýchlo nahádzal moje aj Radkove veci do tašky, tak aby nám to vystačilo na víkend a vliezol som k Radkovi do sprchy. Nikdy ma neomrzel a ani neomrzí pohľad na jeho nahé telo. Vďaka mojej dobrej nálade a Radkovej neustálej nadržanosti, sa to zvrtlo v neskutočný hodinový sex.

Aj napriek únave som však nevedel zaspať a tak som sa rozhodol, že to nedovolím ani jemu... som to ja ale dokonalý partner, nie?

„Radek? Čo ty a deti?“ Prenesiem potichu s pohľadom zaboreným do tmavého stropu. Nie žeby som sa chystal si nejaké adoptovať alebo nebodaj otehotnieť (aj keď neviem ako by sa mi to asi podarilo), no celkom ma zaujíma jeho odpoveď.

„Žádný nemám, takže nic,“ zavrčí na mňa unavene.

„No… rozmýšľal si niekedy nad tým, že by si chcel dieťa?“ pokračujem vo svojej téme ochotný nevzdať sa.

„Ovce, co je tohle za kravinu? Vypadám jako někdo, kdo chce mít malé stádečko ječících blbečků?“ obráti sa na mňa a aj napriek tme v miestnosti viem, že ma prepaľuje tým naštvaným pohľadom. Neznáša, keď ho budím príliš skoro a rovnako keď ho nútim byť hore príliš dlho.

„No nie ale, čo keby sa... pošmyklo?“ zvolím, čo najnevinnejšiu variantu akú som mohol nájsť a v jeho prípade aj jedinú reálnu.

„Hele, něco si mi zatajil? Jsi snad hermafrodit?“ poznamená ironicky a zároveň podráždene.

„Jasné, že nie. Takže si, okrem mňa, s nikým nikdy nespal bez ochrany?“ otočím sa nabok a venujem mu priamy pohľad do očí. Prisahal by som, že ich zeleň vidím aj v tejto tme, no moja babka, nech jej je zem ľahká, ma za toto slovo, vždy poriadne zvrieskala #ortodoxnakrestanka.

„Nevzpomínám si, takže asi ne.“

„Ani s Mišom?“

„Ani s ním. Spi už,“ posledné slová mi zašepká do vlasov v teplom objatí. Milujem keď takto zaspávam.

 

Ráno ako z rozprávky. Cez okno nám do izby presvitali slnečné lúče a spolu so štebotom vtákov tvorili perfektný budíček.

„Dobré ráno, připravený na výlet do nebes?“ poznamená hlboký hlas za mnou a pritlačí sa na mňa nabudenou erekciu.

„Na cestu? Áno. Na to, čo chceš ty? Nie, takže si daj pohov vojak,“ zasmejem sa a zadkom celkom drsne narazím na jeho klenot. Viem, že ho tým iba viac nabudím, no nebudem klamať, rád ho dráždim.

„Nová přezdívka?“ zasmeje sa a posadí sa.

„To bolo smerované jemu. Je tu široko-ďaleko jediný, kto stojí v pozore,“ pridám sa k nemu, no namiesto sedu si to rovno namierim do stoja a prejdem ho pohľadom.

Je iba v boxerkách a to núti moju myseľ zabúdať na bolesť celého tela, ktorú mi včerajšie rodeo spôsobilo. Našťastie mám dostatočný pud sebazáchovy a tak keď nahodí ten svoj diabolský úškľabok s vyrazím, s červenými lícamdo kúpeľne. Viem presne na aké úchylné veci myslí a to ma vždy dostane. Jedna vec je vykonávať to a druhá hovoriť o tom tak otvorene a s takou ľahkosťou ako to robí on.  Raňajky nám výnimočne pripraví on a tak mám dosť času na zbalenie posledných vecí a prichystanie tašky na chodbu.

Hneď po raňajkách vyrazíme a ja sa trasiem nadšením. Celé moje telo je v očakávaní ako bude prebiehať tento víkend. Navyše je tu aj ten pocit neskutočného šťastia z toho, že to je Radkov darček na výročie... Radkov darček pre mňa… Kurva! Ja som zabudol darček pre neho.

Vrhnem na Radka šokovaný, ba priam až vydesený pohľad. Ten ma však iba obdaruje spokojným úsmevom.

„Děje se něco?“ baví sa.

„Ehm... ja nemám darček,“ priznám zahanbene, no pohľadom neuhnem.

„Ty nestydo! Takhle mi dokazuješ svojí lásku? Že se na mě vysereš? Ba ne, v pohodě, počítal jsem s tím,“ zasmeje sa a nakloní sa k môjmu uchu. „Tak mi dovol si ho vybrat. Chci permanentku na libovolný vstup do tvého zadku po dobu celého víkendu. Plus i permici na zbytek tvého těla, prostě na všechno. Co ty na to? Oddáš se mi? Svěříš se do mých zkušených rukou?“

Presne o tomto hovorím. Normálny človek by povedal, že chce presexovať celý víkend, no on to musí takto rozpitvávať... tyran to je! Avšak, čo iné mu môžem dať? Neexistuje nič, čo by ho potešilo viac, aj keď mňa to bude stáť zdravie, ako fyzické, tak aj psychické.

Celý červený iba prikývnem a odvrátim pohľad od tohto boha hriechu, ktorý sa tu týči v celej svojej kráse a veľkosti.

 

Dorazíme na místo určení. Vybral jsem jeden z mnoha hotelů v Mariánský lázních. Motám se ve změnit úzkých silnic a šílených kopců, dokud se mi nepodaří zaparkovat o luxusně vypadajícího paláce.

„Ty vole, ono i na fotkách to vypadalo jako zámek,” pronesu s pohledem na neskutečně pohádkově vypadající komplex s několika věžičkami. Nechybí ani kašna a skoro klasická květinová zahrada. Navrch před bránou na nás vybafnou sochy dvou lvů. No kýčovitý to je, až se mi zachce raději odjet.

Bohužel. Moje drahá polovička v sobě prostě má kus ženský, toho už si všímám delší dobu.

„Jé, to je krásne!” libuje si a otáčí se kolem svojí osy s pusou dokořán.

„Jo, můžeš mě tu nechat rozsypat, až to jednou doklepu. Hotovej román od Rosamunde Pilcher.”

„Ty vôbec nevieš oceniť pekné veci! A naviac si to sám vybral!” osopí se na mě.

„Kdybych to neuměl, tak asi nejsem s tebou, ne? A ano, vybral, protože jsem věděl, že tobě se to líbit bude,” odfrknu si a protože vidím, jak se mu rozšíří zorničky radostí, raději vystartuji k recepci.

Určitě chtěl vyslovit to jeho: “Milujem ťa!”

Nemám na to, abych mu to řekl. Nikdy bych to veřejně nepřiznal ale představa, že mu někdy řeknu, jak moc ho mám rád… jakože nebývám rozpačitý, tak tohle fakt ne. Je to nad mé schopnosti.

Proč bych měl? Snad tu asi nešaškuju na zámku jen, protože s ním mám kvalitní sex, to bych klidně mohl odbít někde na chatě u vody. Na to nepotřebuji postel s nebesy.

Jenomže je mi jasné, že alespoň jednou bych to ze sebe vypotit mohl. Vím, jak moc to touží slyšet.

„Milujem ťa,” zaboří mi hlavu mezi lopatky v pokoji laděném ve viktoriánském stylu.

Hodím naše tašky vedle obrovské postele. Tak tuhle nádheru z masivu bych klidně mohl mít doma i s těmi modrými závěsy, fakt jo.

„Já vím,” odpovím a rovnou s sebou fláknu na postel. „Tak co? Než vyrazíme okouknout okolí, tak si dáme jedno kolo?” podložím si rukama hlavu a nasadím zářivý úsměv.

Už dopředu očekávám nějaké popichování a další nesouhlasné reakce. Zvykl jsem si na to jeho “ne”, které ve skutečnosti znamená “Áno! Áno! Bože!”

„Výborný nápad,” přikývne, až mi v údivu spadne brada pomalu na hrudník. „Ale začal by som sprchou,” zamrká na mě svůdně. Než napočítám do tří, shodí ze sebe přebytečné oblečení a tak jak je, čili prostě nahatý, zamíří pomalou chůzí podél postele ke dveřím. Shodou okolností je na nich miniaturní obrázek oznamující každému vidomému, že se v místnosti ukrývá toaleta.

Nechám ho dojít až k nim. „Tak a teď mi tu promenádu předveď ještě jednou, protože tam kam jdeš je záchod,” vyprsknu smíchy.

Pohybem ruky srovnám počínající stan v kalhotách a pobaveně sleduji, jak celý zčervená.

„Ja viem, veď ja chcem ísť na záchod,” trhne nepřesvědčivě hlavou a zmizí za dveřmi.

Jasně, to ti tak sežeru.

Přinutím se také vstát. Přebytečný oděv ze sebe shodím a postavím se v celé své nádheře přímo před dveře, takže v momentě, kdy je rozrazí, napálí rovnou do mé hrudi.
„Au! Prečo tu takto blbo stojíš?” osopí se na mě.

„Takže na mě budeš protivnej?” ušklíbnu se. „Tak takhle jsem si to fakt nepředstavoval,” prohodím a zamířím na opačnou stranu místnosti do obrovské koupelny, na jejímž prahu zůstanu zaraženě stát.

Chvíli mi trvá, než vůbec zjistím, kde se ve všech těch strakatých barvách nachází vana nebo třeba sprchový kout. Je tu oboje.

„Prepáč, ja len nemám rád, keď mi to robíš. Si ako skala! Celkom to bolí,” švitoří za mými zády.

„Omluva se nepřijímá,” ušklíbnu se a zvolím prostorný sprchový kout.

Oukey, záměrně ho trošku provokuji.

„Čože?” vyjeví se.

Pustím sprchu a otočím se k němu. „Pojď sem a omluv se pořádně.”

Okamžitě pochopí a natlačí se ke mně, aby mi ukázal, že i když má ruce poloviční než já, pořád mu to s nimi jde docela schopně.

Sfoukneme to ve sprše i v posteli. Přesně jak slíbil, dovolí mi naprosto všechno. Dokonce i oblizování jeho otvůrku, které v něm z neznámých důvodů pokaždé vyvolává šílené rozpaky. Já to dělám o to raději, ty jeho reakce se mi hrozně líbí. Ovšem nemám pro ně jaksi pochopení. Ale jak už jednou někde ve filmu zaznělo: nemusíš to všechno pochopit, stačí to přijmout. Kvalitní věta – doporučuji si jí nechat orámovat.

„Hele, proč ti tak vadí, když ti jazykem rejdím v zadečku?” zeptám se.

Okamžitě celý zčervená a schová mi hlavu do podpaží. „Pretože máš k tomu vždy tak hrozné komentáre,” zašeptá.

Natočím se na bok a zvednu mu bradu. „Nepovídej, vadí ti moje řeči?”

„Áno, aj nie. Niekedy sa naozaj hanbím,” přizná.

„Proč?”

„Pretože všetko tak oplzlo komentuješ!”

A ty mi pořád říkáš, jak mě miluješ. Kdyby věděl, jak nejistý jsem z toho já! Proto se to vždycky snažím nějak anulovat, aby se z našeho sexu nestala jeden velký uzlíček rozpaků.

„Lepší už to se mnou asi nebude,” rozesměji se a pohladím ho po nahých zádech. „Chceš se trochu podívat po okolí? Ještě máme čas, než bude večeře,” navrhnu.

„Jasné, chcem.”

 

Po príchode do kúpeľov, ktoré sú len tak mimochodom nádherné (je to tu celé ako na zámku, a to vrátane fontány v záhrade pred hlavným vstupom, a všetkého v okruhu kam som až dovidel), sme našu izbu pokrstili hneď dvojitou dávkou divokého sexu.

Radka milujem a dosť často mu to aj vravím, no on sa k ničomu nemá. Viem, že to pre neho musí byť ťažké, už len z hľadiska jeho obrovského ega, no aspoň raz by sa mohol premôcť, no nie?

Keď sme ukojili svoje chúťky a túžby (vrátane jeho úchylky, ktorá sa týka jeho jazyka a mojej dierky), Radek navrhol obzretie si okolia. Nadšene som súhlasil aj napriek miernej bolesti v mojich zadných partiách. Chcem to všetko vidieť, keď sa už dokopal aby ma takto potešil. Nemienim premeškať.

Hodíme na seba prvé veci, ktoré nájdeme a už sa v ľahkom oblečení ženieme von (teda ja sa ženiem, Radek ako vždy “nenápadne“ okukuje môj zadok zozadu).

„Skôr než začneš slintať, poď sem a chyť ma za ruku. Aspoň raz v roku sa správaj ako môj priateľ a nie ako pravidelný návštevník mojich útrob,“ rozhodnem sa troška ho potrápiť (viem ako neznáša tieto verejné prejavy), a nahodím naoko urazený výraz. Radek sa nadýchne, že mi niečo odpovie, no môj smrteľný pohľad ho presvedčí o tom, že to nie je dobrý nápad.

„Haf,“ pretočí očami a dôjde až ku mne. Chytím jeho ruku a prepletiem si s ním prsty.

„Ďakujem, milujem ťa,“ skúšam šťastie, no nič. V tomto je ako ľadová socha.

„Tak to si zkus mě po tomhle výletě nemilovat a budeš si pěkně koledovat,“ zafrfle a pridá do kroku.

Prechádzame záhradami, ktoré sú plné rozkvitnutých kvetov, okolo súsoší, pripomínajúcich antické vyobrazenia bohýň a bohov, rovnako ako okolo malých a väčších fontán rozmiestnených rôzne po pozemku. Po ceste narazíme aj na vonkajšie kúpele, pri ktorých sa Radek na chvíľu zastaví a zablysne sa mu v očiach ten jeho nadržaný plameň.

Je strašný! Zatiaľ, čo ja som unesený krásami okolia okolo nás, Radek všetko iba kritizuje aké je to gýčovité, trápne a neviem, čo ešte, ale hneď ako zastaneme pri niečom, čo i len trocha zaváňa sexom, okamžite je z toho nadšený.

„Mám neblahý pocit, že ta permanentka byla tím nejlepším nápadem,“ prenesie a akoby nič si vykračuje ďalej.

Začínam sa báť...mám pocit, že po tomto výlete si to namierim rovno do nemocnice.

Samozrejme, že tu nie sme sami. Po ceste sme stretli zopár párov, ktoré sa tvárili rôzne, od milých úsmevov, cez neutrálne pozdravenie až po zhnusené grimasy. V takýchto prípadoch som rád, že sa za náš vzťah na mňa nalepil Radkov postoj k názorom ostatných ľudí.

Keď už sa pomaly, ale isto začínam nudiť zbadám niečo, čo mi ihneď zdvihne náladu. Voleyballové ihrisko. Neviem síce, čo robí v tomto komplexe, ktorý až doteraz vyzeral ako hradné záhrady, no celkom ma to potešilo. Na strednej aj základnej som hrával voleyball, za školský zmiešaný tým. Jediný šport, ktorý mi v škole išiel.

Na ihrisku pobehuje zopár ľudí, ktorých smiech je počuť až sem, takže neváham a ruka v ruke s Radkom sa rozbehnem za nimi.

„Ahojte, môžeme si s vami zahrať?“ nadhodím s úsmevom od ucha k uchu a čakám na odpoveď šiestich párov očí. Tri dievčatá a tri muži.

„Štefane? Víš, že tohle je vollejbal? Sport? Žádné roztahování nohou do praku anebo otočky případně piruety,“ skloní sa Radek k môjmu uchu a pobavene mi doň zašepká.

„Vieš čo? Mali by mi vymyslieť nejakú cenu za to, že som sa ťa ešte ani raz nepokúsil zabiť,“ odbijem ho a vrátim svoju pozornosť mladej šestici, ktorá si nás premeriava pohľadmi.

„Není problém, ale hraje kluci proti holkám,“ prenesie vysoký, potetovaný, vyšportovaný chlapec. Typ, po ktorom by som skočil nebyť Radka.

„On klidně půjde mezi ženský. V podstatě se dá říct, že v některých ohledech to dokonce preferuje,“ prenesie Radek zvesela s tým, že poslednú informáciu prenesie, tak aby som ju počul iba ja. Kretén.

„Tak fajn,“ zasmeje sa brunetka a posunie sa v priestore, aby mi urobila priestor.

Musím sa priznať, že na piesku som hral naposledy asi tri roky dozadu, no netrvalo mi dlho kým som sa do toho zasa dostal. Avšak vyskytla sa jedna prekážka. Všetky moje tajné túžby o tom, že aspoň táto vec mu nepôjde sa rozplynuli v momente, keď vychytal už asi tretí môj smeč v jednej hre a napokon mi to zasmečoval do zadného rohu, kde som to nestihol dobehnúť.

Hra sa veľmi rýchlo zmení na súboj medzi mnou a Radkom, a pôvodná partia mladých ľudí na občasnú výpomoc, ktorá nás hlavne zo smiechom povzbudzuje. Radek ma na tvári ten egocentrický úsmev aj napriek tomu, že prehráva o tri body. Nesmie vyhrať! To je jediné, čo mám momentálne v hlave... no ani moc nie. Rovnako mi tam svieti kontrolka, že jeho spotené telo je neskutočne sexi, aj keď je zakryté tenkou látkou tielka a kraťasov.

 

Využiji volnější chvíle, přetáhnu tílko přes hlavu, a než ho odhodím kamsi pryč z hřiště, setřu si pot z čela. Akorát se začnu rozhlížet po míči, když mě prudká rána do týlu hlavy srazí na kolena.

Z mé malé ovečky se stal Goliáš toužící po vítězství. A já jsem zjevně Davidem. Ovšem na rozdíl od hrdiny ze staré povídačky nemíním svého protivníka zabít, ale začíná to vypadat, že on chce oddělat mě.

„Prepáč! Ja som nechcel!” podleze síť a přiskočí ke mně stejně jako zbytek lidí.

„Chceš mě zabít, jen se přiznej!” dobírám si ho a snažím se potlačit slzy, které se mrchy samy hrnou do mých očí. Bolí to jak kráva.

„Už jsem myslel, že mi na hlavu spadl meteorit, ty vole,” durdím se dál a ovečka vypadá, že každou chvíli začne ronit krokodýlí (haha) slzy.

„Prepáč, naozaj som nechcel, ale máš sledovať hru!” řekne zkroušeným tónem.

„Klídek, pokračujme,” postavím se a ignoruju dvě sekundy soukromého zatmění.

„Vážně? Pokojne môžeme robiť niečo iné,” snaží se to zachránit ovce.

„Kdepak, původně jsem ti chtěl dopřát vítězství, ale teď kamaráde… ti ukážu, jak hraju volejbal,” pronesu výhrůžně a myslím to smrtelně vážně.

Není to pomsta, teda ne v tom pravém slova smyslu. Co se týká sportů, jsem tak nějak jednička ve všem a nebojím se to vůbec přiznat. Vždycky jsem byl nejlepší jak ve třídě, tak na soutěžích. Když bych něco trénoval důsledněji, možná bych dneska neučil, ale byl olympijský vítěz třeba v běhu a hodu oštěpem. Jedna jediná věc, jenž mi nikdy, ale bohužel fakt nikdy, nešla je bruslení na kolečkáčích.

Postavíme se zpátky na své původní stanoviště. Hodlám využít svého místa před sítí naproti ovečce tak, že se do konce hry nebudeme muset ani otáčet. Moje smeče nikdo nikdy nechytil. Vlastně jednou se o to můj kámoš pokusil. Bohužel skončil se třemi zlomenými prsty.

Všichni v našem týmu jako kdyby pochopili, komu mají nahrávat a že jim to jde! Během dvaceti minut vyženu naše skóre na třicet ku deseti. Potím se jako prase, čůrky vody mi zatékají mezi půlky, což mě neskutečným způsobem irituje. Smečuju hlavně pravačkou a ta už to taky docela cítí, přece jen je to pohyb, jenž neprovozuji každý den. Ono honění a plácání je fakt trošku odlišný.

„Ty vole, máme třicet, to už stačí. Je jasný kdo vyhrál a já fakt potřebuju pauzu!” ozve se Adam, který vypadá, jako kdyby právě vylezl z vody. Jeho prohlášení ocení téměř jednohlasné souhlasné zamručení.

Sklidím pochvalné komentáře a zodpovím tunu dotazů, které se primárně týkají mého vzhledu a hlavně toho, jaké sporty dělám a jak často cvičím. Neodpustím si sem tam narážku, že můj partner mě prohání až až, takže pomalu ani to fitko nepotřebuju. Ovce je z toho celá červená, ale reakce na své dobírání se nedočkám. S povděkem přijmu lahev čisté vody, kterou krom do pusy naleju i na své zpocené tělo. Neujde mi, jak si mě přitom Štefan prohlíží.

„Copak? Zase chceš běhat maratony?” zamrkám na něj svůdně.

Trhne hlavou a ucukne pohledem. „Nie.”

Vidím na něm, že se v tomhle rozjařeném kolektivu necítí zrovna dobře. Mě osobně docela překvapují reakce těch lidiček. Vůbec jim nepřijde divný, že jsme spolu. Což o to, ono to divný není, ale pořád ovečka je chlapec a já chlap, že jo. Takže jsem nějaký ty nemístný komentáře podvědomě očekával a měl na ně i připravené odpovědi. Zbytečné, žádné blbé kecy se nekonají. Ani udivené nebo znechucené pohledy. Dokonce se s partou předem domluvíme na večerním posezení ve zdejší hospůdce a rozloučíme se. My dva vyrazíme směr hotel.

„Nevedel som, že hráš volejbal,” podotkne cestou a neopomene mě zase chytit za ruku.

„Nehraju, to je na tom ta sranda. Jde mi všechno ovečko, až na kolečkové brusle. Na těch neumím,” odpovím pravdivě.

Nejsem namyšlenej kretén. Jen upřímnej… borec.

„Bože! Aké sebavedomie! To znelo tak arogantne,” rozesměje se.

„No hlavně je to pravda, ne nějaký výmysl,” pokrčím rameny.

Zastavím se a přitáhnu si ho do náruče. „A jaká bude odměna pro vítěze?” zavrním mu do ucha.

„Žiadna!” vyplázne na mě drze růžový jazýček.

„Ale no tak! Přece nemůžeš můj výkon nechat bez povšimnutí!”

„Čudoval by si sa… ale môžem,” baví se.

„Ale já bych stejně chtěl,” zkusím nasadit vábivý ton a dlaní mu pohladím vlhká záda.

Jeho spodní ret se zachvěje. „Prečo chceš odo mňa stále sex? Na nič iné nemyslíš!”

„Cože? Neměl bys to házet na mě. Není moje chyba, že ti nemůžu odolat,  ve finále je od tebe dost sprostý takhle zneužívat svojí pozice!” vrátím mu to i s úroky. Není zvyklý na pochlebování, minimálně ne ode mě, takže tohle je prostě další dokonalej smeč. A mezi námi, ani nekecám. Je to pravda.

Překvapeně zamrká a párkrát rozcvičí dutinu ústní, než se vzmůže na odpověď. Dokonce i cítím, jak se mu po mých slovech rozeběhlo srdce.

„Moja chyba? Vieš, počuť od teba tieto slová je celkom zaujímavé. Práve si priznal, že mi nemôžeš odolať, vážne?”

„Samozřejmě, proč bych lhal?”

„Ja ti to verím, len problém je v tom, že ty celý deň myslíš iba na sex!” ušklíbne se a propálí mě téměř vražedným pohledem.

Ach tak. Ovečka toho chce slyšet víc.

„V tom máš pravdu. Občas… většinu času. Ale krom toho taky o tom, že mě dokážeš rozesmát a jak je super se vedle tebe ráno budit a večer se k tobě vracet domů. Ve zkratce chci tě celého jen pro sebe. Neumím si asi ani představit, že by vedle mě byl někdo jiný. Když bys byl víc vyrovnaný a nekomplikovaný nebyl bych šťastný. Ale takhle? Má to tu správnou jiskru.”

Ještě bych mohl přihodit ta kouzelná slůvka: miluju tě, a už by se mi tu pravděpodobně složil jako domeček z karet, neb už teď stojí jen díky mně. Dobrých pět minut si prohlížím jeho tvář v očekávání nějaké slovní reakce ale žádné se nedočkám.

„Co se děje? Překousnul sis jazyk?” sonduji s úsměvem.

Samozřejmě, že trošku tuším, kde je zakopaný pes. On už opravdu čeká jen na ty dvě slova. Dlouho a dává mi to poměrně často najevo. Bohužel, jako kdybych byl schopný říct cokoliv, jen zrovna tohle ne. Bojím se na to i myslet. Uvědomit si fakt, že je to až tak ohromně vážný. Nejde to prostě vyprdnout, jak když slepička snese vajíčko. Ne mně.

„Nie, neprekusol. Každý deň ťa o kúsok viac spoznávam,” šeptne a přitiskne se blíž, aby mi mohl cucat slaný krk. „A každý deň ťa o kúsok viac milujem. Si stále ako utrhnutý z reťaze a práve preto viem, že sa nikdy nudiť nebudem. S tebou proste nie. Mohol by si tiež povedať, že ma miluješ. Viem, že to tak je.”

„Když to víš, pak to asi nepotřebuješ slyšet, no ne?” odtáhnu se. „Potřebuju sprchu, jsem zpocený jak dveře od chlíva! A co ta moje odměna, hmm?”

 

Je sex vážne to jediné na čo sa vydrží sústrediť takto dlho? Okrem jeho posilňovacích rutín nevenuje ničomu inému takú veľkú pozornosť ako tomu, ako ma dostať do postele.

Aj keď sme sa práve jeden druhému vyznali na chodníku, kde okolo nás môže hocikto hocikedy prejsť, stále mám v sebe toho bojovného diablika, ktorý ma núti urobiť jednu vec.

„Vážne si myslíš, že ti bude takéto chabé vyznanie citov stačiť na to, aby si ma dnes dostal už po niekoľkýkrát do postele? No tak, si predsa chlap, tak sa snaž, nie,“  odstúpim od neho, založím si ruky na prsiach a zaujmem bojovný postoj. Viem, že to nebude mať nejaký extra účinok, ale je mi to jedno. Mám jedno hobby, ktoré by ste doma určite nemali skúšať… provokovanie partnera, ktorý by vás jednou ranou mohol poslať voňať kvietky zo spodu.

„Chceš mi odporovat? Nemám náhodou permanentku?“ poznamená ironicky a s dosť pohŕdavým pohľadom skopíruje môj postoj.

Môže byť takto sexi?

„No, popravde, chcel som trochu odporovať,“ poznamenám v celku rezignovane.

„Smůla,“ je jediné, čo stihne povedať predtým ako sa vzdialenosť medzi nami zmení takmer na nulu a prehodí si ma cez rameno. V takejto polohe sa vyberie na cestu smer hotel a mňa to na jednej strane strašne irituje a strápňuje, a na tej druhej teší a vzrušuje... nie som tak trochu úchyl?  

„Nepripomína ti to niečo?“

„Ne, mělo by?“

„Fajn, tak túto informáciu pripíšem tomu, že okrem sexu a posilňovne si dokážeš dlhodobo zapamätať iba základné biologické potreby, ako dýchanie, žmurkanie, vylučovanie a podobne,“ podpichnem ho, no žiadna prudká reakcia neprichádza, čo buď znamená, že je v stave kedy rozmýšľa či ma udrieť, alebo ma radšej hodiť do postele a byť trochu tvrdší ako zvyčajne (na 100% to je vždy tá druhá možnosť). Nikdy ma neudrel, teda ak nerátam začiatky nášho vzťahu, keď som bol s rukou pod krkom prirazený k stene, pomaly častejšie ako na zemi.

„Nezapomínej na sport,“ prenesie po chvíli ticha.

„Čože?“ nechápem, keďže som už v jeho odpoveď ani nedúfal.

„Dokážu tě porazit v každém sportu,“ vysvetlí a ja som si viac ako istý, že má na tvári ten samoľúby úsmev, hajzel. „No takže, co mi to má připomínat?“

„Naše prvé stretnutie, ty romantik,“ odfrknem si. Nemal by si takéto veci človek pamätať, keď už niekoho miluje?

Žiadna reakcia. Netuším ako si to mám vysvetliť a tak radšej mlčím až do našej izby. Ak si niekto myslí, že ho po tomto rozhovore táto sexuchtivá nálada prešla (čo by mohlo vyplývať z jeho reakcie), tak je na poriadnom omyle. Sprcha sa odloží na dobu neurčitú a Radek venuje celú svoju pozornosť iba mojej maličkosti. Čakám nejaké tvrdšie zaobchádzanie, keďže som do neho celý čas rýpal, no on je práveže až nečakane nežný a pozorný. Avšak jeho množstvo energie sa týmto tempom míňa pomalšie čiže sa naše spojenie pretiahne až do neskorého poobedia (samozrejme nie neustále... to by som neustál ja).

„Promiň,“ preruší, po svojom dopade na matrac, ticho narušené iba našim funením.

„Za čo ?“

„Že si nepamatuji věci, které jsou pro tebe očividně důležité,“ vysvetlí a ja mám čo robiť aby som rozdýchal infarkt. Čo som to práve počul? On sa mi ospravedlnil za takúto vec? Od kedy sa zbavil tej svojej žiarlivosti, tak sa mi ospravedlňoval iba vo vážnych prípadoch a nie za takúto hlúposť. Kde som sa to ocitol? Nepriame vyznania lásky na chodníku, ospravedlňovanie po nežnom sexe... čo je toto za miesto?

„Radek, to je v poriadku. Bol to iba vtip, väčšina ľudí si nepamätá také maličkosti ako že si pri prvom stretnutí prehodilo svojho partnera cez rameno,“ otočím sa tvárou k nemu a snažím sa to odľahčiť, no hneď, čo to vyslovím tak sa ja sám cítim ako by som mu to skôr vyčítal.

„Takže tobě vadí, že na naše výročí jdeme na párty, ale nevadí ti, že si nepamatuji, jak to všechno začalo? Nelži,“ odpovie mi celkom podráždene.

Viem, že je toto nebezpečná téma, už len z toho dôvodu, že ma v niektorých veciach pozná lepšie ako ja sám. Neznáša keď mu klamem, a najviac neznáša keď si nechcem priznať, že mi niečo vadí. To tu už raz bolo.

Do školy im prijali novú kolegyňu a Radek dostal za úlohu ju vo všetkom zaučiť. Trávil s ňou extra veľa času a jej to bolo viac ako príjemné. Vedel som o nej, niekedy chodím Radka navštíviť do školy, a strašne ma štvalo, že sa na neho tak lepí, no nepriznal som si to. Nemohol som, pretože som nechcel byť žiarlivka. Všetko som to v sebe dusil a hádal sa doma s Radkom kvôli veciam ako zle uložené topánky v chodbe, prehodené uteráky alebo, že si sadol na iné miesto pri stole ako zvyčajne. Vtedy mi tie veci prišli ako úplne závažné partnerské prešľapy, no Radek mal jasno, čo v tom je. Svojím hlbokým krikom mi vysvetlil (s kričaním som začal ja, priznávam bez týrania), že mu mám povedať rovno, že ma štve to dievča. Trvalo mu celý týždeň kým ma prinútil si to naozaj uvedomiť, v tomto období sme boli obaja neustále nasraní. Ja pre hovadiny a on preto, že mu klamem. Preto mi je úplne jasné, že má tentokrát znova pravdu, no ja aj tak chcem aby vedel, že je všetko v poriadku a aby vedel, že aj keď ma to trochu žerie, milujem ho natoľko, že mu to odpustím. „Nie, to netvrdím. Trápi ma to, no jednoducho ti to odpustím, pretože ja nemám problém ti povedať, že ťa milujem a preto som ochotný tento fakt prehliadnuť a žiť s ním. „Nečakám na odpoveď. Práve som mu nepriamo vyčítal, že mi nepovie, že ma miluje a to je ešte tenší ľad ako mu klamať, a tak sa odoberiem do kúpeľne, kde vykonám hygienické úkony a kde zároveň vznikne nápad o tom, ako dostať Radka na korčule nech to stojí, čo to stojí.

Opustím kúpeľňu a hneď si skontrolujem hodinky na skrinke. Päť hodín. Máme dve hodiny do stretávky a Radek zaspal. To znamená, že môžem uskutočniť, ten šialený plán rovno teraz, aj keď potom budem potrebovať zasa sprchu.

Prejdem k taške s vecami a vytiahnem z nej niečo čo má Radek rád, aj keď to ešte nebolo použité na neho… uvidíme ako sa mu to bude páčiť takto. Obkročmo sa na neho posadím a zdvihnem mu ruku, teraz musím pracovať rýchlo Radkov spánok je…

„O co se snažíš?” ozve sa rozospato, no príliš neskoro. Želiezka cvaknú a Radek je pripútaný k čelu postele, ktorá je mimochodom krásna, milujem vyrezávané vzory a tento vzor obsahujúci otvory mi poskytol aj perfektný spôsob ako ho k nej pripútať.

„Zahráme sa hru, čo ty na to?” usmejem sa na neho a zhodím z neho jednu látku periny.

„Víš, že sex nikdy neodmítnu ale potřebuju se osprchovat. Máme ten sraz, zapomněls?” odpovie mi, aj keď svoj pohľad venuje skôr putám a svojim zápästiam.

„Neboj sa, bude to rýchlovka,” venujem mu úsmev a zájdem mu dvoma prstami do úst. Je to neskutočne silný chlap, ako fyzicky tak aj psychicky, no toto moje týranie nezvládne.

Snaží sa niečo povedať, no moje prsty mu v tom bránia. Netrvá dlho a sám ich začne olizovať, sex je niečo čo ho prinúti spolupracovať vždy, len treba vedieť ako naňho… a kto by to mal vedieť lepšie ako ja?

Poznám každý jeden jeho citlivý bod. Miesta, ktoré ho okamžite vzrušia, miesta ktoré ho rozpália do nepríčetna. Slová ktoré ho prinútia byť nežnejší rovnako ako slová, po ktorých je ako býk nadopovaný testosterónom. Viem, ktoré polohy miluje a ktoré neznáša… viem proste všetko, a to čo najviac miluje je moja príprava a každý prvý zásun. Viem že si najviac užíva keď ho prvýkrát objíma moje teplé vnútro a taktiež viem, že si neskutočne užíva to čo mi paradoxne na začiatku nechcel nikdy dopriať.

Postavím sa na všetky štyri, obkročmo nad neho, so zadkom pred jeho tvárou. Opatrne si zájdem dnu jedným prstom a naschvál zavzdychám, aj keď to ani zďaleka nie je také dobré ako keď to robí on. No musím ho dostať. Pohybujem ním dnu a von pričom sledujem jeho tvár medzerou medzi našimi telami (sledovať ho v tejto polohe je celkom náročné). Vidím jeho ruku. Vidím ako sa mu podvedome dvíha. Chce sa ma dotknúť. Chce aby to boli jeho prsty, ktoré budú dnu, no nedosiahne a patrične ho to nasiera.

„Ovce, hraješ dost nebezpečnou hru… koukej mě pustit!” precedí medzi zuby.

Nič mu na to nepoviem, iba si dnu strčím druhý prst a zavzdychám ešte hlasnejšie. Izbou sa ozve zvuk kovu ako sa snaží uvoľniť ruky. „Ovca!”

Ignorujem všetky jeho vyhrážky. Musím ho zlomiť ešte trošku. Venujem mu pohľad a keď zistím, že je jeho žila na krku blízko k výbuchu a tvár má farbu zrelej paradajky je mi jasné, že sa ani nemusím dotknúť jeho penisu aby bol vzrušený, čo sa mi potvrdí akonáhle sa pozriem pod seba.

Pred pol hodinou sme dosexovali a jemu stačí niečo takéto aby bol takto tvrdý ? A že vraj ja som masochista…

„Tak fajn, je čas na vyššiu úroveň,“ žmurknem na neho a vytiahnem si prsty z otvoru, ktorý nezabudne vydať mľaskavý zvuk, Radek zatne zuby. Otočím sa tvárou k nemu a podržím si jeho penis v zvislej polohe, nasmerovaný priamo na môj otvor.

„Vieš, stačí ak pre mňa urobíš jednu vec a ja ťa pustím,” vydýchnem keď sa pomaly nabodávam na Radka juniora. Robím to najpomalšie ako sa dá. Radek ma sleduje s privretými očami a zaťatými päsťami. Pomaly dosadnem až na jeho koreň, som si 100% istý, že mi jeho žaluď vyrukuje cez pupok. Tento pocit mávam pri každom našom sexe aj po takto dlhej dobe a tak ho úspešne ignorujem a iba sedím.

„Kurva ovce! Nehraj si se mnou! Okamžitě mě odpoutej! Nehraj sa so mnou!” kričí tak hlasno, že ho musia počuť aj na recepcii, no mne aj jemu je to jedno.

„Iba jedna vec, láska, iba jedna vec,” usmejem sa a snažím sa zabrániť sám sebe aby som robil nejaké ďalšie pohyby.

„Co zase chceš? Vyznání lásky?” prepaľuje ma nenávistným pohľadom, no ja iba záporne zavrtím hlavou. V jeho tvári sa na sekundu mihne šok ktorý ihneď vystrieda hnev.

„Dítě?”

„Čo ?”

„Chceš, abychom si adoptovali nějakého malého prcka? Zklamu tě, ale to tady zákony nedovolují,” toto vážne nevydržím a začnem sa smiať, čo nie je veľmi dobrý nápad keďže mu sedím na vtákovi a celé moje telo sa začne natriasal a nadskakovať. Sám pocítim ako ma to uspokojuje, no ešte sa musím udržať. Narovnať sa na ňom a s rukami na jeho prsiach zasa zavrtím hlavou.

„Tak co chceš? Vyklop to,” zavrčí na mňa.

„Kolieskové korčule. Chcem aby sme sa zajtra išli korčuľovať,” poviem celkom vážne.

„Zbláznil ses? Nikdy, víš, že to neumím,” odpovie rázne.

„Vážne?” nadvihnem jedno obočie a hneď na to aj svoj zadok, ktorý o sekundu vrátim naspäť. Radek zavrčí ako šelma a zatrhá rukami, drevo nebezpečne zapraská, no drží. Chvíľu sa iba premeriavame pohľadmi.

„No dobře, dobře, ale už mě pusť,” prenesie naštvane a ja si až teraz si uvedomím, že kľúče sú stále v taške.

„Rád by som, no to by som musel ísť do tej tašky,” usmejem sa a ukážem hlavou na tašku na opačnom konci miestnosti. Radek sa na ňu pozrie a povzdychne si. Za sekundu už je počuť iba zlomenie dreva a ja som pod obrovským telom nasraneho býka… mami, oci mal som vás rád.

Radek sa na mne vyriadi tak, že do kúpeľne ma musí odniesť a aj ma umyť. Na zadku mám modrinu už teraz a krvavé kúsance všade po celom tele. On je doškriabaný od hlavy až po päty a tiež sa mu ušiel nejaký ten kusanec. Vyzeráme akoby sme práve vyskočili z filmu o upíroch, no sme spokojný a tak to neriešime. Na sľúbené miesto prídeme o skoro pol hodinu neskôr, ja so značnou podporou môjho ešte stále nasraneho priateľa, a tak je všetkým jasné prečo asi meškáme.

 

Ukázat svou nahatou duši je stokrát těžší než svléknout kalhoty a vystrčit na někoho včetně ptáka i holej zadek. Vím, co ovce chce, ale nějak nejsem schopný mu to dát, aniž by mě to stálo celé moje kilometrové ego, které se mu dneska povedlo pěkně zkrátit. Minimálně o polovinu, což samo o sobě docela naštve.

Přikurtovat mě k posteli a ještě nutit do sportu, se kterým vůbec nejsem kamarád, není zrovna dvakrát fér.

Ale oukej, už jsem na to kývnul. Zítra bude legrace.

O to víc si užiji společnost všech těch lidí. Snažím se ovci úplně neignorovat, ale chvílemi to nejde. V jednom odrazu se zadívám na naši dvojici. Stojíme zády k sobě a bavíme se každý s někým jiným. V sobě vidím chlápka, co je přepadlý, protože prvně v životě dostal ochutnat vlastní medicínu, teda ne úplně prvně, ale rozhodně po hodně dlouhé době. Nicméně pořád není podělaný až na zádech. Pod očima mám lehký kruhy, vlastně ani ne tak lehký spíš … klidně by si jimi mohl proskakovat slon. Ovšem oči jsou ostré jako jehličky. Ostražité a živé. Taky naštvané. Dost se ve mně dneska ten pocit zabydlel. Vzato Štefan má grády, klidně by mě mohl z fleku žalovat za znásilnění.

To je tak, když spoléháte na to kreténské heslo: mně se tohle nemůže stát!

Ale může. Fakt jo.

Laicky řečeno, ovce našla cestu jak mě pěkně převézt a ještě se přitom i vystříkat. Nesnáším, když musím dělat věci, které neumím, a to jich opravdu moc není. Když něco neumíte, tak se z toho snadno udělá daleko větší prdel, takže v určitý fázi vám to nikdy nepřijde dost dobrý na to, abyste to vůbec kdy zkoušeli.

Když si uvědomím, v jakým hajzlu jsem se díky všem okolnostem ocitl, napiju se přímo z lahve a koukám přitom do blba. Mrazí mě vzadu na páteři a v hlavě šeptá vodkou nachlastaný hlásek, že bych se na to sakra měl raději z vysoka vykálet.

Ovce se vesele baví s holkami. On si se ženskýma dost rozumí. Nechám ho svému osudu a rozhodnu se podívat té lahvi na dno. Chlastám výjimečně, tak ať to stojí za to. Kocovina se mi v drtivé většině případů vždycky vyhnula. Nic mi tedy nebrání.

Někdy kolem půlnoci klepeme na dveře skoro zavřeného podniku přímo hospodskému před očima. Nakonec naší bandu vpustí dovnitř, je mu jasné, že tam necháme majlant. Rozhodnu se přepít Edu. Nějak mi nedochází, že to není normální rozhodnutí. Rozhodně ne pro někoho, kdo nepije alkohol ve velkém. V případě Edy bych musel snad vodku pít denně jako čaj. V půlce druhý flašky už s ním vyřvávám kabáty do tmy Mariánek.

Z celého večera si pamatuji jen, jak ječím: V pekle sudy válej, v kotle pára stoupá na stůl nám to dávej, ať to s náma houpá. Z Edy se pro mě stal kamarád na život a na smrt. Doslova. Nebýt jeho, nejsem ani na hotelu. Pomohl ovci mě nějak dotlačit až do postele, kde s námi taky hezky zůstal. Jo, až do rána jsme spali jako svatá trojice na jedné obrovské posteli s nebesy. Eda načerno, že jo.

Ráno vypadl jen se suchým - čau. Zatímco moje hlava hrozila atomovou explozí a v hubě jsem měl, jako kdyby se mi do ní vydělal tchoř. Tentokrát mě kocovina skutečně neminula. Za vlastní blbost jsem zaplatil ještě víc dutou hlavou, než normálně a dechem, kterým bych zabil lva při lovu.

Zhruba do desáté hodiny jsem se uklidňoval představou, že mě ovce rozsype někde v parčíku vedle prýštících minerálních pramenů, až to budu mít za sebou.

„Tak čo, ideme korčuľovať?” uhodí na mě Štefan, který si kupodivu odpustil všechny komentáře, které jsem očekával. Jakože: Tak my sem jedem slavit výročí a ty se hned první den ožereš jako prase?

nebo

Tak a tohle je konečná! Ani mi neřekneš, že mě miluješ a pak se klidně opiješ! Ty mě vůbec nemáš rád! Celý večer jsi mě ignoroval!

případně

Takhle se chceš vyhnout kolečkovým bruslím? Myslíš si, že ti to pomůže?

A vlastně… klidně všechno dohromady.

Jenomže on mlčí a stará se. Donesl mi snídani, kterou jsem „chytře” snědl a následně rovnou spláchl do toalety i s tím půllitrem čisté vody. Od té doby už je mi líp, nemám žaludek jako na vodě. Obstaral mi prášek a nějaký ten šumák. Jo, hotovej zdravotní bratříček. Jen ten sexy úbor ti chybí, ovečko.

„Půjdeme, dej mi ještě chvilku,” požádám ho.

„Fajn, ale len pod jednou podmienkou.”

Tak na tohle se postavím a dojdu až k oknu. Bez ohledu na třeštění hlavy rozrazím okno dokořán. Možná při tom rozhovoru rovnou i skočím dolů. Nejsem si vědom toho, že by mi mohl dávat jakýkoliv podmínky a nevím, kde k tomu tak najednou přišel.

To je výmysl.

„Jsem jedno velký ucho,” řeknu. Čekám a zhluboka dýchám čerstvý vzduch.

„Povieš mi prečo si sa tak ožral.”

A je to tu. S dovolením, ale tohle bych nenazval podmínkou ale spíš otázkou. Očekávanou jen tak mezi námi.

„Protože…” zmlknu.

„No?” pobídne mě.

„Já nevím,” pokrčím rameny.

Chvíli je ticho, než odvětí: „Aha.” Suše a bez větších emocí. Víc nic. Prostě strohé aha. Aha, takže ty nevíš, a mě tím chceš obalamutit?

Jasně, že ne.

Opřu se o parapet a koukám dolů na dokonale vyšperkované zahrady. Nad hlavním vchodem se klene obrovská girlanda plná třpytu a světel. Na výrobu téhle megalomanské nádhery musela padnout minimálně půlka deštného pralesa. Vchod hlídají z obou stran kýčovití lvi. Ještě jim dát zářivé mašličky a obojky. Sakra to je ale přeplácaný hotel. Jak jsem tohle mohl sám vybrat? To jsem lítal duchem někde v pohádce?

Víc prostory nelustruji a otočím se čelem k němu. Neurčitě se ušklíbnu. Chvíli musím zpracovávat, co se chystám říct. Mám tělo řeckého boha ale mozek houpacího koně. Někdy. Bez ohledu na vysokou školu. Občas se chovám jako vůl a nemám proto bůhví jaký velký důvod, ze kterého by si kde kdo sedl na prdel, případně odvětil, že tomu rozumí.

Zkrátka umím být dost velký kretén, o tom žádná. Často jsem za namyšleného vola rád.

Tak teda ven s tím ať tu u okénka do edenského ráje neprostojím celý svůj jistě nádherný život. Je nejvyšší čas to začít žehlit. Ideálně nějakou tou pravdivou sebekritikou. Ta na ženský vždycky zabírá a u ovcí tomu nebude jinak.

Ještě by to chtělo pugét růží. V tomhle případě bych určitě neprohloupil ani celým vagónem včetně věnování. Bohužel nesnáším ten smrad z květin. Obecně nemám rád květinové vůně. Každá druhá ženská na sebe lije hektolitry růží, chryzantém a bůhví jakých kytek ještě. Lilie, to je taky pěkná svině. Na tu mám přímo alergii. Jen to cítím, už mě svědí nos.

Až se vrátíme domů, zkusím se vybít tak, že zabiju svůj boxovací pytel a zruším ten předražený stroj na prsní svaly. Beztak je mi už k hovnu.

„Jsem egoistický hovado, co těžko nese jakoukoliv prohru. Představa, že se budu někde promenádovat na kolečkových bruslích, nedej bože padat na držku, je pro mě úplně nemyslitelná. Nesnáším, když musím předvádět něco, co neumím a proto toho hošane opravdu moc není. Zvládnu i tancovat, obstojně. Téměř cokoliv, natrdloval jsem se doma dost. Když bys mi řekl, ať s tebou jdu na ples tak trochu frflám ale klidně tě protáhnu jako největší a nejkrásnější princeznu, ale proč zrovna kurva brusle?!”

Raději nepřemýšlím nad tím, že jsem právě přiznal jednu ze svých největších slabostí, kterou je mé vlastní ego. Jo, fakt velký. Obrovský. Takový vyhynulý Tyranosaurus je proti němu jen třešnička.

Štefan by jistě chtěl, abych tohle dělal běžně.

Bohužel, na to se mám moc rád. Nechci umřít předčasně.

„Práve preto, že to nevieš by si sa to mal naučiť,” usměje se přeslazeně. „Hovoríš, že ti ide úplne všetko. Vieš, že jsi pekný, vtipný a občas, keď chceš, aj milý. Žiadny šport ti nie je cudzí, takže už ti chýbajú len tie korčule.”

Na tohle je třeba nasadit trošku toho rádoby chlapeckého šarmu.

„Však právě proto. To už by bylo moc. Vezmi si, že už takhle se s tou svou dokonalostí dost peru a ještě umět úplně všechno.”

Rozesměje se. Poprvé od rána se upřímně od srdce rozesměje, a zatímco se na mě zubí, mně se stáhne žaludek a něco v něm normálně zalítá. Asi ti pojebaní motýlci.

A tak pro ty jeho krásný oči…

„Fajn, za tenhle tvůj úsměv to zkusím.”

A taky ten pěknej zadek, že jo. Na ten se blbě zapomíná.

 

„Bože, si v poriadku?!,” stará se vyděšeně Štefan.

Já to říkal. Kurva!

Líbám se fakt rád, ale že bych musel oblízat půlku vydlážděné promenády, to se úplně říct nedá. Co si budeme povídat. Dlaždice zkrátka nikdy neopětují ten hřejivý dotek tak dobře jako cudné oveččiny rtíky.

Bez větších průtahů ho stáhnu k sobě na zem. „Je mi trapně,” oznámím mu. Překvapeně zamrká. „A seš první člověk v celé mojí historii, co tuhle větu slyší,” dodám a líbnu ho do vlasů.

Budu mít silniční lišej jako hovado.

„Krvácaš… asi by sme sa mali vrátiť,” řekne vyplašeně.

„Jo? Vidíš to, takovou tlamu jsem nikdy nehodil,” zasměji se a dlaní přejedu přes celý obličej. Skutečně mám na prstech krev.

Aby ne. Letěl jsem dobrý metr vzduchem a následně pár metrů surfoval přímo po tvrdé zemi. A pecka je, že ten pád tak ohromil, až jsem se i zapomněl stydět. Promeškal jsem svou premiéru.

Ale starostlivé pohledy všech okolo mě přinutí se hnout. Sundám si ty mrchy na kolečkách, které už nikdy, přísahám při všem, co je mi svaté, neobleču. Zkrátka ani já nejsem tak dokonalej, jak jsem si myslel. Kolečka jsou mou Achillovou patou.

Pomalu se postavím.

Všechno vypadá v pohodě. Ruce jsou na svém místě, nohy taky, mám všechny zuby. Oči taky obě. Jen trošku té krve odněkud uniká.

Teda až na to, že se mi fakt brutálně roztočí zeměkoule.

Zkusím zaostřit na ustaranou ovci, která má snahu mě z jedné strany podpírat. „Radku, mal by si si ešte sadnúť. Niekoho zavoláme. Vyzeráš na omdlenie…”

Jeho slova pohltí tma.

 

Čo ti dáva? Fakt, je nejaká hranica ako strašne sa môže človek korčuľovať? Vravím vám, Radek by holými rukami zabil aj slona, stačila by mu na to motivácia (prísľub sexu by bohato stačil, nebudeme si klamať), no dajte mu na nohy kolieskové korčule a zo Syndibada sa stáva Mickey Mouse. Je to strašné, padá ako hruška a už keď chvíľu stojí tak má rovnováhu úplne niekde… no preč.

Idem asi pol metra za ním, keď si všimnem, že sa mi rozviazali šnúrky na korčuliach. Trvá to len pár sekúnd a už počujem ranu akoby predo mňa spadla atómová bomba. Trhnem hlavou až mi zapraská v krku a jediné čo uvidím je váľajúci sa Radek asi tak 4-5 metrov odo mňa. Išiel po rovinke. Kurva po rovinke! Ako mohol takto preletieť.

Rýchlosťou blesku k nemu dokorčuľujem a zohnem sa nad neho. Radek sa stihol otočiť na chrbát a tak môžem jasne vidieť prúžok krvi na jeho hlave, zastaví mi srdce. Som tak vystrašený, že ani nevnímam jeho dotyky a ani to čo rozpráva. Keď sa mi podarí ho dostať na nohy vyzerá akoby mal… kurva on odpadol!

Skúste si udržať takéto mohutne, bezvládne telo vo zvislej polohe, keď ste na kolieskových korčuliach. Nedá sa to a tak sa aj s ním zosuniem na zem. Musím niekoho zavolať.

Z batohu vytiahnem telefón a zavolám na recepciu, snáď tu majú nejakého hotelového lekára, bude to rýchlejšie ako volať tiesňovú linku. Na recepcii mi to zdvihne pani, ktorá sa ma snaží ukľudniť, no ja jej do telefónu trepem takou rýchlosťou, že nestíha nič. V tom šoku sa mi aj tak zdá, že rozprávam príliš pomaly a tak na jej ukludňovanie absolútne nereagujem. Kurva! Vedľa mňa tu leží môj odpadnutý priateľ a krváca mu hlava, pohni si ty hlúpa hus! Moje myšlienky sú však dostatočne jasné nanešťastie iba mne.

Zrazu mi niekto vytrhne telefón z ruky. Je to Edo, ktorý ani zďaleka nevyzerá tak, že by včera prechlastal celú noc. Odíde niekam s mojim telefónom v ruke, vysvetľujúci tej žene čo sa stalo. Viac neriešim.

Zhodím si korčule a držiac Radkovi ruku začínam panikáriť. Z oči sa mi valia slzy a ja ich nemôžem zastaviť.

„Radku, Radku, zostaň so mnou. Preber sa, prosím Radku. Milujem ťa, preber sa…” trepem tam tieto a podobne hovadiny asi desať minút kým dobehne chlapík v bielom plášti s kufríkom a dvaja chlapíci s nosidlami.

 

Ľahší otras mozgu. Žiadne ďalšie diagnózy. Sedím vedľa jeho postele v hotelovej ošetrovni a držím ho za ruku. Síce mi povedali iba toľko, no to neznamená, že nemôžu nastať komplikácie. Radek je mimo už viac ako päť hodín a ja bez prestania roním slzy… majú tie svine dno?

„Radku. Už ťa nikdy nebudem nútiť do vecí, ktoré nevieš, a korčule hneď zajtra vyhodíme, len sa už prosím preber. Prosím, milujem ťa,” šepkám mu do ucha a dúfam, že ma počuje.

„Už nikdy ti nebudem vykrikovať, že mi nepovieš že ma miluješ, pretože to viem. Viem to. Je mi to jasné, robíš pre mňa veci, ktoré sú proti tvojej existencii. Myslíš na naše výročie, vybral si toto krásne miesto, išiel si so mnou na tie posrané korčule… Radku, ja viem že ma miluješ, nemusíš mi to nikdy povedať, len sa prosím preber,” vzlykám tak, že by mi nerozumel ani keby bol pri vedomí, no Radek je Radek. Vždy spraví to čo by ste najmenej čakali.

„Co to… kvákáš,” prenesie trocha ťažšie ako rozospato. Srdce mi vynechá úder. Ak som do teraz plakal tak teraz tu zo mňa strieka voda ako z cisterny. Som tak šťastný a je mi úplne jedno, že počul všetky tie trápne veci, ktoré som povedal.

„Radku,” vydýchnem a hodím sa mu okolo krku. Radek tlmene hekne, no objíme ma.

„Hysterčíš, jak kdybych měl každým dnem umřít,” jeho klasický humor je späť.

„Vyzeralo to strašne, a si mimo už viac ako päť hodín,” zamumlem mu do krku.

„Vidíš to, ani pořádně vyspat mě nenecháš,” zasmeje sa a rukou mi postrapatí vlasy.

Radek si jednoducho vybojuje svoje a tak ho pustia na hotel s tým, že sa má šetriť a že má byť pod mojim dohľadom 24/7.

„Tak fajn, čekám na odměnu,” postaví sa doprostred izby a roztiahne ruky.

„Jediná tvoja odmena bude, že ta netresnem po hlave, doktor povedal, že sa máš šetriť,” odbijem ho a vytiahnem z tašky vedľa mňa dve osušky. „Ideme relaxovať,” usmejem sa na neho a s jednou z nich mu zamávam pred tvárou.

S Radkom vlezieme do vonkajších horúcich kúpeľov, kde sme našťastie sami a okolo nás tiež nikto nie je. Len tak tam ležíme, keď mi Radkova ruka neomylne namieri k zadku.

„Prestaň,“ zavrčím, no Radek nereaguje a pokračuje v dobíjaní môjho tela. „Vravím prestaň, hocikto môže prísť,“ snažím sa ďalej, no on si stále robí svoje. Otočím k nemu hlavu a mám v pláne mu venovať zopár nepekných slov, no on ma predbehne. Venuje mi bozk, ktorý vo mne, aj napriek tomu, že sme v 31 stupňovej vode, vyvolá príjemné teplo.

„Dnes je tu nějaká párty, bude tam asi většina hostů,“  zašepká mi do tváre a svojím ukazováčikom zamieri až s diabolskou presnosťou, dnu do môjho tela.

„Ale, ale je to nehygienické,“ skúsim najväčšiu hlúposť, ktorá mi napadne. Hygiena je to posledné, čo Radek rieši ak ide o sex. A tak sa aj stane. Radek si ako vždy presedí svoje a tak jedno horúce kolo stihneme v tomto bazéne. Viete, čo je to snažiť sa nedostať vodu dnu? Neviete pokiaľ ste to nevyskúšali, a ak áno, tak s vami úprimne súcitím.

„Radku, ja ťa prísahám raz...“

„Teď mlč, chci ti něco říct, už je na čase,“ preruší moju túžbu povedať mu o jeho budúcnosti, zatiaľ, čo na ňom celý ležím, v tej istej vode, do ktorej som pred chvíľou vyvrcholil. Za ten čas som sa naučil neurobiť sa tak často ako tomu bolo na začiatku. Netuším o čo mu ide, no chcel aby som mu chvíľu dal, tak ho nechám v tichosti tak. Jeho ruky obmotané okolo mňa, jeho pevné prsné svaly na mojom tele, jeho panva dotýkajúca sa tej mojej, toto všetko cítim úplne zreteľne a stále to páli viac ako táto voda.

Sledujem jeho rozmýšľajúcu tvár.

O čo mu ide? Čo má na srdci, chce to ukončiť? Nie, nie je možné aby to ukončil, keď preto robil tak veľa... tak, čo potom.

Neviem čo si mám myslieť a začínam sa úprimne báť.

 

Do háje, fakt to chci říct? Pokud ne dnes, pak kdy jindy. Přišel bych o tuhle příležitost…

Jo. V nejhorším se vymluvím na ten slabý otřes mozku.

„Koukej Štefane, udělal jsem v životě spousty chyb. Dělám je pořád. Hraju si na strašného frajera, ale přitom jsem vysraný víc než každý druhý. O jedno se ale snažím vždycky a tím je držet se reality. Dneska chybělo málo a mohl jsem být doživotně mrzák nebo klidně mohlo být po mně. Protože ta moje krasojízda fakt stála za starou blažkovou. Ale tahle zkušenost jednomu napraví hlavu. Najednou mi je to všechno jasné, nezabije mě, když ti to jednou řeknu. Zkrátka chci být s tebou, protože…” jak jsem říkal, jsem v tomhle srab. Naprosto podělanej.

Po pravdě řečeno pochopí daleko dřív, vlastně o moc dřív, než to vůbec dopovím, co mu chci říct. Dojde mu to, protože se zatváří, jak kdyby měl každou chvíli omdlít.

Vůbec jsem neplánoval to takhle široce okecávat. Tohle snad ani nemusím svalovat na otřes mozku, to je totiž úplně jasný, že je to tím. Proč bych jinak mlel takový kydy a podrážel svojí roky budovanou železnou konstrukci.

„Pretože?” nadhodí s neskrývanou touhou slyšet konečně ta slova, jak kdyby na tom závisel jeho život.

Ne. Já to zkrátka fakt budu okecávat jako státnice.

„Mrzí mě, že si nepamatuji všechno tak dopodrobna jako ty. Vzato se klidně vsadím, že si pro změnu vybavím věci, které si nepamatuješ ty. Ale o to nejde. Chci tě, nejspíš ještě dlouho chtít budu. A pro lásku boží, už po mně nikdy nechtěj, abych tohle opakoval, protože mě to stojí dost nervů,” rukou sjedu podél jeho nahých zad a snad pro získání větší sebejistoty stisknu v dlani jednu jeho pevnou půlku.

Mluvím pravdu, tak jak jí v srdci znám. Tohle co tu melu se určitě už znova nebude opakovat. Docela to i dává smysl, když se člověk ocitne v nečekané situaci, občas následuje něco jako prozření. Na chvíli. Protože potíž je v tom, že tahle fáze nikdy dlouho nevydrží. Čas tu silnou vzpomínku otupí stejně jako pocity s ní spojené. Pád na držku zůstane jen trapnou anekdotou v životě jednoho “boha”.

Vím, jaký jsem. Až odezní ten dnešní šok, vrátím se ke svému nedůtklivému, egoistickému já.

Nyní je ale rozhodnuto.

Hluboce nasaji vzduch a s pohledem upřeným do těch jeho vytelených kukadel plynule vydechnu: „Miluju tě.”

Ačkoliv věděl, co se chystám říct, šok mu projede celým tělem, rozvibruje ho. Jo, celý se rozklepe a těžce polkne. Následně otevře ústa, ale nic z nich nevyjde. Určitě si v hlavě přehrává, jaká slova ten borec, kterému sedí v klíně, vypustil z huby. Ukázková ukolébavka na dobrou noc.

Místo abych pocítil nějakou úlevu, že jsem konečně řekl, co tak dlouho chce slyšet, dostanu strach, aby to s ním tady v té vodě neseklo.

Celý zbledne. Snad v životě jsem neviděl, jak v praxi vypadá, když někdo prohlásí - odkrvila se mu hlava.

Nechávám ho chvíli vstřebávat ten pocit.

„Ach bože,” řekne tlumeným hlasem.

Jo… ten mi teda vůbec nepomáhá. Mohl by tenhle historický moment o něco zkrátit.

„Vieš… jak som sa ťa pýtal na tie deti… a ty si povedal… že...no vieš, to s tým kondómom…”

Natočím hlavu lehce na stranu ale, když z něj nic dalšího nevypadne, zapřemýšlím o čem je vlastně řeč.

A jo ty vole. Tamto.

No tak, na tom ve finále nic není. „Jo, nelhal jsem. Nikdy jsem s nikým nespal bez kondomu, když nepočítám tebe.”

„Uf, myslel som si, že si mi to povedal len aby som dal pokoj…”

Odmávnu jeho další slova. „No, neřeš. Myslel jsem to vážně.”

A proč se o tom jakože teď bavíme?

Když se ticho mezi námi prodlužuje, pomalu se rozhodnu navrhnout, abychom těch trapáren nechali, ale ovečka zase promluví.

„Ďakujem, že si mi to povedal. Ja ani neviem prečo som to chcel tak veľmi počuť. Ale jedým som si istý. Aj keby si mi to nepovedal tak by som ťa stále miloval a najskôr aj budem, aj so všetkými tvojimi skvelými i zlými vlastnosťami, ktoré máš.”

Eh, to byla ironie?

„Fajn, tak už těch romaňťáren pro dnešek nechme. Ta voda je teplá a nerad bych se tu rozpustil,” zasměji se a věnuji mu jeden letmý polibek na rty, přičemž ho nenápadně začnu přesouvat pryč ze svého klína.

„Celý sa klepeš,” svraští nespokojeně čelo.

Já? Klepat se?

„Klepu?” zopakuji zmateně.

Takže… to nebyl on, kdo se roztřásl ale já?!

„Áno, strašne.”

To bude tím vším. „Sakra! Vždyť to je úplně jedno. Nejsem na to zvyklý, miluju tě a fakt mě mrzí, že jsem do teď nebyl dost chlap, abych to přiznal… ale už bychom doopravdy mohli nechat těch trap -”

Umlčí mě svými lačnými rty. Na dobré dvě minuty. „Chápem, nikdy by som o tebe nepovedal, že nie si dosť chlap. Si jednoznačne ten najväčší chlap, ktorého poznám.”

A sakra, fakt se celej třesu.

Snad z toho neonemocním cukrovkou. Že bych se musel kvůli jednomu vyznání citů doživotně dopovat inzulinem, to by mi tak ještě scházelo.

„Fajn,” zvednu se. „Tak polez, nějak mi z toho vyhládlo.”

... a budeme žít šťastně až do první hádky.

Dodatek autora: 

Ještě víte, o co jde? :D Doufám, že trochu jo. Není to psaný jako klasická jednorázovka ale jako volné pokračování. Každopádně teoreticky by tomu mohl porozumět i někdo, kdo nečetl povídku - asi, možná. 

Každopádně snad jste si čtení užili! ;)

Hodnocení: 
5
Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 29)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 8
„Ááááááá,“ ozývalo sa po celom dome hneď z rána. To sa zobudil chlapec...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
Za dverami pracovne sa neozýval žiadny zvuk. Rozhodol som sa radšej nesliediť....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Ryuu zůstal mlčet po jejích slovech. Melafor… že se narodil zde? Stiskl ruce v...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 2
Král Karolli čeká už na koni s růží na klopě a pyšným pohledem v ...