Út, 13/02/2018 - 13:47
7

Klíče mi na barový pult donese můj spolužák a spolubydlící v jednom, Dan. „Na, dal mi to do ruky nějaký kluk v chlupaté úboru, že vám to mám vzít. Tvoje dnešní oběť?“
Hněv mnou projede, jako zásah elektrického proudu. Okamžitě se po té zpropadené ovci začnu rozhlížet.
„Hledáš ho? Ani se nesnaž, ten vzal nohy na ramena. Měl docela naspěch,“ baví se Dan.
„Idiot! Nemůže si přece dávat klíče do rukou kde komu… díky,“ kývnu na Dana a pro jistotu zajdu zkontrolovat i dveře, které samozřejmě nezamkl a ten bordel, co vystříkal na polici, taky neutřel! Ještě tady budu po někom uklízet mrdky! Koukám, že ovce je spíš prase. Rovnou si přehodím přes ramena i vestu, když už tam šůruju.
Měl víc štěstí jak rozumu, že je dal zrovna Danovi. To nemění nic na tom, že by se měl začít modlit,  protože jestli ho někdy znova potkám, tak z něj těch pět malých do školky doopravdy udělám.
Vztek na tu ovci mě opouští hodně pomalu. Až do konce směny mě při vzpomínce na něj svrbí pěst a bohužel (což fakt nerad přiznávám) i koule. Měl jsem si ho vzít ještě jednou. Kdybych věděl, že to takhle podělá, tak se s ním tak necrcám.
Roman sbalí jeho kamarádku. Chvíli zvažuji nad tím, že si řeknu o číslo na neposlušnou ovci, případně rovnou adresu, a dojdu mu ten jeho prohřešek, co si u sebe poznamenám tak na pět let dopředu, pěkně omlátit o xicht (a prdelku, tu bych vzal rovnou taky). Nakonec nad tím mávnu rukou a nechám to náhodě. Pokud se tu někdy objeví, ať si mě nepřeje.
Stavil se, ale vždy se trefil, zrovna když jsem neměl směnu. Nijak mi to nervy netrhalo. Jsem vznětlivá povaha, ale můj vztek na jeho debilitu stejně rychle vzešel, jako sešel. Roman si s jeho kamarádkou začal užívat dost pravidelně, což mě překvapilo, protože jsem myslel, že je stejný jako já. Musela mu hodně učarovat, když si její vlhkou broskvičku užíval tak často. Tuším, že během čtrnácti dní to stihl tak třikrát.
Před začátkem nového semestru jsem měl docela hoňky. Krom studenta zastávám i roli přednášejícího. Zatím nemám dodělaného magistra, takže u zkoušek se semnou studenti nepotkají (ani neví, jaké mají štěstí), ale fyzickou geografii a sociální geografii jim odvyprávět zvládnu. Navíc zase začaly hodiny sebeobrany a letos jsem vyfásnul hned dva dny. Budu učit úterý a čtvrtky.
Takže jsem během čtrnácti dní stačil opravit prezentace z loňska, projít si svůj rozvrh a připravit se na první hodiny sebeobrany, která letos v osnovách měla pár změn. Hlavně v teorii. Pár večerů jsem strávil v klubu a ještě stíhal mladšímu bratranci lít do hlavy vědomosti k státnicím, které v květnu neudělal a to jen blbého bakaláře. Nehledě na to, že jsem chodil šestkrát týdně do posilky, protože až začne semestr, budu rád, že se tam dostanu alespoň třikrát. Na uvolnění přetlaku jsem si našel čas jen dvakrát, takže se ke shonu a nestíhání přidala i solidní nadrženost.
Mám toho zkrátka nějak moc.
A to tak, že právě civím do modrých kukadel té ovce, na jejíž existenci jsem v samém frmolu skoro zapomněl. V hlavě se mi, krom eskapády s klíči, vyrojí i vzpomínka na jeho maličkatou postavičku nacpanou v regálu. Okamžitě zaplaším myšlenku na to, že bych se k němu do tepla rád podíval znova i na to, že ho prostě chytím za ruku a dotáhnu na záchodky, abych se mu připomněl. Neujde mi už hodně vybledlý otisk zubů, který stále lze vidět. Nejraději bych mu ho obnovil…
Sakra nad čím to tady přemýšlím?! Já?!
Tvářím se dost vyjeveně, asi jako někdo, kdo právě vidí zmrtvýchvstání naživo.
Že je svět malý vím už dávno, ale až tak? Chvíli pozoruji, jak se mu v obličeji mihne hned několik výrazů. Samozřejmě, že mě nepozná, což mi slušně nahrává do karet.
„Nieže ti tie oči vypadnú,“ odfrkne si a obejde mě i Dana, který se pobaveně rozesměje.
„Hej, ten až zjistí, že tohle řekl profesorovi tak bude litovat,“ baví se hlasitě Dan.
To jsou dost silná slova… pouze přednáším, ani nejsem garantem předmětu. Nemám ještě všechny propriety splněné. Na přednášky stačilo jen pedagogické minimum, které jsem dělal už s bakalářem. Ovšem magistrem budu až letos (snad). Avšak tak trochu má Dan pravdu, takhle by si na mě hubu otvírat nemusel.
Koutkem oka zaznamenám přednáškovou místnost, kam i s tou svojí siamskou sestřičkou míří. Neujde mi, jak se po Danových slovech zarazí a otočí. Udělám to samé, čistě záměrně.
Jeden koutek úst mi vyjede nahoru v děsivém šklebu. Vychutnávám si pohled na jeho stále více se rozšiřující oči i ztuhlost, která mu zabraňuje udělat jakýkoliv pohyb.
Aniž bych cokoliv řekl, otočím se a zamířím chodbou ke svému provizornímu kabinetu, který sdílím s Peroutkou, což je slušná ironie, protože než jsem sem začal před pěti lety chodit, měl jsem s ním techtle mechtle v baru. Od té doby po mně neustále bezúspěšně loudí. Sice není špatný, ale opravdu do jednoho zadku dvakrát nevstupuju. Je mu třiatřicet a nevypadá zle. Má šanci uspět u mnohem lepších, než jsem já.
Dan mě s chechtáním následuje. Ten se nad tím bude bavit ještě celý týden, jak ho tak znám.
„Počkej,“ zarazí se před kabinetem. „Nebyl to ten týpek v kostýmu ovce?“ secvakne mu se zpožděním.
„Byl,“ kývnu se zlomyslným úšklebkem.
„Bože chudák,“ rozesměje se. „Ale co když tě pozná? Chceš, aby věděl, kdo jsi? Asi ne, co?“ hádá správně.
„Nechci, minimálně ne hned. Nemyslím si, že mě pozná. Pravděpodobně ho to napadne, ale nespojí si to. Měl jsem škrabošku a v baru je dost velké přítmí.“
Taky je možnost, že už dávno na tu jednu akci ve skladě zapomněl. A pokud ne, sázím na to, že mu chvíli potrvá, než si spojí uhlazeného přednášejícího s drsným barmanem.
„Po hlase,“ pokrčí rameny Dan a vzápětí se rozsvítí, jak kdyby mu někdo máčkl na vypínač. „A jo, to vlastně taky ne. Ty máš vždycky hrozně zhulenej hlas, když máš službu,“ baví se.
„A můžu snad za to, že mám citlivé hlasivky?“ naštvu se.
„Hej klídek, vždyť ti to hraje do karet.“
„Taky si myslím. Nic hele, už mi začne hodina, tak čus,“ rozloučím se s ním.
„Jasný, po škole se uvidíme.“
Mé myšlenky jsou už úplně jinde, takže mu ani neodpovím.
Každý ví, že na vysoké jsou dva typy profesorů. Tací, co nechtějí slyšet oslovení pane doktore, docente apod., naopak, vytvářejí si se studenty skoro přátelské vztahy. Ale i tací, co si na titulu trvají a pokud se náhodou chováte nezdvořile, tak vám u zkoušek zatopí víc jak v létě při pečení buřtů nad ohýnkem.
Obvykle jsem ten první typ. Koneckonců nemám ještě řádný titul. Ovšem, zrovna ten fracek se ke mně teda zdvořile chovat bude. Pěkně ovečku proženu. Minimálně zkraje ho určitě nenapadne, kdo ve skutečnosti jsem. Doufám. A do té doby si užiji zábavu. Menší odplata za spermatem potřísněnou polici a hlavně klíče. Co se bude dít, až zjistí, kdo jsem, zatím nechám koňům, mají větší hlavu.
Vylovím z kapsy mobil. Zavolám šéfovi, abych mu oznámil, že ode dneška budu obsluhovat jen ve škrabošce. Očekávám, že mi můj nápad prvně zamítne, takže ho budu muset ukecávat. Nicméně mě překvapí, protože nadšeně souhlasí a rovnou se rozhodne to navrhnout i ostatním zaměstnancům (náš šéf je prostě blázen… o dost větší, než jsem si myslel).
Takže pokud se ukáže v baru, když budu mít službu a já se nezachovám jako vůl, zvládnu svojí pravou identitu utajit. Přítmí, škraboška a ignorace by mi v tom mohli slušně napomoci.
Zatopit lze i na přednášce… a on si to zrovna míří na tu mojí.
Za deset minut začne zábava.
 
„Hej, ten až zjistí, že tohle řekl profesorovi tak bude litovat,“ prenesie jeho chvostík a mne srdce vynechá úder. Ak by som nebol príliš sebavedomí tak by som sa možno aj zrútil na zem od hanbi, no takto sa iba otočím čelom k nemu s výrazom prasaťa sledujúceho zabíjačku na Záhorí. Tvár môjho nového známeho sa zmení vo vražedný úškľabok a bez slova zmizne z môjho dohľadu. Stojím tam ako prikovaný neschopný jediného slova.
„Hej,ten chlapík mi pripadá neskutočne povedomí,“ poznamená Lenka a hneď pokračuje. „Ale to je jedno, teraz je hlavne, že si v riadnej riti,“ vysmeje ma moja takzvaná kamarátka a stiahne ma do učebne. Stále v tranze z toho, čo sa práve stalo ani nezaregistrujem, ako nás zatiahne k úplne zadnej hornej lavice k nejakému ramenáčovi, ktorý si nás nechápavo prezerá.
„Môžeme?“ na odpoveď nečaká a sadne si tam hneď.
„Tady je obsazeno,“ zavrčí a mňa tým preberie z šoku. Otočím sa na neho a využijem príležitosť kedy si ma dôkladne prezerá na to aby som si ho prezrel aj ja.
Široké ramená a útly pas sú jediné, čo v jeho sediacej polohe z jeho tela zaznamenám, no tvar ma možnosť si prezrieť celu. Ostrá čeľusť, tmavá pokožka, hnedé oči, rovný nos, plne pery a čierne vlasy v modernej vlne vytvárajú božský obraz. V hlave si ho však porovnám s barmanom z osudnej noci a hneď klesne do kategórie - CHOĎ SA ZAKOPAŤ.
„Neverím, určite si tu len chcel sedieť sám a my sme ti to prekazili,“ žmurkne na neho Lenka neochotná sa vzdať svojho miesta. Chlapec preskočí pohľadom zo mňa na ňu a zabije ju ním.
„Jsi hluchá? Říkám, že je tu obsazeno !“ som si vedomí toho, že Lenka tuto jeho urážkou a rozkazovačný tón nenechá len tak a preto do toho zasiahnem.
„Kľud. Pozri, voľné sú už len predné lavice a ani jeden z nás v nich sedieť nechce, takže, čo takto sa dohodnúť o vzájomnom neútočení a ignorovaní a všetko bude Ok. Ja som Štefan,“ snažím sa zachrániť situáciu a vystriem ruku smerom k nemu. Chvíľu si ju premeriava a potom ju neochotne prijme.
„Honza, koukej Štefane, je mi to líto ale vysvětli tej svojí kamarádce, že je to tu skutečně obsazené. Držím tady místo,“ odvrkne a ja si plne uvedomím, že to pravdepodobne nie je iba výhovorka. Pohľadom predbehnem celu miestnosť a zastavím sa na atleticky vyzerajúcom chlapcovi, ktorého sprevádza nízka blondínka a mieria si to ku nám.
„Jasné,“ usmejem sa a rýchlim trhnutím postavím Lenku na nohy. Nedám jej čas argumentovať a ťahám ju do prednej prázdnej lavice, kde nás usadím.
„Čo to robíš? Prečo si sa tak rýchlo vzdal?“ Lenka ma pravdu, za normálnych okolnosti by som sa s nimi vadil až dokiaľ by to jednoducho nevzdali, no teraz sa na to akosi necítim. Naposledy zablúdim pohľadom k zadnej ľavici odkiaľ nas prepaľujú dva čokoládové body.
Ak by som nestretol toho barmana už by som ho balil a bolo by mi jedno, čo by si o mne myslel, no aj keď nerád, ale priznávam, že barman na väčšinu mužov hádže nepekný tieň. Oh pane bože, prečo na neho jednoducho nemôžem zabudnúť ?
„Nebuď dieťa Lena! Si na vysokej, tak sa tak aj správaj,“ skarhám ju a vytiahnem si z ruksaku, v ktorom mam hlavne veci na tréning sebaobrany , na ktorú som sa po dlhých troch minútach rozmýšľania prihlásil, a notebook.
„Ty máš, čo vravieť. Koľkokrát som ti už vravela, že máš prestať posielať ľudí do riti hneď ako ich stretneš?“ vráti mi úder a mne je jasne, že ju už zadné miesto vôbec netrápi ale môj život áno. Ona sa hlavne výživa v nešťastí druhých.
„Čo budeš teraz robiť,“ pokračuje. Je mi jasné, že naráža na incident, ktorý sa stal pred chvíľou na chodbe.
„Nič, budem sa modliť aby nás nič neučil,“ odbijem ju a vytiahnem si z tašky jeden jediný zošit, ktorý som si dnes priniesol.
„A ak ti to neprejde? Ak bude náš profesor? Čo budeš robiť?“
„Ja neviem Lenka! Pravdepodobne budem úplne v riti a na prvej skúške u neho neprejdem!“ vyhŕknem úplne zúfalo a nechám hlavu voľne dopadnúť na hladký povrch lavice. Zasyknem pri bolesti, ktorú to vo mne vyvolá, a zasa ju nadvihnem.
Moje myšlienkové pochody preruší Lenkine zakázanie po vzduchu. Pomaly zdvihneme hlavu a môj pohľad sa stretne s tak známymi zelenými drahokamami, ktoré neviem priradiť k správnej osobe. Sánka mi v tej chvíli padne úplne na zem.
Prednáška sa začína a pred tabuľou stojí môj starý známi z chodby. Toto je ale kurva šťastie! Koho by kurva napadlo, že niekto tak mladý je profesor ? No mňa určite nie!
„Si v riti,“ oznámi mi sucho Lenka.
 
 
Začátek přednášky je v půl deváté. Přijdu o pět minut později, což je fajn, třeba náš pan děkan chodí pozdě i o hodinu… nebo nepřijde vůbec, protože je to přece děkan a má toho strašně moc.
Zarazí mě skoro plná posluchárna. Zapomínám, že tenhle předmět má asi šest různých oborů v odlišných ročnících. Spatřím i pár třeťáků, které znám z loňska, co mají fyzickou už ve druháku a nepodařilo se jim složit zkoušku. U těch bych nečekal už vůbec, že se uráčí přijít. Beztak čekají jen na vypsání termínu, protože cvičení si nechali uznat.
Koutkem oka zaznamenám ovci, jenž sedí v první lavici, hned na ráně, s vyvalenýma očima a hubou dokořán.
Krátce se představím a rovnou modrookého vyjeveného blonďáčka využiji.
„Jak se jmenujete?” kývnu na něj ukazováčkem.
Párkrát cvičně zamrká a po hlubokém nadechnutí odpoví. „Štefan Válek,” řekne tiše.
„Prosím? Párek? Fajn, takže Párku…” můj hlas přehluší hurónský chechot.
Neřekl to až tak potichu, ale přeslechnout bych se hravě mohl. Ovšem zbytek osazenstva ho nejspíš slyšel, a kdo ne, tak se to dozvěděl od zbytku. Jsou tu totiž jak sardinky v oleji. Sice je to posluchárna pro skoro sto třicet lidí, ale to jsem tu snad ještě pohromadě neviděl. Pochybuji, že by se sem tolik studentů vůbec vešlo.
Nasadím nechápavý pohled a ovečka celá rudá překřičí smích. „Nie Párek, ale Válek,” vysvětlí.
Mávnutím ruky a přidáním vražedného pohledu se mi podaří rozjařené adolescenty, kteří jsou beztak z půlky ještě v prázdninovém režimu, trochu uklidnit. Pochechtávají se stále, ale už ne tak nahlas. Tuším, že tohle by na střední nezabralo.
„Tak příště nešeptejte, nebo vám ještě domů přestane chodit pošta,” rýpnu si a poklepu prstem před sebe. „Pojďte sem pro docházku a rovnou tam zanechte autogram,” kývnu k papíru se jmény všech studentů, kteří tu dneska mají být. „Né, že vám ty oči vypadnou,” vrátím mu jeho předchozí slova, když stále sedí a užasle mě pozoruje.
Docházku nechávám kolovat vždycky, ačkoliv nevyžaduji přítomnost.
Moje jednoduchá věta mu samozřejmě vžene do tváří ještě více červeně, čemuž se skoro až podivím, protože jsem nikdy nic nachovějšího snad neviděl, zároveň ho donutí k činu. Postaví se stylem člověka, který se zvedá z hospodské židle už tak po desátém pivu. Místo, aby se díval před sebe, tak zaujatě skenuje podlahu a nejistým krokem vyrazí k obrovskému a dlouhému stolu, za kterým postávám. Papír chvíli honí po naleštěném dřevě. Nijak mu nepomůžu. Pokračuji ve svém nacvičeném monologu dál a víc se jeho maličkostí nezabývám.
Stručně jim představím, co to vůbec Fyzická geografie je. Sdělím jím, že k zápočtu potřebují splnit prezentaci a to na mých hodinách. Stejně jako dva jednoduché testy, které by už měli zvládnout díky znalostem ze střední.
Tmavovlasý kluk vzadu, který sem chodil i loni, můj výlev přeruší zvednutím ruky. Odolám uchechtnutí a vyzvu ho ke slovu.
„Máme si to psát?” zajímá se.
Debilní otázka, stejně hloupá odpověď.
„Myslíte si, že vám tady za 95 korun na hodinu budu říkat něco navíc?” odvětím s úsměvem. „Jste na vysoké, piště si, co uznáte za vhodné, ale pak mi nechoďte brečet na rameno, že vám Potřesk nedal zkoušku, protože jste neměli zápisky z přednášek a hovno uměli,” dodám.
Během dalších patnácti minut jim vypovím všechny základní informace, které jsem měl na srdci a dám prostor pro dotazy.
Ovečka se váhavě přihlásí jako první, ovšem zeptá se mě tak potichu, že mu vůbec nerozumím, asi minutu pozoruji jeho pohybující se ústa, než usoudím, že hluchým lidem nezávidím, já bych ze rtu fakt nezvládl odezírat.
„Neslyším vás, přidejte volume!” protočím oči.
Ve skutečnosti to není tak, že bych si na něj zasedl, což si on určitě myslí (jen ho dusím o malinko víc, než je u mě zvykem). Studenty utírám rád a často. Většinou to berou. Co jiného jim zbývá. Dokonce sem kvůli mým hlodům (co jsem tak zaslechl) chodí dost lidí rádo. Moc často se nevidí, že by na nepovinných přednáškách byla tak vysoká účast, když nepočítám vyjímky, kdy profesoři přítomnost studentů vyžadují a dělají si o jejich docházce zápis.
 
„Jak se jmenujete?” ozve sa ku mne a mne vtedy dôjde, že by som mal asi zavrieť ústa.
„Štefan Válek,“ odpoviem mu trocha tichšie ako normálne (aj tak mi väčšinou vravia, že strašne kričím) a dúfam, že mi už dá pokoj. No on ma očividne iné plány.
„Prosím? Párek? Fajn, takže Párku…” triedu rozozvučí obrovský výbuch smiechu. Ešte aj tá moja takzvaná kamarátka sa smeje. Nechápavým pohľadom sa na mňa zameria a ja mu oznámim jeho malú chybičku: „Nie Párek ale Válek,“ musím trocha zvýšiť hlas aby som prekričať ten smiech a on ma počul.
„Tak příště nešeptejte, nebo vám ještě domů přestane chodit pošta,” oznámi mi potom, čo čiastočne utíši poslucháreň a ja by som sa najradšej strčil pod stôl. „Pojďte sem pro docházku a rovnou tam zanechte autogram,” neveriacky sa na zazerám. Tak tento na mne očividne sedí, ani štipka súcitu. „Né, že vám ty oči vypadnou,” vráti mi moju poznámku a Lenka mi zaborí svoje predĺžené nechty do stehná len aby sa nesmiali. Sviňa to je!
Opatrne sa postavím, s tvárou ako krvná vzorka a šuchtavým krokom s hlavou sklonenou dôjdem k stolu kde sa nachádza ten prekliaty papier. Chvíľu ho musím po tom naleštené stole naháňať no napokon sa mi to podarí a ja vykonáme čo po mne chcel. Vrátim sa na svoje miesto a papier nechám kolovať po triede. Prekvapí ma keď zistím, že jeho úvodný výklad už skončil a ja som z neho nepodchytil nič.
Opatrne zdvihneme ruku a po vyvolaní ho poprosím, či by nemohol zopakovať základne informácie, no môj hlas ma sklame a ledva sa počujem sám.
„Neslyším vás, přidejte volume!” oznámi mi so zvýšeným hlasom, čo mi pripadá akoby na mňa kričal a tak radšej iba prudko záporne pokýval hlavou a zaborím sa hlbšie do stoličky, proste sa na to potom opýtam Lenky.
Chcem byť doma!
Cely zvyšok prednášky sa poctivo vyhýbam pred každým jeho pohľadom a snažím sa ukľudniť, no moje srdce je momentálne v takom stave, že fibrilácia je pre neho slabý pojem.
Po jeho odchode si konečne vydýchnem.
„Ako som povedala, si v peknej riti,“ vysmieva sa zo mňa Lenka.
„Ty si taká…”
„Hej Párek, mal by si rozprávať hlasnejšie!“ okríkne ma nejaký hajzel v miestnosti. Nič nerobím iba zasa začervenám a vpijem sa do stoličky. Že vysoká škola, tam sú ľudia uvedomelý. Ale hovno! Sú to rovnaké deti ako všade! Našťastie sa dnešný deň končí seminárom o tretej. Pred ním mam ešte jednu prednášku v tejto miestnosti a potom pokoj. Všimnem si ako sa zopár desiatok ľudí postaví a odíde, asi uznali, že prednášku im netreba.
Celý deň strávim skrytí že Lenkyním chrbtom, dokonca aj v reštyke kam ideme počas voľna som si sadol do úplného rohu. Lenka sa zo mňa cely deň smeje a mne je do plaču. Našťastie si ma doktorka na prednáške asi celkom obľúbila a magisterka na seminároch sa na mňa cely čas povzbudivo usmievala. Asi uznala, že vyzerám dosť biedne a potrebujem podporiť. Ľudia, ktorý boly prítomný na prvom seminári (začínam mam pocit, že tam boli úplne všetci), sa pri pohľade na mňa pochechtávajú. Výborne! Nezažil som šikanu na základnej a strednej tak prečo nie na vysokej ? (Alebo mi to tak možno iba pripadá… to je jedno, aj tak to je nepríjemné)
Školský deň sa skončil a ja mierim na hodinu sebaobrany, ktorú mam namiesto telocviku respektíve ako hodinu telocviku. Vraj tam je dnes nejaký mladý a pekný tréner, ktorého meno si neviem, pretože som sa na neho do rozvrhu ani nepozrel, tak snáď budem mat šťastie. Vojdem do nízkej budovy inteligentne zašitou medzi kanceláriami a sex-shopom. Spoza pultu sa na mňa usmieva zaguľatená postaršia pani.
„Dobrý deň, dom tu správne? Mal by som tu mat tréning sebaobrany o pól piatej,“ opýtam sa s milým úsmevom.
„Áno, ste tu správne. Nech sa páči, pánske šatne sú na právo. Prezlečte sa a druhými dverami vojdete do telocvične, tam si vás už rozdelia,“ všetko mi poriadne vysvetli s patričnou gestikuláciou a ja som jej za tento milý prístup vďačný.
Vojdem do šatni kde hneď zbadám,dvoch chápanou asi v mojom veku, ktorý si ma premeriavajú pohľadom. Začnem do práva až úplne k stene a vojdem do posledného radu skriniek. Rýchlo sa prezlečiem, nahádžem veci do jednej z nich, zamknem a vezmem si kľúč.
Vojdem do telocvične kde si sadnem medzi živo debatujúcich ľudí, ktorý ma privítajú ako starého známeho. Chvíľu sa s nimi rozprávam a zoznamujeme keď do telocvične vojde neslávne známy pár smaragdov. Začínam neznášať tento kameň!
 
 
Na co se mě ptal, mi nezopakuje, jen důrazně zakroutí hlavou. Pokrčím rameny a pokračuji, aniž bych se nad tím byl pozastavil.
Po klasických formalitách, které je třeba říci na každé první přednášce (ale i semináři, nebo cvičení, takže to ve finále slyší takhle zkraje hodněkrát a stejně to pak neví, hrůza) jim rovnou odvykládám hodně zkrácenou úvodní kapitolu do fyzické geografie. Dočkám se dost překvapivých reakcí, protože nejspíš očekávali, že je první hodinu pustím dříve. Ovšem, tady nejsou na střední. Vím, že hodně profesorů to tak dělá. Sdělí jen ty základní informace a zbytek si nechají na příště. Jenže tenhle předmět má jednu zásadní chybu. Hodně moc látky, která je třeba odvykládat, ale strašně málo hodinové dotace. Hodina a půl týdně, plus třičtvrtě hodiny cvičení, které ani nemám já, nestačí. Ideálně bych potřeboval dvě takhle dlouhé přednášky na probrání veškerého učiva. Bohužel na to není čas ani prostor v rozvrhu. Proto mluvím dost rychle a někdy až tak, že si to ani chudáci nestačí zapisovat. Většinou se najde dobrá duše, která mě v mém zuřivém vykládání brzdí.
Občas se své hodiny snažím osvěžit alespoň humorem, ať na úkor studentů, kteří to tady na vysoké naštěstí berou, tak na svůj vlastní, případně si dovolím utrousit vtípek přímo na probíranou kapitolu.
Zbytek přednášky se do Párka (věřím, že mu to chudákovi zůstane, kdyby mě tehdy v baru, tak nenamíchl, snad bych ho i litoval) nenavážím. On mě taky v podstatě ignoruje, co si tak stačím všimnout, když mi k němu ujede pohled (a za to si teda dost nadávám, protože zírat bych na něj nemusel, co mi do něj je?!).
Hned co opustím posluchárnu, otočím se v kabinetě pro svoje věci a zamířím si to na své hodiny pro změnu jako student.
Během dne se párkrát přistihnu, kterak si vyletím na návštěvu k huňaté vestičce, malému zadečku a modrým uslzeným očičkám.
Celých čtrnáct dní si na něj skoro nevzpomenu a sotva tu drzou ovci, co má nevymáchanou pusu, potkám, hned už mi tepe v kalhotách. Na moje poměry slušný haluz. Nehodil mi někdo něco do pití? Nebo jsem si nevědomky šlehnul silné dávky afrodiziaka?
Snažím se to brát jako daň z celibátu, který jsem v podstatě držel, když nepočítám dvě jednorázovky (jak jinak), které jsem si užil v baru a z neznámých důvodů jsem pro své ukájení nezvolil sklad, nýbrž zaměstnanecké záchody.
Navíc mě párkrát napadne, jestli jsem to přeci jen nepřehnal, ale když si vybavím jak neskutečně drzý a nezodpovědný je, tak mě tyhle sebedestruktivní myšlenky okamžitě přejdou.
Kolem třetí hodiny odpolední už jsem zpět ve formě. Vylíčím Danovi, jak jsem si s ovečkou pohrál na přednášce. Neopomenu dodat, že mě na sto procent nepoznal.
Nejspíš by ho to v samotném šoku ani nenapadlo, že zrovna ten sexy přednášející v modré košili, černých kalhotách s lehkým černým sáčkem a uhlazeným účesem, by mohl být polonahým barmanem z klubu, který mu důkladně provětral útroby, líp jak nejmodernější ventilace.
Stihneme dát rychlé kafe a v půl čtvrté vyrazím na svoji první letošní hodinu sebeobrany. V šatně se pozdravím s ostatními tělocvikáři, které už za ty tři roky, co tu učím, znám. Občas zajdeme posedět do hospody. Hodím na sebe kraťasy a tílko, boty na žíněnku nepatří, takže je ani nenosím, ten kousek přes tělocvičnu vždycky přelítnu bos. První hodina je teoretická, takže bych to zvládl klidně i ve smokingu.
Na recepci narychlo vytisknu jmenný seznam. Jako tradičně se na hodiny sebeobrany přihlásilo víc kluků, než dívek. Tomu už jsem se dávno přestal divit.
Ve velké tělocvičně už to rachotí a štěbetá, protože v jednu hodinu je tu současně pět tréninků rozesetých po celé budově v různých menších cvičebnách. Plus nějaké ty aerobiky a podobné chuťovky, které jdou mimo mě.
Vejdu dovnitř a rovnou hlasitě zavelím. „Kdo je přihlášen na sebeobranu jedna, tak za mnou!”
Ani se nerozhlédnu a zamířím si to ke dveřím příhodně očíslovaným jednotkou.
Desky i s papíry pohodím na dřevěnou lavičku, stejně tak batoh a otočím se čelem k dvaceti lidičkám, které se shromáždí u stěny a stojí tam jako ovce před popravou.
Ovce!
Voda, jíž jsem svlažoval své hrdlo, mi málem vyjede nosem, když si všimnu modrooké postavičky krčící se v rohu, která vypadá, že by se hrozně ráda stala součástí zdi.
„Teda pane Párek, my se zase setkáváme. Máte mě hodně rád, že?” řeknu dřív, než se stačím hlouběji zamyslet nad hloupostí svých slov. Je koneckonců docela běžné, že se s profesorem (lomeno studentem) potkáte víckrát denně.
Nevím proč, ale už teď je mi jasné, že nevynechám příležitost do něj rýt, i když se v duchu určitě nespočetkrát okřiknu, abych to nepřeháněl.
Takže ovečka se přeci jen bojí o své cenné rouno? Teď tak rozhodně vypadá.
„Dobrý deň ?” odvětí nejistě. Jeho naznačenému otazníku se pobaveně zasměji.
Drzý sice je, ale zjevně ne k autoritám. Zajímalo by mě, jestli by se choval stejně kajícně, kdyby věděl, kdo jsem? Asi ne, tím líp pro něj. Musel bych se po něm víc vozit, takhle to ještě neni tak horké.
„Zaberte místa na žíněnce a začneme,” mávnu rukou do prostoru.
Silou vůle potlačím chuť dobírat si ovečku dál. Klidně přečtu seznam a všechny si odfajfkuji. Následujících pětačtyřicet minut vysvětluji teorii. Tyhle úvodní hodiny prostě nemám rád v žádné roli (ani jako student, ani jako vyučující či trenér).
Po celou dobu na sobě cítím jeho pohled. Jasně, koukají na mě všichni, ale on vypadá víc než hladově. Místy mě napadne, že už to možná tuší?
Snažím se sám zaplašit vzpomínky, které se mi mrchy hrnou do hlavy. V jednu chvíli vypustím z pusy totální šplecht, za který bych si snad i nafackoval.
„…Tak si pamatujte chlapci, že s holkou budete tady na kurzech zapojovat pouze zlomek síly nebo budete…” vrhnu na ovečku delší pohled než na ostatní. „úplně pasivní a to hlavně při určitých chvatech. Prostě s citem. I když některé mají drsnější dotek rády, nepleťte si to tady s pokusy o zásuny. Rozumíme?”
Vidíte to? Ta volená slova? Chudák ovečka neví kam dřív s očima, jestli je nechat v mém rozkroku nebo ve svém, případně někde uprostřed cesty.
Další podobné výšplachy si raději odpustím a hodinu zakončím oznámením, že poslední zkouška se bude konat v terénu v noci a jak, co, kdy, upřesním, až se bude blížit den H.
Se všemi se způsobně rozloučím, popřeji jim hezký zbytek dne a mávnutím ruky ke dveřím je vykážu z místnosti.
Nevěnuji ovci už žádný další pohled a zamířím si sbalit saky paky. Zkontroluji, jestli po mé maličkosti někdo netoužil. Jen šéf, který asi chtěl, abych si dneska vzal směnu, ale má smůlu. Jdu zítra i o víkendu, což mu musí stačit.
Šoupnu telefon do batohu, minerálku i seznam. Vylovím klíče a otočím se k odchodu, avšak u dveří tiše stojí objekt většiny mých dnešních zvrhlých představ a taky vzteklých myšlenek v jednom.
„Párku? Co potřebujete?” zajímám se a zastavím se na metr před ním.
Odlepí zrak od žíněnky, která je po celé téhle místnosti (trénují tu i karate, judo apod.) a upře na mě skoro skelný modrý pohled, který ve mně vyvolá vzpomínky na naši jedinou akci ve skladě. Zase.
„Chcel som sa ospravedlniť za to, čo som vam dopoludnia povedal ... nevedel som,” začne koktat, ale zarazím ho. Přibouchnu dveře za jeho zády a zapřu se dlaní podél jeho hlavy. Oči mu vyjedou z důlků a ty malé sexy rtíky rozevře a ukáže mi růžový vnitřek úst. Během jedné sekundy se mi hlavou prožene celá miliarda prasáren.
Vpíjím se pohledem do jeho vykulených kukadel. Díky nenadálé blízkosti vnímám jeho zrychlující se dech a prudké zvednutí tlaku kolem nás. Napětí by se najednou dalo i krájet. Přesně takováhle atmosféra… vůně… to je sex. Nic víc, nic míň. Takhle voní sexuální tužba.
Kdyby se mě někdo právě teď zeptal, co to kurva dělám a proč to sakra dělám… nenašel bych dostatečnou slovní zásobu pro sestavení rozumné odpovědi.
Byl to jakýsi zkrat. Měl jsem prostě chuť vidět tenhle jeho vyděšený a zároveň nadržený výraz a tak jsem to udělal.
Uvědomím si, jak to asi musí působit a hned svou ruku stáhnu.
„V pohodě. Jen si příště dávej pozor na pusu a raději dřív mysli, a až pak mluv,” poradím mu, tlakem na rameno ho donutím ustoupit do strany. Ten dotek mojí dlaně o jeho chladnou kůži (není tady zrovna teplo jako v sauně) jím projede jako zásah elektrického proudu. Celý se zachvěje. Raději ani nekontroluji, jak se tváří a ihned vypadnu z místnosti dřív, než mě zradí moje vlastní nateklé koule.
Jít do šatny se ani neobtěžuji. Bydlím kousek, takže to zvládnu i bez převlékání.
Co jsem to právě chtěl udělat?!
Raději nad tím ani nechci přemýšlet.
 
„Kdo je přihlášen na kurz číslo dvě, tak za mnou!” ani ma nezaregistruje a rovno si to mieri niekam preč. Poctivo ho nasledujem do miestnosti kde sa očividne budú odohrávať moje kurzy a módnym sa k všetkým svätým aby nebol hajzel a dal mi pokoj. Boha, musel som ho ja poslať vtedy do riti ?
Vojdeme do menšej miestnosti, a ja sa votriem do úplného rohu, a dúfam, že si ma nevšimne (aj keď to nie je možné).
Bedlivo sledujem každý jeho pohyb rovnako ako prekvapený vyraz, ktorý mi venuje keď ma uvidí.
„Teda pane Párek, my se zase setkáváme. Máte mě hodně rád, že?” venuje mi úškľabok, ktorý vo mne vyvoláva pocit, že som ho už niekde videl.
Nie pán profesor, vôbec vás nemám rád! Samozrejme, že to nepoviem, uz tak na mne dosť sedí.
„Dobrý deň?“ ignorujem pohľady ľudí, ktorý mu uverili, že sa volám Párek. Prečo práve ja? To ma takto bude šikanovať navždy ? Asi by som s tým mal niečo urobiť.
„Zaberte místa na žíněnce a začneme,” rýchlo sa chopím príležitosti a sadnem si čonajďalej od neho. Poctivo počúvam jeho výklad keď sa jeho pozornosť úplne obráti na mňa.
„...úplně pasivní a to hlavně při určitých chvatech. Prostě s citem. I když některé mají drsnější dotek rády nepleťte si to tady s pokusy o zásuny. Rozumíme?“ celý červený zachytíme jeho dlhší pohľad, ktorý mi venoval. Zdalo sa mi to alebo mi niečo naznačoval?
Celú hodinu som bol z tohto mimo. Jeho teoretický výklad som ledva počúval a keď bolo po všetkom do šatne som ani nešiel. Počas jeho výkladu som si totiž urobil jasno v tom, čo urobím. Jednoducho sa mu za to nedorozumenie ospravedlním a bude. Keď mi to úplne neodpustí tak aspoň bude vedieť, že som správny človek.
Zastal som pred dverami cez, ktoré sme sem prišli a sledoval ho ako si balí veci. Ten človek je mi tak kurva povedomí, až ma z toho bolí hlava. Sledujem ho ako sa s nechápavým výrazom blíži ku mne.
„Párku? Co potřebujete?” Som Válek! Válek! Čo je na tom také ťažké?
„Chcel som sa ospravedlniť za to, čo som vam dopoludnia povedal ... nevedel som,” prvá polka vety ide v poriadku no pri druhej sa už ale začnem zakoktávať a to mojej myšlienke o riadnom ospravedlnení sa neprospieva. Srdce mám až niekde v krku keď mi okolo hlavy preleti jeho ruka. Hhlavu ma tak blízko až cítim jeho mentolový dych (ktorý mi je tiež strašne povedomí) na mojej tvári. V šoku zalapám po dychu.
Nestojíme tak dlho no aj tak cítim tu zmenu atmosféry. Vnímam precitlivelé reakcie môjho tela, ktoré mi za posledných 14 dní dokázala spôsobiť iba spomienka na tajomného barmana. Ale prečo práve pri ňom?
„V pohodě. Jen si příště dávej pozor na pusu a raději dřív mysli, a až pak mluv ,” prenesie už v normálnej polohe, ktorá sa k profesorovi a študentovi hodí viac ako tá predtým . Keď odchádza odtlačí ma rukou od dverí. Jeho dotyk na mojom holom ramene (mám na sebe tielko ako súčasť môjho oblečenia na cvičenie) pošle do môjho tela elektrický výboj, ktorý nakopne môj mozog. Zrazu mi začne dávať všetko zmysel. Spojím si úlomky dokopy a uvedomím si prečo mi je táto osoba tak povedomá aj keď... nie je možné aby tento človek bol ten istý, s ktorým som spal vtedy v tom bare. Veď on mal taký hlboký hlas a tento ho má skôr sametový a veľmi rázny… ten má do chrčivého opravdu ďaleko… ale možno to sfarbenie… ťažko povedať. Napadne mi iba jediná možnosť. Jeho tetovanie... mal predsa tetovanie! Keď ho nájdem aj na jeho tele je to tá istá osoba a šťastena sa otočí konečne ku mne.
S hrôzou zistím, že mi to nedoplo tak rýchlo ako som myslel. Stál som v tej miestnosti až kým neprišli ďalší ľudia na tréning karate. Rýchlo sa prezlečiem a s dokonalým plánom ako ho dostať do kolien sa vyberiem domov oznámiť ho Lenke. Celú cestu si v hlave prehrávam akoby bolo možné odhaliť to jeho tetovanie. Napadne mi hneď niekoľko vecí. Jednoducho ho uprostred hodiny vyzliecť, ale na to nemám dosť odvahy, zviesť ho v  jeho kabinete, ale tam by nás mohli odhaliť alebo jednoducho dôjsť do toho baru a počkať si tam na neho. Vstup s maskami už nie je nutný a tak predpokladám, že ju nebude mať na sebe ani on.
Zavriem za sebou dvere od nášho bytu, v ktorom je nezvyčajne tma a prejdem do obývačky. Hľadám Lenku všade až nakoniec zbadám svetlo, vychádzajúce z jej izby. Už mám ruku na kĺučke od dverí, keď začujem: „Ahh... Roman... áno!“ Srdce mi vynechá zopár úderov a do tváre sa nahrnie červeň. Áno počul som ich už zopárkrát ale to som bol v inom psychickom rozpoložení a nestál som pred ich dverami akoby som ich špehoval.
Rýchlo sa vrátim na chodbu kde si obujem svoje topánky a oblečiem bundu. Nemienim tu byť keď si to tí dvaja rozdávajú. S tichým zavretím dverí opustím náš byt a ženiem sa do mesta. Prvé, čo mi napadne je ísť do Midnight klubu, no nechcem svoj plán uskutočniť bez Lenky a tak sa iba tak potulujem po uliciach mesta.
Po dvoch hodinách motanica sa po meste sa rozhodnem vrátiť domov. Som si istý, že Roman už tam nebude.prejdem chodník k nášmu paneláku, keď si všimnem Honzu. Postava ani nie 5 metrov od nášho vchodu a s niekym sa rozpráva. Rýchle (a čo najviac nenapadne) sa skrytej za mohutný kmeň prvého stromu v mojom okolí. Sám neviem prečo sa chovám takto zvláštne. Prečo moje srdce buši ako o závod
Prehliadnem si druhého muža, ktorý je ku mne chrbtom. Trvá mi len pár sekúnd identifikovať o koho ide. Tieto mohutne, vypracované ramena, ktoré v obsiahnutej koženej bunde bijú do oči, som dneška už párkrát videl. Radek Stříbrný, meno, ktoré nezabudnem už asi do konca mojich dni rovnako ako oči farby, sýto zelenej, ktoré mi cely deň spôsobujú srdečnú zástavu.
Tak toto im dám vypiť. Ak spolu niečo mienia mať tak ich pri tom pekne načapem a budem mať všetky esá v rukáve ja!

 
Po první hodině sebeobrany zamířím rovnou domů. Bydlím v 3 + kk ještě s Danem, který obvykle bývá u svojí holky. Nevím proč, ale sem si jí nerad vodí. Prý mi věnuje moc pozornosti, nejspíš mu nedochází, že u mě je ve větším bezpečí než u všech jeho dalších kamarádu dohromady.
Za prvé je to žena, ne, že bych s ženami nespal, ale to už musí být sakra krasavice, abych její jeskyňku poctil svou návštěvou. Mám rád takové ty španělské snědé typy a miluji u dívek dlouhé černé vlasy a zelené oči… a hodně dlouhé nohy. Jenomže Markéta je blondýna, která si asi chvilku postála pod okapem. Má bělostnou kůži sem tam posetou pihami a tmavě hnědé oči, které mi už od první chvíle, co jí znám, neladí s její tváří. Podle mě by měla mít barvu minimálně jako Párek, kterému oči září jako modrá obloha v létě. Jak poetické, pche!
Nicméně třešničkou na dortu je, že Markétka měří skoro stejně jako já, když mi bylo devět. Je opravdu malinkatá, což je u mě jen další mínusový bod.
Proto mě docela překvapí, když je uvidím sedět v kuchyni sotva co si skopnu boty z nohou a tašku s věcmi na cvičení odhodím do kouta. Mám dneska v plánu navštívit fitko, alespoň na hodinu. Jen se předtím potřebuju nakopnout.
„Nazdárek hrdličky,” pozdravím je zvesela. Projdu kolem jejich tělíček, co se k sobě tisknou u topení, které stejně nefunguje.
„Ahoj,” odpoví unisono a neujde mi ten posmutnělý tón.
Měl bych si teď asi zahrát na empatického kamaráda a zeptat se…
„Co se stalo?” otočím se k nim s kilovým pytlem čokoládového proteinu, který si před tréninkem (a někdy i po) dopřávám a odměrkou v ruce.
„Znáš Honzu ze třeťáku, ne?”
„Znám, dneska se mě na přednášce ptal na tu největší kravinu pod sluncem, kterou by potom, co strávil na půdě školy už třetí rok, mohl vědět… a taky ho potkávám ve fitku, proč?”
Podívají se na sebe, jako kdyby právě natáčeli vážnou scénu nějakého dramatického seriálu.
„Protože by rád nabral svalovou hmotu a neví, jak na to. Prý cvičí už roky, ale nějak to nejde vidět… takže jsem mu navrhl, že se může poradit s tebou, případně, že mu i pomůžeš, když bude třeba a…”
Neřekl bych, že to nejde vidět...
„Vypadám jako student sociálního oboru?” přeruším ho. „Jak mu můžeš navrhnout něco takového, aniž by ses mě zeptal?!” jevím se dál.
Znovu se na sebe podívají, až mám chuť vzít kýbl studené vody a nalít jim ho na hlavu.
„No, to jsem vlastně navrhla já,” odpoví Markéta a pohledem hledá oporu u Dana, který se tváří jakože on nic, on jen oběť ženské bestie.
„Jasně, to vysvětluje tu debilitu. Ale znáš mě už docela dlouho, takže bys mohla vědět, že na charitu nepřispívám,” odfrknu si.
Doplním šejkr s čokoládovým práškem půllitrem mléka a pro jistotu odejdu do svého pokoje. Jsem přesvědčen o tom, že za chvíli přijde Dan, aby se jal ukecávat mojí velkou maličkost.
Netrvá mu to ani pět minut a už mi klepe na dveře, div je přitom nevyrazí z pantů.
„Hele,” nakoukne dovnitř. „Já vím, že tě to sere. Máš toho hodně a tak, ale aspoň pokecat by sis s ním mohl ne? Stejně si říkal, že ho potkáváš a on na tvoje tělo pěl šílený ódy, když jsem mu pak řekl, že s tebou bydlím, tak těm jeho štěněčím očím Markýska neodolala.”
Dlouze se napiju a věnuji mu pohled, že být sekáček na maso už je z něj gyros. „Tak Markýska? Hele, dneska se smiluju. Za deset minut vyrážím trénovat, tak mu to napiš. Jestli nepřijde, má smůlu, protože další možnost k radám už mu nedám. Jasný?”
Nesedí mi to. Proč by si tak najednou vzpomněl na mě? Proč tak najednou chce trénovat s někým? Jestli je pravda, co mi tu Dan veší na nos, tak už tenhle menší problémek musí mít delší dobu.
„Jo! Určitě dorazí,” ujistí mě a zatváří se jako výherce hlavní výhry ve sportce.
Ani mě neudivuje, že ho Dan zná, protože u něj by bylo jednodušší říct, s kým se nebaví, než naopak.
Představa, že mě při cvičení bude rušit tento idiot mi mou dnešní náladu, která je už tak povážlivě napjatá, nijak nezvedne.
Dorazím do fitka o hodinu později, než jsem slíbil. Čistě záměrně, přece, kdo chce, ten si počká ne?
Vyhledá si mě sám. Po úvodních kecacích řečičkách konečně přejde k věci. Trápí ho, že nijak nepřibírá. Podle mě má dost dobrou postavu i bez toho, aby vypadal jako hora svalů.
„Poslyš, co ty vlastně řešíš? Máš dost široký ramena, útlý pas, pevný stehna a slušný zadek. Je vidět, že makáš, chceš snad dělat v budoucnu vyhazovače? Pokud jo, tak nestuduj vysokou,” uchechtnu se a hlasitě si odfouknu. Ono mluvit a zvedat přitom 35 kilovou činku na bicáky je docela fuška.
„To ne, ale ty máš luxusní postavu, chtěl bych spíš vypadat nějak podobně. Pořád jsem dost tintítko. Mám metr osmdesát pět a vážím taky osmdesát pět.”
Sjedu ho pohledem. „Já mám o deset čísel víc a vážím metrák. Hele jednoduše, pokud chceš vypadat jako já, tak žer hodně masa, dopřej si protein a jeď těžký váhy. Musíš přidávat. Nebo to dělej jak většina idiotů tady kolem. Hoď si na činky to, co sotva uneseš a rychle to zvedej. Sice cvičíš špatně, ale svaly ti z toho nabydou rychleji…” pokrčím rameny.
Bohužel je to tak, většina zdejších machýrků neumí vůbec cvičit. Dělají to kvapně ale špatně. Pokud chcete vypadat dobře, musíte na to jít pomalu. Cvičím skoro deset let a ještě nevypadám tak, jak bych si přál. Mám dost slabý ramena. 
Nakonec si zacvičíme dohromady. Něco se ve mně sepne (nejspíš ty jeho pohledy, kterýma mě lustruje…) a projevím jakousi takousi snahu o to mu pomoci. Ukážu mu pár cviků, kde přibrat, kde ubrat, co dělá špatně. Probereme jídlo a dvě hodiny uběhnou jako voda. Původně jsem se chtěl zdržet jen hodinku.
Doprovodím ho až před panelák, kde se svými třemi kámoši pobývá. Shodou okolností je to tak patnáct metrů od zastávky, takže si zas až tak daleko nezajdu.
Píchneme se kousek od vchodu. „Hele díky za rady, dost mi to pomohlo, a uděláš si čas i jindy?” zamrká na mě.
Rady… on vůbec radit nepotřebuje. Jsem teplej už pětadvacet let, poznám, když o mě chlapovi jde. A je mi jasné, že ten idiot Dan to taky musel vědět, nejspíš proto ty kajícné pohledy. Už od začátku mi to přišlo zvláštní. Spíš mě udivuje, že se rozhodl po mně vyjet až teď, když mě ve škole potkává dobrý tři roky. Loni chodil na moji přednášku (neudělal zkoušku, takže to opakuje, chudák) a také se o nic nesnažil. Divný.
„Poslyš, nevím, co ti Dan vykládal, ale jestli se chceš nechat ojet, nemám problém. Ovšem pokud doufáš v kytičky, večeře při svíčkách a pravidelné prznění zadku, tak musíš zazvonit na jiný zvonek. Nejsem na vztahy a anály navštěvuji jen jednou, bez výjimek, chápeme?” vysvětlím mu rovnou, jak se věci mají.
Mám k tomu své vlastní důvody. Kdysi jsem jeden vztah měl. Nedopadlo to dobře. Nejsem někdo, kdo by měl s někým chodit. Pak lidem akorát ubližuji, i sám sobě. Už tehdy jsem si uvědomil, že láska je spíš přítěž než potěšení. Sex je ale super vždycky!
„Takže jenom jednorázovky, jo?” zajímá se.
„Tak asi si slyšel, ne?” zasměji se.
Přikývne. „Tak v tom případě… kousek odtud je hotel. Nemám samostatný pokoj, takže to bude lepší tam,” máchne rukou kamsi do leva.
„Počkej, jako teď hned?!” zeptám se a ani se nesnažím skrýt překvapení v hlase.
„Jo, teď nebo nikdy,” rozesměje se.
Přejedu si ho hodnotícím pohledem. Nevypadá vůbec zle. Už od chvíle, co jsem viděl toho rozkošného tvorečka bez kostýmku, mám problémy s erekcí. Proč si neulevit?
„Fajn, proč ne,” pokrčím rameny. „Ale platit si kvůli hodině hotel? To je zbytečný,” rozhlédnu se kolem sebe a do očí mi padne Javor s dost širokým kmenem, kolem nějž jsou uspořádané vysoké keře. A kousek vzadu spatřím, to, co jsem hledal. „Máš zkušenosti s těmi veřejnými hajzlíky?” zeptám se ho s pohledem upřeným na bílou budovu. 
Málem mu vypadnou oči z důlků. „Ne, ale jsem pro každou špatnost!”
Ten kluk se mi teda začíná líbit, přesně podle mého gusta. „Oukey, tak jdeme,” rozhodnu a vyrazím směr ukájení.
Když procházíme kolem javoru, zaznamenám koutkem oka pohyb, který mě donutí otočit hlavu na stranu a zastavit. Chvíli si prohlížím široký kmen stromu, než mě do očí praští modrá vykukující látka. Nedá mi to. Napadne mě, že si možná Honzík chtěl udělat dobrý den, takže pro jistotu obejdu strom a zůstanu zírat na zbloudilou ovečku v modré bundě.
Hm, v tomhle asi nebude mít prsty Honza...
„Teda… zase ty?!” vyprsknu smíchy. „Co tu nacvičuješ? Hraješ si na tajného agenta od FBI? Sleduješ mě?” bavím se dál jeho rozpaky, které mu obalily tvář.
Vyjde ze svého úkrytu. Chvilku mu to trvá, než se prodere, protože za sebou má kmen a před sebou vysoké keře.
„Hele! Párek,” zasměje se Honza, který zůstal stát na chodníku. 
„Nie som Párek, ale Válek, debil,” odvětí to rozpačité stvoření a vrhne na něj skoro až komicky vražedný pohled (uznejte, když se někdo snaží tvářit jako zabiják a přitom se červená, půdobí to zvláštně)
Neudržím se, musím se začít smát, div se nepopadám za břicho. Tahle ovce (Párek je sice taky fajn oslovení, ale ovce mi prostě sedí víc) je docela číslo.
„Tak se nečerti, Štefane, jmenuješ se tak, ne?” mrknu na něj.
„Áno,” odvětí stroze a přejede mě pohledem, kterým zakotví někde u pásku na mých kalhotách. Vypadá, jako kdyby mě chtěl svléknout, naštěstí za ty roky praxe vím, že zrovna pohledem se tenhle zázrak nepodaří.
„Co tu teda nacvičuješ?” zajímám se a nasadím takový ten vševědoucí pohled, protože nejsem vůl. Je mi jasné, že nás viděl. Akorát si nejsem jistý, jestli i slyšel.
„Bývam tu… a potreboval som si odskočit na malú,” odpoví po chvilkovém zaváhání a trapně sklopí zrak k zelené trávě.
Dost blbá výmluva. Teda, nebyla by až tak hloupá (ačkoliv, proč by kvůli pomočení stromečku zalézal tak daleko, že), kdyby zněla alespoň trochu přesvědčivě.
„To vykládej veverkám,” doporučím mu.
„Naozaj tu bývam!” ohradí se.
„Ale na malou jsi určitě nešel,” doplním ho s lehkým úsměvem.
Uhne pohledem. „Šiel,” stojí si zarytě na svém.
„Hele tak ho netrap, kašli na to, máš na něj až tak velkou pifku?” ozve se netrpělivě Honza.
Ano, mám a dokonce z vícero důvodů. Za prvé, je hodně drzý a za druhé mě opravdu sere, že mě ten jeho zadek láká podruhé. 
„Kdepak, jen mu nevěřím ani ten růžový nos mezi očima,” odvětím, aniž bych se přestal pohledem vpíjet do modrých oček, které mě vyjeveně pozorují. Záměrně se sehnu k jeho červenému oušku, které vyniká, neb má své polodlouhé vlasy svázané v culíku jako dívka. „Je mi jedno, cos slyšel. Pokud si myslíš, že máš eso v rukávu, tak se šeredně pleteš, Párečku. Hezký zbytek dne,” zašeptám tiše. 
Div se mu z mého dechu, kterým ovanu jeho krk, nepostaví i ten drdol.
Zvedne ke mně překvapený a nechápavý pohled. Pokrčím rameny a nechám ho tam tupě stát.
Honza už čeká a já potřebuju, fakt hodně potřebuju, ulevit tomu nenadálému tlaku v kalhotách. Teď je mi víc než jasné, že do hotelu by to vážně bylo daleko. Záchodky jsou blíž.
 
Infarkt myokardu je slabý pojem toho, čo som zažil keď sa vybrali mojím smerom. Rýchlo som sa vopchal za prvé kríky aby ma nemohli zbadať, no nepomohlo to.
„Teda… zase ty?!” začne sa smiať.  „Co tu nacvičuješ? Hraješ si na tajného agenta od FBI? Sleduješ mě?” Áno, neviem prečo ale… áno sledujem. No tak toto mu určite zavesím na nos. Z poslednou štipkou dôstojnosti, ktoré môže z mojej červenej tváre vyžarovať, sa predieram kríkmi bližšie k nemu.
„Hele! Párek,” zasmeje sa Honza a ja mám sto chutí začať za túto prezívku zabíjať.
„Nie som Párek, ale Válek, debil,” odbijem ho a venujem mu najhnusnejší pohľad, ktorý v tej chvíli dokážem vyčarovať. Radšej sa ani nezamýšľam nad tým ako vtipne som v tej chvíli musel vyzerať.
„Tak se nečerti, Štefane, jmenuješ se tak, ne?” žmurkne na mňa Radek a mne pri vyslovení môjho mena podskočí srdce.
„Áno,” odvetím stroho a pohľadom ho celého preskenujem. Zastavím na jeho bedrách, pri ktorých mi napadne, či tam má to tetovanie alebo nie.
„Co tu teda nacvičuješ?” venuje mi otázku a mňa ňou vytrhne z výru myšlienok o tom, ako by som mu tu mohol teraz stiahnuť nohavice a uistiť sa.
„Bývam tu… a potreboval som si odskočit na malú,” tresnem prvú blbosť, ktorá mi napadne. Prečo by som čúral na strom keď tu bývam? Značkujem si územie abo čo?
„To vykládej veverkám,” prekukne moju lož no ja mu nemienim povedať pravdu o tom, že som ho špehoval len preto aby som mal nejaké to eso v rukáve.
„Naozaj tu bývam!” drž sa svojej lži Štefan! Aj keď lož je iba to s tým čúraním.
„Ale na malou jsi určitě nešel,” pokračuje v mojom výsluchu, z ktorého mám stále menšiu a menšiu šancu na útek.
„Šiel,” neznesiem už ten jeho uprený pohľad a tak odvrátim ten svoj. Chyba! Nikdy neuhýbajte pohľadom keď klamete! Nikdy!
„Hele tak ho netrap, kašli na to, máš na něj až tak velkou pifku?” zapojí sa Honza a ja venujem Radkovi pohľad, ktorým mu vravím aby ho počúvol.
„Kdepak, jen mu nevěřím ani ten růžovej nos mezi očima.” Ružový? To som na tom až tak zle s červenaním sa alebo čo? Nedostanem príliš veľa priestoru na zaoberanie sa touto myšlienkou pretože sa jeho hlava nebezpečne priblíži k tej mojej a moje srdce práve znova zažíva fibriláciu. Mal by som si zájsť na EKG. Ale čo by som tam povedal. Dobrým mám pocit, že nie som v poriadku. Moje srdce strašne rýchlo bije a mávam pocit vynechania. Stáva sa mi to vždy, keď sa na mňa pozrie môj profesor a.k.a. tréner sebaobrany, o ktorom mám podozrenie, že je aj muž, ktorý mi raz v bare poriadne prevetral anál a mal tetovanie na bedre. Nie ďakujem, neprosím!
„Je mi jedno, cos slyšel. Pokud si myslíš, že máš eso v rukávu, tak se šeredně pleteš, Párečku. Hezký zbytek dne,” zašepká mi priamo do ucha a mne sa postavia všetky chlpy na tele (a nie len chlpy).
Ani neviem ako dlho som tam ostal potom čo odišli no jedno viem stopercentne, tento chlap ma raz zabije. Hneď ako som prišiel domov, vletel som do izby, kde som uvoľnil prebytočný tlak medzi nohami. Samozrejme, že som sa urobil až po tom, čo som si s dvoma prstami v zadku predstavil TOHO barmana.
Lenke som nepovedal o mojom zážitku v byte predtým ako som sa vybral do mesta. Načo aj? Aj tak by to mala v riti a nabudúce by si to s ním rozdala na kuchynskej linke len aby ma videla v šoku. Nechápem ako môžeme byť mi dvaja najlepší kamaráti. Niekedy mám pocit, že sa so mnou baví iba preto aby sa zo mňa mohla smiať.
Neviem prečo ale prvýkrát po dlhej dobe som sa konečne dobre vyspal. Možno zato môžu tie erotické sny, ktoré sa mi prisnili s mojím profesorom a v ktorých som zažíval neskutočnú jazdu stále dookola a možno iba fakt, že som si pred spánkom dal jedného panáka vodky, ktorú má Lenka v skrini na chodbe.
Ráno vstanem s nečakane dobrou náladou. Za sprievodu melódie pesničky, ktorú si len tak spievam a Lenkynho nadávanie o tom, že nechápe prečo sa nám semester začal vo štvrtok sa vychystám do školy. Vlastne iba hodím do tašky buchtu, kávu v termoske a notebook. Je piatok, čož znamená, že dnes žiadna prednáška, ani cviká a ani seminár s Radkom nie je. Rozhodnem sa teda dnešok prežiť v duchu dobrej nálady. Končím už o pól jednej poobede a tak mám dosť času na prípravu na výlet do Midnightu. S Lenkou sme sa dohodli, že tam dnes večer zájdeme. Ona ihneď volala Romanovi a keď jej ten povedal, že dnes robí tak neváhala ani sekundu a už včera večer si pripravila červené mini-mikro-nano-piko šatičky (ako ich rád nazívam).
V škole sme pól hodinu pred začiatkom prednášky a tak máme miesta vzadu. Chvíľu sa tak všeobecne bavíme, keď zbadám akýsi neprirodzený pohyb pri dverách. Zaostrím a zbadám Honzu ako sa chôdzou alá naprcaný káčer, snaží dostať do lavice. Nedá mi to a tak si rypnem.
„Si spadl zadkem na hodně tvrdý předmět viď?” miestnosťou sa ozve smiech ľudí, ktorí sú rovnaký blázni ako mi a na prednáške sú v rovnakom predstihu. Honza sa iba začervená a pokúsi sa vpiť do stoličky, na ktorej kŕčovito sedí. Smola, sám dobre viem ako je to nemožné.
Z tohoto zážitku sa usmievam až pokiaľ do triedy nevojde Radek.
„Paní doktorka nemohla přijít, takže jsem tu jako záskok.”
Za normálnych okolností by som sa celý červený skryl pod stôl, no dnes povzbudený dobrou náladou som ochotný tejto nepriazni osudu čeliť čelom.
4.97436
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 39)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Nevěděl jsem, co bude dál. Jak bude čelit překážkám, které byly jisté jako...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
Charles seděl ve voze taženém dvěma statnými grošáky. Jeli už asi dvě hodiny a...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
Díval se na sebe do zrcadla, jen se díval. Neměl rád svůj roztomilý vzhled, i...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 13
‚Makoto?‘ pomyslel si Hiroki, pozorujíc svého manžela, jak běsní....