So, 03/03/2018 - 21:14
23

Když už souhlasím s tím jeho přitroublým návrhem, rozhodnu se ho rovnou i nějak zpečetit.

„Fajn, takže ovečko, když lepšího nenajdu. Víš, jak začít?” usměji se laškovně.

„Áno, predsa si mi dával sám lekcie zvádzania, a to dokonca včera… takže, pokiaľ si to dobre pamätám, pokiaľ si chcem udržať niekoho ako si ty, musím dbať na tvoje uspokojenie,” odpoví a rovnou mi drze sjede rukou mezi nohy.

Dobře, zrovna až tak mi to nevadí.

„Hmm, to si pamatuješ dobře,” zamumlám a převrátím ho pod sebe.

V podstatě s ním strávím celé tři hodiny v posteli a to przněním jeho zadku. Nijak mu to nevadí, mě taky ne. Naopak, s nevolí zjišťuji, že je to docela zábavné užívat si s jedním člověkem takovou dobu.

Samozřejmě mě ani na chvíli nenapadlo, že by mě za jeden týden stačil zlomit, nicméně jeho odvaha se mi líbí. Hlavně to, jak si mě odhodlaně osedlá někdy ve tři odpoledne a vůbec ho netankuje Danova hlava, která se náhle objeví ve dveřích.

„Jéj, sorry!” omluví se s očima navrch hlavy a rovnou vypadne, aniž by se obtěžoval říct, proč vůbec leze do mého pokoje bez zaklepání, když mu asi musí být jasné, že tu nejsem sám.

Podle mě byl jen zvědavý, což ho bude stát jeho psychické zdraví. Je to koneckonců heterosexuál a rajtovat muže na svém teplém kamarádovi zaručeně viděl prvně. Dobře mu tak, nemá strkat rypák do cizích pokojů.

Ve čtyři ovci vyšlu do koupelny první a to jen z bezpečnostních důvodů. Musím totiž do práce a nerad bych se zdržel. I tak dorazím o půlhodiny déle. Roman mi to neopomene vyčíst, ale když si všimne mojí extrémně dobré nálady, jíž mu nejsem schopen vysvětlit, tak se mu na tváři usadí takový ten debilní vševědoucí výraz, který mu spolu s narážkami vydrží až do zavíračky.

Jeho domněnky, které po mně střílel, se o půlnoci potvrdí. Před zaměstnaneckým vchodem totiž kromě pastýřky stepuje i ovce.

„Co tu děláš?!” vyjevím se.

Nasadí nevinný úsměv. „Čakám na teba. Musím ti predsa dokázať.”

Vážně?! Vážně tohle říká tady? Nahlas?

„Něco mi ušlo?” zazubí se Roman.

„Spíš uletělo,” odfrknu si. „Běž si raději zkontrolovat včely,” zavrčím a jeho vysmátý obličej okatě přehlédnu. Drapnu ovci za ruku a odtáhnu pryč, dřív než se ty dvě hrdličky rozhodnout kout železo, dokud je žhavé.

„Poslyš, kam jako hodláš jít? Se mnou domů? Nemáš náhodou zítra školu?” propustím jeho ruku ze své, až na zastávce.

Celou dobu za mnou cupital, aniž by cokoliv řekl.

„Mám, ale to ty tiež, nie?”

„Jo, ale asi v úplně jinou dobu. Začínám od desíti,” odpovím a věnuji mu škodolibý úsměv.

„Vážne? Ja tiež! Takže u teba môžem kľudne prespať! Musím ta preda udržiavať uspokojeného, no nie?”

Nedělá si ze mě náhodou dobrý týden?!

Být tu někde poblíž zeď, asi do ní praštím hlavou.

„Poslyš, to ses teď z ovce transformoval na klíště, či co?” rýpnu si.

„Nie, ale mám málo času, takže ho hodlám využiť, čo najlepšie!” řekne rozhodně.

Jo, to mi byl čert dlužný.

 

Keď mi odsúhlasí môj návrh som radosťou bez seba. Keď som ho dokopal až k tomuto tak s naším terajším “vzťahom“ to k tomu reálnemu už nie je až taká ďaleká cesta. Ukážem mu, že po týždni nebude schopný bezo mňa žiť.

 „Fajn, takže ovečko, když lepšího nenajdu. Víš, jak začít?” poznamená a venuje mi jeden zo svojich baliacich úsmevov. Môže byť ten chlap takto nadržaný? Veď sme to robili len zopár hodín naspäť.

Ale komu by to vadilo? Mne teda určite nie.

„Áno, predsa si mi dával sám lekcie zvádzania, a to dokonca včera… takže, pokiaľ si to dobre pamätám, pokiaľ si chcem udržať niekoho ako si ty, musím dbať na tvoje uspokojenie,” odpoviem mu a hneď mu zídem rukou medzi nohy. Ako som povedal. Na tu veľkosť si nikdy nezvyknem.

 „Hmm, to si pamatuješ dobře,” pokračuje a už som zakliesnený pod ním.

Obdaruje ma troma hodinami neskutočnej rozkoše. Od začiatku až do konca mám pocit, že môj análny otvor už dávno stratil svoj pôvodný tvar a som si celkom istý, že prestane fungovať tak ako podľa prírody má a budem si musieť zaobstarať plienky. Radek je neskutočný. Triafa všetky citlivé body, ako vo vnútri tak aj navonok. Jeho telo je pre mňa ako droga. čim viac mi ho dá tým viac ho potrebujem. To sa prejaví keď sa proste neudržím a po druhom vyvrcholení prevezmem iniciatívu. Len niekde v kútiku mysle zaregistrujem ako niekto vošiel do izby. Je mi to jedno. Pri tom, čo sa deje nie som schopný normálnych reakcií.  

Je niečo okolo troch hodín poobede keď ma Radek pošle do sprchy. Celý šťastný a perfektne uspokojený dôjdem (ako rozbitý káčer samozrejme) domov. Lenka sa ani nemusí pýtať a vie, že to čo som zažil predčilo všetky moje a aj jej očakávania. Vyrozprávam jej všetko, čo sa stalo (Radkovu minulosť si nechám pre seba) a ona navrhne aby sme išli okolo polnoci počkať Radka s Romanom ku midnightu. Príde mi to ako skvelý nápad. Mal by som s ním tráviť, čo najviac času, aby si na moju prítomnosť zvykol natoľko, že ju bude sám vyhľadávať.

Funguje to rovnako ako s tými psami a zvončekom. Ak mu dám najlepšiu noc jeho života vždy keď budeme spolu tak si ma v hlave automaticky, podvedome spojí s brutálne dobrým sexom. No povedzme si úprimne. Láska ide cez sex, žalúdok je až na druhom mieste.

„Co tu děláš?!” obdaruje ma prekvapeným výrazom, len, čo vyjde z vchodu pre zamestnancov (toto miesto mi ukázala Lenka).

„Čakám na teba. Musím ti predsa dokázať, že za to stojím.” usmejem sa, čo najviac nevinne.

 „Něco mi ušlo?” zasmeje sa Roman. Je mi jasné, že som touto vetou prezradil viac akoby Radek chcel, no je mi to jedno.
Týždeň je sakra málo.

„Spíš uletělo. Běž si raději zkontrolovat včely,” odvrkne Radek a za ruku ma tiahne smerom na zastávku. Síce ma doslova tiahne, no moja dlaň v tej jeho veľkej teplej, mi vyčaruje na tvári úsmev. Ťahá ma až na zastávku a ja poslušne cupitám za jeho chrbtom.

„Poslyš, kam jako hodláš jít? Se mnou domů? Nemáš náhodou zítra školu?” prehodí keď stojíme na zastávke, na  ktorej touto hodinou nikto nie je.

„Mám, ale to ty tiež, nie?” venujem mu sladký úsmev. Ak si myslí, že ma odbije takouto lacnou výhovorkou tak je na omyle.

„Jo, ale asi v úplně jinou dobu. Začínám od desíti,” obdaruje ma úsmevom, ktorý značí, že si myslí, že má vyhrané. Omyl.

„Vážne? Ja tiež! Takže u teba môžem kľudne prespať! Musím ťa predsa udržiavať uspokojeného, no nie?” vykríknem úprimnou radosťou.

 „Poslyš, to jsi se teď z ovce transformoval na klíště, či co?” vráti sa jeho typický spôsob komunikácie.

„Nie, ale mám málo času, takže ho hodlám využiť, čo najlepšie!” stojím si za svojím.

Radek si iba povzdychne.

„Tak fajn. Ale nemyslis si, že se ke mně hned nastěhuješ… na to je dost brzy...“

„Ha?! Takže uznávaš, že je toto vzťah?“ skočím mu do reči.

„Nech mě domluvit! Chtěl jsem říct, že je na to příliš brzy a jestli vůbec někdy budeš mít tu možnost. Neměl by sis dělat unáhlené závěry. Co když mě tvůj zadek omrzí?“ priblíži sa tvárou až úplne ku mne. Naše nosy sa skoro dotýkajú a ja môžem cítiť jeho živočíšnu vôňu. Neodolám a spojím naše pery. Po dlhom bozku na verejnej zastávke, ktorý nepreruší on ale ja, sa mu po oddialení zadívam do tváre.

„Stále mám ešte jeden otvor, ktorým ťa môžem uspokojiť. A ak ťa omrzí aj ten, tak mám ruky,“ žmurknem na neho. Chvíľu ma prekvapene sleduje, no potom sa jeho tvár zmení na typickú ľadovú sochu. Neprejde ani minúta a ja sa hrniem za Radkom do prostriedku mestskej hromadnej dopravy.

Celá cesta prejde v napätom tichu a mne sa v hlave vynárajú myšlienky, či som to náhodou neprehnal. O opaku ma presvedčí sám Radek, ktorý ma, ešte len sa za nami zavrú dvere, oprie o stenu hneď v chodbe. Nechávam ho nech si robí, čo chce. Sfúkneme to rovno dvakrát. Raz na chodbe (kde sa úprimne bojím kedy kto otvorí dvere) a raz u neho v izbe. Rozdýchavam túto divokú jazdu, keď sa Radek vyberie predpokladám do sprchy. Všetko ma bolí. Uštedril mi zopár pekných rán po zadku a zasa ma poriadne ťahal za vlasy, no ja som spokojný. Hlavne ma teší, že zasa nepoužil kondóm. Neviem či naň zabudol alebo uznal, že ich so mnou proste nebude používať, no nepoužil ich. Cítim ako mi po stehnách steká jeho dvojnásobná dávka semena a na tvári mám blažený výraz. Už skoro spím, keď sa vráti do izby.

„Hej! Nespi mi tu! Rozhodni se co jsi, jestli ovce, klíště nebo prase. Okamžitě si zalez do sprchy,“ okríkne ma a zhodí sa do perín. Nekomentujem to, že pred chvíľou sme sa v nich obaja potili a ja som do nich aj raz vyvrcholil (to je úplne čistotné v nich spať) a urobím ako chce.

Pri umývaní istých partií sa zo mňa vyderie dokonca ston. Je jediný, kto dokáže urobiť moju dierku tak citlivú aj takto dlho po sexe.

Keď sa osprchujem, neviem čo mám robiť. Mám tu vážne prespať? Alebo sa mám obliecť a ísť domov? Viem, že som povedal, že tu prespím, no nechcem byť až taká vtierka. Nechcem aby som ho otravoval natoľko, že ho to so mnou prestane baviť.

Moju dilemu vyrieši zvuk kľúču v zámku. V panike prejdem rýchlim krokom k dverám od Radkovej izby a rýchlo do nej vleziem. Radek už spí. Pri uvedomení si, že som ho takto zmordoval ja, ma zahreje pri srdci.

Pomaly, potichu prejdem k voľnej strane veľkej postele a opatrne sa na ňu uložím. Zaspávam najviac spokojný ako môžem byť.

Oči otvorím v šoku. Nemám nastavený budík a neviem koľko je hodín. Príjemne ma prekvapia dva fakty. Prvý, že je iba osem hodín a druhý, že Radek ma svoju ruku okolo môjho pásu. Je na mne úplne nalepený a ja môžem cítiť jeho (zatiaľ) ochabnutý penis na svojom zadku.

Hlavou mi preblesne, že by som sa mu s ním mohol pohrať. Takéto prebudenie by určite ocenil. No ja sa rozhodnem, že posuniem svoju prítomnosť z milenca na priateľa a pomaly sa vysúkam z postele. namierim si to rovno do kúpeľne, kde našťastie nikto nie je a ja tak môžem vykonať rannú hygienu. Prezieravo som si včera zbalil do tašky s notebookom aj zubnú kefku a čisté spodné prádlo.

Umytý a v boxerkách si to prejdem do kuchyne, kde zohrajem rolu dokonalej ženušky. Pripravím mu raňajky. Volské oko, s plátkami smaženej slaniny, s hriankami a zeleninovou oblohou. Pohľadom zavadím o proteín na linke. Spomeniem si ako si môj brat robil každé ráno nejaký proteínový nápoj a tak mu bez opýtania pripravím aj banánovo-čokoládový proteínový šejk (ak by niekoho zaujímalo tak sú to iba  piškóty s mliekom, banánom a grankom rozmixované v mixéry doplnené proteínom).

S tanierom s raňajkami v jednej ruke a s šejkom a príborom v druhej sa vyberiem k jeho izbe. Problém s plnými rukami a otváraním dverí vyriešim jednoducho... nohou (výhoda toho keď ste 13 rokov tancovali). Prejdem k nemu, položím veci na nočný stolík a obkročmo si sadnem na jeho zadok, keďže leží na bruchu.

„Dobre ráno pán profesor,“ zašepkám mu do ucha a pobozkám mu pravé rameno.

„Mmm,“ zavrčí a otočí hlavu na druhú stranu.

„Pán profesor. Ak nevstanete nestihnete do školy,“ zašepkám mu tentokrát do ľavého ucha, za ktoré mu vtisnem ďalší bozk. Otvorí ľavé oko a spraží ma nenávistným pohľadom.

 

V polospánku zaznamenám, že mi něco těžkého zasedne pozadí.

„Dobre ráno pán profesor,“ ovane mě oveččin horký dech někde u ucha.

„Mmm,” nechci vstávat. Záměrně si trošku posunu hlavou na polštáři a položím se na druhou tvář, aby mi nefuněl do ucha.

„Pán profesor. Ak nevstanete nestihnete do školy.”

Je to marný. Rozhodl se, že mi prostě bude foukat do uší stůj, co stůj.

„Kolik je hodin?” zajímám se.

„Za desať deväť,” odpoví.

Hm, to už bych mohl vstávat, takže se rovnou vytáhnu na všechny čtyři a překvapená ovce jen vypískne a poroučí se na matraci.

„To máš z toho, že zasedáváš lidi, vypadám snad jako gauč?” ušklíbnu se, když si všimnu jeho skoro ublíženého pohledu.

Kurník, ani trochu se mi nelíbí, jak se mi tu zabydlel a už vůbec, že s tím nejspíš nemám v plánu nic dělat.

Do očí me praští snídaňové meny. „Teda, tohle pro mě budeš dělat pokaždý?” zasměji se při pohledu na lákavě vypadající talíř.

„Nie, ale občas kľudne,” odpoví.

„Ne? Jestli ne, tak to se zbal a vypadni. Takového neberu,” odpovím a snažím se o co nejvážnější tón. Sáhnu po šejkru a mohutně se napiju, čehož vzápětí lituji. „Co to kurva je?” vyjevím se.

„Čo je? Niečo sa ti nepáči? Sú to iba  piškóty s mliekom, banánom a grankom rozmixované v mixéry doplnené proteínom,” odpoví a mě neujde jeho ublížený výraz.

„Vypadám snad jako minimo?! Tuhle sračku si vypij sám. A přiště, mléko dvě vejce a protein, žádný piškoty nebo dokonce přesnídávky případně granko! Anebo víš co? Raději se na to vyser a nic mi nedělej, protože žádné příště nebude!” po těch slovech se zvednu a nedám mu prostor pro reakci.

Zamířím do koupelny, kde se hodím do pucu. Jsem nasraný a to hned z několika důvodů. Vadí mi, že zase budu muset povlékat postel, protože si neumí na toho svého malého kamaráda navléknout kondom. Vadí mi, že mi dělá snídaně, když ani neví, co já jím. Vadí mi, že se mi tak krásně napěchoval do života a já mu to dovolil. Vadí mi, že chci, aby mi to vadilo, víc než mi to ve skutečnosti vadí.

Divný? Asi jo, ale v lidském uvažování prostě není třeba hledat logiku - většinou tam ani žádná není.

„Hodláš na mňa byť taký vždycky?!” přijde za mnou do koupelny se svými věcmi v rukách.

Ani se neobtěžuji s nějakou delší odpovědí, nebudu si kvůli němu vytahovat kartáček z úst, takže jen kývnu hlavou.

„Vážne? Nemyslím si, pokiaľ sa ma chceš zbaviť, tak na to musíš ísť inak, než debilními kecami.”

Málem mi pasta projede nosem, jak mnou zacloumá chuť pobaveně vyprsknout. V klidu si odplivnu, vypláchnu ústa, se škodolibým úsměvem dobré dvě minuty kloktám ústní vodu. Kouká na mě jako vrah, což se mu ani nedivím. Ale má co chtěl.

„Říkal jsem ti, že je to se mnou těžký. Nejsem zvyklej na někoho dalšího. A laskavě, než odtud půjdeš, tak v komodě v ložnici je nové povlečení. Prosím, když už si mi to celé postříkal, tak mi to taky převleč.”

„Nie som tvoja slúžka!Pekný zvyšok dňa!” bouchne s dveřmi, až se zrcadlo nad umyvadlem zatřese.

Doufám, že se mu ta jeho uraženost vydrží až do konce týdne, pak už budu mít od něj klid.

Jo, jenomže někdy v průběhu dne mě dožene svědomí, o kterém jsem doposud ani nevěděl, že ho stále mám.

Začne se hlásit ke slovu zhruba během oběda, kdy Štefana potkám v menze a on kolem mě projde, aniž by mi věnoval pohled. Tak nějak tuším, na co čeká, ale zařeknu se, že omlouvat se mu nebudu.

Bohužel, i když se snažím své myšlenky směřovat jinam. Neustále mi utíkají k němu. Přehnal jsem to? Ve finále to nebylo až tak zlé. Ovšem, na to, jak mi s ním večer bylo dobře…  

Sakra!

V osm večer zavolám Romanovi. Buď bude v práci, nebo u pastýřky.

Taky že ano. „Ahoj, co se děje?! Ty mi nikdy nevoláš!” ozve se lehce zastřeným hlasem.

Raději se nebudu pídit, při čem jsem ho zrovna vyrušil. „Ahoj, ve zkratce, buď mi pošli číslo na ovci, nebo mi jí dej k telefonu.”

Slyším, jak si s někým špitá ale nerozumím jim. Mezitím stačím otevřít rozehřátou troubu a hodit do ní  po domácku připravený gyros (většinu věci dělám v troubě, nikoliv na pánvích). Lehký zeleninový salát už si hoví v lednici a bílé víno poklidně spočívá vedle něj. Dal jsem prozíravě chladit rovnou dvě lahve.

Neptejte se proč, nevím, co mi to přelétlo přes nos a záměrně se přemýšlení o tom vyhýbám.

„Fajn, dám ti ho k telefonu, dej mi vteřinu.”

Klidně i deset sekund, když bude třeba. Ale stačím napočítat do tří, než se z aparátu ozve mně dobře známý přidrzlý hlas. „Čo chceš?”

Taky jsem si mohl dopředu ujasnit, co mu vlastně hodlám sdělit. Ani to sám nevím.

„Večeři,” vyhrknu první, co mi přijde na mysl a musím se hned zasmát. Jo, tu zrovna dělám a vzhledem k tomu, jaká je to porce, určitě ne jen pro sebe. Vařím pro dva, já vařím pro dva! (No, vypadá to jako jídlo pro čtyři osoby… jenže já jím za tři).

To si dám na nástěnku úspěchů, nebo možná proher?

„Večeru?” podiví se a dokonce opomene znít i naštvaně. „To ti mám akože robiť hospodyňu?!” načepýří se vzápětí.

Připomíná mi čertíka vylétávajícího z krabičky. „Ne, vařím já. Pro tebe, ber to jako omluvu a koukej naklusat!”

Zavěsím hned, co to dopovím. Na pár sekund se mi do žil vlije stud, který jsem také necítil už pěknou řádku let. Je docela divný někomu říct, že pro něj vařím… to zní jak šílená romantika. Ovšem, tu nemám v plánu. Chci prostě jen… nebýt tak krutý.

Nebo mu dávám příležitosti?! Dobrovolně?!

„Takže já jdu asi k Markétě,” promluví Dan, který si hověl s notebookem v kuchyni.

„Nemusíš,” pokrčím rameny.

„Raději ano, viděl jsem už dost. Co na něm je? Proč po tolika letech zrovna on?”

Přímý útok vyžaduje stejnou reakci. „Nevím, je drzý ale poddajný. A má fakt libový zadeček.”

A já už jsem asi zapomněl, jaký kretén bývám, když dojde na vztahy.

„Teda to jsou důvody, proč po deseti letech začít randit!” vyprskne smíchy.

Dan přehání, jen po sedmi. A navrch, neví detaily, například netuší, co všechno jsem Michalovi dělal.

„Nerandíme, aby bylo jasno!” ohradím se a sám slyším, jak opravdu hloupě to zní.

Než Dan zmizí, vyhrabu v báglu nový lubrikant a balíček kondomů, které jsem mu cestou ze školy koupil. Sám pak na můj vkus překvapivě dlouho stojím před otevřenou skříní, jako kdybych v ní snad měl objevit svatý grál. Nakonec se vykašlu na módění, nemám v plánu nikoho oslňovat, že…

 

Jeho nevhodne okomentovanie mojich raňajok ma dostane. Človek mu tu navarí a jemu sa to ešte nepáči? Kretén.

S tlakom vyšším ako je zdravé si na seba natiahnem oblečenie a vezmem zvyšné veci.

„Hodláš na mňa byť taký vždycky?!” vrazím mu do kúpeľne a je mi jedno v akej časti rannej hygieny sa práve nachádza. Asi som sedel na tej posteli a rozmýšľal dlhšie ako som myslel, pretože sprchu už ma očividne za sebou. Jeho kladne prikývnutie hlavou ma vytočí ešte viac. Som na hrane, ešte kúsok a vybuchnem.

„Vážne? Nemyslím si, pokiaľ sa ma chceš zbaviť, tak na to musíš ísť inak, než debilnými kecami,” snažím sa vyznieť, že mi to čo vraví vôbec nerve žili. No ono mi ich to ani nerve, ono ma to neskutočne vytáča.

„Říkal jsem ti, že je to se mnou těžký. Nejsem zvyklej na někoho dalšího. A laskavě, než odtud půjdeš, tak v komodě v ložnici je nové povlečení. Prosím, když už si mi to celé postříkal, tak mi to taky převleč.”

Tak a dosť! Môže byť pekný ako chce a môže byt skvelý v sexe ako chce, no po hlave si skákať nenechám… teda aspoň nie často.

„Nie som tvoja slúžka! Pekný zvyšok dňa!” otočím sa na päte a tresnem za sebou dverami. Rovno oboma, ktoré po ceste mám.

Do školy dôjdem už o pól desiatej. V učebni je zatiaľ iba zopár ľudí a tak sa narvem do zadnej lavice.
Lenka dobehne do triedy ledva dve minúty pred hodinou. Aha ho, raz ju nezobudím a naša princezná si zaspí ? Vidí na mne, že som vytočený na maximum a tak sa ani nepokúša o nejako normálnu konverzáciu. Cely deň sa okolo mňa presúva iba ako oblak pary. Nevydrží to až doma, kde v závese na Romanovi spustí.

„Štefan, ak sa mieniš takto tváriť cely deň tak zalez do izby,” zjazdí ma. Otočím sa na ňu a venujem jej ešte hnusnejší pohľad ako doteraz. Hneď mi je jasné, že to nebolo myslené preto, že sa na mňa nedá pozerať ale preto, že ja sám nechcem vidieť to, čo nastane.

„Ak sa neurobíš do pól hodiny, je mi jedno ako vás nájdem ale prídem sa najesť,“ oznámim Romanovi, ktorý mi venuje šokovaný pohľad. Vyzerá, že chce niečo povedať, no nakoniec si to iba rozmyslí a prikývne. Vojdem do svojej izby a zapnem si notebook, kde si pustím ďalší diel American Horror Story.

Netrvá ani desať minút a už mi niekto klope na dvere. Ten niekto ani nepočká na moje vyzvanie a strčí mi hlavu do dverí.

„Chce s tebou mluvit Radek,“ zašepká mi pričom mi ukazuje rozsvietený displej na mobile.

„Čo chce?“ opýtam sa beztoho aby som dvihol oči od svojho seriálu.

„Buď tvoje číslo nebo přímo tebe,“ pokračuje v šepkaní. Žeby sa v tom chlapovi ozvali city? Chce sa mi ospravedlniť?

Kývnem na Romana nech vojde ďalej. Docupitá ku mne iba v trenkách načo ho obdarujem obočím až na vrchu hlavy. Cez obtiahnutú látku boxeriek môžem jasne vidieť jeho erekciu. Nie je taký ako Radek, no tiež by som ho zaradil to kategórie - MALÝ OBRY.

„Vieš, že som gay?“ neodpustím si poznámku. Priznávam bez trápenia. Ak by tu nebol Radek tak by som sa na neho vrhol. Bolo by mi jedno, či kláti Lenku alebo moju vlastnú mamu. Bol ako ten fake, ktorý rozozná iba pravý odborník. Fake na Radka. Vyšportovaná postava, vysoký... no dal by som si povedať. Na(ne)šťastie tu je Radek. Ten zamestnáva moju myseľ a telo 24/7 a tak sa mi pri pohľade na jeho skoro nahé telo nič nedeje.

Roman na mňa vrhne pohoršený pohľad.

„Kdyby tohle slyšel Radek, tak jsem zítra pod kytkama. Vlastně na to je ještě brzy. Nemáš tušení, co všechno si dovede vymyslet, to poznáš časem,“ sprdne ma a hodí po mne telefón.

„Čo chceš?“ prenesiem a snažím sa aby po mojom predošlom pobavení nezostal ani náznak.

„Večeři,” oznámi mi stroho.

„Večeru? To ti mám akože robiť hospodyňu?“ pohorším sa. Vážne, je ten chlap normálny?

„Ne, vařím já. Pro tebe, ber to jako omluvu a koukej naklusat!” s týmito slovami mi zloží. Ten chlap je neskutočný. Tak najprv ma douráža a potom si ešte myslí, že budem skákať ako on píska? Ten si teda riadne trúfa.

Prvé, čo mi napadne je tam proste neisť a preto aj dopozerám 35 minút z American Horror Story. Moje slušné vychovanie a zvedavosť mi však nedajú a tak sa napokon oblečiem a s jednoduchým: „Nabudúce si nájdite hotel,“ opustím byt. To, že som zabudol Romanovi vrátiť mobil mi dôjde až niekde na pól ceste. Však čo, vie kde ho nechal.

Pred Radkovými dverami chvíľu zastanem a priložím ucho k dverám. Áno, počúvam, či tam náhodou niekoho nekláti. Aj keď by som to asi ani nepočul, no moja žiarlivá stránka je sviňa. Akurát sa naťahujem po kľučke, keď sa rozrazia dvere a v nich stojí Radek ako boh pomsty prichystaný na odchod.

„Ty si ma šiel hľadať?“ zasmejem sa a založím si ruky na prsiach. Netrvá ani sekundu a už som zasa v rovnakej polohe ako po našej druhej noci.

„Poslouchej, nehraj si se mnou. Celé tohle byl tvůj nápad, klidně se na tebe můžu vykašlat,“ prská mi do tváre z centimetrovej blízkosti. Nedá mi a musím sa pousmiať nad jeho kreativitou. Je takmer nulová. Vždy keď sa na mňa naserie tak ma pritlačí k stene. A niekedy to robí aj pri činnostiach diametrálne odlišných od hnevu.

„Mal by si ma pustiť inak sa ťa začnú ľudia báť viac ako doteraz,“ oznámim mu a kývnem hlavou smerom k malému dievčatku s mamičkou, ktoré stoja na schodoch. Viem, že jeho nezaujíma, čo si o ňom ľudia myslia, no kto odolá vystrašenému pohľadu malého dieťatka? Nikto. A ani on nie je výnimka. S povzdychnutím ma pustí a za ruku dotiahne do bytu. Keď za nami zavrie dvere pokračujem v provokovaní.

„Tak kde to chceš? Tu, v kúpeľni? V tvojej izbe? V izbe tvojho spolubývajúceho? To by mohlo byť vzrušujúce nemyslíš?“ zasmejem sa provokatívne a rozopnem si bundu. Premeria si ma pohľadom vraha a potom bez jediného slova, no s rukami v päsť a navretou žilou na krku prejde okolo mňa. Mal by som prestať, inak to neskončí dobre... pre mňa.

Pomaly docupitám za ním a sadnem si na jednu z troch stoličiek pri stole pod oknom. Nič nevravím, cítim, že už je na hrane a nechcem aby sa to skončilo kvôli mojím rečiam. Je hnusný, nepríjemný, kruto pravdovravný, bezcitný, no ja ho milujem presne takého. Aj keď nejaké tie zmeny nastať musia inak to prestane baviť mňa.

Položí predo mňa tanier s úchvatne voňavým jedlom. Ihneď viem o čo sa jedná. Gyros. Milujem toto jedlo. Na stôl položí ešte misu so šalátom (medzi naše taniere) a sebe dá pohár vína, no mne iba čistú vodu. Kretén. Zhnusene si premeriavam číru kvapalinu bez farby, chuti a zápachu.

„Něco se ti nelíbí?“ zopakuje moju otázku z rána. „Nic víc si nezasloužíš.“


 

Když jsem ovci před dvěma hodinami volal, očekával jsem, že dorazí do půlhodiny. Nedorazil a ještě tu sedí a tváří se jako kakabus, protože nedostal víno. Pardon, ale on asi vůbec nechápe, co pro něj právě dělám.

„Prečo si nič viac nezaslúžim? Bol si na mňa ako na psa! Ako na cudzieho!” osopí se na mě.

„Ale ty jsi cizí, nebo ne? Neznáš mě, neznám pořádně ani já tebe. V podstatě jsi pro mě stále jen člověk, se kterým jsem párkrát šukal. Nic o sobě nevíme.”

„Tak sa niečo dozvieme. Máme týždeň, chcem ísť na rande!” prohlásí rozhodně, až mi vyletí obočí někam do posledního osmého patra.

„Týden už nemáš… a co je asi tohle?” rozmáchnu rukama kolem sebe. „Svíček a přihřáté hudby se ode mě nikdy nedočkáš. Tohle je prostě maximum. A večeře… je rande, nebo ne?”

„Áno ale nechcem iba jedno rande. Chcem byť s tebou každý deň do tej doby do kedy môžem.”

Takže taky nepočítá s tím, že bychom skutečně byli spolu. To je ale mnohem lepší, než jsem čekal. Zjevně není až tak zatvrzelý.

„Fajn, dělej si, co chceš. Pokud se ti líbí být můj ocásek, prosím. Ještě, že jím budeš jenom týden,” zasměji se.

Jo, sedm dní, teď už jen šest, po něčím boku, bych snad mohl zvládnout bez větší psychické újmy.

Povede se nám strávit docela příjemný večer. Bavíme se prvně obecně, posléze zabrousíme na koníčky a zájmy. Samozřejmě, že je máme většinou odlišné. Ovce o posilování slyšela možná tak z televize, já zase nikdy nepřišel na chuť tancování. Respektive zahýbat boky a rozvášnit dav žen už jsem v baru párkrát zvládl, ale vždy jedině pod vlivem alkoholu. Dobrovolně bych na parket anebo dokonce na pódium nevylezl.

I tak mě jeho otázka dostane. „Keď pôjdeš cvičiť, mohol by som ísť s tebou?”

Musím si prvně řádně loknout. „Proč?”

„Nikdy som v posilňovni nebol, chcem sa tam ísť pozrieť.”

„Jo? Abys mohl očumovat pěkné svalovce?” rýpnu si a neujde mi můj lehce žárlivý podtón. Skutečně?! Tak brzy?!

„Nie, to predsa nemôžem. Sám si mi vravel, že ak chcem získať niekoho ako si ty tak musím mať oči iba pre teba.”

Chytrý. Použít proti mně, moje vlastní slova. Rozesměji se a jeho nápad odslouhlasím. Taková ovečka ve cvičebním úboru mezi upocenými muži…

„Poslyš, ale pokud se podíváš na někoho jiného déle než na pět sekund, zaděláš si na problém, víš to?” bavím se na oko. Ve skutečnosti tuším, že až tak horký to zatím nemůže být. V posilovně nikdy moc nevnímám okolí.
„Nepozriem,” odpoví sebevědomě. Tak toho chci být svědkem.

Kolem jedenácté naše sezení rozpustím. „Mám školu, ty taky, takže mazej do postele,” pobídnu ho a jako správná hospodyňka stoupnu ke dřezu, abych umyl nádobí. Napadlo mě to nechat na něm, ale po těch jeho divadelních představeních se bojím, že by to nerozdýchal.

„Nemôžem spať tu? Predsa už je dosť hodín,” téměř zaprosí.

Ani se neotočím a jen si pohrdlivě odfrknu.

„Umyjem a povlečiem ti posteľ,” zkusí.

Najednou!

Otočím se k němu a kývnu směrem ke dřezu. „Prosím, o postel jsem se postaral. Ale počítej s tím, že jestli mi jí znova zasviníš, tak už nemám další povlečení a ty mi budeš buď muset vyprat ty předešlé, nebo koupit nové…” bohužel neudržím vážný tón a začnu se pobaveně smát, zatímco pozoruji, jak v něm bublá. Kupodivu se zdrží jakéhokoliv drzého komentáře, ani neodejde s hlasitým prásknutím dveřmi, prostě si povzdechne a pokračuje v započaté činnosti.

Nemyslím svá slova vážně, ale jestli to tak bere, je to větší sranda.

 

Z večere sa stane vážne príjemný večer. Rozprávame sa dlho do noci. Som rád keď mi dovolí ísť s ním do posilňovne, no ešte viac ma poteší keď počujem jeho žiarliví tón. Keď ma o jedenástej pošle domov rozhodnem sa započať misiu, udržať ho uspokojeného.

„Nemôžem spať tu? Predsa už je dosť hodín. Umyjem a povlečiem ti posteľ,“ zapojím všetky moje mozgové bunky aby som vymyslel niečo, čo by ho presvedčilo. Našťastie sa nemusím uchýliť k plánu B. Na rovinu mu povedať, že ho chcem pretiahnuť.

„Prosím, o postel jsem se postaral. Ale počítej s tím, že jestli mi jí znova zasviníš, tak už nemám další povlečení a ty mi budeš buď muset vyprat ty předešlé nebo koupit nové…” odpovie mi pobavene.

Nemôžem strácať čas a tak sa rovno pustím do umývania riadu. Radek medzitým zmizne v kúpeľni. Umyjem riad, utriem si ruky a prezriem si tašku, ktorú nosím stále so sebou (nenosím ju iba do baru). Mám v nej oblečenie, no zubnú kefku nie. Tak, čo už, budem musieť požiť prst... alebo, použijem jeho.

Neviem prečo no predstava toho, že spravím niečo, čo by sa mu 100% nepáčilo ma pobaví a čudným spôsobom aj vzruší. Rovno si to namierim do kúpeľne. Vo dverách sa však zrazím s Radkom iba v uteráku. Šokovane si ho celého prezriem, akoby som ho videl prvýkrát. Radek si všimne ako mu pohľadom vyzliekam ten chabý kus látky, ktorý ma obtočený okolo bokov a zakrýva mu naozaj len to najnutnejšie.

„Na, co čekáš?“ zasmeje sa zastreným hlasom. Viem, že to chce. Túto atmosféru, ktorá je cítiť chtíčom proste poznám, sám to mám rovnako. Jeho podvedomie funguje bezchybne, presviedča ma o tom aj stan, ktorý sa nachádza v jeho dolných partiách. Natiahnem ruky k lemu uteráku a jedným, šikovným pohybom ho z neho zhodím.

Je tak sexi. Keď toto všetko skončí tak, že budeme normálny pár a, keď raz budeme spolu žiť, tak mu zakážem chodiť doma oblečený. Ale to predbieham. Jeho obrovský penis ma priam volá aby som sa ho dotkol. Prísahám, že som dokonca počul jeho jemný, hlások ako kričí, dotkni sa ma!

Bez ďalšieho otáľania som sa hodil na kolená až mi v nich prasklo, pretože hodiť sa na kolená na tvrdú podlahu z dlaždíc, nie je práve najmúdrejšie, no neriešim to. Nechal som sa jednoducho ovládnuť vášňou a rovno som ho celého olízal.

„Jsi pěkně nedočkavý,“ smeje sa mi Radek, no mne to absolútne nevadí. Spracovávam ho ústami a rukami a počúvam jeho jemné, kryté vzdychy. Je tak sexi. Zopárkrát mi tvrdo prirazí do krku až mi vyhŕknu slzy. Upriem na neho zastrený pohľad, s jeho penisom v mojich ústach. Naše oči sa stretnú a ja mu venujem posledné veľké vsanie jeho žaluďa. Radek zakloní hlavu tak rýchlo až ňou tresne do steny, o ktorú sa medzičasom oprel, čož s ním vôbec nehne. Urobí sa. Časť si vypľujem na ruku a zvyšok spokojne zhltnem. Čudujem sa, že je toho tak veľa, keď to robíme pravidelne už druhý deň.

Zatiaľ, čo som ho fajčil, stiahol som si nohavice aj s boxerkami pod zadok aby som sa sám mohol trocha pripraviť.

Postavím sa na nohy a zbavím sa oblečenia úplne. Prejdem k stene oproti. Opriem sa o ňu chrbtom a ľavú nohu si vyložím na botník. Sledujem Radkovu prekvapenú tvár a dodáva mi to viac odvahy. Prstami ľavej ruky (s Radkovým semenom) si zídem medzi polky a strčím si tam rovno dva. Za tie dva dni ma Radek roztiahol tak, že to pri tomto čine bolí minimálne.

Jednou rukou si spracúvam penis a druhou si plienim dierku. Nestačí mi to ani zďaleka, no aj tak sa vzdychom neubránim. Snažím sa celý, čas upierať svoj pohľad do jeho tváre no keď narazím na najbližšie citlivé miesto, hlavu so zavretými očami proste zakloním.

Zrazu je moja ruka zo zadku nemilosrdne vytiahnutá a ja som skoro dva metre vo vzduchu prehnutý cez Radkove rameno.

„Čo to...“

„Ticho, tohle je moje práce,“ zavrčí a šmarí mnou do postele. Takže z chlapa, ktorý si ma nazačiatku nechcel ani pripraviť sa vykľul chlap, ktorý nie je spokojný keď sa pripravujem sám? Aký to zvrat.

„Na všechny čtyři. Však ty víš jak,“ naznačí mi rukou no ja nemienim tento jeho rozkaz počúvnuť.

„Nie.“

„Co zkoušíš?!“

„Chcem ťa pri tom vidieť,“ poviem skoro prosebne. Radkov výraz sa z hnevu zmení na šok (som asi jediný človek, ktorý ho tak často šokuje). Prejde si ma pohľadom a nakoniec si s povzdychom kľakne medzi moje nohy. Jednou rukou sa zaprie vedľa mojej hlavy a zabodne sa mi pohľadom do očí. Ta zelená... je tak opojná, strácam sa v nej.

Ani nestihnem zaregistrovať kedy vyberie lubrikačný gél a potrie si ním prsty. Zrazu mám v sebe hneď tri, čož spočiatku dosť zabolí (predsa len, jeho ruka je tak dvakrát väčšia ako moja) a tak mu zaryjem prsty do ramien. Radek začne okusovať môj krk a hrudník. Venuje sa aj mojím bradavkám a tak bolesť v okamihu pominie. Rozkoš ju definitívne nahradí, keď hladne spojí naše pery.

Hraje sa v mojej dierke až mučivo dlho a na konci už ja sám drsne prirážam proti jeho prstom. Vnímam tie úchylné zvuky, ktoré vydáva môj zadok, rovnako ako moje vzdychy doprevádzané jeho zrýchleným vzdychom.

„Prosím, poď dnu. Chcem ťa v sebe,“ zašepkám mu s vypätím síl do ucha keď sa ku mne skloní. Netrvá ani milisekundu a už má kondóm na sebe a tlačí sa dnu.

Aj po takejto dôkladnej príprave to trošičku bolí, no rozkoš je omnoho väčšia. Je tak neskutočná až sa to nedá vydržať. Keď je vo mne ledva v tretine trafí prvý pod. S obrovským výkrikom sa mu zakusnem do ramena. Nedá sa to vydržať. Tlačí sa do mňa tak pomaly a dráždi vo mne všetko. Síce mi chýba pocit z toho, že nemá kondóm, no, čo už. Je to predsa Radek.

Keď sa do mňa dostane celý a moje polky pohladkajú jeho chĺpky a guľky, sám si ho pritiahnem k bozku. Bozkávame sa hodiny, možno aj dni a napokon som to ja, kto prvý prirazí.

„Ah...“ pri tomto jeho zvuku mi skoro vyskočí srdce z hrude. Vzdychal aj predtým no toto bolo iné. Toto je presne ten vzdych kedy viete, že aj ten druhý je na hranici únosnosti. Prirazím na neho druhý a tretíkrát a  ten zvuk sa zopakuje. Ztuhne, chití moje zápästia v jednej ruke a pritlačí ich k čelu postele. Premeria si ma nahnevaným pohľadom, pretože som si dovolil prevziať iniciatívu, no na jeho smolu v jeho očiach vidím jasné vzrušenie a rozkoš. Narovná ruky, jednou drtí tie moje a druhou sa oprie vedľa mojej hlavy. Stále má hlavu naklonenú tak aby mi videl do očí a začne do mňa prudko prirážať.

Priráža divoko ako zviera. Neberie na mňa absolútne ohľad a jednoducho sa uspokojuje. Po chvíli pustí moje ruky a chití moje boky. Zatínam mu nechty do pevnej, hladkej pokožky na hrudi, ktorú si buď holí alebo má kurva šťastie, že sa narodil bez nich (teda na tomto mieste, samozrejme).  

Sledujem jeho výrazy rozkoše. Jeho skusnutú peru. Žilu na krku. Pot po celom tele. Pohľad pre bohov. Brušné svaly, rovnako ako svaly na rukách sa mu napínajú k prasknutiu.

„Ja... sa... Ahh... zbláznim!“ zakričím do celého sveta a nechám Radka aby ma podobral pod lopatkami a vytiahol do sedu na neho. Jeho penis sa zasa dostane do nevydaných hĺbok. Naše telá sa dotýkajú všade kde sa len dá, kĺžu po sebe ako dva hady, no aj tak sa pevne tlačia k sebe. Priráža do mňa tak prudko až ma to bolí. Pobozká ma raz. Druhýkrát. Tretíkrát. Bozkáva ma do nekonečna. Až s posledným bozkom obaja vyvrcholíme.

Ešte dvakrát do mňa prudko prirazí a mne chýba ta tekutá plnosť. Posledný krát spojím naše pery ja a opriem si spotené čelo o to jeho. Po bruchách nám stekajú zvyšky mojej erekcie.

„Mal by si sa utrieť,“ zašepkám mu do tváre.

„To i ty, protože jinak jdu spát do obýváku, další noc v něčích pulcích nehodlám strávit,“ poznamená a s penisom stále v mojom zadku sa aj so mnou nahne cez posteľ k nočnému stolíku. Vytiahne odtiaľ balík hygienických vreckoviek a oboch nás poutiera. Aké milenecké gesto od neho. Napokon sa zo mňa vynorí a mňa náhle prázdno zabolí.

„Dnes můžeš jít první,“ oznámi mi chladne a ja ho počúvnem.


 

Že to s mým sebezapíráním není dobrý a nejspíš ani nebude dobrý, vím už ve chvíli, kdy přede mě padne na kolena v koupelně a olizuje mi ho s nehranou chutí, až dostanu strach, aby si mého krasavce nespletl s pochutinou a nepřidal i nějaké ty zoubky, nerad bych o svého nejlepšího přítele přišel.

Naštěstí to nemá v plánu. Pojme do úst skoro celou mou délku, aniž by mrknul, jen mu trošku povyjedou bulvy, ale to se dalo čekat. Nemám ho zrovna malého, u kolen mi sice v klidu nevisí, ale nadprůměrem se pohybuje pěkných pár čísílek (kolik přesně nevím, jsem exot, co si svůj penis nikdy neměřil).

Připadám si jako zákusek, a to tak chutný, že mu do očí vhrkne i pár slz, protože se laskomina rozhodla, že mu důkladně provětrá dutinu ústní. Prostě neodolám, a vrazím mu ho několikrát pomalu až do krku. Vím, že to jeho pusinka špatně nese. Ovšem, zvyk je zvyk a s jeho masochistickými sklony v tom není až takový problém.

Potom, co se mu udělám do pusy, podvědomě očekávám v podstatě všelicos, ale že se opře nohou o botník a začne si připravovat zadek… v duchu mi probleskne myšlenka, že to asi s tou sprchou až tak horký nebude. A taky, ještě že se Dan moudře rozhodl opustit náš byt.

Vlastně já mám jasno. To je prosím pěkně v takové prdeli, že nenacházím ani vhodná slova pro nějaké kvalitnější přirovnání.

Dejme tomu, že mám před očima rudo, v mozku něco na způsob vzduchoprázdna (rozuměj: vymeteno) a v právě poklidně ležícím kamarádovi se zvedá nová vlna energie.

A tak si ho přehodím přes rameno, jako poprvé, akorát nemáme tolik svědků, a vezmu ho k sobě do pokoje.

Podle mě, když už teda s ním spím, proč ho rovnou taky nepotěšit alespoň přípravou? Důkladnou přípravou. Vyměníme si pár větiček, nechce se mu na všechny čtyři. Žádá si mě zepředu, což je pro mě relativně novinka. Ne, že bych neznal misionáře, nebo podobné polohy, kdy druhému pomalu očima vypalujete díru do hlavy, zatímco máte obličej stažený v takové té idiotské šťastné grimase, případně vypadáte, jako když trpíte zaraženými prdy (ano, tak se lidé někdy tváří těsně před koncem), samozřejmě, že tyhle pozice face to face znám. Ale proč bych je s někým měl sakra provozovat?

Jo, to si říkám, ale dělám opak (za chvíli z toho bude tradice…). Ani se s ním nehádám. Prostě ho připravím se vším všudy, krom análku nevynechám ani bradavky, dlaněmi se více seznámím s jeho útlým tělem a ústy mu téměř permanentně plením gyrosem okořeněnou pusu.

Trochu ho provokuji a nijak se do jeho nitra nedobývám, což se mu zrovna dvakrát nezamlouvá. Nejspíš mají ovce právě říji, těžko říct, co ho tak nutí se neustále dožadovat mé erekce.

Nakonec mu jí dopřeji, a protože už jsem připravený, nechci znova měnit povlečení, použiji kondom. Beru si ho jako divá zvěř, protože romantika vocaď pocaď, nejsem prostě Romeo. To sorry. Ale jeho hlasové projevy mi jako povolenka k závodům rally bohatě stačí. Těsně před koncem změním polohu tak, aby byl na mně a jeho stříkající fontánka radosti způsobila co nejmenší škody. Nebýt jeho křiku, kterým mi oznamuje, že ho zavřou do bohnic, asi by mi nedošlo, jak blízko je vrcholu.

Opravdu nejsem zrovna člověk, který by trpěl úchylkou na povlečení. Mám tři a to třetí už je na posteli, takže čistota znamená… ne půl zdraví, ale kvalitní neolepený spánek.

Vystříkáme se naráz. To už se mi taky nestalo řádku let, nebo jsem se na to jen nesoustředil. Tentokrát mě to ale praštilo do očí (jen v přeneseném slova smyslu, ve skutečnosti mi jeho sperma skončilo na hrudníku).

Znova spojíme své rty a propleteme jazyky, jako za těch dvacet minut souložení, už snad milionkrát. Naposledy jsem se takhle líbal se svým prvním klukem někde na základce a to jen protože jsme ještě nevěděli, co je to za pocit, když zasuneme někam ptáka.

Ovce je ale zřejmě zrovna ten líbací typ. Neberu mu to, koneckonců… nevadí mi to.

Dost nepříjemné zjištění, neb mi vadí čím dál méně věcí.

Za chvíli se budu moci přihlásit na hlavní roli do nějakého sladkobolného dojáku. Budu mít ovčí průpravu.

„Mal by si sa utrieť,“ šeptne takovým tím sexy uspokojeným hlasem.

Něco se mi sevře v hrudním koši (asi srdce… haha), ale nedám to nijak najevo.

„To i ty, protože jinak jdu spát do obýváku, další noc v něčích pulcích nehodlám strávit,“ ušklíbnu se.

Natáhnu se k nočnímu stolku pro balíček kapesníku a rovnou nás oba očistím, když už, tak už. Musí to mít přece se vším všudy.

„Dnes můžeš jít první,” sundám ho ze sebe a svalím se na druhou stranu postele. Naučeným pohybem se zbavím prezervativu, na kterém udělám uzlík a na první dobrou ho hodím do koše.

Pak si preventivně přehodím ruku před obličej, aby ho nenapadlo mi zase zkoumat mandle. Přijde mi, že to na něj nějak sedlo… ta… náhlá náklonnost, asi?

Poslechne mě a zajde se konečně vysprchovat. Netrvá mu to nijak dlouho. Za deset minut je zpátky.

Já už jsem se sprchoval, ale nerad si lehám do postele zpocený (hlavně, že v ní právě ležím), takže se taky rychle očistím a prozíravě si lehnu na druhý konec, co nejdál od něj.

Akorát zabírám, když se kolem mě ovine jako ukázková medvědolapka (nic takového neexistuje nejspíš, ale s mouchou se srovnávat nehodlám, takže tak.)

„Je ti zima či co? Vždyť úplně hoříš, lehni si na svojí půlku!” zavrčím docela čile, na to, že jsem před chvíli už pomalu zapomněl číslo ovce, ke kterému jsem došel.

„No, včera ani predvčerom ti to nevadilo,” namítne, aniž by mě pustil, naopak, ještě mi zaboří nos do vlasů.

Bože to je tak sladký… že usnu.

Ráno se vzbudím sám. Vzpomenu si na jeho slova, měl školu už od osmi. Nezávidím mu, mně začíná seminář až od jedné, ale zase budu tvrdnout na fakultě skoro do sedmi. Ve finále jsem na tom hůř.

V klidu se nasnídám. Je teprve deset, není kam spěchat. Kolem jedenácté skočím na hodinu do fitka. V půl jedné mi přijde sms od ovce, kde mi sděluje, že půjdeme do kina.

Zírám na tu zprávu, jako tele na nové vrata. Ne, že bych do kina nikdy nezašel, ale jakože na rande?!

Odepíšu mu však: Ok, takže v devět. Kdyby to nebyl horor, tak na tebe seru.

Jeho odpověď: Budem sa tešiť, a to s tým hororom… bol zámer.

Jasně, opravdu jsme toho včera namluvili hodně.

V půl osmé dorazím domů a prozíravě se ani nepřevléknu, neboť za další chvilku musím zase frčet.

Jaképak je mé překvapení, když mi ovce zaklepe na dveře.

„Co tu chceš?” vyjevím se a automaticky o krok ustoupím.

„Nechám si tu veci, nechcem ich brať so sebou do kina,” odpoví a vleze mi do pokoje, jako k sobě domů.

Kdy se to sakra takhle zvrtlo?! To k tomuhle jeho suverénnímu chování vážně stačili pouhé dva dny? Nebo se takhle nakvartýruje ke každému?

„Tohle děláš svým sexuálním amantům často?” stoupnu si mezi futra a s nelibým pohledem pozoruji, jak si vybaluje své hygienické potřeby, oblečení a dokonce i notebook na můj stůl.

„Nie,” otočí se a věnuje mi vážný pohled. „Toto som ešte nikdy neurobil. Si prvý o koho stojím tak, že zahadzujem vlastnú hrdosť. Vo finále som to ja kto sa viac bojí.”

„Ehm, já mám strach?” zasměji se.

„Áno, z lásky.”

Má vůbec cenu mu něco říkat, když si to otáčí k obrazu svému?!

„Ne, té se fakt nebojím. Mě vadí to, co se k ní váže.”

„Žiarlivosť? To viem.”

Ne, neví. Nemá vůbec tucha, jak šíleně se chovám, když dojde na vztah. Doufám, že to ani nezjistí. Nehodlám se znova stát obětí těch našeptávačů, co jsem kdysi měl v hlavě. Nutili mě k hrozným volovinám a nešlo jim vzdorovat. Přišel jsem si jako magor, dokonce jsem i věděl, že možná jsem, ale bylo hrozně těžký tomu odporovat a dokopat se k vyhledání odborníka. Podle mého soukromého mínění, na němž jsem tehdy trval, jsem ho nepotřeboval. Snažil jsem se udržet ty zvrácenosti, co se mi honily hlavou na uzdě pouze vlastní silou. Marně, neudržel jsem otěže v rukách.

Ne, opravdu by se mnou neměl být. Už bych se podle toho měl začít chovat… jde to hůř, než se na první pohled zdá.

Neodpovím mu, ale pozvu ho před kinem na kávu. Costa cofee je jedna z kaváren, kam rád zajdu.

„Dej si Flat white, to je dobrá káva, tady mi chutná nejvíc,” doporučím mu.

„Hej, dám,” odpoví a sjede mě dost zvláštním pohledem.

„Co je?” nadzvednu jedno obočí.

„Chováš sa… inak.” pokrčí neurčitě rameny.

„Jak jinak?!”

„Normálne…” rozesměje se.

„Můžeš mi to víc vysvětlit?”

„No, už mi nepripadáš tak chladný.”

Jasně, už nejsem jako kus ledu. To vím i bez něj, ale abych byl upřímný, rozhodně mě to netěší tak jako jeho. Ta určitá odměřenost, kterou jsem si držel a stále se pokouším držet, mi vyhovovala. Jde mi nejen o mé bezpečí, ale i o to jeho.

„To se ti zdá, ještě jsem nebyl v Karibiku,” zamrkám na něj.

Kávu za nás zaplatím, což musí hned komentovat. „Skutočne… ako rande!”

„Jo, tak si to raději užívej a nerýpej,” vypláznu na něj jazyk. Zase?! Tohle gesto jsem od určité doby přestal dělat a začal nesnášet.

„Radku?!” ozve se za mými zády překvapený hlas, který okamžitě poznám. I po sedmi letech…hrkne ve mně, až málem upustím talířek s kávou, který rovnou položím na první volný stůl.

Nepřisednu si k ovečce, ale otočím se. „Michale?!”

„Ty jo, fakt jsi to ty, bože, z tebe je ještě větší kořen než dřív!” rozzáří se a nedbajíc na lidi mě sevře v náručí. Váhavě mu objetí opětuji, zkraje ho stisknu jen lehce, ale nakonec ho sevřu v medvědích kleštích a zabořím mu nos do blonďaté čupřiny, která stále voní stejně sladce. Nezměnil šampón, ani po takové době?

Chvíli tak postáváme, jako kdybychom se neviděli půl století. No, ve skutečnosti je to pouhých sedm let.

A za tu dobu se prostě strašně moc věcí změnilo. Například já. Určitě i on, ale ne tolik… ne moc. Voní stále stejně.

„Pořád používáš značku Armani?” usměje se.

„A ty Bosse,” oplatím mu.

„Ano, tu “dámskou” vůni,” vzpomene si, jak jsem mu vyčítal, že to voní tak nějak spíš žensky. Navrch jsem ho obvinil ze sexu s jeho kolegou, který používal stejný parfém. Nebyla to sice pravda, ale to mě tehdy nezajímalo, stejná vůně mi stačila k myšlence na nevěru a k tomu, abych ho na půl dne přivázal k posteli. Dokonce si i pamatuji, jak mi ten tichý hlásek říkal, že ho sprostě šuká, zdálo se mi o tom, neustále jsem kvůli tomu na něj křičel, nutil ho mi říkat všechno, co dělá. Nikdy mi nic nepřišlo, jako důkaz věrnosti, ale všechny blbiny jsem viděl jako jasný doklad nevěry. I sebemenší prkotinu, stačilo, aby si do práce vzal novou kravatu, a už jsem ho viděl na stole pod jeho šéfem, dokonce jsem si to tehdy došel zkontrolovat, měl jí uvolněnou, to pro mě bylo znamení, abych mu vyčetl každou prkotinu a zhádal se s ním před všemi jeho kolegy. A přesto se mnou stále byl, stále mi odpouštěl, když jsem po svém záchvatu dospěl k prozření a omlouval se. Vždy mi vydrželo tak týden zůstat klidný, než zase nějaká prkotina vzbudila v mém mozku koloběh o tom, kde a s kým to asi dělá.

Ten parfém od té doby nemůžu cítit. Mám s ním spjato až moc vzpomínek (i dobrých), které se najednou vyrojily v mé hlavě.

Jako kdyby neuběhlo celých sedm let, ale jako kdybychom se rozešli včera. Nemá cenu lhát, Michal byl ten typ partnera, na kterého asi lidé nezapomínají, protože ono se strašně špatně vymazává z mysli, že jste byli milováni, milovali ale i tak to nevyšlo. Kvůli blbosti… kvůli majetnictví a žárlivosti. Byly doby, kdy jsem si to vážně vyčítal. Nemohl jsem sám sebe snést, skousnout fakt, že mi na někom záleží tak moc, až mám v hlavě samé voloviny. Rozhodl jsem se tomu v budoucnosti vyhnout (vím, nechovám se tak).

„Vzpomínáš…” řekne se zastřeným pohledem. I když už se neobjímáme, stojíme stále dost blízko u sebe. Má zakloněnou hlavu, aby mi viděl do tváře, a mě se třesou prsty na pravé ruce tak moc, že mi to skoro škube s celou paží.

Nevěřil bych, že mi ještě někdy bude tak bušit srdce z něčí přítomnosti.

„Ty taky,” usměji se. Snad ne jen na to špatné, s největší pravděpodobností ne, protože lidé mají tendence to zlé zapomínat.

Nastejno zavrtíme hlavou a já si konečně všimnu mladíka postávajícího na dva metry od nás. „Tvůj přítel?” kývnu hlavou za něj.

„Ne… tvůj přítel?” kývne za mě.

Ovce! Úplně jsem na něj zapomněl!

„Ne, jen kamarád,” zamítnu rychle, aniž bych se býval otočil.

„Ach tak, dáš mi na sebe číslo? Můžeme se sejít a pokecat,” navrhne.

Zatnu čelist a ruku v pěst. „Myslíš, že je to dobrý nápad?”

„Je to už sedm let… ne, není to dobrý nápad,” svěsí hlavu mezi ramena a nasadí ten typ úsměvu, který pochopí jenom člověk, co ho zná. Michal byl vždycky kluk, co dával až moc šancí. Dostal jsem jich tolik, že další bych si asi ani nezasloužil. I navzdory jeho povaze, která nebyla úplně striktně monogamická, byl to v podstatě věrný kluk. Jen já moc podezřívavý, až jsem ho k té nevěře svým chováním skutečně zahnal, což jsem samozřejmě tehdy nechápal. Až po letech mi to najednou došlo. Mé vlastní přehnané chování ho zahnalo do kouta, až udělal, co jsem mu pořád vyčítal, ačkoliv to nebyla pravda. Vinu jsme měli oba, ale můj podíl byl mnohonásobně vyšší. To já náš vztah zabil, zakopal a udusil. To já mu dobře mířenými ranami rozbíjel ty krásné růžové brýle, zatímco moje se stávali černější a černější.

Vytáhnu mobil z kapsy. „Ale dám ti ho,” rozhodnu se a pozoruji, jak se mu koutky úst roztahují v úsměvu. Vyměníme si čísla.

„Ahoj,” loučí se. Ještě se pro jistotu znovu obejmeme, automaticky mu rukou prohrábnu polodlouhé husté vlasy, které v nasvícené kavárně září, jako slunce. To gesto, tak známé a zároveň nepatřičné, v nás vyvolá minutový zásek. Hledíme si do očí, on do mých zelených já do jeho hnědých… když pohlédne do světla, bývají zlaté, a když je naopak tma, jsou temné jako hořká čokoláda. To si pamatuji. Letmo se rty dotkne konečku mých prstů, jenž mi v šoku zůstanou trčet poblíž jeho tváře, a s nejistým úsměvem odejde.

Koukám na jeho útlá záda oděná v černém tričku s nápisem: věř, běž a dokážeš. Ano, další věc, kterou si vybavuji, oblíbený slogan. My jsme věřili, běželi, ale nedokázali.

Po chvíli mi konečně dopne, že tu nejsem vlastně sám.

„Promiň,” posadím se naproti Štefanovi s nepřítomným pohledem.

Vykolejilo mě to. Naprosto. Připadám si, jako kdybych dostal ránu po hlavě. Ještě teď mi buší srdce tak, jako už dlouho ne.

„Takže… proti tomuto zlatému stvoreniu bojujem?” zeptá se tiše.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 42)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 23
Někdo snad může mi vyčíst, že začínám v půli, ale pro mě tento příběh začíná...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
Bílá dlouhá košile povlávala v ranním vánku. Jak mohlo být tak nesnesitelné...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
Probudí mě silné nutkání na záchod. Ležím na boku, schoulený do klubíčka,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Díval se na ty modré oči. Nevěděl, co si teď má myslet. Nevěděl proč, ale už si...