Ne, 21/06/2020 - 22:44
2

Prudce jsem vyskočil z postele, když se pokojem nesl nepřijmný zvuk budíku. ,,Žiši, proč? Kuva, co jsem komu udělal? Co když to vypnu a zůstanu ležet?" mluvil jsem si sám pro sebe, přesto, že už jsem stál na nohou a mířil ke dveřím, ať jsem v koupelně dříve než ségra. Není jednoduché dát se do pucu za deset minut, ale stěžovat si nemůžu, to já odsouvám vstávání na poslední chvíli. Ještě hážu vlasy do copu, zatímco se ode dveří ozývá netrpělivé klepání.
"Nemůžeš si pospíšit?" ptá se, když zůstaneme stát tváři v tvář.
"Však už jdu. Si též milá po ránu," vyšlu v odpověď a zkřívím ústa.
"Ty máš co říkat! Mám být vůbec ráda, že jsi mi odpověděl?" Pokloním se a zmizím z domu. Už tak zase jedu pozdě. Hned potom, co nasednu do auta, uklidním se zasyčením otevřené plechovky energy. Bude lépe, usměju se a v tu chvíli mi to dojde! Já mám celý den... dvanáct hodin. Paráda, co víc si přát? Trochu zvýším hlasitost na rádiu, cukr uvnitř mě se porbouzí k životu. Celou cestu si zpívám písničku od Jonas Brothers, kteří mi ve smyčce dělají doprovod. Snažím se nemyslet na nic co jsem zažíl, co mě čeká a ani na lidi, které zrovna dvakrát nemusím, přesto se budu muset chovat jako nejlepší kamarád, aby ten den utekl v co nejklidnějším duchu.
Hodil jsem blinkr vpravo, zatočil. "Kdo jsi?" vyhrkl jsem aniž by mě kdokoli slyšel, nemohl jsem si pomoc. Stál u vstupních dveří, celý v modrém s potrhaným batohem. Krátké hněde vlasy. A pak se otočil mým směrem a já malem naboural, když mě jeho očí zahlédly. Když jsem záhledl já ty jeho, ihned jsem si ho přitáhl do objetí. Byl to on, ten po kom jsem tak dlouho pátral! Já tu šaškuju v autě, zatímco on vstupuje do obchodu, aniž bych na něj měl nějaký vliv. Zhluboka dychej, říkal jsem si, když jsem i já vkročil dovnitř
"Ahoj, dobrý den," pozdravil jsem kolektiv všech spolupracovnic. Vždy jsem tu byl jediný kluk, taky proto že moje pohlaví zrovna dvakrát neholduje práci v obchodě, ale teď tu byl ješte on. Nevím, jestli jsem měl pocítit osten žárlivosti, protože se na něj dívaly všechny a přitom měl patřit jenom mě! Tak rychle jsem k němu přilnul, přesto si do dnes nemyslím, že za to mohl jenom ten úžasný vzhled lamače srdcí, cítil jsem něco jiného, něco silnějšího ihned, co jsem jej uviděl.
"Dani, ukážeš Kájovi co a jak, jo? Měl zatím jenom odpoledni, ráno ještě nic nechystal." Zasmál jsem se té náhodě a bez breptání a vlastně tak trochu uklidněn, jsem ho vzal pod svá křidla.

Nezavřel jsem ústa, hustil jsem do něj celý den. Taky jsem se ptal a byl překvapen, když řekl, že má teprve osmnáct! Že bude přísti rok maturovat a pak odjede na rok do Anglie.
"A co tam chceš dělat?"
"Číšnika. Mám tam zajištěné místo, tak doufám, že škola klapne jak má a budu moc vyrazit."
"Ty vojo, to tě obdivuju! Já nikdy nepřekročil hranice, za to mám velké plány!" Neptal se mě, nezajímal se o mě, ale přesto jsem mu nedal jinou možnost. Věděl jsem, že dolézám a jsem otravný, ale nepatřil jsem na tu úroveň, kdy člověk svým vzhledem udělá díru do světa a se svou obyčejností jsem neměl šanci. Tak jsem útočil svou osobností, ač se to zdá nemožné, je to to, co jej ke mě připoutá, aníž by si toho všiml."Já chci na kole přejet Rusko,"vyslal jsem do chvilé ticha.
"Na kole?! Však ty jsi blázen." Zasmál se. Měl jsem takovou radost z jeho smíchu a přál si ho vidět znova.
"Já vím,moc tomu snu nevěřím, ale myslím si,že by to bylo skvělé! Počkat, ty jsi mluvil o té Anglii... Tak co kdybych tě přijel navštívit?" 
"Tak klidně..." Odpověděl stručně.
"Já to myslím vážně. Pracovat bych tam nemohl, ale na dovču se za tebou stavím rád, tak mi nedavej plané naděje."
"Jako určitě bude fajn, slyšet češtinu."
"Počkat, ale jestli tam mám jet zase jenom kvůli toho, aby jsi ty slyšel češtinu, tak to tedy ne!" Zasmál jsme se, a v duchu si okusoval nehty na rukou. Snad jsem to nepřehnal!
"No to ne, samozřejmě, že ne!" 
A tak se z nás stali kamarádi. Pracovali jsme spolu potom celý týden a já celý tu dobu bojoval se vstáváním, i když jsem chtěl Káju vidět, nesnašel jsem to. Nějak jsem přetrpěl uzksotnych patnáct minut, obvinil sestru s krádaže pěný na holení a vyměnil dvě plechovky v autě. Vtah, nebo spíše přátelstv, s Kájou se vyvijelo dobře. Povídali jsme si, plánovali jsme... jo a taky pracovali. Musel jsem dřít jako kůň, šefová se zlbáznila, objednávala vody, a piva, jako... já ani nevím co! Jo jasně, poptávka a nabídka, ale proč to vždy odskáču já? Jediné za co děkuji je fyzička, kterou teď mám. 

Ucítil jsem letmý dotek na rameni, tělem projel jako elektrický náboj. Pomalu jsem se za tím vánkem otočil. Stál tam. usmíval se. "Dani, můžeš jít za šefovou."
"Tak mi drž pěsti." Šel jsem si hlásit dovolenou na práždniny a dost jsem se bál, že už mi to nedají.
"Jasně." Mrknul. Opakuji: MRKNUL! A předtím mě pohladil, dobře možná to nebylo pohlazení, ale dotkl se mě! Cítil jsem se jako malé dítě, kterému se plní všechna přání, pak to šlo samo. Byly to okamžiky, na něž jsem musel čekat i celou šichtu. Byly to chvíle, které možná ani nic neznamenaly, ale postupně se měnily v pravidelnost. Podání ruky v objetí. Povídání v práci na psaní zpráv. Jen tak nahozené témata výšlapů na hory, které se měnily v plány, jež musíme uskutečnit. Kdy si pujčil moji kapsu pro své věci, když stál tak blízko, že nás dělila jen kasa, když se naklonil až k uchu aby mi pošeptal tajemství. A když poznali naprosto všichni, že jsem v tom až po uši.

Utekly dva měsíce, na den přesně. Pamatuju si to, protože jeho tehdejší příchod mi naprosto změnil život. Nejsem zastáncem toho, měnit se kvůli někomu, ale pochopil co znamená  udělat nějaké krůčky jiným směrem pro nás oba. Měl jsem odpoledni. Nebyl to vůbec dobrý den. Bylo plno zboží, kolegyně nedorazila,a já tak musel odbíhat na kasu, k regálu a zpátky. Všichni byli na nervy, kolikrát se zvýšil hlas a nejen ten můj. Těšil jsem se až to skončí, až doma ulehnu do teplé vany a budu si stěžovat svému kamarádovi. Přesně tak- kamarádovi. Pořád jsme se nikam neposunuli. Nesl jsem to těžce, stále jsem nevěděl jestli mám u něj nějakou šanci. Netajil jsem se se svou orienací, sice jsem mu to přimo neřekl, ale doneslo se to k němu. Jenomže jak na tom byl on? To jsem netušíl. 
Strhnul jsem ze sebe ten nemožný kostým přesně v osm. Uvolnil jsme pár nitek, ale to jsem jenom slyšel, vidět to nebylo. Perfektní.Chtělo se mi hrozně spát, měl jsem hlad. Začínal jsem být nevyrlý, a kupodivu mě vedoucí pustila hned domů. Obvykle bychom museli čekat, než se spočítá kasa,všechno se povypíná a obchod se zamkne. Vyběhl jsem ven, nebudu tam ani o minutu déle. "Kájo?" zeptal jsem se překvapen."Co ty tady?"
"Čekám."
"Na co?" Ještě se ptej tak blbě, idiote, nadal jsem si. Zčervenal. Všechno okolo zimzelo. obchod tu nestál. auta okolo nejezdila, byli jsme tu jen my dva; já a on. No tak, řekni to, pobízel jsem ho, aniž bych řekl nahlas. A aniž by to byl kdokoli z nás, ozvaly se další hlasy:
"Kajo! Co tu děláš?"
"Kdo, že tu je?"
"Jdete někam s Danielem?"
"Potřebuješ mi něco?" zeptala se jako poslední vedoucí. To jsme tu jako vážně stáli tak dlouho, aniž by kdokoli z nás promluvil, či se hnuli z místá, že nás dohnal celý obchod?
Váhal s odpovědí, a tak jsem do toho vkročil: "Na mě čeká děvčata. Kochejte se a záviďtě!" Zasmáli jsme se. Odlechčilo to situaci, jenomže co teď? Opravdu jsme spolu vykročili vsříct celé noci, aniž by nás kdo odsoudil. Byly to spíš povzbuzující zprávy a to mě těšilo. Hlavně kvůli Káji. Sice to nemělo vypadat jako radne, nebo cokoli tomu podobného, ale všem nám to bylo jasné. Tak jsme šlí a já se  každým krokem přibližoval a snažil se o dotek našich dlaní, vnímal jsem jen křupaní kapenou pod podrážkami a soustředil se na klidný dech.

Chytil mě za ruku.

A já cítil jak se roplývám a mízím jako pára nad hrncem. Dech se zrychlil, Tep nekonrolovatelně vystřelil do výšin.
Nejenže jsem na tohle čekal, ale já si to z celého srdce prál. Celý život, jsem chtěl zažít tenhle okamžik nervozity, chvíli plnou očekávání, pocítit to, jak ke mě někdo dokáže něco cítit. Jak si mě zvolí. A jak se mnou bude kráčet. Ne, za mnou, aby se trápil; ne, přede mnou, abych jej stahoval, ale vedle mě, ruku v ruce, abychom si mohli pomáhat. 

Letmý dotek na bradě, natočení hlavy a něžný polibek. 

Dodatek autora: 

Každý máme nějaká očekávání, nejtajnější přání, které si z hloubi srdce přejeme. Taky ty své mám a čekám zda- li se alespoň nějaké z nich vyplní. A i když to zatím jde podle příběhu (začátku), mám jen chvíli na to, abych zjistil, jestli budeme mít konec stejný jako tento příběh. 

Hodnocení: 
4.5
Průměrné hodnocení: 4.5 (hlasů: 4)
Žánr: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 25
Do čeho jsem se to zase nechal uvrtat. Nesnáším houby. Nejím je. Nesnáším je...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
Ozve se výkřik. A další. Do toho se začne z chodby ozývat hluk. Ambriel i Xerox...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
Nathan   „Nate, mohol by si mi splniť aspoň jedno želanie?“ spýtavý...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 19
No, co by se dělo, sedím na gauči a mám v klíně část Jonyho horního těla....