So, 03/06/2017 - 00:26
14

Nemohu se hýbat. Pokusím se pohnout rukama, ale jsou pevně připoutány ke chladné kamenné zdi, které se dotýkám prsty. Na očích mám jakýsi šátek, takže ani nevím, kde vlastně jsem. V mých ústech se nachází roubík.

Ležím a jen ruce jsou odhadem půl metru od země, což mě nutí být v dosti nepohodlné pozici.

Je mi zima. Podlaha je vlhká a chladná, stejně tak i vzduch a stěna. Zřejmě jsem nahý, jelikož cítím, jak mi hrubá kamenná zem rozdírá záda a hýždě.

Kam jsem se to dostal? A jak? Na nic si nevzpomínám. Nevím ani své vlastní jméno, odkud jsem přišel, kde jsem žil, nevím nic.

Co když jsem s někým bydlel a někdo na mě doma marně čeká? Mám rodiče? A pokud ano, žiji právě s nimi? Nebo s přítelkyní, spolubydlícím, sourozencem?

Přemýšlím dlouhé minuty, možná hodiny, nebo i dny? Nemám žádný pojem o čase.

Po celé věčnosti slyším tlumený náraz. Zřejmě se otevřeli nějaké těžké dveře a někdo sem vstoupil. Slyším přibližující se kroky.

Najednou se mě kdosi dotkne a pohladí mou hruď. Ucuknu, ale spíše leknutím, než odporem. Ta osoba má hedvábné rukavičky a její doteky jsou příjemné a uklidňující.

„Dobré ráno, maličký.“

Slyším hlubší, chladný, melodický hlas. Pokusím se něco říct, ale roubík mi v tom zabrání a já jen zahučím, načež mi ze rtu steče slina. Neznámí muž jí utře a roubík mi vyndá. Rychle přemýšlím, co teď říct, ale vzhledem k nastalé situaci si nejsem jistý, s kým mluvím a co mám dělat.

„Dobrý den, pane,“ zašeptám. Zdvořilost mi v tuto chvíli přijde nejvhodnější.

„Ale, ale, máš i vychování, to jsem nečekal.“ Zní lehce výsměšně a pobaveně.

„Děkuji pane, mohu se na něco zeptat?“

„Copak by Tě zajímalo?“ Nyní jsem si jeho pobavením zcela jistý.

„Co se stalo? Kde jsem?  Kdo jsem? Kdo jste Vy?“

„Ty si na nic nevzpomínáš?“ Je dost překvapený.

„Ne, pane.“

„To by vysvětlovalo, Tvé chování.“

„Proč tu jsem?“ Zeptám se ještě po chvíli.

„Protože mi patříš.“ Nyní jeho hlas zní děsivě a varovně.

„Znamená to pro mě něco? Krom povinnosti Vás poslouchat?“ Mluvím klidně. Nepřijde mi to tak zlé, neubližuje mi přece.

„Možná.“ Teď jsem si jistý, že se zcela určitě ušklíbnul.

Opět mě pohladí po hrudi a po té i ve vlasech. Na kůži, v místech, které před chvílí hladil, nyní líbá. Trochu sebou trhnu, jak jsem polibek nečekal a začnu rychleji dýchat.

„Jsi vskutku rozkošný, můj maličký.“ Zašeptá mi do ucha a já ucítím pohlazení po vnitřní straně stehna.

„M – můj pane. P – počkejte.“ Lapám po dechu. Mužovi rty si hrají s mými bradavkami a jeho ruka se již obtočila kolem mého přirození.

Hladí mě a líbá po celém těle. Jediné místo vynechává. Mé rty.

Právě mě líbá na krku a jednou rukou hladí mou paži, druhá ruka se opět zabývá mým přirozením. Najednou ucítím v oněch partiích škubání a já vyvrcholím.

Chvěji se a mám trochu strach, že bude pán rozčílený, že jsem ho ušpinil. On mě však jen pohladí po tváři.

„Omluvám se.“ Zašeptám pro jistotu.

„Neomlouvej se.“ Doslova cítím jeho pobavený úsměv. „Zase se brzy uvidíme.“ Políbí mě naposledy na krk a bez dalšího slova odejde.

Chvíli po návštěvě se mi podaří usnout.

Probuzení není příjemné. Na mé tělo dopadne množství ledové vody. Instinktivně se schoulím do klubíčka a přitáhnu ke zdi.

Nemohu ani vykřiknout, neboť mi v mé duševní nepřítomnosti opět někdo nasadil roubík.

Slyším pobavené hlasy.  Po chvíli ucítím další várku vody. Po chvíli další a další.

Pláču a chvěji se zimou. Je to rozkaz Pána? Ale proč mi najednou ubližuje?

Ledové útoky konečně ustanou a já opět osamím, bohužel ne na dlouho. Netrvá dlouho a já opět slyším někoho vcházet. Čekám další vodu, ale místo toho se dočkám štiplavé rány do zad. Bičování? Proč?

Rány přicházejí jedna za druhou a díky vodě na mém těle bolí dvakrát tolik. Nehty zarývám do zdi, až praskají. V duchu volám o pomoc, ale vím, že se žádné nedočkám.

Bič se zastavil. Teď opravdu nevím, jestli mám být rád, nebo se bát.

Trýznitel ke mně přijde a klekne si za mě. Pohladí mě po rozervaných zádech až k hýždím. Klepu se stále víc. Bolestí, zimou, strachem a pláčem.

Ucítím tlak na svůj řitní otvor. Tohle už nezvládnu. Zprudka se otočím a nepřítele odstrčím a shodím. Po obranné akci se snažím stáhnout co nejdál od té osoby.

„Ty bastarde.“ Zamumlá muž. Má hlas hrubší než ruce. „Tak ty budeš odporovat?!“ Zakřičí na mě. „Ještě uvidíme!“ Poodejde a mě je jasné, že se vrátil k biči. Zanedlouho cítím další rány, tvrdší a bolestivější, než ty předchozí.

Když se dost vyřádí, rozčíleně odchází.

Týrání přichází každý den, možná několikrát za den i za noc. Nevím za co, nevím, jestli je to na Pánův rozkaz a stále si na nic nevzpomínám.

Občas mi přijde někdo dát jídlo a napít, ale toho se moc často nedočkám.

Jednou mě vzbudí bouchnutí zavírajících dveří, ale nevěnuji tomu valnou pozornost. Před zhruba půl hodinou skončilo mučení a „koupel“ a jsem vysílený. Ale když ucítím na svém těle dotyk, vymrštím se do sedu a přitisknu se ke zdi.

„Ahoj maličký.“ Pán? Vrhnu se mu do náruče, jak jen mi to pouta dovolí, a rozpláču se. Cítím, jak lehce ztuhnul. „Ale no tak neplač.“ Sundá mi roubík.

„Proč Můj pane? Proč?“ Vzlykám. „Co jsem udělal?“ Hroutím se do klubíčka.

„Ty si pořád na nic nepamatuješ?“ Má překvapený hlas. Zakroutím zprudka hlavou.

Muž mě obejme kolem pasu a začne mi líbat krk. Opatrně mě položí na záda. Syknu bolestí, ale neprotestuji.

Můj pán se mi vklene mezi nohy a já chápu, co chce. Nebudu se bránit. Jemu ne. Ale nikomu jinému patřit nehodlám.

„Tobě to nevadí?“ Zeptá se, načež mě políbí na ucho.

„Ne, když jste to Vy, můj pane.“ Má odpověď jej citelně překvapí. „Ale odmítám se podvolit komukoliv jinému.“

Možná je to jen můj dojem, ale myslím, že ho má slova potěšila.

Hladí mě a líbá, jako vždy se však vyhýbá ústům. Cítím jeho ruku mezi svými hýžděmi, jak se pomalu prodírá dovnitř. Trochu to bolí, ale zažil jsem horší věci. Jak pohybuje prstem, bolí to čím dál tím méně, přidá další prst a po chvíli se uvnitř mého těla dotkne velmi citlivého místa. Prohnu se v zádech.

Prsty opustily mé tělo, aby byly takřka okamžitě nahrazeny pánovým přirozením. Prudce a surově do mě vstoupil a já ve snaze nekřičet si prokousl dolní ret.

Chová se celkem hrubě. Ale, proč mi to nevadí? Proč své tělo prohýbám proti němu a chci ho co nejvíce potěšit?

Zřejmě jsem upadl do bezvědomí. Nikdo tu už není a já si nepamatuju, kdy Pán odešel. Snad jsem ho nerozčílil.

Jsem unavený a je mi zle. A je tu hned několik zvláštních věcí, které mě lehce zneklidňují. Za prvé, nedali mi zpátky roubík. Za druhé, není mi zima, což by myslím měla. Za třetí, necítím bolest, což bych taky měl.

Usnu, a když se po bůh ví, jaké době vzbudím, akorát slyším zase někoho přijít. Ve chvíli do mě kdosi kopne a já se začnu dusit. Už ani nepřemýšlím, proč mě bijí, zřejmě důvod neexistuje.

Kryji si hlavu, ale jinak se nebráním. Mám pocit, že všechny mé síly zmizely.

Den plyne za dnem a mých sil ubývá s každou tyranií. Už nejsem schopen jíst, pít, ani se bránit.

Konečně opět přichází můj pán. Poznávám jeho kroky. Chci mu popřát dobrý den, usmát se na něj, cokoliv. Ale nejsem schopen se ani pohnout. I dýchat mi působí problém a neskutečnou bolest.

„Ahoj maličký.“ Pozdraví mě a přistoupí. Poklekne vedle mě a dá mi ruku na čelo, zřejmě jej znepokojuje, že nereaguji. Vyběhne z mé cely. Asi jsem ho rozčílil.

Cítím, jak opět ztrácím vědomí.

Pomalu se probouzím a zjišťuji, že na očích už nemám šátek. Jsem v krásném a honosném pokoji a ve stejně krásné posteli s nebesy.

Zaslechnu Pánovi kroky. Otočím hlavu a spatřím nádherného muže s černými, hedvábnými vlasy, žlutýma očima a dokonalým tělem.

„Můj pane.“ Zachroptím, ale i tato dvě slova mi stále působí bolest.

„Dobré ráno, můj maličký.“ Přistoupí ke mně, posadí se na okraj postele a pohladí mne po vlasech. „Jak se cítíš?“

„Slabí.“ Vydechnu. „Odpusťte mi, prosím.“ Šeptám a z očí mi tečou slzy.

„Za co se omlouváš tentokrát?“

„Zklamal jsem Vás.“

„Proč bys mě měl zklamat?“

„Nevydržel jsem. Už několikrát jsem ve vaší přítomnosti ztratil vědo-“ Rozkašlu se. Pán rychle vstane a podá mi sklenku s vodou. Následně mi sám pomůže i napít se. „Děkuji, můj pane.“

„Nemáš za co. Víš, co Ti bylo?“

„Byl jsem slabý můj pane a pochopím, když za to budu potrestán.“

„Měl jsi otravu krve a velmi vysoké horečky. Také jsi byl silně podchlazený. Mám dojem, že to strážní dost přehnali.“

„Vy jste jim to nerozkázal?“

„Věř, že kdybych si já přál Tvé utrpení, tak se ho budu přinejmenším účastnit, pokud bych jej sám nezpůsoboval.“

„Takže, Vy jste mi nechtěl ublížit?“ Usměji se a do očí se mi znovu vkradou slzy.

„Ne přímo. Řekl jsem jim, že se můžou trochu pobavit, ale ne, že Tě mají zabít. Příště musím zřejmě blíže definovat. Jedinou bolest, kterou jsem Ti způsoboval, byla ta, kterou jsem Ti způsoboval já osobně.“

S vypětím všech sil se posadím, a ač vím, že je to nevhodné, svého pána obejmu a přitisknu se k jeho hrudi. Mé počínání jej viditelně zarazí.

„Jedinou bolest, kterou chci navěky cítit je ta způsobená vámi, můj pane.“ Zdvihnu k němu oči a vidím, že se potěšeně usmívá. „Mohu se Vás jen na něco zeptat, můj pane?“

„Ano?“

„Kdo jsem, nebo jsem aspoň byl? A jak jsem se dostal k Vám?“

„Prodala Tě Tvá rodina.“

To jsem nečekal. Ztuhnu a nevím, co si o tom mám myslet.

„Proč?“ Pípnu jenom.

„Protože ses zamiloval do snoubence své sestry.“

„Jak jsem se jmenoval?“  Mám sklopenou tvář. Jsem smutný. Měl jsem tedy rodinu. Otce, matku a sestru. A zavrhli mě, prodali jako špatnou věc. Začínám se třást a snažím se skrýt slzy.

„Lukas. Neplač, můj maličký, oni si to nezaslouží, abys pro ně plakal.“

„Nechci jméno, které mi dala rodina, která se mě zřekla.“ Vzlyknu a opět vzhlédnu. „Už nemám rodinu, a tudíž nechci ani jméno od nich. Nyní jsem Váš a s Vámi chci zůstat. Pokud už mě jednoho dne nebudete chtít, prosím, zabte mě. Bez Vás já už více žít nechci.“ Prohlásím pevně.

Můj krásný pán mě pohladí po tváři a políbí na čelo.

„Já Tě neopustím, Theodore. Líbí se Ti to jméno?“

„Bude se mi líbit jakékoliv, které mi dáte Vy, můj pane.“

„Od teď už Ti nikdy neublíží nikdo, krom mě. Budeš jen můj, a kdo se Tě dotkne, ten za to zaplatí životem.“ Pohladí mě po vlasech a opatrně mě opět uloží. „Ještě si odpočiň, ať nabereš síly.“

Kývnu a během chvíle se propadnu do říše snů.

Opět se probouzím a zjišťuji, že je zřejmě večer.

„Dobrý večer, maličký.“

„Dobrý večer, můj pane.“ Šťastně se na muže usměji.

„Jak se dnes cítíš?“ Mnohem lépe, můj pane. „Jak dlouho jsem spal?“

„Dva dny.“

Překvapeně zamrkám. To jsem nečekal. Pomalu se posadím a zjišťuji, že už mi pohyb nedělá takové problémy.

„Něco pro Tebe mám, můj malý Theodore.“ Sáhne do zásuvky nočního stolku a vytáhne krásný černo-modrý obojek. Toužebně na onu věc hledím a nastavím pánovi svůj krk.

Když chladný obojek obejme můj krk, jsem svalen zpět do peřin. Pán vytáhne pouta a ušklíbne se. Já dám ruce k pelesti postele a nechám se poslušně spoutat.

Můj pán vezme ze stěny jezdecký bičík. Klekne si ke mně a začne mě líbat na hruď, břicho a boky. Po chvíli mě švihne přes břicho bičíkem. Syknu, ale líbí se mi to. Září mu oči vzrušením a myslím, že já na tom nejsem jinak.

Rozepne si kalhoty, zdvihne mě za boky a ještě než do mě pronikne, na mě upře pohled. Já jen napjatě čekám a očima ho prosím, aby to udělal. On se však skloní a začni mi rty drtit a sát bradavky, při čemž mě občas šlehne do boku, nebo do hýždě. Vzdychám a prosím o víc.

Konečně vyslyší mé prosby a na jeden příraz, bez přípravy a bez ohledů do mě vstoupí. Vykřiknu, ale během chvíle začnu slastně vzdychat a vzpínat své boky proti svému pánovi.

Další šlehnutí, tentokrát tam zůstává krvavá stopa. Pán jí olízne. Následuje spoustu dalších ran, kousnutí, polibků i pohlazení. Oba vyvrcholíme a můj pán se jen tak tak zapře rukou u mé hlavy, aby se na mě nesvalil.

Chvíli se na mě dívá a najednou se skloní a políbí mě tam, kam ještě nikdy před tím, na rty.

„Na rty líbám jen ty, které miluji.“ Zašeptá mi do ucha. Když ucítím, že mi uvolnil ruce, obejmu ho kolem krku a přitáhnu se k němu blíže.

Už navždy zůstanu v jeho náručí, navždy. Miluji jeho doteky, jeho rány i jeho chladný hlas. Miluji ho celého a už nikdy nechci patřit nikomu jinému.

Hodnocení: 
4.465115
Průměrné hodnocení: 4.5 (hlasů: 43)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 11
‚Makoto?‘ pomyslel si Hiroki, pozorujíc svého manžela, jak běsní....
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 13
„Dneska se k nám přidá nový hráč.. doufejme, že bude na rozdíl vás umět hrát.“...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
Nevedel som čo som mal robiť. Jeho pohľad ma hypnotizoval. Nemohol som sa...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Ráno som sa obliekol a vypadol z bytu skôr, než mal Tomáš vôbec šancu sa...