Čt, 23/07/2015 - 18:26
6

Celé tři další roky jsem o přítele nezavadil. Popravdě jsem ho ani nehledal. Přeci jen v tomhle okresu najít stejnou menšinu bylo stále poměrně těžké a za druhé, jsem se chtěl soustředit jen na školu a na své koníčky, kterými byly motokáry. Dostal jsem se k nim náhodou přes jednoho kámoše ze stavebky, který hledal dalšího řidiče. A jelikož jsem měl strašně rád adrenalin a byl pro každou špatnost, zkusil jsem to. I když mamka byla proti a považovala to za nebezpečné, otec jako strojní inženýr byl nadšen a hned začal plánovat postavení motokáry. A tak nějak se mi to zalíbilo, že jsem u motokár zůstal. Jeden podnikatel postavil v zimním středisku vedle bobové dráhy i dráhu pro motokáry a oslovil nás amatéry, kteří dosud jezdili ve staré pískovně. A tak jsme tam přes léto často pořádali závody, nebo bavili turisty, či je učili jezdit a vozili je. Dokonce k nám přibili i dvě terénní bugíny, se kterými se daly provádět fakt super kousky. A také čtyři čtyřkolky na vyjížďky do terénu. Takže z toho za dva roky bylo takové mini středisko adrenalinové jízdy.

Když jsem byl v posledním ročníku, začal jsem si uvědomovat, že něco mi přeci jen chybí. Nejvíc to na mě dolehlo před maturiťákem. Samozřejmě jsem neměl s kým na něj jít. Mnoho kamarádů už mělo stálou přítelkyni. Tenkrát už většina mých spolužáků věděla i o mé orientaci. Někteří to sami uhádli, nebo si to domysleli, kamarádům jsem to sám řekl. A musím uznat, že většina to vzala překvapivě dobře. Byli asi jen dva kluci, kteří se mi pak trochu vyhýbali a už se mnou nekomunikovali jako dřív, ale já to vcelku chápal a neměl jim to za zlé. Vnitřně jsem s tím byl plně smířený. Jen rodičům jsem to zatím neměl odvahu sdělit. I když to byli moderní rodičové, přesto jsem… je nějak nechtěl zklamat. Byl jsem jedináček a asi se ode mě čekalo pokračování rodu.

Měl jsem čerstvých dvacet a byl jsem sám jako kůl v plotě.
Tenkrát jsem dostal čerstvě po škole práci v jedné hospůdce. Vydržel jsem tam jako číšník jen pár měsíců, pak mi bylo jasné, že to není nic pro mě. Představoval jsem si to… no trochu jinak.
Jo, tenkrát jsem zjistil, jak naivní představy jsem o své budoucí práci měl. Zkoušel jsem to i v rekreačním centru na Rejvízu u Mechových jezírek a tam se mi líbilo. Práce to byla tvrdá, asi tak jako můj rozkrok, když jsem zahlédl našeho mladého šéfa. Kurňa, jsem se hned posadil na zadek. Bylo mu sotva třicet a byl to… no frajer prostě. Vždy jsem byl na tyhle snědší typy svalnatých chlapů. A on se zdál, že dost posiluje. Po boku mu věčně běhalo štěně černého labradora, které taky tu svou tlamu strčilo všude i do myčky na nádobí a bavilo tím všechny zaměstnance. Stačilo zahlédnout proletět černého psa a už jsme věděli. Šéf jde.
Láďa… ano, můj osudovej chlap, jak se říká.

Hned ze začátku jsme si padli do oka a jako jedinému mi z kolektivu rychle začal tykat. K ostatním udržoval sice přátelsko-šéfovský vtah, ale odsuď potuď. Po šichtě mě sem tam pozval na pivko a já nedokázal odmítnout jeho přítomnost. Za dva týdny jsem jeho kouzlu podlehl. Jelikož byl původně z Ostravy, moc to tady v Jeseníkách neznal. Usídlil se nahoře nad kuchyní, kde byl takový větší pokoj, něco jako apartmán a zneužil ho pro vlastní bydlení. Takže byl v kuchyni poté pečený vařený. Láďa byl velký požitkář. Miloval dobré jídlo, dobré víno. Nebyl nějak extrémně při penězích (čtěte nebyl milionář), ale úspěšný podnikatel, co si mohl pár neřestí dovolit. Obdivoval jsem jeho klidnou ležérnost. Neviděl jsem ho v životě vytočeného nebo rozčileného. Vsadím se, že i kdyby restaurace lehla popelem, v klidu by pokrčil rameny a zapálil si cigaretu. Jediný jeho zlozvyk, který jsem nesnášel. Ze začátku mě to ani nenapadlo, náš vztah byl pracovní a mimo práci jsme se nikterak nestýkali. Až po měsíci jsem se nějak u pivka rozbásnil o motokárách a jeho to zaujalo. A tak jsem ho přátelsky pozval, aby nás někdy navštívil. Nebral jsem to nějak závazně, ale on přesto hned další sobotu dojel v tom svém nádherném KIA autíčku, které bych rád i leštil a umýval. Suvereně si to hrnul ke mně, a jelikož jsme byli zrovna v bratrském rozhovoru s kamarádem a kolegou Kájou, tak mě prudce objal kolem ramen, aby na sebe upoutal pozornost. Bylo to tak naprosto nečekané, že jsem zrudnul a dokonce na chvíli ztratil schopnost vyjadřovat se souvislými větami. Smál se tomu a dobíral si mě. Prý cudná pana…

Ten den jsem ho poznal i jako muže, ne jen jako šéfa. Zjistil jsem, že má také rád adrenalin, dokonce mi vyprávěl, jak si na dovolené skočil padákem a létal na paraglaidu. Jak já ho zasněně poslouchal a létal aspoň v myšlenkách s ním. Ale musel jsem si dávat pozor a nepředstavovat si ho v jiných polohách, třeba v posteli. To by i cudná pana zbledla závistí, kdyby viděla jak klopím oči a proklínám se. Ony tři roky bez sexu byly už znát. Ostatní kluci z týmu si ho vcelku oblíbili. Měl hroznou vlastnost, kterou jsem některé chvíle i nesnášel. Uměl se snadno bavit s každým a každého si spřátelit, když chtěl. Ten večer jsme se všichni dobře bavili. Ale já zapomněl na vlak i autobus, takže mi poslední spoj ujel před nosem. Vztekle jsem klel a přemýšlel jak se dostanu domů. Leda že bych zavolal tátovi… ne, to ne, byl by naštvaný. Mohl bych přespat v chajdě na kopci, kde bylo nářadí a náhradní díly, tak jako klubovna. Ale večer tady nahoře dost fičelo a byla zima, já navíc neměl ani bundu ani deku.
„Nechceš svést? Jedu zrovna kolem.“
Překvapila mě Láďova nabídka, jelikož jsem věděl, že lže. Kolem rozhodně nejel.
„No… zdržel jsem tě tu tak nečestně, že je to mou povinností. Navíc máš zítra noční a chci, aby ses dostavil.“
„No, pokud na tom trváš. Neboj se… už jsem slíbil, že to za Marušku vezmu, ne?“
Ano. Dokázal mě dokonale oklamat řečmi o práci. Nikdy bych ani v nejlepším snu nepředpokládal, že mu jde o víc. Nikdy neprojevil ani nejmenší zájem, nebo já byl slepý?
Cestou autem už nebyl na silnicích žádný provoz. Tma i zvuk motoru mě příjemně uspávaly.
„Míšo? Můžu mít jednu osobní otázku? Samozřejmě nemusíš odpovídat, pokud ti to bude nepříjemné.“
„Jo, klidně.“
Čekal jsem, jestli se zeptá na mou přítelkyni nebo rodinu či takové hloupé věci. Nikdy o mé soukromí nejevil přehnaný zájem. Až do toho večera.
„Ty jsi na kluky?“
Třísknul jsem se hlavou o sklo jak to ve mně hrklo. Nechápal jsem jak na to přišel. Copak jsem tak jasnej? Ne, nikdy jsem nevypadal jako typický homosexuál z těch trapných filmů. Já byl normální!
„Já… no… proč se ptáš? Teda… jak tě to napadlo, prosím tě?“
Moje koktání tomu asi moc nepomohlo. Takže jsem raději zmlknul. Jen se tomu pobaveně smál a já měl chuť si vystoupit za jízdy.
„Já ani nevím. To jak na mě divně koukáš a taky vysíláš podivné zmatené signály… prostě mě to napadlo.“
Znělo to věrohodně? Jo, tvářil se tak. Přitom už tenkrát lhal jako když tiskne. Druhá číšnice Maruška mu to totiž vykecala, což jsem zjistil až o mnoho měsíců později.

Nevěděl jsem jak odpovědět. Když to potvrdím, mohl by se z něj vyklubat homofob a vyhodit mě. Při tom počtu pracovních míst v okrese, by to fakt nebylo dobrý. Nebo by mě mohl kvůli orientaci v práci šikanovat, i to jsem si uměl představit. Ale lhát mu… nevím, nějak jsem neměl odvahu. Láďa vždy budil respekt a tím si zajišťoval, že lidé udělali, co chtěl.
„Ano, jsem gay. Je v tom nějaký problém? A žádné signály nevysílám.“
Stál jsem si i já za svou lží. Bylo pro mě čím dál těžší ty signály nevysílat a ovládat se.
Pamatuju si i tu chvíli, kdy se naše pohledy střetly. I když jen na krátký okamžik. Bylo to sice před pěti lety, ale přesto ještě dodnes dokážu cítit to mrazení v zádech, které se mě tenkrát zmocnilo. Na mou otázku neodpověděl. A já měl tušit, že to mělo nějaký důvod.

Pár dní byl klid, ticho po pěšině. I když jsem ho potkal, nikdy se nevyjádřil k mému přiznání, ani to nějak nepitval. Bylo to zvláštní, byl jsem z toho nervózní. Ale tu noc, tu osudnou noc jsem zůstal v restauraci poslední a počítal tržbu. Jindy jsem vždy zaznamenal jeho příchod díky Budymu, který se vyřítil ze schodů. Tu noc však psisko s sebou záměrně nevzal. Byl jsem tak zaujat čísly, abych neudělal botu, že jsem ho nepostřehl, ani když mi stál za zády.
„Dej pracky nahoru a peníze na stůl“.
Kdybyste viděli jak jsem se leknul. Sprostě jsem mu fakt vynadal, že si z nebohých zaměstnanců dělá takhle po půlnoci prdel. Dokonce jsem mu jednu ubalil, jen tak bratrsky do hrudi. Velká chyba. To, proč jsem tak obdivoval jeho postavu… nebyly jen návštěvy posilovny, ale také jeho láska k bojovým sportům, zvlášť ke kikboxu. Ruku mi chytil a zkroutil mi ji za zády. Překvapeně jsem vyhekl. Když mě namačkal rozkrokem na hranu stolu , zasyčel jsem a zeptal se co blbne.
„Moc si koleduješ, Miško. Potřebuješ trochu zkrotit.“
Ano, jeho nezměrná vášeň vše divoké kolem sebe krotit. A chtěl to aplikovat i na mně. Cítil jsem, jak se na mě mačká a v téhle pozici mi to fakt nebylo příjemné. Navíc mi nikdy dřív neříkal zdrobnělinou mého jména.
„O co ti jde k čertu?“
„Řekni, vzrušuju tě? Chceš abych tě ojel?“
„Ty seš ožralej nebo co?“
„Odpověz!“
Jeho hlas zněl tvrdě a příkře. Celý jsem se rozklepal strachy i tím potlačovaným vzrušením. Přesto jsem rázně odmítl. Vážně jsem předpokládal, že je opilý. Když jsem ucítil jeho ruku na svém pozadí, tak se mě zmocnil strach… no počkat, vždyť Láďa pije málokdy a to si dá sotva dvě piva.
A doprdele…
Jo, až tehdy mi došlo, jak jsem se v něm šeredně mýlil. Jak budil tak perfektní dojem heteráka, až mě naprosto zmátl. Mou ruku pustil, bál jsem se, že mi ji zlomí, věřím, že by to dokázal docela snadno. Ale otočil mě čelem k sobě a hrubě zabral moje rty. Neměl jsem šanci nijak reagovat nebo odporovat. A on nepřestal. Prostě si bral, co chtěl, takový on už byl. Po chvíli jsem se na to vykašlal, ať klidně přijdu o práci… ale do polibku jsem se přidal.
Do té doby jsem se považoval za celkem zaučeného. Ale jen jeho polibek byl pro mě dosud asi nejerotičtější zážitek. Možná že mi tolik imponovala jeho síla, jeho způsob tvrdého jednání. Jeho osoba celkově. Kdo ví. Možná jsem jen toužil po troše divoké rozkoše a … lásky.
A tak začal náš pořádně bouřlivý vztah. Tím polibkem.
Toho večera se nic víc, kromě mírného osahávání, nestalo. Slíbil mi, že si to schová na jindy a nechal mě tam stát, nechápavě pomrkávat a otírat si rty.

4.87097
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 62)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 17
Zdravím, volám sa Mike a práve bežím do práce. Dnes je jeden z tých...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
Zbyněk se otočí v loži čelem ke zdi. Stočí se do klubíčka a sklopí oči, ve...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Díval se na ty modré oči. Nevěděl, co si teď má myslet. Nevěděl proč, ale už si...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 15
Díval som sa na Kristiána ako tam na tej stolične spí, možno len driemal neviem...