So, 22/08/2015 - 16:59
5

Co víc říct o Pavlovi? Byl fajn, milej, hodnej, ale neměli jsme toho tolik společného. Sport bylo pro něj cizí slovo či nadávka. Nepřekecal jsem ho ani na horskou turistiku a výšlap na Praděd o volnu. Byl pilný a neúnavný. I ve volnu fungoval jako vývařovna ve velkém. Buďto zkoušel, co můj žaludek ještě snese (fakt jsem za dobu s ním přibral skoro deset kilo) nebo častěji vyvařoval tomu houfu sourozenců. Bylo jich doma myslím osm. I když jsem nikdy neměl odvahu je všechny spočítat a nikdy jsem je všechny ani neviděl pohromadě. Od začátku jsem byl smířený s tím, že tenhle vztah se obejde bez intimností a sexu. Možná jsem měl ze začátku naději, že si bude milování chtít také vyzkoušet, ale zdálo se, že neměl potřebu.
Byl to trochu problém. Mé tělo, které Láďa navykl na velký přísun laskání a sexu, se odmítalo smířit se samopomocí. Někdy to se mnou bylo vážně k nevydržení. Byl jsem hyperaktivní a občas i pěkně nepříjemný. Ale Pavel snášel všechny mé vrtochy a nálady s úsměvem a klidným postojem. Obdivoval jsem ho.

Nastala zima a pizzerie se pomalu prázdnila. Hosté chodili čím dál méně. Možná to bylo i tím, že ve městě otevřeli podobný podnik a ti ceny srazili hodně nízko. Takže jsme brzy i my zaměstnanci pociťovali neblahé tušení. Naše pizzerie nebyla konkurence schopná. A nastalo to nevyhnutelné, co nikdo z nás nechtěl zažít. Šéfová si nás svolala do kanclu a oznámila nám tu super novinku, že si máme začít hledat novou práci, jelikož bude pizzerie do měsíce kaput. Jasně nám na rovinu vysvětlila situaci. Prostě nebyla schopná to utáhnout sama. Manžel se na ní vybodl a nechal ji v dluzích. Dokonce nám slíbila i odstupné v nějaké minimální výši. A tak jsme na konci měsíce byli na dlažbě.
Nebyl jsem ten typ, co by to extrémně řešil. I když jsem věděl, jak je to s prací v tomhle okrese, byl jsem věčnej optimista. Já už si něco seženu... určitě.
Po dvou měsících bez jediné koruny jsem hořce zaplakal, jak jsem se zmýlil. Museli mě podporovat rodiče, což mě vcelku štvalo, ale moje problémy byly nic proti těm Pavlovým. Sám musel živit celou rodinu. Matka byla na nemocenské s páteří a tak on zajišťoval jediný příjem. A bylo jasné, že dva měsíce bez peněz nevydrží. Snažil jsem se mu nabízet půjčky, ale hrdě odmítal s tím svým: "Chlap se musí umět postarat o rodinu, jinak to není chlap."
Práce hold nebyla. Pracovnice úřadu práce po mně jela jak husa po flusu, ale že by mi sehnala aspoň brigádu, to ne.
A tak se stalo, že Pavlova trpělivost došla svých mezí a zhroutil se. Tím tlakem, který na něj vytvářela rodina, i který si dělal sám. Skoro týden strávil v posteli, ani mi nezvedal telefon. Pak prostě jen tak najednou bez ohlášení zazvonil u našich dveří s vysmátým ksichtem. Hned ve dveřích mě objal a málem přelomil vejpůl. Přišel mi oznámit tu skvělou zprávu. Díky starému kamarádovi ze školy se mu povedlo najít si práci až v Olomouci v jedné restauraci. Byl nadšený, zářil. A já jen na sucho polknul. Ne, nemohl jsem mu kazit tu radost svým sobeckým jednáním. Ale tak, když už jsme spolu chodili, mohl se se mnou aspoň poradit a říct mi to dřív než si sbalil kufr. Šokovaně jsem na něj hleděl a vykoktal něco o tom jak mu to přeju a že je to úžasné. Ale byla to lež.
Ani nevím proč jsem si připadal tak ublíženě. Proč jsem nemohl mít radost s ním. Vždyť přece si vydělá pěkné peníze... ale bude v Olomouci. Odjel za tři dny, když si tam zařídil ubytování. Byl jsem ho doprovodit na vlak, ale... cítil jsem jen chlad. Nebylo to jako by odjížděl někdo, koho miluju, jen... spíš jako dobrý kamarád. Objal jsem ho a popřál mu šťastný život. On ho popřál mně, usmál se a jen tak beze slova nastoupil. Čekal jsem aspoň něco, nějaké rozloučení... sliby, že se budeme občas vídat, že zavolá... ale ne. Myslím, že jsem byl prostě ze hry. Tenkrát na tom nástupišti jsem ho viděl naposledy.

Po několika měsících jsem potkal jeho matku u doktora. Chlubila se jak má její syn úspěch a jak se mu skvěle daří. Prý si našel i strašně milou přítelkyni, kterou si brzy vykrmí k obrazu svému. A žili šťastně až do smrti. Takový byl konec příběhu.
I mně se začalo do roka a do dne dařit. Pracák mi zamluvil kurz. Ze začátku jsem z toho měl strach, protože to bylo úplně něco jiného, jiný obor než ve kterém jsem se dosud pohyboval. Žádné pohostinství. Nejlákavější se mi zdál kurz masérství. Prý to bylo dost žádané. Tak jsem si řekl - no proč ne. Kolik umíš řemesel, tolikrát jsi člověkem. A tak jsem nastoupil na kurz u jedné masérky, která pracovala jako soukromnice. Ze začátku mi to moc nešlo. Ale jakmile jsem se naučil základní hmaty a přesně to, co mám promasírovávat a jak, začalo mě to fakt bavit. 
Zuzana byla fajn ženská a dobře jsme si rozuměli. Prohlašovala o mně jak jsem nadějný. Kurz jsem dělal šest měsíců, abych se v tom zapracoval a věděl co a jak. Objevil jsem spoustu nových věcí. A po tom půl roce jsem obdržel diplom a mohl jsem začít pracovat na vlastní pěst. Na soukromou praxi jsem si netroufal a ani jsem neměl kde. Zuzana mě sice zvala ať zůstanu, že se klientela zvýší a přikoupí další lůžka, ale já odmítl. Tenkrát už jsem totiž pokukoval po jiném zaměstnavateli.
Paní Kramová, velká přítelkyně matky a otce, byla jako moje babička. Bydlela jen o vchod dál a často pro nás pekla o víkendu buchty či koláčky. A já byl u ní už jako malý pečený vařený. Když mi rodiče ubližovali, když jsem dostal špatnou známku, šel jsem za ní. Povískala mě ve vlasech, strčila do rukou nějakou starou knihu z knihovny a řekla - čti, bude se ti to v životě hodit.
A tak jsem jí i celé hodiny předčítal romány a dobrodružné příběhy a vždy se přenesl do světa fantazie. Všechna tíha ze mě spadla a byl jsem vyléčen.
Právě paní Kramová věděla o mém kurzu a nabídla mi zajímavou nabídku. Pracovala už deset let v lázních Priessnitz jako pokojská. A tak věděla o všem, co se na celých lázních šustne. Měla své tamtamy všude. To víte, pokojské klevetily neustále a tak bylo vždy o pomluvy postaráno. Tak se také dozvěděla, že lázně hledají nové pracovníky a zvláště maséry a podobný zdravotní personál.
A i když jsem měl jen půl roku praxe, tak se paní Kramová za mě přimluvila Bůh ví u koho a jeden víkend na jaře mi oznámila, že jsem v pondělí očekáván na pohovoru a zkoušce.
A tak jsem do své práce skočil rovnýma nohama. Beze strachu a s tím, že mě nikdo neukousne, jsem ze sebe vydal všechno. A oni mě přijali. Masérna číslo 1 se stala mým novým působištěm. A já byl na sebe hrdý. Přeci jen říct: "Já pracuju v lázních," už znělo trochu nóbl.
Ale věřte mi, žádný med to nebyl.

Zůstal jsem však celé tři roky. Dokonce jsem minulý podzim oslavil v masérně s kolegyněmi a kolegy své 25. narozeniny. Byla to super oslava. Vlastně jsem si většinu kolektivu oblíbil a oni mě. I když s některými se prostě vyjít nedalo, snažil jsem vždy měřit stejným metrem. Plat byl také ucházející a já si s ním vystačil, protože jsem i nadále dělal křena doma. Nechystal jsem se zatím odstěhovat. Nelákalo mě někde bydlet sám. Měl jsem rád společnost a zahřátou postel. Rodičům to nevadilo, dokud jsem přispíval do rodinného rozpočtu. Vzájemná prospěšná úmluva.
Zdomácněl jsem tady v lázních a stal jsem se další známou tváří.
A tady jsem potkal toho malého hňupa.

Marcelko nastoupil dva roky po mně. Hned jak jsem ho viděl vcházet a prohlížet si prostory, byl mi jasnej. Nemyslel jsem si, že by někdo takový v okrese žil, ale prý se sem přestěhoval z Prahy, protože zdědil byt po babičce. Jeho způsob oblékání, jeho vyjadřování i pohyby... Bože jestli tohle nebyla ta největší buzna, co jsem kdy viděl, tak fakt nevím. Všem to ochotně stavěl na odiv a já jen šokovaně čuměl. Samozřejmě se Marcelko s těmi svými silnými prstíky také přišel ucházet o místo maséra. Nevím, koho všechno znal a koho ojel, aby tu práci tak snadno získal. Byl prostě děsivý. Nagelované světlé vlásky a v nich posazené sluneční brýle... no jo pan Casanova.
Snažil jsem se dělat, že nejsem, že neexistuju a nechci ho poznat. Tenkrát už ale bohužel všichni věděli o mé orientaci a tak se rozhodly kolegyně ze sesterny, že by to byla asi prdel, dát nás s Marcelkem dohromady.
Jeho slovenský přízvuk i míchání jak Slovenštiny tak Češtiny bylo nesmírně sexy. A já si uvědomil, že na takové věci bych myslet neměl, když mu zrovna podávám ruku.
Ale řekl bych, že to, jak se náš vztah bude dál vyvíjet, bylo už ten první den všem jasné. Jo… byl hezkej nepopírám, sice jsem tyhle "šampónky" neměl rád, ale u něj jsem si nemohl pomoct.
Asi už jsem byl hodně zoufalej. Možná bych se udržel, věřím tomu, kdyby ta mrcha neukojená se mnou neflirtoval neustále, kdykoliv měl šanci. Uvádělo mě to do rozpaků. Ještě nikdo mě nikdy tak okatě nebalil a nedělal mi návrhy. Nevěděl jsem, jak přesně mám reagovat.
A tak, protože tu byl Marcelko tenkrát novej, nafasoval jsem ho jako studentíka a musel ho zaučovat. Ukazovat mu, jak to tu v lázních chodí. Masírovat uměl dokonale, nepopírám, jednou mi dokonce nabídl soukromou masáž. Byl jsem rozlámaný a přeležel jsem si krk. A tak jsem svolil. Jo, to byla sakra chyba. Krk bylo to poslední co mi namasíroval. Začal hnedle od pozadí, prý že se musí od spodu. Málem jsem mu jednu fakt ubalil za takové nesmysly. Ale jelikož to bylo příjemné nebránil jsem se.

A tak to celé začalo. Ta podivná cesta s Marcelkem. Nebyl to špatný kluk jen... trochu povrchní a levný. Nedokázal jsem si s ním představit vztah, ale sex ano. A tak se to stalo. Pozval mě na oslavu svého přijetí, bylo to asi týden po jeho nástupu. Byl jsem jediný pozvaný, ale to jsem zjistil až na místě. Nijak se nerozpakoval a ještě ve dveřích mě začal líbat. Překvapilo mě to. Asi prvních pět minut jsem se bránil a tvrdil, že o tohle nestojím. Myslím, že víc by nevydržel ani Dalajláma. Pak se na mě vrhnul znova a já podlehl.
S Marcelkem to bylo vždy takové. Divoké, ale bez citů. Šlo o to si jen dobře zasouložit, protože jeho prdelka to potřebovala jak koza drbání. Jo... bylo to poprvé, kdy jsem byl dominantnější. A nijak jsem se nad tím nepozastavoval. Marcelko ve mně totiž budil vášně, které jsem dosud neznal a znát nechtěl. Tu touhu natrhnout mu sedinku... Bože, jak já měl někdy chuť mu ublížit. Možná ve mě stále vřel vztek. Stačil mu jen týden a já podlehl.
Marcelko nebyl ten typ, vedle kterého se chcete ráno probouzet. Byl vesměs otravný a plytký. Ale usínat v něm jsem si už představit dovedl. Proto mě tak šokovalo, že mi po měsíci sdělil, že večer se neuvidíme, protože mu přijede jeho přítel a musí ho ukojit na další dva týdny dopředu. To, že má přítele, jsem netušil. Proto jsem nechápal, proč se tak dožadoval sexu se mnou.
Ono samo o sobě chápat tenhle podivný vztah Marcelka a jeho Paola, který pracoval jako...hm jak se letuška řekne v mužském rodě? Letušák?
Bylo to jednoduché. Měli otevřený vztah. Tak se tomu prej říkalo. Letušák si sem tam zašoustal s někým v zahraničí na svých cestách a Marcelko se nechal brousit doma od kohokoliv. Prostě jen... šlo o sex, nikdy o lásku. Paolo si tu malou děvku vydržoval, platil mu oblečení i jídlo. A očekával jen to, že když dorazí jednou za týden domů, bude Marcelko jen jeho na celou noc.
Občas si Marcelko musel i brát volno, když měl jeho letušák dojet po dlouhém turnusu. To pak nejspíš šoustali jako křečci.
Marcelko mi to jasně vysvětlil. Postavil mě před situaci a dal mi vybrat. Můžu si s ním užívat tělesné lásky, ale to bylo vše. Prostě se domluvíme, že ten večer dojdu a bude sex. Ráno zase vypadnu. Jednoduché. Ano, mělo to své kouzlo. Žádné závazky, žádná zamilovanost, žádné investování citů či čehokoliv jiného, kromě vlastního spermatu.
A tak jsme to praktikovali celý rok. Prostě jen sex pro sex. Oba jsme s tímhle stavem byli spokojení a to bylo hlavní.

Má spokojenost se však vytratila toho prokletého opožděného rána, když jsem na masérském stole našel ležet samotného řeckého boha. Od té chvíle má duše nenašla klidu a mé tělo nemohl uspokojit ani Marcelko s těmi svými nemravnými nápady.

Dodatek autora: 

Poslední z takových poznávacích kapitol, ve které nám Míša vylíčí své minulé vztahy a nástup do nové práce je za námi, a příště se vracíme na Olymp.

4.829785
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 47)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 12
Na ďalší deň ráno sa chlapec zobudil v posteli sám. Nechápal čo sa deje, sadol...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Tiché, ale intenzivní pípání přimělo modrookého muže nesouhlasně zaskučet a...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 9
Stojím na náměstí pod vánočním stromem a piju už asi pátý kelímek punče vkusně...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 16
„Musíš byť veľmi špeciálny. Vycítiť ma hneď po „prebudení“... Budem tu na teba...