Po, 06/08/2018 - 22:35
2

Judův otec měl autonehodu, která, mimo jiné, způsobila vážné poranění hlavy. Následné krvácení, otok mozku a nitrolebný tlak způsobily mozkovou smrt. Jude byl velice inteligentní chlapec, ale nebyl ochoten přijmout skutečnost, že jeho otec je už v podstatě mrtvý. Nedokázal vstřebat fakt, že i když jeho srdce stále tluče, musí se s ním rozloučit. Ani informace o tom, že není schopen spontánně dýchat, že tuto činnost za něj odvádí přístroje, jej nepřesvědčila. Stále doufal, že když jeho srdce funguje, funguje i jeho otec a že je šance na jeho probuzení. Judova matka se zhroutila, svého muže milovala, ale byla v tomto ohledu racionálnější než Jude. Přijmula skutečnost, že její manžel a skvělý Judův otec už nemá naději.

Po seznámení s manželovým stavem přemýšlela několik dní, jak se zachovat. Když ale dospěla k rozhodnutí, že nechá Stevena odpojit od přístrojů, Jude začal silně protestovat. Další týdny až měsíce se o tom téměř každý den hádali, Jude se ji snažil přesvědčit a vymluvit jí její záměry, ona však věděla, že už je Steven nadobro pryč. S oznámením lékařům otálela jen kvůli Judovi. Navíc, uchovávání milovaného muže v tomto stavu bylo finančně náročné a jí už docházely rezervy. Každý den, každou minutu i sekundu truchlila a přemýtala co udělat.

Jedné noci se jí zdálo o Stevennovi. Zdálo se jí, že s ním mluví, že se s ní loučí a žádá ji aby ukončila svoje i jeho trápení. V onom snu se obímali, vyznávali si lásku a Steven ji jemně prosil, aby ho nechala jít. V tom překrásném snění spolu tančili, jako tenkrát, když se poznali.

Ten sen byl tak živý a smutný, zároveň to ale byla poslední šťastná chvíle, kterou spolu manželé Coldwaterovi sdíleli. V tom nádherně tragickém snu Suzanne a Steven došli ke smíření, ani jeden při loučení necítili marnost, ani jeden nelitoval společného souznění na cestě životem a děkovali si za krásné chvíle strávené pohromadě. Nakonec se políbili a Suzanne spatřila, jak její manžel mizí v bílé houstnoucí mlze. Věděla, že se právě nadobro rozloučili a i přes všechen žal pociťovala vroucí lásku a štěstí, které mezi nimi panovalo. Nikdy by to nikomu nepřiznala, ale v tu noc věděla, že onen sen byl opravdový, že se Stevenem opravdu tančila v krásných večerních šatech a všechny ty věci, které řekl on a které řekla ona, Steven vnímal stejně jako je vnímala Suzanne.

V tu noc se vzbudila a posadila se, nohy jí spočinuli na studené plovoucí podlaze. Chvíli zírala do tmy a pak se usedavě rozplakala. Plakala tak moc, až se jí zdálo, že nikdy nebude moct přestat, tak moc, až si myslela, že jestli si okamžitě nepřetne žíly žiletkou, bude plakat navěky a ten žal nikdy neskončí. Ale pláč po několika hodinách ustal a ona dospěla k rozhodnutí.

Jude seděl ve třídě a opisoval si do sešitu poznámky napsané na tabuli. Hodina matematiky ho strašlivě nudila a opisovaný text čmáral na papír takřka apaticky. Venku pršelo. Ve skutečnosti strašně lilo a vůně deště pronikala pootevřenými okny i do učebny, kde si Jude nepřítomně zaznamenával poznatky z probírané látky. Najednou se otevřeli dveře, učitel se zastavil uprostřed věty, došel k záhadnému narušiteli a po krátkém šeptaném rozhovoru přikývl.

„Jude, vem si věci, venku na tebe čeká matka. Z dnešního a zítřejšího vyučování jsi omluven,“ řekl a počkal s výkladem, než si Jude sbalil batoh a vykročil ke dveřím. Když ho Jude míjel, podíval se na něj vyučující lítostivým pohledem, který však nepostřehl. Chlapec za sebou zavřel dveře od učebny a spěchal po schodech dolů, probíhal nekonečnými chodbami školy, přičemž si neustále představoval okamžik, kdy vyjde ven a matka mu oznámí, že jeho otec se konečně probral.

Skutečně vystřelil z hlavního vchodu, pádil na školní parkoviště a Suzanne ho skutečně očekávala s překvapujícími informacemi. Stála u auta, promočená na kost. Ale ve tváři neměla úsměv ani výraz úlevy, který Jude očekával. Stála tam, vlasy deštěm přilepené k hlavě a ve tváři měla omluvný a lítostivý výraz. Jude se zastavil, nevnímaje studené kapky, které ho zmáčely jen jak vyběhl ze školy. Podíval se na matku a v tu chvíli se mu srdce téměř zastavilo.

„To jsi neudělala...“ zašeptal a Suzanne k němu vykročila, v očích opravdový nepředstíraný smutek. Judovi batoh zklouzl z ramene a o krok ustoupil, když viděl, jak se k němu matka přibližuje. Otočil se, aby se na ni nemusel dívat a znovu, nejprve šeptem, pak s křikem prohlásil: „Panebože...To jsi neudělala!“ Zakřičel, ačkoliv už věděl, že je to pravda. Překryl si dlaní obličej a rozplakal se. Suzane došla až k němu a položila mu ruku na rameno. Chvíli jen pozorovala jak pláče a jí samotné se do očí vkrádaly slzy. Pak se konečně odhodlala a s pocitem naprostého zoufalství ovládaného výčitkami prohlásila: „Jude, je mi to tak líto. Omlouvám se. Ale věděla jsem, že bys na to jinak nepřistoupil.“

V Judovi najednou začal vřít ohromný vztek. Obrátil se čelem k Suzanne, setřásl její ruku z ramene a uslzenýma očima, nyní plnýma zlosti, na ní začal křičet.

„Neměla jsi právo!!! Něměla jsi právo ho takhle poslat pryč!!!“ Ječel na celé parkoviště, kapky deště mu odletovaly od úst. Vzteky a zoufalstvím hodil po Suzanne batoh. Ta mu uhnula a snažila se marně syna utišit. Kráčel proti ní, chybělo jen málo a z hlavy by mu sršela pára. Suzanne narazila zády do dveří auta. A Jude byl k neutěšení.

„Zabilas ho! Zabila jsi mi tátu! Nikdy ti to neodpustím! Nikdy, rozumíš?! Táhni do háje! Nasedni do toho podělanýho auta a jeď! Už tě nemůžu ani vidět...“ Křičel a s poslední větou se mu podlomila kolena. Svalil se k zemi, seděl na mokrém, studeném asfaltu a plakal. Dlaněmi se držel za paže a hlasitě vzlykal. Posunky odrážel jakékoliv snahy o matčinin zájem, o její slova útěchy a ospravedlnění. Když se ho pokusila zvednout, nebo se ho jen dotknout, vždy ji hrubě odstrčil, stále v moci hysterického pláče. Nakonec se na ni podíval, zahleděl se jí přímo do očí a rezignovaně prohlásil: „Prosím, jdi pryč. Prostě...nasedni do auta a jeď pryč. Prosím,“ mluvil k ní odevzdaně. Suzanne na něj ještě chvíli hleděla, jak tam sedí mezi obrovskými kapkami deště, je celý promáčený a padající voda se mísí s jeho slzami. Nakonec se otočila, nastoupila do auta a nastartovala. Déšť zněl najednou tlumeně, přehlušoval jej jen zvuk nastartovaného motoru. Jednotlivé kapky se tříštily o tvrzené sklo a ona se na ně dívala jako hypnotizovaná. Přemýšlela co má dělat a když jí došlo, že dneska s ní její syn už neodjede, zařadila rychlost a odjela. Minula při tom Juda, stále sedícího a plačícího na mokrém asfaltu parkoviště.

Odbočila na křižovatce doleva, projela hlavní silnicí, vedoucí přes náměstí malého města, kde tenkrát bydleli a pokračovala dlouhou ulicí, směrem domů. Cestou ji ale zaplavil pocit naprostého zoufalství, uhnula autem na odpočívadlo a zastavila. Okamžitě se rozplakala. Slzy jí kanuly po tvářích, vydávala hlasité vzlyky a přemýšlela, proč je k ní život tak nespravedlivý. Z pocitu žalu a bezmoci začala vší silou bušit do volantu, cloumala jím, až ji rozbolely dlaně a ona si o něj nakonec vyčerpaně opřela čelo. Plakala tak ještě několik minut. Nakonec se trochu zklidnila, usoudila, že už je schopná znovu řídit, otřela si tváře a se rozjela k domu.

Asi po hodině si začala dělat starosti o Juda. Bála se, aby neprovedl nějakou hloupost, nebo aby si nějak neublížil. Po chvílích strachu, kdy přemýšlela co udělat, znovu nasedla do auta a rozjela se ho hledat. Stále pršelo. Přijela ke školnímu parkovišti, kde syna na jeho přání zanechala, ale pochopitelně tam už nebyl. Zahnala další slzy, které ji začaly pálit v očích a vydala se po hlavní silnici, ačkoliv sama nevěděla, kam vlastně jede. Zkusila pár míst, o kterých Jude v minulosti mluvil, kde se scházel s přáteli, nebo trávil volný čas. Nikde po něm nebylo ani vidu ani slechu. Projížděla nekonečné minuty, obhlédla snad celé město, ale její syn nebyl k nalezení. Začínala být zoufalá, napadlo ji, že se možná mezitím vrátil domů. A když už otáčela vůz v jedné z ulic, pohledem přejela autobusovou zastávku, kde rozpoznala sedící Judovu siluetu. Obrátila volant na druhou stranu a zastavila přímo před ním. Zahloubaně seděl pod posprejovaným plexisklem, celý zmáčený. Když mu pohlédla do tváře, zabolelo ji u srdce. Měl nepřítomný výraz, oteklé začervenalé oči, celý bledý a promrzlý. Proč se jim tom muselo stát, proč zrovna jim? Jude byl tak hodný chlapec a svého otce tolik miloval. Stejně jako ona. Byl tak strašně citlivý, i když on sám by to nikdy nepřiznal.

Najednou si uvědomila, že to co dnes ráno udělala, ji bude provázet do konce života, i když cítila, že neměla jinou možnost. Dokonce ji napadlo, že to tak bylo pro Juda lepší, že by možná nesnesl pohled na lékaře, vypínající přistroj umělé plicní ventilace. A následné strašlivé pípání stroje, monitorujícího životní funkce, by ho naprasto odrovnalo, tím si byla téměř jistá. Když o tom takhle přemýšlela a představovala si syna, jak se mu u otcova těla žalem podlamují kolena a ona ho zachytává a obímá, byla vlastně ráda, že u toho nakonec nebyl. Sama měla co dělat, aby celou situaci zvládla. I když Jude jí teď asi bude do konce života nenávidět.

Otevřela dveře od černého SUV a on vzhlédl. Měřil si ji pohledem, ale nepohnul se. Stále tam seděl, ruce v kapsách mokrých džín, kapuci bundy přes hlavu. Batoh ležel na zemi vedle promočených tenisek. Vystoupila ven z auta a dívala se na něj. V duchu ho prosila aby nastoupil do auta, jel s ní domů, převlékl se do suchého oblečení a trochu si odpočinul. Vypadal totiž stejně vyčerpaně, jako se Suzanne sama cítila.

„Chtěl jsem jet za tátou do nemocnice. Ale došli mi drobný na autobus,“ řekl po nekonečné chvíli mlčení. Jeho hlas zanikal v hlasitých dešťových kapkách, bušících do plexiskla prázdné zastávky. Nevěděla co odpovědět. Jen se na něj prosebně dívala. Dveře od vozu byly stále otevřené a ona si moc přála, aby do něj nastoupil. Jude se nakonec zvedl z lavičky, sebral ze země batoh, došel k autu a sedl si na místo spolujezdce. Suzanne si k němu s úlevou přisedla a zabouchla dveře. Zíral do palubní desky a ona čekala, jestli něco řekne. Dívala se na něj, doposud se neodvážila nastartovat motor, pro případ, že by si to rozmyslel a vystoupil. On se na ní najednou podíval a v očích se mu objevil chlad. Ten chlad už ho neopustil, navěky v něm zůstal a pohltil i jeho zraněné srdce. Od tohoto okamžiku se na svět díval přes nepropustnou ledovou stěnu. Zaryl se jí tím studeným pohledem do očí a najednou byl úplně jiný. V tom okamžiku spatřila, jak jej opustilo dětství, jak jeho city zamrzly v jeho útrobách a on se změnil. V několika sekundách už to nebyl ten veselý a živý Jude, hrající s otcem na jejich malém dvorku. Nyní před ní seděl emočně vyprahlý, city pohrdající mladík s neuvěřitelným, děsivě ledovým pohledem. Ten výjev se jí prohlodal do útrob mysli a zůstal tam navždy. Když ho spatřila, takto změněného, téměř se polekala. Najednou nemohla uvěřit, že je to její malý Jude,

„Nikdy ti to neodpustím,“ zašeptal a jakoby jí očima rozbíjel duši na kousky. „Nikdy ti neodpustím, že jsi mi ani nedovolila se s ním rozloučit.“ Potichu pokračoval a jí připadalo, že mluví se svým úhlavním nepřítelem.

„Jude, ale ty bys nikdy -“

„Nech toho!“ zasyčel a odvrátil se. „Odvez mě domů. Prosím. A už na mě nemluv, nebo já...Já...“ Zabořil obličej do dlaní a už po několikáté se dnes rozplakal. Suzanne na pokraji zhroucení nastartovala a odvezla je domů. Zaparkovala před garáží a oba vystoupili. Aniž by bylo prohozené jedíné slovo, Jude vpadnul do domu, zavřel se v pokoji a už nevyšel ven.

Ten večer oba usedavě truchlili. Jejich přerývavé vzlyky oddělovaly tenké stěny, stačilo jen pár centimetrů a mohli plakat spolu. Ale Judův pocit ukřivděnosti a Suzanniny výčitky svědomí akorát způsobily to, že se oba dva cítili neuvěřitelně osamněle...

To proto nebyl Jude schopen s matkou normálně komunikovat. Cítil obrovskou křivdu z její strany a doteď nenašel způsob, jak se s tím vypořádat. Ona mu několikrát svoje důvody vysvětlovala, rozumně argumentovala, ale v okamžiku, kdy se začala ospravedlňovat, jeho sluchový aparát přestal fungovat a slyšel jen nepříjemné šumnění. Nechtěl to poslouchat, nechtěl připustit, že se možná zachovala adekvátně vůči celé situaci. Sebrala mu jeho otce a to pro něj znamenalo konec. A pochyboval, že by někdy mohl změnit názor.

Dokud nepoznal Gage a celý jeho život se neobrátil vzhůru nohama...

Dodatek autora: 

Omlouvám se za případné chyby a překlepy. Tady je v podstatě vysvětlení Judovi nenávisti. Povídka je zatím poněkud depresivní, ale alespoň se čtenáři můžou těšit na světlé chvilky, které jistě příjdou ;-)

4.916665
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 12)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Narušení bezpečnosti          ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
A sakra. Vyletím z postele. To na moju prvú hodinu na Akadémii lovcov...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Občas jsem večer koukal do otevřeného okna se zprávami, jako kdybych měl jeho...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
Leonovi se skutečně podařilo probrat mě do určité míry z letargie....