St, 20/02/2019 - 20:27
1

   Budík jakoby Judovi zapichoval jehly do uší, když začal nekompromisně řičet. Chlapec rozespale máchl rukou a ječící přístroj utišil. Promnul si oči, ještě plné ospalek a posadil se. Pomalu a malátně vstal, ve skříni našel vyhovující čisté oblečení a oblékl se. Když vyšel ze dvěří do kuchyně a všiml si ticha, které všude panovalo, uvědomil si, že je doma sám. Suzanne i Simon už byli v práci a jemu to naprosto vyhovovalo. Uvařil si kávu a zadními dveřmi vyšel na zahradu. Pod pergolou byl venkovní nábytek, teď už studený díky podzimním ránům. Jemu ale chlad nevadil, posadil se na jednu z ratanových židlí, kafe položil na venkovní stůl a zapálil si cigaretu. 
   Posledních několik měsíců to byla jeho snídaně, jeho prvním jídlem dne byl obvykle až školní oběd a ani ten, stejně jako večeři, nikdy úplně nedojedl. Neměl chuť k jídlu, kdyby začal chodit k psychologovi nebo k psychiatrovi, řekli by mu, že je to jeden z příznaků deprese. Což byla v Judově případě i pravda a ačkoliv se jeho matka snažila seč mohla, od smrti Judova otce chlapec zhubl několik kilo. Ale on sám nad těmito věcmi nikdy nepřemýšlel, možná si ani nevšiml, že se jeho tělo mění. 
   Koukl se na mobil a zděsil se, když zjistil, kolik je hodin. Vyklopil do sebe zbytek, teď už vlažného kafe, v předsíni na sebe hodil bundu, popadl batoh a vyběhl ze dveří, aby stihl začátek vyučování. Nebylo by dobré, kdyby hned ze začátku roku přišel pozdě, připoutalo by to nechtěnou pozornost spolužáků a vyučujících, a to byla ta poslední věc, o kterou Jude stál.
   Usedl do lavice těsně před příchodem paní Creedové. A hodina byla přesně tak nudná, jak očekával. Znovu se vedli řeči o novém roku, do kterého jim přála mnoho štěstí a pak už se začalo s vyučovací látkou. Judovi nikdy dějepis nevadil, ale v podání paní Creedové, to byla v podstatě jedna monotonní řeč, která nutila jeho víčka klesat. Rozptylovaly ho akorát zkoumavé pohledy spolužáků, kteří se doposud s Judem nepromluvili. Po očku jej sledovali, zaznamenal jak se na něj dívají a pak si šeptají názory na jeho osobu, ale když zazvonilo na přestávku, nikdo nesebral odvahu jej oslovit. A jak by se dalo očekávat, Jude byl s jejich ostýchavostí naprosto spokojený.
   Překvapení přišlo v druhé vyučovací hodině. Když totiž Jude zvedl hlavu od skic, které propiskou kreslil do sešitu, místo toho, aby si dělal poznámky, do učebny vešel vysoký černovlasý muž s vypracovanou atletickou postavou. Byl to ten maník, do kterého včera vrazil a o kterém by si nikdy nepomyslel, že by to mohl být jeden ze členů učitelského sboru. Jude překvapením zamrkal, vytáhl z batohu cár papíru a koukl se na něj. Jeho nový rozvrh hlásal, že příchozivší muž by jej měl učit angličtinu a výtvarku. (Jude si totiž na přání a pod tlakem matky vybral gymnázium s výtvarným zaměřením, oproti většině spolužáků, kteří studovali gymnázium se zamněřením přírodovědeckým či všeobecné.)
   Mohl být sotva dva roky po škole. Každopádně, mezi ostatními spolužáky, kteří už jej znali, byl zřejmně velmi oblíbený, hlavně u dívčího kolektivu. Jen co vešel do třídy, usmíval se a působil velice sebevědomně. Jude odhadoval, že to bude taky proto, že si je moc dobře vědom svého atraktivního vzhledu, který mu tedy rozhodně nemohl upřít. 
   Jude znovu sklopil oči ke svým kresbám, ledabyle načmáraných na linkovaný papír sešitu a očekával, že následující hodina bude, byť v režii atraktivnějšího vyučujícího, stejně nudná jako první. A bylo tomu tak zhruba do poloviny určeného času, když si najednou Jude uvědomil přítomnost osoby stojící vedle jeho lavice. Chlapec se nejdříve porozhlédl po zbytku třídy. Když se všichni spolužáci soustředili na jednotlivé stránky učebnic angličtiny a zapisovali poznámky do sešitu, Jude si uvědomil, že během hodiny bylo nařízeno samostudium a učitel teď prochází uličkami mezi lavicemi a kontroluje jejich poznatky. To, že se zastavil zrovna u něj určitě nebylo dobré znamení. 
   Muž se naklonil nad jeho lavici a nakoukl do sešitu plného modrých skic. K chlacově překvapení se usmál
   „Dobrá práce,“ zašeptal k Judovi. „Ale teď je hodina angličtiny. Strana 137,“ zavřel jeho sešit a po lavici mu přisunul učebnici. Znovu se na něj usmál a pak pokračoval po obchůzce třídy. Jude na něj ještě chvíli hleděl, pak vzal učebnici a věnoval se určené látce.
   Po zazvonění se většina spolužáku rozprchla na chodbu a toalety. Jude zůstal v lavici a díval se do rozvrhu, aby zjistil, jaký předmět bude následovat další hodinu, když k němu přistoupila ona tmavovlasá atletická postava. Znovu ten sebevědomý okouzlující úsměv, odkrývající bílé rovné zuby.
   „Takže, nový student,“ opřel se pažemi o Judův stůl. „Zastav se zamnou po obědě do sborovny, rád bych si s tebou promluvil.“ Naposledy se na Juda usmál, pak se otočil, z katedry si sebral knihy a odešel.
Chlapec přemýšlel, jestli je na této škole takový prohřešek nepozornost o hodině, že kvůli tomu musí do sborovny. Postupem času na to ale přestal myslet, hlavně taky díky hodině zeměpisu, která jej k jeho překvapení docela bavila. A pak už hodiny plynuly a plynuly, až se najednou o obědové přestávce ocitl před sborovnou. Když zaklepal, dveře otevřela, pro něj, neznámá profesorka. 
   „Jdu za panem Munroem,“ ohlásil se. Žena se otočila do místnosti. „Gagei, máš tu návštěvu, já jdu na oběd,“ hlesla a aniž by se na Juda podívala, proklouzla kolem něj a odešla. Mladý profesor vstal a posunky vyzval chlapce aby šel dál. Sborovna byla prázdná. 
   „Pojď dál a posaď se,“ pokynul mu angličtinář ke křeslu stojícímu naproti jeho stolu. Jude vešel do místnosti a ostýchavě se posadil.
  „Paní Creedová mi zapoměla sdělit tvoje jméno,“ usmál se pan Munroe. „Jsem Jude. Coldwater. A omlouvám se, ale moc dobře nechápu proč jsem tady.“ řekl Jude.
   „Neboj se, nic jsi neprovedl.“ uklidnil ho Munroe. „Rád bych viděl tvůj sešit. Ten, do kterého sis kreslil o hodině.“ 
   Jude nechápavě a neochotně vylovil sešit z batohu a podal jej muži naproti němu. Ten jím začal listovat, prohlížel si kresby a pak se podíval na chlapce. „Studoval jsi někdy umění? Nebo chodil na nějaký kroužek?“ Zeptal se a dál listoval stránkami. Jude zavrtěl hlavou. Učitel ještě chvilku listoval, pak sešit zavřel a vrátil jej Judovi. Pak se na něj podíval.
   „Myslím, že máš veliký talent. Tvoje kresby sice mají chyby, ale jestli ses tohle všechno naučil sám, máš obrovský potenciál.“ Juda překvapilo, jak je najednou vážný. 
   „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Baví mě to, to je všechno,“ řekl jen a sklopil zrak.
   „Chtěl bych, abys věděl, že tohle není můj standartní postup. Ale myslím, že pod odborným vedením by jsi mohl být opravdu velice dobrý. Takový talent nechci nechat bez povšimnutí. Takže bych ti chtěl nabídnout soukromé hodiny.“ 
   Jude byl překvapený. Nemohl říct, že by nebyl rád za taková slova chvály, nadruhou stranu nevěděl, jestli se mu do něčeho takového vůbec chce. 
   „No, já...teprve se rozkoukávám. Bude chvíli trvat, než doženu učení tady na škole. Musím si to asi trochu promyslet,“ řekl nakonec Jude. Muž naproti němu se znovu usmál.
   ,,Chápu. Nijak na tebe netlačím, je mi jasné, že se nejdříve potřebuješ zajet. Nové město, nová škola...Asi to není jednoduché, co?“ Mrkl na Juda. Chlapec si však zachoval kamennou tvář. Neměl sebemenší chuť se muži svěřovat, nebo navazovat nucenou přátelskou konverzaci.
   „Dobrá,“ začal tedy znovu Munroe. Vzal malý papírek a propiskou na něj začal psát. Pak jej podal Judovi. „Tohle je adresa mého soukromého ateliéru, kde by probíhaly hodiny. Co se výtvarného materiálu týče, je mnohem vybavenější než školní. Takže, kdyby ses rozmyslel, můžeš rovnou přijít, jsem tam prakticky nepřetržitě.“ 
   Jude si vzal papír a bezmyšlenkovitě jej zastrčil do kapsy džín. Kývl na rozloučenou a vyšel ze sborovny. Pak se vydal domů.
 

Dodatek autora: 

Kapitola je sice kratší, ale doufám, že všechny příznivce potěší. Slibuji, že příště bude delší. :)

4.666665
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
„Niko, dnes  s námi asi taky nejdeš, co?“ zajímá se Lenka. „Jdu. Číča...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 25 Rozhovor na vyhlídce (Andrail a...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 1
   Budík jakoby Judovi zapichoval jehly do uší, když začal...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 21
Před nemocnicí se chvíli vydýchávám. Musím přiznat, že mě to docela vzalo....