Čt, 12/08/2021 - 21:21
1

„Už budu muset brzy jít.“ Steven se postavil na nohy. Dlouho s Judem seděli a mluvili. Povídali si o všem možném, nevnímali nicotu kolem sebe, užívali si přítomnost toho druhého, jakoby seděli vedle sebe na gauči u televize. Jude na něj pohlédl a také vstal. Pak se zatvářil zoufale.

„Chci jít s tebou,“ zašeptal a děsila ho představa, že by se museli rozloučit. Jeho otec mu dobrosrdečně položil ruku na rameno.

„To nejde. Kdyby jsi šel se mnou, už by ses nemohl vrátit. Chlapče můj,“ položil mu i druhou ruku na rameno a zadíval se mu do očí. „Máš celý život před sebou. Jít se mnou by byla chyba a já i ty bychom si to potom hrozně vyčítali. Jude, nesmíš zapomenout, že když budeš chtít, budu stále s tebou.“ Chlapci se zalily oči slzami.

„Neplač. Jsem strašně vděčný za tuhle chvíli. Vidím jak jsi dospěl, to mi už nikdo nemůže vzít. Pamatuj, že ať uděláš cokoliv, ať budeš milovat kohokoliv, chci a doufám, že budeš šťastný-“

 

Jude.

 

Ozvalo se kdesi shora. Ten zvuk proťal bílou prázdnotu jako meč, až se chlapec instinktivně rozhlédl. Nejdříve nevěděl, jestli se mu to nezdálo, jestli to neslyšel jen ve své hlavě. Poněkud vystrašeně se podíval na svého otce, který se usmíval.

 

 

Jude, nevím, jestli mně slyšíš…

 

Ozvalo se zase a tentokrát Jude nepochyboval.

 

...ale jestli ano...Vrať se ke mně prosím.

 

Ten hlas zněl strašlivě smutně a naléhavě. A Jude měl pocit, že ho zná, ale za boha si nemohl vzpomenout komu patří. Vnímal jen, že když ho kdysi slyšel, bylo mu dobře. Zmateně se znovu podíval na Stevena a ten s úsměvem přikývl.

„Vidíš. Ty máš důvod se vrátit. Tam někde jsou lidé, kteří tě milují a čekají na tebe. Tvoje maminka i ten muž, co teď tak nešťastně sedí u tvé postele.“

„U postele? O čem to mluvíš? Jaký muž? “ Zeptal se chlapec a začala se mu motat hlava.

„Nemusíš se ničeho bát, zachovej klid. Na všechno důležité si vzpomeneš, “ zachytil Stevenův úsměv. Cítil se najednou malátný, jakoby měl každou vteřinou omdlít.

„Tati,“ hlesl v posledních okamžicích vědomí, když se bílé prázdno začalo vytrácet a jeho najednou, jako zákeřná mlha, obklopovala vlna temna.

„Mám tě rád, Jude,“ Uslyšel otcova klidná a smířlivá slova, než zmizel poslední kousek bílého místa na kterém stál a on s křikem začal padat do tmy.

Měl pocit, že musí každou chvíli narazit na konec temné propasti, ale pořád padal a padal. Srdce mu bušilo tak, že měl pocit, že ve svém těle nemůže cítit už nic jiného, jen to, jak sval dunivě pumpuje krev do zbytku těla. A když už si myslel, že horší to být nemůže, jeho plíce jakoby přestali spolupracovat a on najednou nemohl popadnout dech a začal se dusit. Snažil se zhluboka nadechovat, ale pořád se mu nedostávalo potřebného kyslíku a mezitím se stále propadal hlouběji do nekončící temnoty. Když už to začal vzdávat, když se začal smiřovat s tím, že už se nikdy nenadechne, objevila se pod ním nejdříve bílá tečka, pak malý svítivý kroužek a nakonec veliký zářivý kruh do kterého se propadl. Ze strachu z nárazu pevně zavřel oči, jako když skokan padá z veliké výšky do vody. Pak na pár vteřin ztratil vědomí.

 

 

Když začal pomalu přicházet k sobě, první co ucítil, byl nepříjemný pocit hluboko v krku a silná, strašlivá bolest po těle, hlavně pak hlava mu třeštila, že myslel, že mu každou chvílí vybuchne. Cítil se malátný a strašně ospalý, přesto se donutil pozvolna otevřít oči. V prvním okamžiku byl schopen rozeznat jen barvy a siluety osob, které se nad ním skláněly. Byl zmatený a celé to působilo děsivě. Nevěděl kde je, co se stalo, ani kdo jsou ty postavy kolem něj a začal panikařit. Zuby stiskl plastového nepřítele, který mu okupoval ústa, snažil se ho dostat pryč, vyplivnout, nebo alespoň spolknout, ale ani se nehnul. Chtěl zvednout paži, aby kanylu vytáhl, ale byl schopný pohnout jen prsty. Byl vyděšený jako nikdy, jakoby prožíval nejhorší noční můru. Nemohl se skoro hýbat, nemohl mluvit, ty postavy kolem něj, měl pocit, jakoby to ani nebyly lidé. A ta bolest…

„Jude, neboj se. Jsem doktor Smith,“ zalechl jak jedna z osob promluvila. „Měl jsi těžký úraz hlavy a jsi teď v nemocnici. To, co ti překáží v ústech je hadička od plicního ventilátoru, který za tebe dýchá, kvůli tomu teď nemůžeš mluvit. Jestli mi rozumíš, dvakrát zamrkej.“

Chlapec se, pořád k smrti vyděšený, snažil soustředit na ta slova. Chvilku nechápal jejich význam, nakonec si však uvědomil, co se mu snaží sdělit. Nemocnice, doktor, ventilátor… Uklidňoval se v duchu a nakonec namáhavě dvakrát sklopil víčka a zase je otevřel. Zaostřil a co nejvíce, jak mu to zorné pole dovolilo, aniž by pohnul hlavou, se rozhlédl. Jeden muž v bílém plášti, jedna žena v nemocniční uniformě a pak další žena v černém svetru, která mu sice připadala povědomá, ale nedokázal si vzpomenout kdo to je.

„Dobře,“ ozval se znovu ten muž. „Vím, že je to teď hodně nepříjemné, ale snaž se být klidný, jsi v bezpečí.“ Mluvil pomalu a empaticky, což Juda opravdu trochu uklidnilo. Stále se však cítil hodně mimo a počáteční paniku přemohla únava tak silná, že i kdyby kolem něj stáli mimozemšťané, jeho jedinou touhou bylo znovu zavřít oči a spát. Jediné, co mu v tom bránilo byla tepavá, ukrutná bolest v hlavě. Chtělo se mu zakřičet, ať s tím něco udělají, ale když se o to pokusil, jediné čeho se dočkal, bylo, že mu krk podráždila ta zasraná věc hluboko v hrtanu. Na obličeji se mu objevila naprostá bezmoc a zoufalství. Zaznamenal, jak uniforma okamžik naslouchá bílému plášti, pak přistupuje k jednomu z monitorů a s pípáním mačká nějaké tlačítko. Předtím, než znovu usnul, ozval se černý svetr.

„Jude, to jsem já, máma. Ničeho se neboj, miláčku, všechno bude dobrý.“ Ucítil, jak ho někdo pohladil po ruce, pak jak bolest pozvolna odeznívá a nakonec se znovu odebral do stavu bezvědomí.

 

 

Chlapec nemohl vlivem léků vědět, že toto je už třetí pokus, kdy se jej snažili probudit z umělého spánku a že tentokrát to proběhlo nejlépe. Poprvé začal alespoň trochu vnímat své okolí a poprvé navázal určitý druh komunikace, i když to končilo jen u pohybů očních víček.

Suzzane a doktor Smith vyšli na chodbu, kde seděl Gage. Když je spatřil, zvedl se ze sedadla a očekával nové informace.

„Je to na dobré cestě. Už začal trochu vnímat a snažil se i komunikovat, což je velmi dobrá zpráva. Ale jak říkám-“

„My víme. Chce to čas,“ přerušila doktora Smitha Suzzane. Lékař se pousmál. „Přesně tak. Můžete teď k němu. Přinesli jste to?“ Suzzane se podívala na Gage, který vyndal z tašky několik cédéček. Domluvili se, že když jim lékař poradil, aby Judovi pouštěli oblíbenou hudbu, obstará to právě Gage.

„Výborně. V pokoji je CD přehrávač, můžete to potichu pustit. A můžete se také pustit do cvičení, alespoň dvacet minut, to bude akorát.“ Poradil jim Smith a odešel.

Vešli spolu do pokoje. Gage byl rád, že se s Judovou matkou nakonec sblížili. Nejdříve byla odměřená a trpěla jej jenom kvůli synovi. Ale u chlapcova lůžka měli spoustu času na povídání a jelikož už to byly skoro tři týdny, co byl Jude v umělém spánku, řekli si toho mezitím hodně. Gage jí vyprávěl o sobe, své rodině a nakonec i o vztahu mezi jím a Judem, protože ona chtěla toho muže poznat a zjistit, jak je pro jejího syna důležitý. Pak mluvila zase ona. O tom co se mezi nimi stalo (i když jí Gage řekl, že už to ví a taky, že se kvůli tomu s chlapcem pohádali). Tenkrát jen přikývla, ale musela uznat, že ji v hloubi duše potěšilo, že se jí zastal.

Seznámil se i se Simonem, který mu připadal sympatický. Často tu ale byli sami, protože Simon musel jezdit do práce. Suzzane nakonec dovolila, aby se Gage účastnil různých rozhovorů s odborníky, například při rehabilitacích, kde jim lékařka ukazovala, jaká cvičení mají s chlapcem dělat. Judovo svalstvo totiž ochabovalo velmi rychle, tudíž byly rehabilitace nezbytné.

Nakonec se společně vypracovali k harmonogramu, kdy se buď u lůžka střídali, aby si vždy jeden mohl odpočinout, najíst se a umýt, nebo se setkávali u chlapce oba. To byli právě případy, kdy se pokoušeli Juda pozvolna probudit, nebo se dozvídali nové informace. A i když Suzzane z Gage nejdříve nebyla vůbec nadšená, časem pochopila, že ti dva se opravdu milují, že pro jejího syna je velmi důležité, aby tu byl a v neposlední řadě si uvědomila jak je vlastně ráda, že na celou péči o syna není sama. Dalo by se říct, že se s Gagem i trochu spřátelili, přestože to bylo za takových okolností.

O tomhle všem přemýšlela, když držela synovu nohu a prováděla cvičební úkony, zatímco Gage vkládal do přehrávače CD, které spolu často poslouchali při malování v ateliéru.

 

 

Jude se pomalu probudil. Chvilku mu trvalo, než se zrak přizpůsobil, nakonec kolem sebe opět rozeznal bílý plášť, uniformu a tu ženu, co měla předtím černý svetr, teď však seděla na židli ve žlutém sportovním tričku. Znovu ho v krku dráždila endotracheální trubice, což ho dovedlo k pocitu bezmoci, ale aspoň bolest hlavy už nebyla tak silná.

„Jude, pamatuješ si na mně? Víš kdo jsem?“ Zeptal se bílý plášť. Chlapec okamžik přemýšlel. Doktor...nemocnice… Vybavil si útržky z posledního stavu vědomí a nepatrně kývl hlavou.

„Výborně! Výborně,“ usmál se bílý plášť. „Zkusíme ti teď vyndat kanylu z krku a pokusíš se dýchat sám, ano? Bude to trochu nepříjemné, ale hned to přejde. Prosím, dvakrát mrkni, jestli rozumíš, co říkám.“

Jude se začal trochu bát, ale naděje, že se zbaví té roury, co mu zacláněla mezi zuby jej přeci jen přiměla zamrkat.

Lékařovi ruce se nejdříve ocitly u chlapcova obličeje, kde odpojil hadičku ventilátoru od kanyly zavedené do chlapcova těla. V tu chvíli přestal do plic proudit vzduch a Jude panicky zjistil, že se mu nedostává žádného, tolik potřebného kyslíku. Začal sebou, ve snaze se nadechnout, zmítat, i když cítil velikou bolest. Bílý plášť mu položil dlaň na čelo a mírně ho přimáčkl k posteli, aby se přestal hýbat. Pak ucítil jak mu cizí těleso vytahuje z útrob, přes hrtan a krk, až nakonec vytáhl z jeho úst plastovou hadičku. Jude se rozkašlal, když se ozval jeho dávicí reflex a začal lapat po dechu, jako kdyby zapomněl, jak se vlastně dýchání dělá. Pak ale přeci jen zhluboka nabral vzduch a jeho dech se po pár okamžicích ustálil. Vyčerpaně opřel hlavu o polštář.

„Dobře,“ ozval se doktor. Zadíval se do několika papírů co držel v ruce. Mezitím k němu přistoupila uniforma, zdravotní sestra, která mu připevnila úzkou hadičku okolo uší a pak pod nos. Ucítil, jak ze dvou výstupků u nosních dírek proudí trochu kyslíku a začalo se mu lépe dýchat. Mezitím ho neznámá žena chytila za ruku. I když nevěděl, o koho jde, byl rád, že cítí hřejivý a uklidňující dotyk. Namáhavě pootočil hlavu a podíval se na ní. Byla mu tak strašně povědomá. Usmála se na něj, ale v obličeji vypadala vyčerpaně a plná obav.

Bílý plášť se k němu sklonil, jemně mu nadzvihl nejdříve jedno víčko, pak druhé a do obou očí krátce zasvítil žlutým světýlkem. „Teď se mi pokus co nejvíce stisknout ruce,“ řekl a vložil mu dlaně do rukou. Jude se s veškerým vypětím snažil uchopit lékařovi ruce co možná nejpevněji, nakonec se mu podařilo jen sevřít prsty. Zoufale zasténal.

„To nic, jde ti to skvěle,“ uklidňoval ho doktor Smith. Pak odhrnul chlapci přikrývku u nohou a opatrně jej píchl, nejspíš hrotem tužky, do několika prstů u obou chodidel. „Tohle cítíš?“ optal se a když Jude mírně přikývl, znovu zakryl nohy přikrývkou a zapsal něco do papírů, které stále držel v ruce.

Opět lékař přistoupil aby se mohl podívat mladíkovi do obličeje. Ten už se znovu cítil velmi vyčerpaný. „Jude, položím ti ještě pár otázek a pak si odpočineš, ano?“ Chlapec přikývl.

„Můžeš mi říct celé své jméno?“

„J-Jude Coldwa-water,“ vydral ze sebe chraptivě. V tuhle chvíli mu přišlo, že vydat ze sebe nějaký zvuk, natož vytvářet slova, je ta nejvyčerpávající věc na světě.

„Výborně,“ snažil se ho motivovat doktor Smith. „Můžeš mi říct, co je za rok a jaký je měsíc?“

Usilovně o tom začal přemýšlet, ale nakonec jen rezignovaně zavrtěl hlavou.

„Nevadí, vedeš si skvěle,“ utěšoval ho lékař. „Poslední otázka, pak si odpočineš. Víš kdo to je?“ Ukázal na ženu sedící naproti, která jej stále držela za ruku. Jude na ní pohlédl. Věděl, že ji zná, poznával ten obličej, ale nedokázal ji v hlavě nikam zařadit Moc se snažil, ale stejně pak jen zakroutil hlavou. „N-ne,“ vydechl, teď už naprosto vyčerpaně. Žena mu jen stiskla ruku, ale neřekla nic. Podívala se na doktora Smitha. „Nic se neděje. Vím, že jsi unavený, takže se klidně prospi. Až si odpočineš, zkusíme to znovu. Vedl sis dobře. Paní Coldwaterowá, můžete se mnou, prosím?“ Promluvil k Judově matce a odešli na chodbu.

„Vypadá to, že nemá žádná poranění míchy, nervy v končetinách fungují dobře, jen je slabý.“ Začal zhodnocovat situaci a ta si trochu oddechla. Doktor Smith si toho všimnul. „Nicméně,“ odkašlal si. „Jestli došlo k nějakému poškození mozku, ukáže jen čas. Teď se krom rehabilitací budeme zaměřovat i na jeho další komunikaci, paměť a psychický stav.“

„Psychický stav?“ Zopakovala Suzzane.

„Ano. Víte, pacienti, kteří se probudí z umělého spánku jsou často zametení a nová situace pro ně bývá těžká. Jsou najednou naprosto odkázáni na druhé, nemohou sami vykonávat základní potřeby a musejí se s touto situací vyrovnat. Proto je teď velice důležité, aby jste mu byli i s personálem co nejvíce k dispozici, snažili se plnit jeho požadavky a přání a pokud on sám nebude chtít opak, tak s ním co nejvíce mluvili a dotýkali se ho. Musí vědět, že v tom není sám.“ Vysvětlil jí lékař a ona přikývla. „Domluvím konzultaci s psychologem, to je dle mého názoru nezbytné. Nechceme aby Jude upadal do frustrace, to by jen zhoršilo jeho průběh zotavování.“

„Dobrá. Děkuji, pane doktore. Můžu teď za ním?“ Zeptala se a když lékař přikývl, znovu vešla dovnitř do pokoje.

Pomalu otevřela dveře a k jejímu překvapení si všimla, že chlapec nespí. Tiše se k němu posadila a on se na ni podíval. „Jak je ti? Nepotřebuješ něco?“ Zeptala se opatrovnicky. U chlapce ještě pořád stála zdravotní sestra a kontrolovala monitory a přístroje. Mladík, který měl pořád ještě trochu podrážděný krk od extubace a teď i trochu v sucho v ústech, přikývl a pokusil se promluvit.

„Mám…“ zachraptěl a chtěl říct, že má žízeň, ale nemohl si vzpomenout na to slovo. „Trochu vody…“ zkusil to jinak. Suzzane pochopila a podívala se na sestru a ta přikývla. Vzala tedy ze stolku kelímek s vodou a opatrně mu vložila brčko do úst. Trochu nadzvedl hlavu, aby se napil a ta mu začala třeštit. Když s námahou nasál několik doušků, vyčerpaně se opět položil na polštář.

„K-Kdo jste?“ Zeptal se potichu a cítil se trochu trapně, že se takto ptá, protože mu bylo jasné, že by tu osobu měl znát. Ta žena se usmála tím nejsmutnějším způsobem.

„Jsem tvoje máma, Jude.“ Odpověděla mu trpělivě a snažila se zůstat klidná, ale oči se jí zalily slzami. A hned jak to vylovila, vzpomněl si chlapec na setkání se svým otcem. Na všechno co si řekli, jak se objímali i na to jak mluvili o jeho matce. Nebyl si jistý jestli to byl sen, nebo se to skutečně stalo, ale čím víc na to vzpomínal, tím víc se mu začala vybavovat ta osoba, co u něj teď seděla. Hlavou mu během vteřiny proběhly veškeré okamžiky, jako zrychlený film a on ji nakonec, jako by mu někdo v mysli odstranil mlžnou clonu, poznal.

„Mami,“ zašeptal a i jemu se po tvářích začaly kutálet slzy. Pohlédla na něj a pochopila, že si vzpomněl. Rozplakala se štěstím a úlevou a i sestra, která byla stále přítomna se překvapeně otočila.

„To je úžasné. Zajdu pro doktora Smitha,“ pronesla nevěřícně a kvapně se odebrala z místnosti.

„Mami,“ zopakoval Jude. „Já…“ zasekl se, když jí chtěl sdělit, že se setkal s otcem, ale nemohl si vybavit konkrétní slova. „Viděl jsem...potkal jsem se…tvůj manžel…“ snažil se najít alternativu svého sdělení. „Steven? Tvůj táta?“ Snažila se mu pomoct Suzzane. Unaveně přikývl.

„Mluvil jsem s ním...říkal, že…“ tolik se snažil vzpomenout si na určitá slova, sestavit jednoduchou větu, ale nešlo to. Nakonec zoufale pronesl: „P-Promiň. Měl jsem...říkal, že...Promiň.“ Chtěl jí říct, co se stalo, jak mu vyprávěl, že mu pomohla a že jí má odpustit, ale byl moc unavený a každé druhé slovo jakoby se mu zahrabalo do mozku a on je nedokázal najít. Přesto to jeho matka pochopila a znovu se rozplakala. Cítila nesmírnou úlevu i radost a vzala jej za ruku.

„To nic, chlapečku, to nic,“ konejšila ho. „Chci spát…“ Vydal ze sebe Jude nakonec, vyčerpaně zavřel oči a do minuty usnul.

 

 

Všechno převyprávěla doktoru Smithovi. Ten souhlasil, že to, že si matku vybavil je skvělá zpráva a sám byl trochu překvapený. Čekal, že jestli k tomu vůbec dojde, bude to trvat mnohem déle. Tetelila se štěstím a po rozhovoru se vydala do bufetu, aby něco snědla. Když se vracela, už byl na chodbě Gage. Uviděl ji a všiml si, že se tváří jinak. Tak nějak povzbuzeně.

„Gagei,“ usmála se. „Byl chvilku vzhůru. A vzpomněl si na mě. Bože, tolik se mi ulevilo, doktor říkal, že je to skoro zázrak!“ Pochlubila se mu a on se zářivě usmál. „Suzzane, to je skvělé, úžasné!“ Objal ji. Měl skutečně radost, zároveň jej ale přepadla vlna obav.

„Neboj se,“ pohladila ho po tváři, když si všimla jeho výrazu. „Určitě si vzpomene i na tebe. A na všechno ostatní.“ Ubezpečovala ho. „Teď spí. Mohl by jsi s ním prosím zacvičit? Já to musím zavolat Simonovi a taky se asi stavím doma, už vážně potřebuju sprchu.“ Usmála se a když přikývl a rozloučili se, sledoval, jak s telefonem v ruce odchází. Pak vešel do Judova pokoje.

Chlapec tvrdě spal a bylo příjemné jej spatřit bez trubičky v krku. Chvilku si ten pohled, který byl o tolik lepší, než před pár hodinami, vychutnával a pak pustil v přehrávači jedno z cédéček. Pokojem se tiše rozvinula instrumentální hudba a on se posadil na židli u lůžka. Chytil mladíka za ruku, jako vždy, když u něj sedával a očima zabloudil na jeho bledou spící tvář.

„Ahoj, Jude. Prý už je ti trochu líp,“ zašeptal a normálně mluvil přímo k němu, ale dnes to bylo jiné. Dnes jakoby spíš promlouval k něčemu, nebo někomu, kdo rozhoduje o Judově osudu a ve skutečnosti, vše co říkal, byla spíše zoufalá prosba.

„To je dobře, moc dobře, lásko. Víš, všem se moc ulevilo, že jsi se trochu zlepšil, měli jsme strašný strach. Ale, a moc dobře vím, že je to ode mne sobecké, že bych měl být šťastnější, i když jsem opravdu rád. Ale, Jude, jestli mě teď slyšíš, prosím...Vzpomeň si na mně.“ Tak zoufale si to přál, během toho všeho si uvědomil, jak strašně ho miluje. Představoval si, jak chlapec otevře oči, podívá se na něj a vysloví jeho jméno, ale nic se nestalo. Monitory okolo pípaly stále ve stejném rytmu a Judovy oči zůstaly zavřené. Gage si zklamaně oddychnul a pohladil ho po tváři.

„Já vím. Dva zázraky v jeden den by byly moc.“ Smutně se usmál a opřel se o opěradlo židle. Vzal do ruky rozečtenou knihu, kterou louskal, když tu sedával a pustil se do čtení. Mezitím po očku sledoval svého milého.

 

 

Chlapec se zavrtěl a když rozlepil víčka, spatřil mladého muže. Podřimoval na židli s knihou v ruce. Poznal ho hned. Byl to ten muž, o kterém se bavili se tátou. Myšlenky měl ale rozházené a nedokázal si vybavit jeho jméno. Věděl, že byl pro něj nějakým způsobem velmi důležitý, a ani nevěděl proč, a tak nějak ho potěšilo, že je tu s ním. Kdyby si jen dokázal vzpomenout na jeho jméno...Bylo by to jako můstek ke zbytku vzpomínek, o kterých byl přesvědčený, že je má někde uvnitř hlavy. Cítil to, stačilo tak málo…

Trochu se pohnul. Tělo měl ztuhlé a hlava ho bolela, ale bolest už nebyla tak silná. Zato v ústech měl jako v polepšovně a potřeboval by pár doušků vody.

„Prosím,“ zachraptěl tiše. Muže ten tichý zvuk probral z polospánku. Nejdříve si Gage myslel, že se mu to jen zdálo a unaveně si protřel tvář. Pak si všiml očí, které jej pozorovaly.

„Jude!“ Vyskočil ze židle. „Jude, ach bože! Jak je ti?“ Hořečnatě se ptal.

„Prosím...Žízeň…“ zase! Věděl, že by dokázal sestavit souvislou větu, ale ta proklatá slova! Mizela, když už je měl téměř na jazyku. Gage popadl ze stolku kelímek a pomohl mu se napít.

„Znám tě,“ zašeptal po chvilce mladík a muž se usmál. „Ano. Ano, známe se. Byli jsme si poměrně dost blízcí, řekl bych,“ odpověděl mu učitel a musel ze v duchu zasmát, když si uvědomil, jak absurdní tohle celé je. „Můžu tě vzít za ruku?“

Chlapec přikývl a byl i docela rád. V tomhle stavu, kdy se sotva dokázal pohnout, bylo vše tak osamělé, že kontakt uvítal. Když se ho mužovi ruce dotkly, problesklo mu hlavou pár útržků vzpomínek. Nic konkrétního, spíš jen takové vjemy. Poznal ten dotyk, ucítil ho najednou všude po těle, i když se teď dotýkali jen prsty. Uvědomil si také, že poznává mužovu vůni, osobité aroma, které v něm vyvolávalo vřelé pocity.

„Jméno...nemůžu si vzpomenout na (tvoje, to bylo slovo, kterým by větu doplnil, kdyby se mu opět nevytratilo) jméno.“

„Gage. Gage Munroe,“ odpověděl mu muž a rozhodl se momentálně nezatěžovat chlapce skutečností, že je, nebo spíše býval, jeho učitel. Sledoval Juda jak o tom jménu přemýšlí, proplouvá mu mozkem a hledá záchytný bod. Tolik si přál, aby si vzpomněl, ale chlapec nakonec jen zavrtěl hlavou.

„Omlouvám se. V-vím, že tě znám, ale...moje hlava…“ povzdechl si téměř zoufale.

„To nic, to je v pořádku,“ konejšil ho Gage. „Máš bolesti? Mám dojít pro sestru?“ Jude, kterému se teď mozek snažil vyskočit z lebky, nebo mu to tak alespoň připadalo, unaveně přikývl. Gage se zvedl a vydal se ven z pokoje. Ve dveřích se pozastavil. „A ne, že někam utečeš,“ pokusil se o vtip, usmál se a vyšel ven. Cestou k sesterně si nadával, jak mohl ze své pusy vypustit něco tak trapného.

 

Dodatek autora: 

Omlouvám se za chyby, vynechává mi na klávesnici několik písmenek, tak je to docela švanda, psát něco delšího. :D Musím přiznat, že jsem kvůli této kapitole přelouskala několik odborných článků, rozhovorů, dokonce i bakalářkých a diplomových prací. Proto bude kapitola působit možná až moc "odborně", ale chtěla jsem se co nejvíce přiblížit realitě a upřímně, trochu se i podělit o nově získané informace. Snad se i tak bude pokračování líbit. Mějte se hezky, ahoj! :)

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Přemýšlím nad tím, jak tohohle páchnoucího tlusťocha, který nikdy nechodí se...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
„Prostředník zůstane tady,“ zavrčel Vanyar podrážděně, když už sluha navrhoval...
Hodnocení:
3.7/5
- Komentářů: 2
Jack vstoupí do vyslýchací místnosti. Oficiální výslech, u kterého nesměl být,...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 2
Nechápal som, čo sa so mnou stalo. Ešte nikdy som nemal také silné nutkanie...