Út, 24/08/2021 - 22:18
1

Dneska neutečeš? Vzpomněl si Jude, když uslyšel Gageovu poslední, větu, než vyšel z jeho nemocničního pokoje. Tahle jednoduchá, zdánlivě bezvýznamná otázka mu proťala mysl jako blesk a on si vybavil ten okamžik, krátce poté, co se spolu poprvé pomilovali. Pak už se vzpomínky, před a poté vynořovaly, jako kdyby se protrhl pytel s hrachem a sypal se mu do mozku, než se naplnil až po okraj. Bylo to ale jiné, než když jde člověk do obchodu a na poslední chvíli si vzpomene co chtěl ještě koupit. Tenhle pocit byl mnohem intenzivnější, mnohem důležitější. Jude si sice vzpomněl na svou matku, ale cítil, že se mu v hlavě prozářil jen zlomek jeho života. Jako kdyby mu někdo svítil v hlavě baterkou jen na jedno určité místo. Ale teď, když se mu vybavil Gage, se rozsvítila žárovka uprostřed a prozářila se celá místnost.

Juda ten nával informací a vzpomínek, aniž by si to uvědomoval, vymrštil do sedu. Rázem ho však zasáhla prudká bolest hlavy, měl pocit, že mu do ní snad někdo vrazil sekeru a tep se mu zrychlil tak, že monitor, který stále snímal jeho životní funkce, se zuřivě rozpípal. Stále seděl a trochu popadal dech, když se dveře od pokoje rozlétly a dovnitř vpadl lékař se sestrou a nakonec i Gage.

„Co se stalo?“ Přiběhl doktor Smith a začal kontrolovat čísla na monitorech. Jude však jakoby ho neslyšel a zrak mu padl na muže, který se k němu sehnul. S vypětím zbylých sil zvedl ruce a omotal je kolem učitelova krku.

„Gagei!“ Vydral ze sebe a zavěsil se na něj. Pak mu došla síla a Gage jej musel uchopit a položit, aby se na postel nezhroutil. „Gagei,“ zachraptěl znovu a chtěl mu říct tolik věcí. Že si vzpomněl, na všechno, chtěl mu říct i to, že ho miluje, ale opět si nedokázal vybavit určitá slova. Doktor Smith mezitím pronášel něco o tom, že má být v klidu, že se nesmí takhle namáhat a tak dále, ale chlapec jej dál ignoroval a díval se upřeně muži do očí.

Gage to ale pochopil.

Vzal chlapce za ruku a štěstím se rozplakal. Políbil mladíkovu dlaň a přikývl.

„Já…“ Miluji tě, miluji tě, miluji tě! Jude to chtěl vylovit tak usilovně, jakoby si uvědomoval, že tu příležitost už nikdy nemusel mít. Ale nevěděl jak. Ta konkrétní slova se mu vždycky před vyslovením ztratila. „Chci říct...Mám...Sakra!“ Chlapec zoufale praštil pěstí do matrace.

Doktor Smith, který už zkontroloval všechny vitální funkce, ujistil se, že pacientovi nehrozí nebezpečí a také pochopil, co bylo důvodem nestabilních výkyvů, si všiml chlapcovi neschopnosti se dostatečně vyjádřit. Trochu ustaraně se zamračil. Rozhlédl se a po chvilce položil na pojízdný stolek několik různých předmětů, co našel v pokoji.

„Jude, je neuvěřitelný pokrok, že sis vzpomněl tady na pana Munroea. Ale musíš být v klidu, šetřit se. Tvoje poranění není žádná sranda, rozumíš mi?“

Chlapec přikývl a musel uznat, že teď trochu lituje toho prudkého pohybu, který vyvolal bolest. Doktor Smith přišoupl stolek před Juda. „Všiml jsem si, že máš trochu problém se vyjádřit. Zkusíme teď malý test, ale nemusíš mít starosti. Je to proto, abychom případný problém podchytili zavčasu a začali jej řešit. Můžeš, prosím, pojmenovat tyto věci?“ Ukázal na stolek. Leželo tam pět předmětů: lžíce, hrnek, cédéčko, propiska a Gageova kniha.

Chlapec, i přes veškerou snahu, dokázal nakonec pojmenovat jen hrnek a knihu. „Dobře,“ pronesl lékař a zapsal něco do Judovi složky. Vzal hrnek s knihou a odložil je. „Teď se mi pokus popsat zbývající předměty, klidně jedním slovem, to nevadí, jen abych věděl, že máš tušení, k čemu slouží.“

Juda to stálo nemalé úsilí. Věděl, k čemu ty věci jsou, na co jsou určeny, ale najít synonymum bylo strašně těžké.

Ukázal na lžíci a věděl, že by mohl říct snad milion slov, nakonec se ale zmohl jen na jedno: „Jídlo“.

„Výborně,“ povzbuzoval ho lékař. „A co tohle,“ přistrčil k němu cédéčko. Chlapec začal pociťovat frustraci, když se na předmět podíval, ale nedokázal vyslovit, jak se používá, nebo k čemu je určen. V poslední chvíli si všiml přehrávače v pokoji a ukázal na něj. Doktoru Smithovi to ale podle všeho stačilo. Přikývl a když pak Jude označil propisovací pero jako “věc k psaní“, měl o diagnóze jasno.

„Vedl sis dobře, Jude.“ Chválil ho lékař přes všechny pacientovi potíže. Moc dobře totiž věděl, jak snadno by mohl chlapce přemoct pocit bezmoci a apatie, což by ho demotivovalo k další léčbě. „Vypadá to, že budeme muset navázat spolupráci s logopedií. Ale ničeho se neboj. Promluvím si s kolegy a pak vás budu informovat. A teď by jsi mi udělal opravdu radost, kdyby sis odpočinul,“ odešel se sestrou v patách a Gage s Judem osaměli.

Gage věděl, že je to hloupé, ale byl trochu mrzutý z toho, že si nemohl vychutnat ten první okamžik, když ho jeho milovaný poznal. Teď se na chlapce podíval a usmál se na něj. Jude byl opět unavený a bylo na něm vidět, že je rozhozený a možná i trochu zoufalý z toho, co se mu děje.

„Neboj se,“ pohladil ho Gage po tváři. „Ať je to cokoliv, spolu to zvládneme. Jsem tu s tebou a pomůžu ti, jak jen to bude možné.“ Konejšil chlapce a ten rozmrzele přikývl.

„Jsem rád, že...jsi tady...Chci říct…“ naštvaně si oddechl. Bylo to neuvěřitelně frustrující, mít toho tolik co říct a přesto to nedokázat. „Děkuju,“ pronesl nakonec rezignovaně.

„Neděkuj. Není za co. Ani nevíš, jak moc jsem rád, že jsme tu teď spolu.“ Políbil ho učitel na tvář. „Musím si odskočit, ale hned jsem zpátky,“ zašeptal, ale Jude ho za ruku přítáhl zpátky. Věnoval mu polibek na ústa. Gage mu jej oplatil tím nejvděčnějším způsobem a pak se s úsměvem odebral na toaletu. Když se vrátil, mladík už tvrdě spal.

 

 

„Dobré ráno.“ Uslyšel Jude rozjařený pozdrav zdravotní sestry a ospale rozlepil víčka. Tuhle sestřičku měl rád, byla příjemná a hodně se usmívala, a to třeba i v případě, že mu, mimo jiné, omývala zadek (Jude se vždy cítil velice trapně a byla to jedna z věcí, která mu po psychické stránce vůbec nepomáhala, naopak, v těchto chvílích se cítil vždycky bezmocný a bezcenný). I tak byl ale rád, že má směnu zrovna ona.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila Suzzane, Gage a ještě jedna žena. „Ahoj, miláčku,“ sklonila se k němu matka a vlepila mu pusu na přivítanou. Gage taktéž. Neznámá si přistoupila k Judovi a podala mu ruku. Chlapec zvedl paži a gesto opětoval.

„Dobrý den, Jude. Jmenuji se Diana Clarkerová, jsem logopedka,“ představila se přátelsky a posadila se na židli. „Takže, doktor Smith mně informoval o tvém problému. Aby jste věděli o co jde,“ oslovila je všechny. „Při tvém poranění hlavy došlo k takzvané afázii. Je to porucha řeči, která je způsobena porušením řečových oblastí v mozku. Kdyby vás něco zajímalo, můžete se zeptat, ale myslím, že není třeba vás zatěžovat detaily?“ Podívala se na ně a dala prostor dotazům. Gage si pomyslel, že je velice příjemná, ale možná až moc energická.

„Dá se to vyléčit?“ Zeptala se Suzzane.

„Šance na zlepšení je vždy. První krokem je zjistit o jaký druh afázie se jedná a k jak závažnému porušení došlo. Vyzkoušíme pár věcí a podle toho určím, jak na tom Jude je,“ vysvětlila a vytáhla z tašky několik papírů a balíčků kartiček. „Možná by bylo lepší, kdyby jste si došli třeba na kávu? Pokud tedy Jude nechce jinak.“ Suzzane s Gagem se na chlapce podívali a ten přikývl. „Dobře. Přineseme ti něco dobrého,“ políbil ho Gage na čelo a odešli.

„Nemusíš se ničeho bát, nejedná se o nic drastického,“ usmála se na něj znovu Clarkeová a Jude opět přikývl. „Nejdříve ti dám přečíst kousek textu a ty se mi pak pokusíš říct, o čem se tam psalo.“

Podala mu jeden z papírů a kratším odstavcem. Byl to úryvek z pohádky a když jej Jude bez problémů přečetl, zeptala se ho, jestli si pamatuje o čem text byl. Jude popsal děj slovy na které si dokázal vzpomenout a ona spokojeně přikývla. „Výborně.“ Něco si zapsala do malého bloku a pak k němu přišoupla stolek s tužkou a prázdným papírem. „Nadiktuji ti teď několik jednoduchých vět. Pokus se prosím napsat co nejvíce z toho co uslyšíš,“ zadala mu úkol a Jude bez problému přepsal její slova a věty na papír. Pak mu podala další úryvek z jiného textu a požádala jej, aby ho přečetl nahlas. Ani s tím neměl chlapec větší potíže.

„Paráda,“ chválila ho. „Zkusíme teď ještě poslední věc. Spustím časovač a vy zkuste za jednu minutu vyjmenovat co nejvíce zvířat. Jakákoliv, to je jedno. Spouštím...teď.“ stiskla časovač na mobilním telefonu. Chlapec se snažil, pátral v paměti jak mohl, v hlavě mu problikávaly snad tisíce druhů živočichů, přesto dokázal pojmenovat jen asi třináct zvířat. Clarkerová na sobě nedala nic znát a ve chvíli, kdy ukončila vyšetření se ozvalo zaklepání. Dovnitř nakoukl Gage.

„Právě včas. Pojďte dál,“ vyzvala je. „Jsme teď zase o něco chytřejší. Takže, Jude, tvůj problém se přesně nazývá anomická afázie. Nemáš problémy se čtením ani psaním, čtenému textu rozumíš, ale při komunikaci si nedokážeš vybavit jednotlivá slova a názvy. Dobrá zpráva je, že to dokážeme zlepšit, případně i vyléčit.“ Suzzane nedokázala zakrýt úlevný výdech. Clarkerová si toho všimla a pokračovala. „Další věc je, že to z veliké části záleží hlavně na tobě. Na tvé ochotě spolupracovat a plnit zadané úkoly, protože bez toho se nikam neposuneme,“ apelovala na Juda a ten zarmouceně přikývl. Začal mít opravdu hodně špatnou náladu, když si uvědomil, že k velice náročné a vyčerpávající rehabilitaci, se bude muset zabývat ještě tímhle. Byl pořád hodně unavený, ze všeho nejradši by byl pořád spal. A navíc ho znovu začínala bolet hlava.

„Já vím, že to není jednoduché,“ řekla Clarkerová, jakoby mu snad četla myšlenky, „ale je nezbytné začít co nejdříve a dát do toho všechno, pokud chceme nějaké výsledky. Nejdůležitější je, abys neztrácel motivaci a nevzdával to.“ Judovi se vybavila návštěva psychologa, který za ním docházel a který říkal prakticky totéž. Chlapec cítil, že se nechce vzdát, ale tohle všechno, co musel podstupovat bylo tak vyčerpávající a frustrující. Napadlo ho, že člověk nikdy nedokáže ocenit možnost dojít si sám na záchod, nebo říct úplnou větu, dokud o to nepřijde. Bylo toho najednou moc a on se cítil tak slabý a bezmocný, že ho najednou převládly emoce a on se rozplakal.

„Jude,“ přisedl si k němu na postel Gage a opatrně jej k sobě přitiskl. Chlapec zvedl ruce napíchané kanylamy a obětí v rámci možností opětoval. „Bude to dobré. Teď se nesmíš vzdát, teď když ses k nám vrátil. My ti pomůžeme, ano?“ Učitel vzal jeho tvář do dlaní a hluboce se mu podíval do očí, jako už tolikrát, když mu chtěl říct něco důležitého. „Nejsi sám, slyšíš? Nejsi na to sám, my tě v tom nenecháme.“ Gage ta slova vylovil tak přesvědčivě, že Jude nakonec s uslzenýma očima přikývl a trochu se uklidnil. Clarkerová se pousmála, v duchu Gage chválila za jeho podporu a odhodlání a pak vstala. „Myslím, že nejlepší bude, když si teď odpočineš a začneme zítra. Nashledanou,“ podala ruku Suzzane, Gageovi a nakonec Judovi a odešla.

Suzzane se podívala na synovu tvář, kde zasychaly tekoucí slzy. „Přinesli jsme ti kremrole. Jako malý jsi je miloval,“ mrkla na něj ve snaze ho rozveselit a chlapec se nakonec přeci jen pousmál.

„To mám...pořád.“ Vysoukal ze sebe nakonec a s chutí se pustil do zákusku.

 

 

Následující týdny byly pro Juda náročné. Denně podstupoval náročnou a vyčerpávající rehabilitaci, pak musel plnit úkoly zadané logopedkou Clarkerovou, což mu nikdy nepřidalo na náladě a navíc bylo těžké tímto způsobem intenzivně cvičit mozek. Pokaždé, když se mu zadaný úkol nepodařil podle jeho nebo jejích výsledků, propadal se stále hlouběji do beznaděje. Začínal mít strach, že už se mu mluvení nikdy nezlepší. Snažil se na sobě nedat nic znát, ale začala se u něj objevovat deprese. Jeho tělo sílilo a uzdravovalo se, o jeho psychice se to však říct nedalo.

Jednoho dne, kdy měl opravdu špatnou náladu, se věnoval speciální aplikaci na tabletu, který měl k dipozici kvůli logopedickým cvičením. Suzzane byla po dlouhé době v práci, spíš aby se odreagovala, než aby tam skutečně musela. Gage seděl vedle něj a četl si, nechtěl chlapce rušit v zadané práci.

„Sakra! Do prdele!!!“ Rozčílil se Jude a vzteky odhodil tablet k nohám, na konec postele. Gage překvapeně vzhlédl od knihy. „Co se stalo?“ Zeptal se ho a chlapec na něj vrhl nahněvaným pohledem.

„Co se stalo? Ty se mně ptáš, co se stalo?!“ Zakřičel na něj vztekle. „Už mě všechno...ARGHH! Učím se tu mluvit jak...jak...mimino!“ Vymáčkl ze sebe, když našel správné synonymum. Tolik p-práce a...nic!“ Tolik námahy, čekal bych nějaký posun, nebo zlepšení! Ale pořád mluvím jak pako. Všechno mně bolí, jak pořád jen ležím a jediné, čeho jsem za tu dobu schopný je, že si dojdu akorát na záchod! A i potom musím hodinu odpočívat! Chtěl to všechno na Gagea vyklopit, ale na takový proslov prostě neměl. Místo toho zabořil ruce do dlaní a zoufale se rozplakal.

„Ale Jude-“

„Ne!“ Zajíkl se mladík, když se ho Gage snažil obejmout a odstrčil ho od sebe. „Já...už nemůžu...Jsem tak unavený,“ vzlykal a po tvářích mu tekly potoky slz.

„Jude. Už mně od sebe nikdy neodháněj,“ pronesl Gage přísně až to přimělo chlapce se na něj podívat. „Teď mne dobře poslouchej. Nedokážu si představit, jak těžké to všechno pro tebe teď je. Ale já, i tvoje matka, děláme vše pro to, abychom ti pomohli. Mysli si co chceš, ale i pro nás je to těžké, nikdy jsem nezažil takový strach a bezmoc, jako když jsem tě tady poprvé uviděl. Myslel jsem, že umřu, když to vypadalo, že tě ztratím. Takže, v žádném případě ti nedovolím, abys to teď vzdal. Rozumíš?“ Gage to řekl tak nekompromisně a tvrdě, že Jude po chvilce jen přikývl. A nejen že mladíka namotivoval, ale způsobil tím i to, že v chlapci vyvolal zapomenutou touhu. Gage mu začal znovu imponovat, vzpomněl si jaké to bylo předtím, a cítil teď, intenzivněji než kdykoliv předtím, proč se do něj vlastně zamiloval.

Přestal plakat a zvedl ruce, aby mohl Gage obejmout. Ten se k němu sklonil a dal mu pusu, Jude mu ale strčil jazyk do pusy a začal jej vášnivě líbat. Najednou se vzrušil a učitel si toho všiml. Vklouzl rukou do nemocniční košile a začal jej hladit po hrudi, kličkoval mezi elektrodami, které měl chlapec stále na hrudníku, až začal postupovat níž, přes břicho a podbřišek. Potom jemně uchopil Judův penis a mladík mezi polibky zasténal. Gage začal úd třít, nejprve pomalu, pak rychleji až byl nakonec Jude na pokraji vyvrcholení. Tep se mu zrychlil, což elektrody ihned zaznamenaly. „Za chvilku tu budou,“ zašeptal mu do ucha učitel, když se pípání na monitoru zrychlilo.

„U-už...budu...“Zavzdychal Jude a jen co to dořekl ucítil Gage na dlani jeho horké sperma. Nedal chlapci čas na vydýchání, popadl krabici kapesníčků a snažil se utřít co se dalo. Stihl to jen tak tak, protože za několik vteřin se rozrazily dveře pokoje a dovnitř vpadla setra.

„Copak je?“ Ptala se a přistoupila rovnou k monitorům, které už zase ukazovaly optimální hodnoty. „Je ti dobře, Jude?“ Podívala se na něj. Chlapec přikývl.

„Trochu jsem...rozčílil se...Pardon,“ Zakoktal a ona mu uvěřila, když spatřila jeho začervenalé oči od pláče. Gageovi se v duchu ulevilo, když mu uvěřila, ale zároveň mu to přišlo trochu vtipné.

„Aha. No, to mně mrzí, ale neboj se, máš kolem sebe lidi, kteří ti pomůžou a zvládneš to,“ povzbuzovala ho a podívala se při tom na Gage. „A stejně jsem za tebou chtěla jít. Nožky a ručky už nám docela slouží, tak by ses mohl jít osprchovat.“ Přisunula k posteli vozík a s Gagem mu pomohla nasednout.

„Právě včas,“ usmál se trochu potutelně Gage. Jude se začervenal, ale nakonec se taky pousmál, než ho sestřička odvezla do sprch.

 

 

Jude byl po téhle události v mnohem lepší náladě. Dostal od Gage to, co potřeboval; ujištění, že Gage chápe, že je uvnitř pořád stejný, že není jen pacient na lůžku, co neumí mluvit. Ujištění, že v něm stále vidí člověka, do kterého se zamiloval a že i přes všechno to ohavné nemocniční prostředí, přes všechny kanyly, obvazy, hadičky, elektrody a další spoustu věcí, že i přesto je pro něj důležitý a (v neposlední řadě) touží stále jeden po druhém. Chlapci jakoby to vlilo novou krev do žil. Do rehabilitací se pouštěl urputněji, až ho museli kolikrát přesvědčovat, že už to stačí a ať si odpočine. A s logopedickými cvičeními a úkoly to bylo zrovna tak. Jude se snažil trénovat každou volnou chvilku. Suzzane nebo Gage jej pak nacházeli jak tvrdě spí s tabletem, nebo cvičebními kartičkami v ruce, když už ho úkoly naprosto vyčerpaly.

Po několika týdnech si jej logopedka Clarkerová znovu vyzkoušela. Opět ho poprosila, aby jí za minutu vyjmenoval co nejvíce zvířat. Jude jich dal s přehledem dvacet šest a ještě by pokračoval, kdyby nevypršel časový limit.

„Jude, to je úžasný pokrok. A vidím to i když se mnou mluvíš.“ Chválila ho a chlapec se usmál. „Ještě nemáme úplně vyhráno, ale jsi na dobré cestě, aby ses afázie úplně zbavil. Budeš muset i po propuštění z nemocnice docházet do poradny, ale jestli nepolevíš v tomhle nasazení, tak je veliká šance, že se problému nadobro zbavíš.“

„Děkuju vám,“ řekl Jude. Usmála se, podali si ruce. Suzzane, která byla celou dobu u toho, jí také poděkovala a rozloučila se. Pak se podívala na syna.

„Jude...Mám takovou radost. Jsem na tebe pyšná.“ Roztála. Jude se na ni usmál, ale pak zvážněl.

„Mami...Chci ti už dlouho něco...povědět,“ pořád hledal určitá slova, i když už to bylo mnohem lepší, musel chvilku pátrat v paměti, než našel to správné „teď už to...snad dokážu. Jen…mi to bude...asi trvat.“ Podívala se na něj s pochopením a chytila ho za ruku, kterou sevřel. „Jude, to nemusíš, já-“

„Chci ti to p-povědět. Nech mně, prosím.“ Skočil jí do řeči a ona přikývla. „Už jsem ti říkal, že...mluvil jsem s tátou, když jsem byl...víš co myslím. Nevím jestli to...jestli se mi to nezdálo, a-ale myslím, že ne. Potkali jsme se na...hodně divném místě, myslím, že...to byla...hranice, mezi tady tím a...druhým světem. Hodně jsme mluvili. Dokonce i o Gageovi...říkal, že mu to...nevadí, že je rád, že jsem...šťastný. A to já s Gagem jsem,“ podíval se na ni a ona znovu přikývla. „Vím to, Jude. A zní jako tvůj otec,“ usmála se. Jude přikývl. „Ale...n-nejvíc jsme mluvili...o...tobě. Říkal, že byl na tom...místě, kde jsme se potkali. Celou dobu. A tam nebylo...nic. Prostě nic. Mami,“ pohlédl na svou matku a přemohly ho emoce. Se slzami v očích na ni provinile pohlédl. „Ř-říkal, že jsi ho...vysvobodila. Pomohla jsi mu...dostat se pryč z...toho, toho místa. A já vím že je to...že je to pravda.“ Suzzane vytryskly slzy a rozplakala se, když poslouchala Judova slova. „Věděl jsem to asi i...předtím. Celou dobu. Jen...bylo to tak těžké, mami, že jsem asi...potřeboval to všechno na někoho…hodit.“

„Jude,“ pronesla Suzzane mezi vzlyky. „Já si nikdy neodpustím, že jsem ti nedopřála aby ses s tátou rozloučil. Jen jsem, v tu chvíli myslela, že tak je to prostě nejlepší. Promiň mi to!“ Brečela teď, že skoro ani nemohla mluvit. Jude ji pevně stiskl dlaň. „My se rozloučili...A teď už vím, že...jsi udělala správné...správnou volbu. Chtěl jsem ti hlavně říct, že...omlouvám se. Mami, promiň!“

Naklonila se k němu a pevně ho objala. „Nikdy na tvého tátu nezapomenu. Moc jsem ho milovala. A nechat ho odejít byla nejtěžší věc v mém životě!“

„Jí vím. A jsem rád, že...teď nejsi sama. A Simon je fajn. Musím se...musím se mu pak taky...omluvit. Mám tě rád, mami. A děkuju, že jsi...tu byla celou dobu se mnou.“ Odhrnula mu vlasy z čela, jak to dělávala, když byl ještě malý. „To je přeci samozřejmost. Jsi můj kluk,“ usmála se na něj znovu, tak jak se umějí usmát jen matkyy na své děti.

„Co si to tady šuškáte?“ Ozvalo se ode dveří. „Ahoj, lásko,“ políbil Gage chlapce a pozdravil se se Suzzane. „To už je tolik? Sakra, musím do práce, úplně jsem zapomněla na čas.“ Vyskočila ze židle, rychle se s nimi rozloučila a vyběhla ven.

Gage si přisedl a jako vždy se zeptal Juda, jak se dnes měl. Chvilku si povídali, mladík mu vyprávěl jak proběhla návštěva Clarkerové a pak zase mluvili o všem možném.

„Už bych chtěl domů…“ povzdechl si Jude. „Já vím. Určitě to nebude dlouho trvat,“ Gage ho vzal účastně za ruku. „A taky bych si už fakt rád dal cigáro,“ zasmál se Jude a učitel se rozesmál. „Neboj, myslím, že až budeš doma, bude to ten nejmenší problém. I když, teď jsi nekouřil dost dlouho, co se pokusit s tím seknout? Víš, že to zabíjí?“ Rýpal do něj.

„No, něco jsem o tom slyšel. Tuším, že naposledy, když mi chtěl vesmír něco takového naznačit, spadla mi na hlavu asi tuna ledu. Ale popovídejme si o tom, až nevykouříš ty sám před každou návštěvou tři cigarety, jo?“ Oba se rozesmáli.

 

 

Judovo přání se vyplnilo zhruba za týden. Doktor Smith konečně dovolil jej propustit do domácího léčení, i když to zahrnovalo spoustu úkolů, slibů, že se bude šetřit, plánování kontrol a ujištění, že bude svědomitě docházet na rehabilitace a do logopedické poradny.

Jude poprosil matku, jestli by nekoupila nějaké květiny. Když pak odcházel, obdaroval jimi sestřičky, které se o něj staraly a poděkoval jim.

„Tak se opatruj, Jude. A nezapomeň-“

„Já vím. Za dva týdny kontrola a nepolevit. Děkuju za všechno, pane doktore.“ Chlapec ho s úsměvem, šťastný, že se vrací domů, ujišťoval. „Přesně tak. Dávej na sebe pozor a nashledanou.“ Podali si ruce a Jude s matkou opustili oddělení a nakonec vyšli ven z nemocnice. Chlapec se venku před vchodem zastavil a nasál do plic čerstvý venkovní vzduch. Zavřel oči a užíval si ten pocit, ten vánek, zpěv ptáků a zvuk města. Připadal si, jakoby se po dlouhé době dostal ven z nějaké kobky. Pak ucítil, jak ho objaly pevné paže a následoval hřejivý a smyslný polibek. „Promiň, dřív jsem to nestihnul.“

„To je v pohodě,“ špitl Jude a otočil se k matce, která na ně hlesla, že půjde napřed a počká u auta. Přikývli. Když se pak Jude obrátil zpátky ke Gageovi, učitel se mu podíval hluboko do očí. „Jude. Jsem tak rád, že jsi to všechno zvládnul. Miluju tě.“ Chlapec vzal jeho tváře do dlaní a znovu jej políbil. Nevnímal kolemjdoucí, kteří je spatřili a reagovali různými způsoby. Byli tu teď jen oni dva, spolu. A na ničem jiném nezáleželo.

„Taky tě miluju,“ zašeptal Jude a usmál se na svého učitele.

Dodatek autora: 

Co dodat, zazvonil zvonec a povídky je konec. Snad se bude líbit. Zanechte komentář, nebo hodnocení, děkuji :)

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
   Matěje ráno probudilo něco těžkého a teplého, které mu drtilo asi...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
(svět Femina, sídlo hraběnky Barnettové, Nová Puella, třicátý den bohyně lásky...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
(svět Femina, sídlo hraběnky Snowové, Nová Puella, čtvrtý den bohyně války,...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 6
Lidé jsou smutná stvoření. Pro svou existenci potřebují druhé. Mají neustálou...