Čt, 08/03/2018 - 10:29
7

A co jsem asi měla dělat? Do domu jsem ho vzít nemohla, pořád tam byla párty a první místo, kde by ho hledali, by bylo uvnitř. No tak mě nenapadlo nic debilnějšího, než ho dotáhnout domu. A doufat, že mě cestou někde nezastaví policie a nedají mi dýchnout. Ovšem další věc, která mě ve snu ani nenapadla, bylo vidět jeho nádobíčko.
 

„Ježiši!“ Vypísknu a překryji si dlaní oči. To je snad tak vypatlanej, že si sundal úplně všechno a to mu ještě do háje stojí! No ale jako, má ho pěkného, to se musí nechat. Takového dlouhého a…
 

Radši se otočím zády. Ta představa, že si v duchu pochvaluji jeho ptáka, mě donutí zrudnout jako rak.
 

No a tak jsme se dostali do momentu, kdy se mu snažím ošetřit drobné ranky a prozkoumat ty příšerné modřiny, jestli nemá čirou náhodou vnitřní krvácení. Teda ne že bych byla expert na vnitřní krvácení, ale mám za sebou kurz první pomoci, tak snad něco poznám.
 

Cítím, jak si mě prohlíží, když mu desinfikuji obličej. Doslova mě těma očima propaluje, což se mi moc nelíbí a tak můj ruměnec ukazuje snad všechny odstíny červené. Je to nepříjemný, ale když už se konečně propracuji od jeho obličeje k jeho tělu, všimnu si, že zavřel oči a zadržel dech. Bolí ho to?
 

Zjistila jsem, že má fakt krásný tělo! Pod záminkou, že ho musím pořádně zkontrolovat, jsem svými prsty a dlaněmi prozkoumala celou hruď, ty nádherné břišáky a i když jsem se snažila sebe víc, aby mu to nebylo nepříjemné, přeci jen nejsem nelida, občas mi přišlo, že zadržuje dech čím dál tím víc. Na malý moment jsem nad tím pozastavila.
 

Nebo je to snad kvůli něčemu jinému?
 

Polštář končil těsně pod jeho nízkým pasem, takže jsem měla tu čest přejet jeho podbřišek. Končící jemnou kůži a začínající přirození tvořili světlounké chloupky. Ne nějaký prales, ale tak akorát, kdy není ani vyholený jak husa a ani zarostlý jako opička z pralesa. Zamávalo to mnou natolik, že jsem si musela skousnout ret, abych přehlušila ten slastný pocit, co se mi rozléval v mém podbřišku a zapřít se o jeho stehno, neboť bych sebou asi plácla. Má tak hebkou kůži a hlavně to tělo…
 

Trhnu sebou, když se prudce narovná a hned na to se shrbí.
 

„Jsi v pořádku?“ Starostlivě na něj kouknu, on mi však odpoví jen nějakým zabrbláním, z čehož jsem si spíš jen odvodila, že mi říká že se jde vykoupat.
 

Hm, co s ním mám dělat. Tak jsem mu jen dala kázání a pak se odebrala do kuchyně, kde jsem se opřela o linku a křečovitě sevřela v prstech její studenou desku. Pohledem jsem doprovázela jeho nahý zadek. Měl zadek tak luxusní, že jsem se musela otočit zády a zalapat po dechu. Nemůžeš se ke všemu otáčet zády!
 

Cítila jsem ve svých kalhotkách, jak příšerně jsem zvlhla. Dneska jsem toho viděla až příliš a dělá to se mnou divy.
 

Ježiši! Eleno jsi jako puberťačka, chovej se trochu.
 

Ještě chvíli tam jen tak postávala, než jsem sebrala jeho věci a nacpala je do pračky, která je hned vedle myčky v kuchyni. Ani nestihnu odstoupit od pračky, kde se začne napouštět voda a už slyším dunivý žuchot. Rychle doběhnu ke dveřím a přiložím na ně ucho. Nic, jen voda.
 

„Alexi? Alexi jsi v pořádku?“ Zavolám do dveří.
 

„Jo! V pohodě, za chvíli jsem venku!“ Zavolá podivně zhrublým hlasem.
 

Stojím u těch dveří dobrých deset minut. Stále jen slyším téct vodu a nic jiného.
 

Ještě ten večer jsem byla donucena, nebo spíš, moje svědomí mě donutilo, jinak já bych ho tam nechala, že jo - totiž, usnout ve sprchovém koutě napadne asi fakt jenom Alexe - dotáhnout ho do postele.
 

Byl těžký a to, že z části pořád spal mi při belhání se bytem zrovna taky moc nepomohlo. Nemůžu tvrdit, že můj byt je velký, nebo tak něco, to vůbec ne, ale odhadem můžu říct, že ten kluk váží tak 120 kilo čistých svalů. No a zkuste si ho prostě jen tak odvláčet někam dál, než od jednoho rohu koupelny do druhého, například do postele. Navíc, zase moje svědomí, že ano, mi jasně říkalo, že když ho tam nechám, nastydne a asi ho to bude i dost bolet, když je takhle pomlácený.
 

Zajímalo by mě, kdo vymyslel svědom.
 

No a tak po úspěšném svalení se do postele i se 120 kilovou nadílkou, jsem se konečně vymotala z postele, hodila přes něj deku a dopřála si horkou sprchu. V zrcadle jsem pak zjistila, že můj obličej, po té facce hraje taky všemi barvami. Rychle jsem si vysušila vlasy, hodila na sebe tričko a tepláky a zalezla si k němu do postele. K němu do postele? Snad ke mě do postele ne, on jí okupuje jen proto, že nemám srdce ho nechat spát studeného v koupelně na podlaze.
 

Myslela jsem si, že usnou vedle něj v posteli bude něco nad moje síly. Ale jakmile jsem si lehla, zachumlala se pod deku, zavřeli se mi víčka a já usnula. Jo, byla jsem fakt unavená.
 

Nejspíš bych spala ještě chvíli, ale vzbudila mě plískanice, která se právě odehrávala venku. Prudký déšť bubnoval na parapety velkých oken, které tvořili jednu celou stěnu mého malého bytečku. Kromě nepříjemných zvuků zvenku se do mě dala zima. Po bližším zkoumání, kde mám deku jsem zjistila, že Alex si uzurpoval obě dvě a je v nich zamotanej, jako eskymák ve spacáku.
 

Protočím oči a podívám se na budík, který ukazuje půl osmé ráno. Skvělý čas.
 

Mám chuť na lívance s javorovým sirupem. Fakt že mám. Jindy bych asi byla líná je dělat, ale teď si myslím, že by je ocenil i Al. Od kdy přemýšlíš nad tím, co by Alex ocenil? No a samozřejmě bych potřebovala nabrat energii, že jo a mám na ně fakt velkou chuť, že jo a vůbec Alexovi dávat nemusím a sním je všechny sama, že jo…

No a tak o půl hodiny později, kdy jsou už lívance hotové a Alex se vypotácel z postele s tím, že potřebuje děsně čůrat, ovšem mám takovej divnej pocit, že za tím bylo něco jiného, oba sedíme vedle sebe na barové stoličce u linky a cpeme se lívancema s javorovým sirupem a barůvkama, které jsem našla u sebe v lednici a zaboha si nemůžu vzpomenout, kdy jsem je kupovala. Díky bohu, že jsem Ala donutila se obléknout do jeho věcí, které byli už vyprané a vysušené. Jinak bych se vsadila, že by mi tu seděl nahatej a ještě z toho měl děsnou prču.

„Jsou fakt dobrý, nemáš ještě?” koukne na mě s plnou pusou.

„Nemám, vždyť už sis jednou přidal.“ Kam to ten kluk hází, musel sníst už dobrých deset lívanců a že bych je tentokrát udělala nějaký malý, to se říct opravdu nedá.
 

Pokrčí rameny. „No a, jsou dobrý a já mám hlad.“
 

Otevřu naprázdno pusu a projistotu si nacpu kousek lívance do pusy, než by mi z pusy vyletělo něco, co by vedlo k naší další hádce.Třeba to, že jsem se na něj taky mohla vykašlat a nic mu nedávat, vzhledem k tomu, že mi ani nepoděkoval, že jsem mu zachránila život, blbečkovi. Sním posledních pár soust, protože mám divnej pocit, že kdybych si je vychutnávala, snědl by mi je Alex dřív, než bych si toho vůbec všimla a taky proto, že mě začíná pěkně štvát.

 

„Takže, dojíš a já tě odvezu domů, platí?“ Otočím se na něj od dřezu, kde právě myji svůj talíř.
 

Něco nesrozumitelně zahuhlá do hrnku s čajem, nejspíš jako souhlas, nezájem, prostě pojede. Vezmu mu talíř, rychle ho omyju spolu s hrnkem a kouknu na něj. Sedí na barové stoličce a pozoruje mě. Další důvod, proč bych byla ráda, aby už byl pryč, protože mě celou dobu pozoruje, jako kdyby mě chtěl sníst.
 

„Takže jdeme, jo?“ Nečekám, až mi odpoví, ze skříně vytáhnu mikinu a bundu, obléknu se a už beru klíče od auta a bytu. V tom mě chytne za zápěstí a otočí prudkým tahem k sobě. Nečekám to a tak zalapám po dechu, zavrávorám a přistanu opřená o jeho hruď. Zakloním hlavu s vykulenýma očima a střetnu se s jeho pohledem. A na tu malou chvilku musím zadržet dech.
 

„Děkuju, žes mě tam nenechala a děkuju, za ty výborné lívance.“ Dýchne mi na rty horký vzduch a já si mimoděk přejedu jazykem přes rty. O kousem se ke mě skloní a sjede pohledem níž, k mým rtům. A potom mě pustí a prudce poodstoupí. Opět zavrávorám a ještě malou chvilku tam stojím jako solný sloup a hledím na něj. Mám v hlavě prázdno. Ani si nevšimnu, že až vyšel na chodbu. Motá se mi podivně hlava.
 

„Zapli dělej!“ Houkne na mě Al z chodby. Zamrkám a otočím se ke dveřím. Zhluboka se nadechnu a upokojím své rozbouřené hormony. Tak to bylo těsný. Nazuju se do bot, vyklouznu z bytu a zamknu za sebou. Doženu ho na chodbě a štípnu do ramene.
 

„Přestaň komolit moje příjmení, Alexandře!“ Zamračím se na něj, on na mě a promasíruje si rameno. Taky chudák hraje všemi barvami.
 

„Promiň Zapletalová.“ Zabrblá a poslušně kráčí za mnou. Víc už to nekomentuji a hrnu se do auta. Venku sice už přestalo tak příšerně pršet, ale stále mrholí a je docela zima. Alex si sedne vedle mě a zapne topení, jo je jenom v tričku.
 

Cesta tam proběhla v tichu, když teda nepočítám rádio, které celou cestu hrálo. Když jsme jeli lesem k jeho rodinnému sídlu, všimla jsem si, že Alex zase spí, opřený hlavou o okýnko spolujezdce. Ten si asi moc nedělá starostí, kdo ten binec vevnitř po té jeho pařbě uklidí.
 

Na příjezdové cestě stálo jenom jedno auto. Takže očividně se asi všichni zdekovali, to je fajn. Zastavím přímo před cestou k hlavním dveřím a vypnu motor. „Alexi, jsme tu, prober se.“ Drcnu do něj.
 

Rozlepí ty svoje krásný kukadla a zamžourá rozespale na mou maličkost. Notnou chvíli na mě jen kouká, přičemž se musím ošít a raději uhnu pohledem.
 

„Jo díky za odvoz.“ Přikývne a odpoutá se. „Domluvme se, že se zítra stavíš, řekněme kolem pátý večer. A slibuji, že už žádný překvápka. Zvu tě k nám na večeři a hned po večeři se domluvíme, jak to všechno bude, dobrá?“

„Jo, jasný.“ Kývnu, stále hledíc před sebe. Když se stále nemá k odchodu, podívám se na něj. „Ještě něco?“
 

Kouká na mě, zase, tím divným pohledem. Je mi z toho divně. Zavrtí hlavou a vystoupí. Doprovázím ho pohledem, dokud se za ním nezavřou velké vchodové dveře.
 

Zhluboka vydechnu a opřu se hlavou o volant. Nejspíš až příliš, protože nechtěně zatroubím. Polekaně se rozhlédnu kolem sebe, rychle nastartuju a vyjíždím ven. Zase trapas.
 

Mám z toho kluka divný pocit, opravdu mám. A hlavně, divný pocit uvnitř břicha. Jestli zase provede nějakou hovězinu zítra večer, končím, tohle nemám zapotřebí, fakt že ne.

4.75
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 8)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Kdyby se toto stalo za jiné situace, někomu jinému, kdyby tohle byl pouhý...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Naštěstí jsem o dokonalých chlapech nemusel snít dost dlouho. Sotva za dva...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
Seděl ve svém dubovém křesle, potaženém kožešinou, s knihou v ruce, na jejichž...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
  Nesnáším pražská léta.        ...