So, 10/03/2018 - 18:38
4

Prostě mě polib, to je to jediné, co teď chci Eleno.” Vydechnu těžce a pohlédnu jí do očí. Rozšíří se jí zorničky. Ježiši prosim, může bejt víc sexy. Nořím se a topím v té medově zelenohnědé. Elena se ke mně skloní a dotkne se mých rtů. Ochutnává je těma svýma. Jen zlehka, takové otrkávání. Pro mě je to ale něco, co si snad ani nedokážu představit. Ani nemůžu, protože tohle je pro mě něco naprosto nového a doslova nepopsatelné. Cítím hebkost, měkkost a poddajnost jejích rtů a nemůžu si pomoct. Skousnu ho. Zasténá mi tiše do úst a přitáhne si mě blíže tím, že zatlačí na můj zátylek rukou. Zacuká mi ve slabinách. Její sten je pro mé uši balzám na duši. Těžce oddechujeme. Cítím její teplo, její vůni a hlavně její rty a… příjemně sladkou vůni lívanců?  Ale takhle nevoní, ona voní po broskvích, nebo snad ne?

Otevřu oči a rozespale zamrkám. V rozkroku mi bolestivě pulzuje a celý můj člověk se hlásí o čtrnáctidenní dovolenou někde na Bora Bora, nebo tak něco. Asi tam pojedu příští víkend, cítím to v kostech, fakt že jo. Ještě k tomu je mi nepříjemný horko, vzápětí zjistím, proč. Jsem zabalený v dekách jako kdyby mě snad chtěli sníst, ne, nejdřív udusit a pak sníst. Pracně a hlavně bolestivě se vysoukám z dek, protože nebudu vám lhát, ale opravdu mě hrozně bolí žebra a hlavně hrudník. Posadím se na posteli a zhluboka se nadechnu. Lívance… Kouknu se směrem do kuchyně, kde vidím Eli, jak něco kuchtí. Lívance… Zaúpím a rychle se doplazím do koupelny s výmluvou, - protože cítím, že si všimla, že jsem vzhůru - že potřebuji čůrat.

Jen co se octnu v koupelně, opřu se o umyvadlo a rozdýchám to, co se mi ještě před chvílí zdálo. Aspoň jsem si to myslel, že rozdýchám, ale ten sen byl až příliš živí. Chytnu pravačkou svou chloubu a co jiného mi zbyde, než si dopomoct. Můžu to svádět na ranní erekci, ale ten sen si prostě pořád až moc živě pamatuji. Udělám se jí nestoudně do umyvadla. Prase jedno, styď se, příště to pusť aspoň někam, kde člověk neprovádí ranní hygienu, nebo jiné podobné věci. Jo, umyl jsem to po sobě, přeci jí to tam nenechám ne? I když… hehe.

Svoje věci jsem našel v sušičce. Oblékl jsem si je a posadil se na barovou stoličku. Eli přede mě postavila talíř s lívanci, navrch borůvky a ještě zalité javorovým sirupem. Ona snad zná, co mám nejraději, nebo co? Ještě mi dala hrnek s čajem a posadila se vedle mě se svojí porcí. Snídat v její přítomnosti je pro mě poněkud zvláštní, ale na druhou stranu uspokojivé. Oba jsme mlčeli a jedli. Nejspíš oba ponořený ve vlastních myšlenkách.

„Jsou fakt dobrý, nemáš ještě?” zahuhlám s plnou pusou. Podívá se na mě nechápavě a zavrtí hlavou.

„Vždyť už sis jednou přidal.” Škoda, takhle dobré lívance jsem už dlouho neměl.

Pokrčím rameny. „No a, jsou dobrý.” Neodpoví.

„Takže, dojíš a já tě odvezu domů, platí?” Koukne na mě přes rameno. Zahuhlám na souhlas jo, ale mám pocit, že spíš než mi rozuměla, si to jen odvodí.

Začne s oblékat a mě dojde, že bych se měl asi opravdu omluvit. Slezu ze stoličky a chytnu jí za zápěstí. Zatáhnu a otočím jí k sobě čelem. Asi to nečekala, protože zavrávorá a překvapeně se nadechne, přičemž mi přistane na hrudi. Au…

„Děkuju, žes mě tam nenechala a děkuju, za ty lívance.” Vydechnu to všechno na jeden dech. Vyjeveně na mně zírá a jazykem si přejede po spodním rtu. Sakra. Uhnu pohledem a raději jí pustím, obejdu a vyjdu na chodbu. Ty její rty mě jednou zabijou.

„Zapli, dělej” Houknu a prohrábnu si frustrovaně vlasy. Vyštěkne, že nemám komolit její příjmení. Uchechtnu se.

Cesta proběhla v tichosti a teplo, které se po chvíli udělalo v autě, mě znovu uspalo. No, ne nadlouho.

„Alexi, jsme tu, prober se.” Šťouchne do mě a já neochotně rozlepím oči. Rozespale na ní zamžourám a dýl, než by bylo zdrávo, na ní zůstanu koukat. Nekouká se na mě. Asi ta omluva nestačila?

Hluboko, někde pod nespočetně tlustýma vrstvama mojí arogance a nezajímání se o druhé, mě píchne osten svědomí. Svraštím čelo a nadechnu se, mám nutkavou potřebu se ospravedlnit. Ovšem, to bych nebyl já a nehodlám se měnit, kvůli jedné holce, která o mě stejně nejeví zájem a já konec konců o ní také ne. Přestaň si tady něco namlouvat.

„Jo, díky za odvoz.” Odpoutám se. „Domluvme se, že se zítra stavíš, řekněme kolem pátý večer. A slibuju, že už žádný překvápka. Zvu tě k nám na večeři a hned po večeři se domluvíme, jak to všechno bude, dobrá?”

„Jo, jasný.” Kývne, aniž by se na mě podívala. Zůstanu na ní koukat. Nechci aby na mě byla naštvaná. Štve mě to a nutí moje svědomí hlásit se o slovo. Koukne na mě.

„Ještě něco?”

Zavrtím hlavou a vystoupím dřív, než bych na ní něco vyštěk. Rychle přejdu přes chodník a jakmile se za mnou zavřou vchodové dveře, vydechnu z plných plic. Díky bohu.

Když zatroubí, otočím se ke dveřím a zaváhám, protože hned na to uslyším, jak odjíždí. Nechápavě vyklenu obočí, čekajíc, že mi snad ty dveře odpoví, co se právě stalo. Ovšem, dlouho na dveře nezírám, protože mě osloví naše hospodyně, která zde vaří. Je tu už déle než já a občas přemýšlím nad tím, kolik jí tak může být. Jednou jsem se jí zeptal, ale ona mi odpověděla, že není slušné ptát se ženy na její věk. Sice vím, jaký den má narozeniny, ale nikdy nevím, kolik vlastně slaví let. Má šedé, až skoro bílé vlasy a temně modré oči.

“Pane, budete dnes snídat?” Usměje se na mě mile. Musím jí to oplatit, mám jí rád, je jako moje babička. Zavrtím hlavou.

„Ne, děkuji Ano, deska už jsem snídani měl.” Při vzpomínce na ty výborné lívance jí zasněně obejdu a rozejdu se do svého pokoje. Ana už ani nekomentovala to, v jakém stavu jsem přišel, byla zvyklá. Dohlíží tu nad celým služebnictvem, které můj otec zvesela platí. Ono udržet takhle obrovský sídlo, není prča.

Moje pravidlo číslo jedna je, nikdy netahej svoje známosti na jeden šuk do svého pokoje. Takhle musím projít dlouhou chodbou k pokoji, kam si je většinou vodím, tam se otočit doleva, vyjít po schodech, jít další chodbou, až na konec a tam znovu po schodech a dostat se do podkroví, kde mám vlastní pokoj i s koupelnou. Jo, je to takovej menší byt. No, spíš větší, pokoj je velký, že by se z toho dali udělat dva pokoje a koupelna by se snad dala ještě rozdělit na kuchyň. Mám prostě rád svoje soukromí. Jediná žena, která zde byla, byla paní Ana, která mi uklízí a stará se o můj šatník, tudíž mi pere a žehlí. Ve svém pokoji nesmím opomenout na svého kocoura, který se zase líně válí v nohách velké dřevěné postele. Jmenuje se Duke, je to Ragdoll zbarvená do krémova. Koukne na mě modrýma očima a já si musím odfrknout. „Tak co, o kolik centimetrů jsi se dneska pohnul. Vsadím se, že tak o deset, možná ani to ne.” Podrbu ho za uchem. Dělá mi tu společnost už jedenáct let, takže bych řekl, že už je to takovej dědeček. Mňoukne na mě, zívne si a lehne si na druhej bok. Jojo, má těžký život, to se musí nechat. Vůbec mu ho nezávidím… Kéž bych byl ten kocour.

Ještě ten večer jsem si šel odpočinou do sauny a poté do vířivky. Naše sídlo má takový malý lázně, no opravdu malé. Jen malá sauna a vířivka, nic velkýho. Ale i přes to, že jsem tam strávil přes dvě hodiny a všechny moje svaly se příjemně uvolnili a dokonce mě i přestali tolik bolet žebra, nepomohlo mi to od toho, aniž bych přemýšlel nad tím, co se mi dnes ráno zdálo a taky mě pořád štvalo, že na mě byla naštvaná. Tím pádem jsem zase přemýšlel nad ní, jak jinak a mimoděk si přejel po spodním rtu palcem a tím pádem mi zase pták stál v pozoru. A tak mě nenapadlo nic jiného, než si k sobě pozvat nějakou slečnu. Blbej nápad, vzhledem k tomu, v jakém stavu teď bylo moje tělo.

A tak o hodinu později jsem ležel na zádech, v tom pokoji, kam si je všechny tahám, když máme náhodou píchat u mě a zjišťuji, že ta blondýnka to s pusou docela umí. Zrovna když mi líže moje nádobíčko a mě se to sakra líbí, vybavím si Elenu, jak si olizuje rty a pohledem sklouznu na tu blondýnu, co se přesunula od mého penisu na moje koule. Tohle je k ničemu. Všude jí vidím, tudíž nejsem ani trochu spokojený, koho pak vidím v mém klíně. Po ještě dvou marných pokusem mě udělat, jí prostě pošlu pryč. Doufám, že to zase byla holka nějakého fotbalisty, nebo tak něco, co mi přijde vzápětí rozbít hubu.

Frustrovaně napochoduju do kuchyně jen v županu, kde najdu Anu za sporákem. Koukne na mě a usměje se. „Dáte si oběd, pane?” Nahlédnu jí přes rameno a zjišťuji, že dělá čínu, skvěle. „No to je jasný, vždyť mě znáš, že tímhle nepohrdnu.”

Pokývne hlavou na souhlas a já se usadím na barovou židli. Kuchyně je laděna do bílého mramoru a zelených doplňků a je tak velká a vybavená vším možným, že by to klidně mohla být nějaká kuchyň ze špičkové restaurace.

Štěkot. Otočím se ke vchodu do kuchyně a vidím, jak se ke mě řítí Alex. Ne moje dvojče, nebo tak něco, ale pes. Československý vlčák, když jsem ho kupoval, tvrdili mi, že je ze 30% vlk. No, kupoval jsem ho pro Anu, protože mi přišlo, že je tu sama a vzhledem k tomu, že mi dřív říkala, že jednoho měla a že jí umřel, přišlo mi to jako příhodný dárek. Měla zrovna narozeniny. Když jsem jí to malé štěně předával, bylo to poprvé, co mě objala. Pojmenovala ho po mě, prý, že když je ode mě, tak že je to příhodné. No nakonec, proč ne. když mě někdo bude volat, můžu ho ignorovat a tvrdit, že jsem si myslel, že volali na toho psa.

Ten hafan nebyl schopný se nechat hladit od nikoho jiného, než ode mě, nebo od Any. Na všechny ostatní buď vrčel, nebo je okatě ignoroval. Chytrý to pes. Alex po mě skočil a začal mě olizovat všude, kde dosáhl.

A tak jsem si dal pozdní oběd ve společnosti naší hospodyně a toho hafana. Jo, celkem fajnový odpoledne, až na to, že jsem si prostě nemohl pomoct a v hlavě stále viděl Elenu. Děsný.

I když jsem si to nechtěl přizat, těšil jsem se, až zítra přijde. Tohle nové poznání mě zaskočilo.

Ještě jsem Aně vylíčil, ze zítra dorazí Elena a že bych byl rád, kdyby udělala večeři jak se patří. Řekl jsem jí, že to nechám na ní, ať mě překvapí. Ovšem Ana se začala tak přiblble uculovat, že jsem jí radši nechal ve společnosti Alexe a sám se odebral do svého pokoje, kde jsem si pustil televizi a dneska už po několikáté s vrnícím kocourem za krkem, vytuhnul.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
A modrovlas přijel, ale i tak jsem se možná trochu lekl. Ollie, pravděpodobně...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Celé tři další roky jsem o přítele nezavadil. Popravdě jsem ho ani...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Zobudím sa na to, že som sa pretočil v posteli. Bolia ma bedrá, kĺby, zadok....
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 5
Andrew Anderson    Bylo něco kolem čtvrté, když jsem dorazil před...