Po, 17/08/2015 - 21:02
4

Věnování: 
Danny

Lístek Přání

V srdci hustého lesa Aokigahara na úpatí hory Fudži stál ve stínu ševelících korun pokroucených stromů mladý muž. Ruce mu visely volně podél štíhlého těla a hlavu měl v záklonu. Vlasy barvy mahagonového dřeva mu splývaly málem pod lopatky v té pozici. Oči nechával zavřené sám naslouchající tichu, které jediné se zde rozprostíralo přebírající absolutní diktaturu nad přírodním chrámem, kam každý rok přichází skončit se svým životem přes sto japonských občanů.

Klid - ten jediný zde cítil.

Smíření – absolutní a neměnné…

„Takže jsi vážně přišel, Hikaru,“ vytrhl ho náhle z prázdnoty vlastních myšlenek známý hlas. Přes vysoké postavení svého nositele ve společnosti mágů, velmi neformální.

„Vítám tě, bratranče, už jsem začínal mít obavy,“ odvětila Kaemonovi ona lidská socha bez pohnutí jediného svalu pouze v myšlenkách, které se jej dotýkaly mnohem intimněji, než by kdy dokázala jejich nahá těla v milostném objetí, které si Hikaru už dlouho tajně přál.

„Nerozmyslíš si to?“ Musel se ho jeho přítel zeptat. Věděl, o nemoci i utrpení, které byl Hikaru nucen podstupovat každý den svého života. Společně odhalili plány jeho matky, mágyně a genetické inženýrky, které kdyby vyšly by z Hikarova dítěte učinily nejmocnějšího mága světa. Tedy za předpokladu, že by nějaké měl s dívkou či ženou z 5. rodu a on se dožil toho, aby je zplodil. Ale byl přesvědčený, že to skončit nemusí, že pro něj existuje nějaký skutečný lék a naděje, že společně mohou jeho matce vše překazit…

„Hloupá otázka,“ ušklíbnul se Hikaru stále bez pohnutí. Jen za zavřenými víčky si představil Kaemonovo atletické tělo, které dřív vídával při převlékání a které mu mělo zůstat navěky odepřeno. To byl skutečný důvod, proč musí zemřít a čím dříve tím lépe. Snad by se dokázal vzepřít bolesti a osudu, ale nemůže být po jeho boku a vědět, že on miluje někoho jiného. Navíc ženu, se kterou nemá jak soupeřit v Kaemonově srdci.

Ve tváři pravého japonce se nepohnul jediný sval. Kae si držel vážný temně chladný pohled. Byl to slib. Hloupý slib mládence, jenž sám zachráněn přísahal, že mu splní jakékoliv přání, které bude v jeho moci.

Nikdy ho nenapadlo, že si bude Hikaru přát právě tohle…

Míšenec poprvé od jejich setkání otevřel své zelenohnědé oči a upřel je přímo na svůj protějšek.

„Bohové jsou od toho, aby plnili přání. Tisíce barevných papírků se třepotá ve větru po cestě ke svatyni. Ale když se k tobě bohové otočí zády, musíš si je splnit sám. Ale, co když si přeješ něco, co si sám splnit nemůžeš?“ pronesl k němu vážně.

Kaemon neodpověděl a vytáhl katanu z jejího pouzdra, jež nosíval u pasu.

„Učiníš z nejlepšího přítele svého vraha,“ odpověděl mu hlasem ostrým jako ta čepel a vykročil jeho směrem.

„Udělám, jak jsem slíbil, ale nikdy ti neodpustím.“

Hikarův úšklebek se shovívavě rozšířil.

„Ani já tobě…“

Lesklé ostří lámalo poslední sluneční paprsky dne, které se odvážily proniknout příkrovem duchny z listoví. Proťalo vzduch, který se zachvěl smuteční písní, aby vyprovodil smutnou duši na onen svět. A Hikaru vydechl naposledy, jak se jeho srdce i fyzicky rozťalo ve dví. Když fyzická bolest vyváží tu na duši, teprve najde klid, kdo nepoznal víc než osamění…

Jen instinktivně se po vyheknutí mladší z dvojice chytil za svou hruď, jakoby se chtěl přesvědčit, že se to opravdu stalo.

Rty se mu křečovitě stáhly v komický úšklebek. Udělal to. Bude konec utrpení. Konec bolesti...

Pousmál se a poprvé a naposledy pohladil svého milého po tváři, kde za sebou palcem zanechal krvavou šmouhu v místech, která doopravdy toužil poskvrnit polibkem. Jen, kdyby o něj Kaemon stál…

Hikarovy oči pohasly, paže opět ochably a Kaemonovo srdce tlouklo hlasitěji, než uměly znít bubny dávných pohanských šamanů. Jak tam tak stál, přítelovo tělo nabodnuté na meči, chytil jednu z Hikarových rukou a položil ji na rukojeť. Jako když zemřelému zatlačují oči, tak tiskl prst po prstu své oběti k jílci vlastního meče, aby jej následně pustil a nechal dopadnout do lesního mechu, kde mohl spočinout, jak si přál…

Po větru poslal šeptem tichou modlitbu. Kouzlem si očistil ruce i šat. Zamaskoval stopy po vraždě, ty které nezůstaly v jeho nitru a náhle vyrušen z precizní činnosti upřel pohled kamsi mezi stromy, kde zaslechl pohyb…

***

Ne…! Projel nesouhlas celým Jirovým tělem. Každým nervem, buňkou i myšlenkou...

Hikaru!!! Dech mu uvázl daleko před plicními měchy. Srdce vynechalo určitě víc než jen jediný úder. To, čeho se stal svědkem, přeci nemohla být pravda!

Odmítal to.

Ukročil, jak se mu slabostí zatočila hlava. Jeho pohled se setkal s bratrovým a oči se mu zalily slzami.

Kaemon v mžiku překonal vzdálenost mezi nimi. Zlost mu žhnula v očích plápolavým světlem červánků otírajících se o vrcholek hory.

„Co tu pohledáváš?!“ zasyčel nebezpečně jako kobra zřící kořist.

Jirovi se však pouze zachvěly rty.

„Tak mluv…!“ přikázal starší z bratří ocejchován krví přítele, kterého – a to do teď nevěděl - ten mladší nadevšechno miloval…

A Jiro to nedokázal to říct.

To, že je na vině. Že to byl on, kdo před lety sledoval Hikara po cestě ke svatyni. Jak jej zvědavost přiměla sundat lístek s toužebným přáním, které mělo patřit pouze uším bohů. A jak se nikdy nesmířil s tím, že pro něj není a nebude nikdy ničím víc, než Kaemonovým mladším bratrem…

Roztřesenou dlaní podal právě nyní Kemonovi co tehdy uloupil. Papírek, jehož poselství si pro sebe přivlastnilo bolavé srdce zoufalého chlapce.

 

Prosím učiňte, aby mně Keamon Muramachi miloval…

 

Dodatek autora: 

Povídka byla napsána Danny na přání, dle tématu, které mi zadala.

Původní zadání znělo: Bohové jsou od toho, aby plnila přání... tisíce třepotajících se barevných papírků... jeden jediný list papíru, který sem donesly unavené nohy... slunce se teprve dotýká okrajů hor... zvony tiše zvoní... nedokáže si to přání splnit sám. Tak jako okvětní lístky růžových třesšní vždy opadne jeho sebevědomí. Proto místo vysoko v horách... Proto jeden jediný papír... s pár řádky.

- Pravda je, že jsem si některé věci maličko upravila, ale doufám že nevadí a příběh tak jako tak potěší :)

Hodnocení: 
4.615385
Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 26)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 28
DRAK Můj poslední pohled patřil Esquilienovi. Doufal jsem, že nyní...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 5
 „Co jsi sakra zač?“můj dech se nebezpečně zrychloval.  „Odpověz...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Prolog První úkol          ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 3
Na dlouhou dobu mě zaměstnal bubnující déšť, který na každém povrchu vydal jiný...