St, 14/12/2016 - 20:28
13

Padající sníh přikryl ponuré ulice, pomalu zapadající slunce zalila svět svými studenými paprsky. Jak chladný je tento čas a přesto se srdce lidí tetelí a chvějí v jejich hrudích jako malý ptáčci na začátku jara, kteří čekají, kdy budou moci vylétnout ze svého hnízda.
Nad čím asi přemýšlí ti, kteří spěchají domů za svými milujícími rodinami. Je vůbec možné být zcela nemilován? Miluje každý pouze jednou nebo je možné lásku pocítit i víckrát za život? Jsou naše srdce lámána z nějakého důvodu nebo jen pro pobavení krutého vládce času, jenž se tyčí nad našimi hlavami a bez bázně nás sráží na kolena. Jako bych slyšel jeho smích, vždy když někoho rozdrtí na prach. Tak na koho padne příště jeho bezdůvodný hněv?

Na toto vše se ptám ve dny jako tyhle, dny štěstí, ve kterých hledám jen smutek a tmu. Ve dnech kdy se skrývám před sluncem, před radostí ostatních, abych nemusel žárlit nad tím, jak jim láska v životě dopřává, protože já sám jsem již padl v nemilost. Jakási neviditelná síla neměla v úmyslu mě jen strhnout na kolena, zničila vše, co jsem kdy měl a hlavně toho, kterého jsem miloval. Pro co tedy žiji? Pro tuhle chvíli, pro chvíli, kdy se odhodlám skončit svůj vlastní život.

Ruce si líně a beze spěchu svážu trochu neobratně lepící černou páskou. Houpu přitom nohama na kamenném, studeném a sněhem pokrytém zábradlí na dlouhém mostě. Vzpomínám na všechno, co mě kdy minulo a má myšlenka se zastavuje u tebe, u tvého dechu, který se mi v chladných nocích, jako je tato otíral o zátylek. U tvých očí, jenž si mě k tobě připoutaly již v tu chvíli kdy se na mě poprvé upřely. U tvého tělesného tepla, které mizelo z mé postele nad ránem, kdy ses kradl potajmu pryč jako typický milenec. U tvého smíchu, u toho jediného zvuku, který bych dokázal poslouchat stále dokola a nikdy by se neznechutil. A na tvůj hlas, na naše tajná vyznání lásky, na slova, jenž nikdo jiný nechápal. Nikdy jsi mi neřekl, že mě miluješ ale i tak jsem to z nich pochopil, kdo by jinak dokázal něco říct tak nádherného a zavazujícího někomu, koho nemiluje.

Bude tomu už rok, co jsme se poprvé setkali, bylo to jako osud, právě na tomto místě. Na náledí jsem tě strhl k zemi a nikdy jsem se snad necítil tak trapně jako právě ten den. Ovšem ty jsi nic neřekl, zvedl jsi mě a vlídným pohledem jsi mi říkal, že se královsky bavíš. Podlehnout ti bylo snazší než bych si býval přál. Najednou se uvnitř mě otevřely tajné dveře, od kterých jsem schoval klíč, a ty jsi byl schopný ho vyslídit jediným pohledem. Tolikrát se mi zlomil hlas, pouze v první větě našeho rozhovoru, že jsem nikdy nepochopil, proč jsi prostě jen neodešel, proč jsi se mnou měl tolik trpělivosti a trpěl moje koktání.

Než jsem se nadál, byl jsem vtažen do víru, ze kterého jsem snad ani nechtěl uniknout. Nechal jsem se tebou stáhnout do divokého tance, při kterém se mi nedostávalo dechu, a mé tělo spaloval žár. Stejně jako mi hořely tváře po prvním polibku. Jak směšně jsem ti musel připadat, ale nakonec to byla má náruč, kam ses vracel a s krutou pravidelností jí zase opouštěl.

A pak z ničeho nic, jako když praskají ledy, jsi zmizel. S jarem se blíží změny, ale tato byla tak bolestná, že jsem ji nemohl přijmout. Nesčetnost telefonátů a vzkazů, jimiž jsem zatěžoval všechny tvé přátele i tebe samotného a jenom ty pro tebe byly mi nezodpovězeny. Umíral jsem smutkem a osamocením tak dlouho, že jsem se nemohl ani hněvat, když si se objevil na mém prahu s rukama roztaženýma do širokého objetí. A chvíli bylo vše tak, jak mělo být, tedy tak jak jsem si to uvnitř tak bolestně přál.

Léto a podzim pro mě byl naplněn radostí a láskou k tobě, mé srdce tlouklo jen pro tebe, ale přesto jsem neviděl do toho tvého. Neviděl jsem, jak se plní obavami a smutkem, to jak ti puká v hrudi, to jak jsi stahován do víru pochyb o sobě samém. Změnilo by se něco, kdyby si všiml? Dokázal bych odvrátit to, co se stalo toho zimního dne. Kdybych sevřel tvé tváře v dlaních a řekl, že vše bude v pořádku, změnilo by se něco? Kéž bych znal odpověď…

Ten den…den, který mi zlomil srdce, byl jako jiný, poprvé ten rok sněžilo. Ulice byly plné lidí, kteří shání dárky na Vánoce. Šel jsem s tebou za ruku davem, nezajímajíc se o lidi, kteří si nás prohlíželi. Pro mě jsme tu byli sami, opuštěni, ale milováni. Nikdy jsem tě neměl pouštět. Stačilo se na chvíli otočit a v nestřežené chvíli na tebe padl stín, snad nějaký našeptávač za tvým ramenem spustil svůj podlý plán. Na mostě bylo ticho a nikde ani jediný člověk.

Když jsem se otočil zpět k tobě, už jsi stál na zábradlí a s omluvným úsměvem se mi díval do očí. V tu chvíli jsem ještě nechápal. Zíral jsem na tebe a slyšel jen to, jak tvá ústa opustila slova, která se mi usadila hluboko v srdci.

„Buď má šťastná hvězda, která padá k zemi, jen pro mé přání…“

Vyběhl jsem pozdě, v tu chvíli jsi již padal hluboko do ledové vody rychle ubíhající řeky. Voda spěchala tak rychle, že jsem nestihl ani zahlédnout tvé tělo. Chtěl jsem skočit za tebou, ale kdosi mě zadržel. Držel mě na zemi, plačícího a zmítajícího se. Nikdo nic nedělal, jako bych ohluchl, slyšel jsem v hlavě jen tvůj hlas.

A tak uběhl rok, který naplnily návštěvy psychologa a tuny prášků na deprese. Alkoholová deliria a následná ranní nevolnost. Přesto vše jsem nakonec tady, na místě, kde jsem se ztratil, na místě kam nosím den, co den květiny a mé slzy se mísí s vodou řeky. Sedím tu a zírám dolů, přemítám o tom, co mě sem vede, a nevidím jiná východiska. Slabě se usměju a vzhlédnu k tmavé obloze.

„Buď má šťastná hvězda, která padá k zemi, jen pro mé přání…“ zašeptám do ticha, než mě pohltí studený hrob, jenž je tím tvým.

Třeba budeme konečně spolu, tentokrát tě již nenechám nikam uniknout, budu tvá hvězda a budu padat na zem, vždy když budeš potřebovat pomoc, vždy když si budeš přát.


 


 

Hodnocení: 
4
Průměrné hodnocení: 4 (hlasů: 11)
Žánr: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 9
Biele záclony sa mihotali pri náhlom prívale vetra. V otvorenom okne stála...
Hodnocení:
3.8/5
- Komentářů: 6
Prečo. Prečo?! Prečo, když jsem načurený alebo unavený, sklouzávám do ...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 32
Postával jsem v prázdné hale, osvětlené září svící z křišťálového lustru a...
Hodnocení:
4.2/5
- Komentářů: 4
Ty hajzle, koukej něco udělat! Křičelo celé moje tělo, každou minutu...