Pá, 06/07/2018 - 11:45
15

Věnování: 
Těm, co si stejně jako já občas rádi přečtou nějaké to přeslazené klišé, aby si zvedli náladu.

„Nemůžu uvěřit, že jsi až takovej vůl,“ žasla drobná blondýnka smutně. Vedle ní seděl na koberci hnědovlasý mladík, tvář zabořenou v dlaních.

„Tak to jsme dva,“ zaskučel bezmocně. Radek od samého začátku věděl, že způsob, jakým čím dál častěji pozoroval spolužáka v lavici před ním, smrdí jízdenkou do pekel. Proto taky moc dobře věděl, že si za všechno může sám.

 

***

 

Michal nebyl zrovna školní idol. Byl sice vysoký, tmavovlasý a dobře stavěný, měl však ostrý jazyk a pro ránu nešel daleko, což od něj spoustu lidí drželo dál.

Radka ne. Líbil se mu jeho ostrý smysl pro humor a ta aura možného nebezpeční mu snadno dokázala rozbušit srdce. O divoce proudící krvi ve slabinách ani nemluvě, ale tím se maturanti jeden od druhého nijak moc neliší.

Na okamžik tak Radek uvěřil na duhové jednorožce, když si na něj Michal počkal po škole a v šatně se ho zeptal, jestli by s ním nechtěl příští večer něco podniknout. Jen oni dva. Rodiče neměl doma, a tak by Radek mohl přespat u něj.

Mohli by jít třeba do kina a po jídle si pouštět filmy u Michala doma. Povídali by si, a Radek by se o něm tak dozvěděl mnohem víc, než se mu podařilo potajmu vysledovat teď, týden před maturitním plesem. Možná, kdyby měl opravdu štěstí, by ho mohl Michal i políbit. Tímhle směrem se ale nejistý Radek bál uvažovat.

Jedno odpoledne v oblacích, jednu báječnou noc s příchutí plnících se snů a jedno ráno plné nadějí. Víc nedostal.

Cestou do jazykové učebny totiž míjel zadní vchod do školy, kde se snad už od jejího založení skrývali kuřáci na jednu rychlou kouřovou.

„Takže dneska?“ slyšel pobavený smích, kterému nevěnoval pozornost.

„Jo. Po škole ho vezmu někam na panáka, a pak ho přivedu domů. Pošlu ho do sprchy a řeknu mu, aby se svlíknul. Jestli to udělá, tak jsem vyhrál. V tu chvíli můžete klidně vylézt se skříní,“ zalil Radkovi nohy do betonu Michalův chladný hlas.

„Sakra, když jsem ho včera viděl odcházet ze školy, bylo mi jasný, žes ho dostal,“ bavil se rozesmátý hlas dál. „Jo kámo, měl sis vymyslet těžší cíl, než je Radeček. Ten kluk je buzík od pohledu.“

„Však o tom se nehádám,“ namítl třetí hlas, ve kterém Radek překvapeně ihned poznal spolužáka Pavla, kterého doposud považoval za férového. „Jen jsem nečekal, že po Mikym fakt hned skočí jak nadrbaná čubka,“ bručel otráveně.

„Víš jak, jsem prostě neodolatelnej,“ bublal samolibým smíchem Michal.

Radek téměř slyšel, jak jeho křišťálový zámek praská a bortí se všude kolem něj. Chtěl pryč. Potřeboval utéct. Rychle a daleko. Tu šanci však promarnil, když zamrzl uprostřed pohybu. Trojice chlapců zřejmě dokouřila, protože se vynořila přímo před ním.

Tomáš s Pavlem se po sobě nejistě podívali, jako by se jeden druhého ptali, zda je mohl Radek slyšet. Michala to zřejmě ani nenapadlo, protože se na něj široce usmál.

„Tak jak, doma žádný problémy, že přespíš u mě?“ mrkl na něj významně, až se Radkovi stáhl žaludek. Nepřemýšlel. Prostě rovnou mluvil.

„Popravdě, doma to neprošlo. Nemůžu. Ani dnes, ani jindy,“ vyhrkl.

„To si tě rodiče tak hlídají?“ pozvedl Michal nedůvěřivě obočí. Tomáš se pobaveně uchechtl.

„Ne, rodiče ne,“ odsekl Radek a cítil, jak se mu hrne krev do tváře. Kdyby se mu tak podařilo znovu získat vládu nad svým tělem a přimět ty pitomé betonové kvádry, kterým ještě před chvílí říkal nohy, k pohybu…

„Tak kdo?“ tlačil dál Michal. Radek z něj cítil, že mu nevěří.

„Můj…“ zaváhal, ale rychlý pohled do Michalovy sebejisté tváře ho přiměl pokračovat.

„Můj přítel,“ zašeptal. Okamžitě si uvědomil, do jak hluboké žumpy se právě ponořil. Vymyslel si přítele. Paráda. Z toho nevycouvá.

Pavel zalapal po dechu, Tomáš se začal pochechtávat a Michalův pohled zledovatěl.

„Tvůj přítel?“ zasyčel. Radek jen bezhlesně kývl s pohledem sklopeným kamsi na ošklivou podlahu staré školní budovy.

„No, tak to nám ho určitě na plese představíš, že?“ odsekával jedovatě. Pomalu přistoupil až k Radkovi, naklonil se nad něj tak blízko, až hnědovláskovo chřípí naplnila vůně cigaret.

„Opravdu moc se těším, až se na plese setkám s tím, komu jsi přede mnou dal přednost,“ zašeptal mu u ucha výsměšně a pyšně odešel do učebny.

Radek cítil, jak začíná být nepříjemně vratký v kolenou.

 

***

 

„Třeba to nikomu neřekl, a vědí to tak jen ti tři?“ zadoufala zamyšleně dívka.

„Líbo, myšlenka pěkná, ale buď realista. Samozřejmě že už celá třída mluví o tom, jak si na ples přivedu nabíječe,“ zchladil Radek její naděje. „O Michalovi a té sázce samozřejmě neví nikdo,“ posteskl si.

„Fajn, takže máme pět dní na to, abychom ti sehnali hyper super přítele, co všem na tom podělaným plese vyrazí dech,“ bouchla pěstí do rozevřené dlaně Líba.

„Abraka dabra simsala bim, ať je tu princ na bílým koni,“ ušklíbl se Radek. „Prostě na žádnej ples nepůjdu a hotovo,“ zazněl poprvé alespoň trochu odhodlaně.

„To nejde. Za prvé se na něj tvoje mamka těší, a za druhé už mám zaplacenou zálohu za šaty v půjčovně,“ zamítla kamarádka jeho plán bez zaváhání.

„Moc se mi líbí, jak vysoko jsou na tvým žebříčku hodnot pojmy jako třeba moje sebeúcta a tak,“ zašklebil se na ni Radek. Dobře věděl, že bez ohledu na potíže, kvůli mamince na tu maškarádu půjde. Tátu neměl a ona se na tenhle večer těšila od chvíle, kdy ho přijali na střední. Nechtěl ji zklamat.

„Jo, zamknout se doma a místo plesu si číst nebo poslouchat muziku, to tvoji sebeúctu posune na úplně novej level, to je fakt,“ zazubila se na něj spokojeně, protože i ona věděla, že Radek z plesu nemůže vycouvat.

„Fajn, ať je po tvým. Kde chceš do pěti dní najít šílence, kterej nejen že se mnou bude chodit, ale ještě se nechá veřejně předvádět? Nemluvě o tom, že by měl mít taky trochu úroveň…“ Radkův hlas vyzněl do ztracena, když si uvědomil, jak Libušce září oči.

„Ty už máš na někoho políčeno, že jo,“ hlesl. Líba jen kývla s úsměvem tak vyzubeným, že by se styděla i motorová pila.

„Víš jak chodím na ty kurzy herectví?“ zeptala se jen pro formát Radka. Nemohl nevědět, nadšeně o tom žvatlala pokaždé, když spolu byli déle jak půl hodiny. Bylo to trochu strašidelné, jak se z naprosto každého tématu dokázala dostat k herectví, které bylo od malička její vášní.

„No, v úterý nás zase spojili s pokročilejšími, a byl tam ideální kandidát. On si totiž přivydělává tím, že trénuje i v běžných situacích. Improvizace a tak. Jeho kamarád nám vyprávěl, jak o víkendu sehrál nějaké holčině přítele, aby jí pomohl odradit nějakýho dotěru nebo co. Je vysokej, svalnatej, tmavookej a má charisma, že si sedneš na zadek,“ chrlila na něj nadšeně.

„Jo, a takovej kluk určitě celej říčnej kývne na takhle šílenej plán,“ byl Radek stále skeptický.

„Víš co? To nech na mě. Asi to bude něco stát, ale myslím, že ho přesvědčím,“ zamrkala na něj a nasadila svůj pohled roztomilého koťátka.

Jo, přesně to Radek potřeboval. Falešného přítele, který se s ním bude předvádět na plese, jen aby se jí dostal do kalhotek. Bylo to lepší a lepší.

 

Druhý den večer se málem udusil rýží, když si u večeře otevřel v telefonu nově příchozí zprávu.

„Hlásím, že je úterý. A protože je tolik, kolik je, tak určitě víš, že jdu právě z kurzu. A víš co? Za pouhopouhé tři tisíce máš na sobotní večer toho největšího samce v okolí!“

Tři tisíce za jeden večer? No, to pro Radka nebylo zrovna málo peněz. Znal však Líbu od školky a věděl, že jestli s tím ona souhlasí, bude to za to stát. Večer, když se neklidně převaloval a nemohl usnout, neubránil se myšlenkám, jestli se takhle cítí ten, kdo si koupí společnost do postele.

 

 

Sobota přišla až nepříjemně rychle. Sál v Kralupech nad Vltavou byl vyzdobený a první hosté se začínali sjíždět. Radek si připadal jako zajíc, kterého lovecký pes zahnal do kouta. S každým zvědavým pohledem některého ze spolužáků cítil ostré zuby a vlhký dech nebezpečného zvířete čím dál tím blíž u krku.

O svém novém příteli věděl jen to, že se jmenuje Tobiáš. Celou dobu se mu dařilo odrážet zvídavé dotazy a odpovídat neurčitě, ale teď se rozhodne. Kdyby se na plese neukázal, byl by Radek v dost prekérní situaci.

„Neplaš,“ bylo to první, co mu Líba řekla, sotva ho zahlédla. Radek musel uznat, že červené šaty těsně obepínající její tělo, vypadaly vážně luxusně. Chápal, že se v nich chtěla ukázat.

„On přijede, jasný? A kdyby ne, tak tě tu prostě znásilním a uděláme z tebe takovýho heteráka, že se budou kluci stydět na holku i jen podívat,“ mrkla na něj rozpustile a štípla ho do zadnice, div nepovyskočil.

Jak čas ubíhal, byl Radek čím dál nervóznější. Co jestli tady Tobiáš už byl? Radek neviděl ani jeho fotku, protože ho Líba samozřejmě zapomněla vyfotit. Ujišťovala ho, že se k němu Tobiáš přihlásí, protože on Radkovy fotky viděl. Objednal si na baru víno s kolou a zvažoval, jak se mohl nechat vyhecovat k takové hovadině. Vždyť celý ten plán byl totálně postavený na hlavu. Naprosto nemožný. Šílený. Nejspíš by měl začít vymýšlet nějakou výmluvu, proč se ten jeho bájný přítel, o jehož existenci stejně každý pochyboval, vlastně nezjevil.

Potřeboval na čerstvý vzduch. Za chvíli měli nastupovat, pak začne program.

A on tu stále ještě nebyl.

Se sklenicí v ruce procházel sálem až do chodby. Před pány na vstupu pití obratně ukryl pod sakem. Viděl, jak venku studený vítr ohýbá holé koruny stromů a usoudil, že mu stačí čerstvý vzduch ve vstupní hale. Pomalu upíjel laciné víno namíchané s ještě lacinější limonádou, která rozhodně nebyla CocaCola a pozoroval cvrkot kolem. Rodiče, s pýchou peskující své potomky. Zamilované páry. Babičky, které každou chvíli stíraly slzy z očí. Mladší bratry maturantů, kteří s limonádou v ruce rentgenovali každou procházející dívku. Bylo to… Jako by se ho to ani netýkalo. Na druhé straně haly si všiml, jak ho pozoruje Michal. Když zachytil jeho pohled, ukázal na hodiny a významně se rozhlédl, aby se pak mohl spokojeně, povýšeně usmát.

„No ty krávo, to je Camaro!“ ozval se nevěřícný výkřik. Snad aby vyjádřil souhlas, zaržál silný motor na parkovišti před kulturním domem. Ani Radek neodolal, aby se nepokusil alespoň na chvilku zahlédnout takový stroj.

„Chevy Camaro ZL1 2009…“ zašeptal asi dvanáctiletý kluk stojící před ním s posvátnou úctou. Nestihl ani začít slintat, jak mu rychle přistál na hlavě pohlavek od vedle stojícího otce.

„Kam koukáš, jasná 2012,“ opravil ho, v hlase stejný respekt jako syn. Skoro jako kdyby před nimi sestoupil nějaký pohanský bůh.

Tak daleko Radkovy znalosti aut zase nesahaly, aby dal za pravdu jednomu z nich, ale i on musel uznat, že Chevrolet sice dělal vždycky nádherný stroje, ale Camaro… To byla kapitola sama pro sebe.

Červený sporťák náhle utichl. Otevřely se dveře u řidiče a vystoupila filmová hvězda. Davem to zašumělo, jako by se ti nenápadně postávající kolem rozhodovali, zda si říct o autogram. Mladý řidič si jich nevšímal. Jeho vůz dal probliknutím najevo, že je zamknutý, a tak se tmavovlasý mladík bez jediného ohlédnutí vydal směrem do sálu.

Jako když střelí do hejna vrabců, ti, kteří ještě před okamžikem blokovali vchod a skleněné výplně oken, vyrazili po svém. Snad si uvědomili, že nejsou v Zoo. Radek dvěma loky vyprázdnil svou sklenici a chystal se vklínit do neustávajícího proudu lidí, směřujícího ze vstupní haly do tanečního sálu.

Nevšiml si, jak se za ním lidé rozestupují, aby uvolnili cestu. Pevné sevření kolem pasu mu na okamžik zastavilo srdce. Ucítil něčí blízkost a příjemně kořeněnou vůni.

„Promiň, žes musel čekat, zlato,“ zavrněl mu u ucha tichý, hrdelní hlas. „Na poslední chvíli byly nějaké změny ve scénáři, a tak se zkouška protáhla,“ vysvětloval, načež ho s naprostou samozřejmostí líbnul na tvář.

Radek jen třeštil oči do prázdna. Připadal si jako ve zpomaleném záběru, když se mu podařilo nadechnout a otočit se k cizinci čelem.

„Tobiáši?“ vydechl šokovaně. Tmavovlasý mladík se na něj vřele usmál, až Radkovi unikl tichý obdivný vzdech.

„Netvař se tak překvapeně. Přece jsem ti slíbil, že tvůj ples stihnu,“ naklonil se k němu a jemně mu přejel klouby prstů po skráni. Radka napadlo, jestli se ho tímhle Líba náhodou nepokusila zabít.

Myšlenka na tu proradnou potvůrku, která mu zaručeně schválně neukázala Tobiášovu fotku, v něm přecvakla jakýsi vypínač, a on byl díky tomu konečně schopný začít zase uvažovat.

„Nečekal jsem tě tak brzy, to je celé. Pojď, stůl máme nahoře,“ usmál se nesměle na sebejistého mladíka, který ho vzal za ruku, jako by to byla ta nejběžnější na světě. U vstupu do sálu podal pánům z ochranky vstupenku a nechal se Radkem vést po schodech nahoru, kde měl mladík stůl pro svou maminku a Líbu.

Radek každým okamžikem čekal, že se mu na čele rozbliká nápis „přetížení“. Nemohl uvěřit, jak se celá situace vyvíjela. I kdyby byl optimista – což nebyl – tak pochyboval, že příběhu o tajemném příteli někdo uvěří. Ale tohle? Kdo sakra uvěří, že Radkův přítel je tenhle samec s tváří filmové hvězdy, který navíc jezdí Camarem?

Camarem!

Občas na svého společníka nenápadně koukl. V dokonale padnoucím obleku vypadal, jako by šel na předávání Oscarů. Byl vysoký a černý oblek jen zdůrazňoval jeho široká ramena a štíhlé boky. Černé vlasy se pod množstvím světel mírně leskly, ani vlásek si nedovolil vybočit z perfektního účesu. Tmavé oči se bystře rozhlížely kolem, levý koutek plných rtů byl nepřetržitě povytažený ve spokojeném pousmání. Radek se přistihl, že by se na tu tvář vydržel dívat celý večer.

Konečně vystoupali nahoru. Lidé se za nimi zvědavě otáčeli, což Radka přimělo ještě více klopit pohled. Tobiáš mu povzbudivě stiskl ruku.

„Tobiáši,“ vypískla Líba, když přišli ke stolu. Nadšeně se s ním vítala a přímo z ní sršela spokojenost s tím, jak vše zařídila. Radkova maminka si cizince měřila neurčitým pohledem.

„Rád Vás poznávám, jsem Tobiáš,“ podal jí ruku a tiše se představil.

„Ještě pořád si myslím, že to nebyl dobrý nápad. Říkej mi Mariko. Nakonec, chodíš s mým synem, ne?“ usmála se na mladíka, jako kdyby ho skutečně ráda viděla. Radka píchlo v hrudi. S maminkou o celé akci dlouho mluvili, bála se, že se vše otočí proti němu. Když viděl, jak vlastně Tobiáš vypadá a působí na lidi kolem, začínal s ní souhlasit. Tohle mu nemůže nikdy projít.

„Neblázni, Mari. Je to geniální nápad,“ zubila se na ni Líba spokojeně. „Tobiáš je na tuhle roli naprosto dokonalý.“

„Což je právě největší slabina tvýho plánu,“ zasyčel jejím směrem Radek, který si s Tobiášem sedl naproti mamince a Líbě.

„Něco jsem pokazil?“ naklonil se k němu tmavovlasý mladík s tichým dotazem.

„Jo. Ne. To je…“ Radek znejistěl. Jak mu to říct, aby pochopil, ale zároveň se neurazil?

„Podívej se na sebe. Jak vystřiženej ze seriálu o zlatý mládeži. Horší by to bylo snad už jen v případě, že by tě sem dopravil třeba vrtulník,“ vysvětloval šeptem, zatímco se vší silou nutil udržet pohled na svých prstech. Bál se, že pohlédnout mu do tváře, nedokáže ze sebe vydat ani slovo a bude jen vzdychat a slintat.

„Ty si moc nevěříš, co?“ zněl hluboký hlas pobaveně. Pevné prsty sevřely Radkovu tvář a přiměli ho pohlédnout mu do obličeje.

„Nejsem Medúza. Nezkameníš, když se na mě podíváš,“ přesvědčoval ho. Radek cítil, jak se mu srdce klopýtavě rozeběhlo kupředu. Krev se mu valila do tváře. Pobavený úsměv těch plných rtů ho nejspíš bude ještě nějakou dobu strašit ve spaní.

„Připravte se, maturanti. Bude nástup a šerpování,“ ozval se hlas jednoho z profesorů, který procházel mezi stoly a naháněl hvězdy večera dolů do haly. Radek využil příležitost, Tobiášovi se vysmekl a zmizel na schodišti.

Prudký náraz do zad zamyšlenému chlapci připomněl, že zaspal první tóny písně, na kterou jeho třída nastupovala. Co nejrychleji se zařadil na své místo a naučenými pohyby se proplétal mezi spolužáky. Byl rád, že nebyl čas, aby se ho kdokoliv na cokoliv ptal. Nejspíš by správně neodpověděl, ani kdyby se ho ptali na jméno.

Nemohl uvěřit, že nahoře seděl Tobiáš. Ani v těch nejdivočejších snech si ho nepředstavoval tak… Moc. To ho asi vystihovalo nejlépe. Byl všechny jeho sny a touhy krát nekonečno.

„Padej!“ zahučela mu do ucha spolužačka, stojící vedle něj. Jistě, krom proslovu zástupců třídy a učitele málem propásl i vlastní šerpování. Klopýtavě se vydal napříč sálem a kolem něj dopadaly mince. Byl rád, že ho žádná netrefila, i když si byl jist, že minimálně polovina jich to měla za úkol.

Nechal si navléknout fialovou šerpu se zlatým nápisem a převzal bílou růži, aby se mohl vrátit zpět do řady. K jeho smůle stál jen necelý metr od Michala. Ten neváhal a prohodil se s jiným ze spolužáků, aby mohl být hned vedle Radka.

„Takže tohle je ten tvůj frajer, jo?“ syčel se zlým úsměvem. Radek dokázal jen sklopit pohled a přikývnout. Věděl to. Věděl, že mu nikdo neuvěří.

„Kolik jsi mu zaplatil, aby se tu ukázal?“ ryl do něj tmavovlasý mladík dál.

„Vzdej to, kámo. Musíš uznat, že ten kluk je jiná liga,“ přišla záchrana z míst, odkud ji Radek čekal nejméně. Pavel, který právě přišel se svou šerpou a růží, se na něj povzbudivě usmál.

Michal už se nadechoval k odpovědi, ale moderátor vyhlásil tanec maturantů s rodiči a tak je od sebe oddělili procházející lidé. Radek v davu zmateně hledal svou maminku, která se jako zázrakem zjevila přímo před ním.

„Teda řeknu ti, Libuška má větší sílu, než jsem čekala. Sotva viděla toho grázla, jak na tebe mluví, div mě sem neodnesla v zubech,“ usmívala se a zaujala taneční postoj. Radek s ní tančil už mnohokrát předtím, a tak si ji přivinul do náruče. Nebyl nijak vysoký, přesto ji o dva centimetry převyšoval, i když měla podpatky.

„Jsi v pořádku, zlatíčko?“ zašeptala a zkoumavě mu hleděla do popelavé tváře.

„Nejsem,“ šeptl. „Ale budu, až celý tohle divadlo skončí,“ přinutil se hoch k úsměvu.

„Můžeme kdykoliv odjet domů, víš,“ zabroukala spokojeně, když se jim povedla jedna z těch efektních otoček.

„Teď, když ti to tak sluší?“ vyděsil se Radek hraně, za což ho odměnila veselým smíchem, při kterém vypadala jako jedna z maturantek.

Píseň skončila a Radek se chystal doprovodit maminku zpět ke stolu, ale něčí dlaň na předloktí ho zastavila. Ohlédl se, aby se střetl s Tobiášovým hřejivým úsměvem.

„Smím prosit?“ zeptal se mile a Radek si připadal jako hlavní hrdina romantického filmu z devadesátých let. Sjel pohledem na svou maminku, ale ta už s významným mrknutím kličkovala mezi tanečníky z parketu pryč.

„Tak… Tak asi jo,“ vykoktal ze sebe Radek. Zůstal však stát a nejistě přešlápl z nohy na nohu. Naprosto netušil, kam s rukama.

„Jednu sem,“ instruoval ho s tichým smíchem jeho přítel pro dnešní večer, když sevřel jeho pravou ruku v dlani a zvedl ji do výše ramen. „A druhou na rameno,“ doplnil, zatímco on pravačkou útlé tělo zkoprněného hocha přitáhl na svou hruď.

„Uvolni se trochu,“ napomenul ho Tobiáš po chvíli.

„Promiň, ale veškerá moje mozková kapacita se právě soustředí na to, abych nezapomněl dýchat, takže nějaká koordinace pohybů jde mimo mě. A schopnost uvažovat než něco plácnu zjevně taky,“ vyžbleptl Radek, který cítil, jak mu tvář zaplavuje červená barva.

Tmavovlasý mladík se nahlas rozesmál, až se za nimi otočilo i těch pár lidí, kteří si tančícího páru prozatím nevšímali.

„Nepomáháš,“ zasyčel chlapec se šerpou a sklopil pohled kamsi k parketám. Měl pocit, že se mu obličej nejspíš brzy vznítí.

„Podívej se na mě,“ vybídl ho Tobiáš hlasem, ve kterém stále zněly stopy pobaveného smíchu. „Hej hej, no tak, zlato, podívej se na mě…“

Radek ho poslechl, ale jen proto, aby mu sdělil, kam si může svoje „hej hej zlato“ strčit. Než to však stihl, jeho tmavovlasý společník se k němu naklonil.

„Bez ohledu na to, jak moc jsi nervózní, nebo kolikrát mi přišlápneš nohu – mimochodem tohle bylo číslo devatenáct - když se trochu osmělíš, jsi vážně sladkej,“ složil mu kompliment, u kterého mu cukaly koutky.

„Já bych přísahal, že jsem si zaplatil šarmantní doprovod na večer, ale ty nevypadáš, že by v tobě bylo moc z gentlemana, co?“ odsekl mu Radek vytočeně. Jasně že věděl, že krasavci párkrát přišlápl jistě drahé boty, ale počítat to?!

Tobiáš se znovu rozesmál. V tmavých očích mu jiskřilo, a když se Radek pokoušel na konci písně z jeho sevření vykroutit, nenechal ho odejít.

„Ty potřebuješ panáka,“ rozhodl za hnědovlasého hocha. Radek se sice chvíli vzpouzel, ale přestal, sotva si všiml zvědavých pohledů kolem. Uvědomil si, jak se vlastně do téhle situace dostal a vážně dostal chuť na nějaký hodně silný alkohol.

O necelé dvě hodiny později seděl s Tobiášem u malého stolku v prostoru vyhrazeném pro kuřáky, což bylo jediné místo, kde byl trochu klid, a přistihl se, jak mu vypráví věci, se kterými se nesvěřil ani Líbě. O chvílích, kdy se ve škole schovával na záchodcích, kdy utíkal z hodiny těsně po zvonění a o všech těch dlouhých přestávkách, kdy předstíral, že dělá něco hrozně důležitého na mobilu, jen aby nebylo tak očividné, že tam nebyl nikdo, kdo by s ním chtěl alespoň prohodit pár slov.

Tobiáš ho zaujatě poslouchal a občas mávl na obsluhu, aby před ně postavila dvě sklenice s džusem, přičemž ve sklenici mladšího byla štědrá porce vodky.

Možná to bylo právě díky ní, že si Radek pomyslel, jak milý a pozorný umí Tobiáš být, když si z něj zrovna neutahuje. Zmlkl a zamyšleně si ho prohlížel.

„Co, mám něco na tváři?“ věnoval mu jeho doprovod křivý úsměv.

„Ne… Jen mě napadlo, jaké by to bylo, být na tvém místě,“ řekl Radek tiše.

„Co, chceš si přesednout?“ usmál se Tobiáš, aby celou tu rázem nepříjemně dusnou atmosféru otočil ve vtip.

„Víš jak to myslím,“ protočil Radek očima. „Mít… Mít to všechno. Bejt úspěšnej hezoun, jezdit snovým autem… Bejt ten, co je oblíbenej a holky se po něm můžou uslintat. Nikdo mu nepíše na skříňku nic o buzících, každej ho má rád… Bejt král.“

„Tohle si o mně myslíš?“ zašklebil se Tobiáš a poprvé za večer vytáhl z kapsy saka cigarety.

„Však se na tebe stačí podívat…“ zahuhlal Radek. Byl rád, že svoji závist může svádět na alkohol, ale najednou mu život přišel strašně nespravedlivý. Jako kdyby si vytáhl samé špatné karty, zatímco mladík sedící naproti němu měl samá esa.

„Tak mě poslouchej,“ potáhl si Tobiáš důkladně, než pokračoval. „To auto jsem si půjčil, ráno ho musím vrátit. Ve tvým věku jsem byl jen vysokej hubenej nerdík s brejlema a na vlastním maturáku jsem nebyl, protože jsem si nadvakrát zlomil nohu, když mě školní frajer strčil ze schodů u tělocvičny.“

Radek se zmohl jen na vykulení očí a prázdnému otevírání a zavírání úst.

„A jestli po mě holky slintaj?“ pokračoval Tobiáš. Našpulil rty a výraznou mimikou, doplněnou o přesně ta správná gesta, odsekával jedno slovo za druhým: „To. Není. Můj. Problém. Brouku.“ Zněl jako ta nejteplejší parodie na gaye, jakou Radek kdy slyšel, a to do toho počítal i všechny americké komedie.

„Takže ty taky…“ zmohl se jen hlesnout, když mu to konečně došlo.

„Mně psali na sešity a učebnice, skříňky jsme neměli. Ale byli kreativnější. Většinou Hulibrk a Kuřbuřt. Výbornej byl i Řiťopich, napsali ho totiž s tvrdým Y,“ zašklebil se znovu Tobiáš.

„Jak ses z toho vymotal?“ visel mu hoch na rtech, připraven ho uctívat klidně jako zenového mistra.

„Někdo mi v tý nemocnici pomohl. Kluk, co na tom byl o dost hůř. Pochopil jsem, že tohle není o tom, jak mě vidí ostatní, ale jak se chci vidět já. A já fakt nechtěl zahodit život jako něčí otloukánek. Nebylo to snadný, a nebylo to bezbolestný, ale víš co? Stálo to za to. Doprdele, a teď tady poučuju opilýho kluka, jako kdybych byl kdo ví co,“ zamumlal si spíš pro sebe kysele, ale Radek se tomu zasmál.

„Možná jsi mi tím pomohl víc, než celou touhle šarádou,“ přiznal.

„Což mi připomíná, že bych se zase měl chvíli chovat jako tvůj doprovod, a pořádně se tu všem předvést, co?“ zkontroloval Tobiáš hodinky, aby zjistil, kolik mají ještě času.

Po zbytek večera by nikdo nehádal, že spolu Tobiáš s Radkem skutečně nechodí. Tančili, smáli se, bavili se. Tobiáš několikrát provedl jak Mariku tak Líbu a celkově se celou noc choval jako pohádkový princ.

Při jednom z posledních ploužáků se k němu Radek důvěřivě natiskl a položil si obličej na jeho rameno.

„Nevěřil bych že to řeknu, ale přál bych si, aby tenhle večer trval věčně,“ zamumlal mu do saka.

Tobiáš se zastavil a jako ve zpomaleném filmu Radka jemně vzal za bradu, aby k němu zvedl tvář. Opatrně, jakoby žádal o svolení, mu přejel nosem po tváři, vychutnávajíc si náboj, který mezi nimi při tom nenápadném doteku přeskakoval. Když se mladší neodtáhl, přitiskl Tobiáš své rty na jeho.

Radek měl pocit, že z něj všechen alkohol rázem vyprchal. Jeho první polibek. Poprvé se ho tímhle způsobem dotýkaly rty jiného muže. Cítil, jak se mu srdce snaží prodrat do krku, žebra mu najednou bránila v dýchání, protože v jeho hrudi nebylo dost místa pro plíce i ten zvláštní pocit, který Tobiášův polibek vyvolal.

„Dámy a pánové, nerad ruším zábavu,“ oval se do mikrofonu moderátor večera. „Blíží se čtvrtá hodina ranní a to je doba, kdy budeme končit. Pokud jste si ještě nevyzvedli výhry z tomboly, je nejvyšší čas tak učinit a pomalu se s vámi budu loučit, protože…“ Radek ho dál neposlouchal. Nebyl si jistý, jestli má být naštvaný nebo vděčný, že svým projevem přerušil tu kouzelnou chvilku. Zůstal stát, tváře zrudlé vzrušením a snažil se z Tobiášových očí vyčíst, co si o tom celém má myslet.

„Pojď, musíme si vyzvednout tombolu,“ ustoupil vyšší z dvojice o krok stranou. Radek ho však nenásledoval. V hlavě mu vířilo příliš mnoho myšlenek.

„Jdi sám, já se půjdu povídat po mamce a Líbě,“ usmál se nepřesvědčivě. Tobiáš si ho ještě chvilku prohlížel, ale pak kývl a odešel.

 

„Co to sakra děláš, Ráďo,“ zaskučela Líba, když se pomalu sesunul na židli vedle ní.

„Tys viděla…“ otočil se k ní, ale měl pocit, že se mu stejně nedaří pořádně zaostřit. Ukazováčkem si pohladil rty. Nemohl uvěřit, že před malou chvilkou se jich dotýkaly ty Tobiášovy.

„Jo. Nezapomněls, proč tu je, že ne? A že tu je… Že tu je jen na tenhle večer? Nedělej nic hloupého, co by tě pak mrzelo…“ varovala ho nejlepší kamarádka.

Radek si toho byl vědom. Bylo mu jasné, že jak jednou opustí budovu kulturáku, jeho snový princ zmizí a s ním celá ta krásná pohádka dnešního večera. Nakonec, Tobiáš nebyl přece nic víc, než jen krásná iluze. Do té se zamilovat, to by bylo něco opravdu hloupého. Nekoukalo z toho nic krom bolesti. Ale i tak…

„Dívej, tohle je jediná z cen, která stála za to,“ přistálo před ním jakési plyšové zvířátko, svírající v tlapkách červený semišový sáček s nápisem „For my love“.

Jako kdyby v něm pohled na toho nebohého křížence psa, králíka a medvěda sepnul vypínač, uvědomil si, jak moc dolů králičí norou se právě řítí.

„Já… Promiň, není mi moc dobře. Mami, můžeme už jet? Teď, prosím?“ otočil se zoufale ke své mamince, která byla sice překvapená, ale kývla a rovnou vytáhla z kabelky klíče od auta. Všichni tři se překotně zvedali od stolu, nevěnujíc pozornost udivenému Tobiášovi.

Prošli kolem něho, jako kdyby byl vzduch.

Zrovna si brali od šatnářky kabáty, když je zarazil Tobiášův hlas.

„Radku!“ volal přes celou chodbu. Mladík se snažil neotočit, nebyl si jist, jestli zvládne ještě jednou pohlédnout do těch očí, které by si mohl na zítra zaplatit kdokoliv jiný. Nedostal na výběr, Tobiáš se zkrátka zjevil přímo před ním a do dlaně mu tiskl plyšové zvířátko, kterému z červeného sáčku koukal květ jedné ze žlutých růží, které zdobily stoly.

„Já… Jen jsem chtěl říct, že jsem se dneska vážně bavil. Díky za krásný večer,“ naklonil se k němu, ale tentokrát zasáhla Líba, a téměř mu skočila na krk.

„Taky jsem tě moc ráda viděla. Jsem ti moc vděčná, žes do toho šel. Vážně moc dík. Potkáme se zase na zkoušce, jo?“ švitořila, zatímco Radek chňapl svou bundu a vyrazil ke dveřím.

Ani jednou se nepodíval zpět.

 

 

 

Týden.

Tak dlouho si Radek namlouval, že na Tobiáše snadno zapomene. Doufal, že vzpomínky na něj trochu vyblednou, že celou tu zrádnou noc bude vnímat jen jako zvláštní sen.

Jak ale mohl zapomenout, když na něj z nočního stolku poulil křivě nalepené oči ten pekelný plyšák? Růže v jeho sáčku už dávno uvadla a připomínala spíš vykřičník nad celou touhle zamotanou situací.

Radek věděl, že je v háji. Chtěl jen vybruslit z prekérní situace, do které ho dostal Michal, a namísto toho se zamiloval. Nemělo cenu si dál něco nalhávat. Tobiáš to možná celé hrál, a ve skutečnosti byl třeba úplně jiný, ale Radkovi to bylo jedno. Zamiloval se do mladíka, který mu vyprávěl o své minulosti, který se s ním smál a popichoval ho za jeho tragické taneční pohyby.

Opovrhoval sám sebou, když si uvědomil, co se mu honí hlavou při pohledu na jeho bankovní účet. Všechno přepočítával na čas, který by mohl strávit s Tobiášem.

Možná by mohl prostě Líbu poprosit, aby mu Tobiáše najala na jedno rande. Takové, jaké vídal ve filmech. S večeří, kinem a romantickou procházkou. A s líbáním. Ano, rozhodně by tam mělo být líbání.

„Stává se ze mě totální zoufalec,“ zasténal do polštáře bezmocně. „A všechno je to tvoje vina,“ hodil jím po plyšovém zvířátku. To tiše dopadlo na koberec a zvadlá růžička se odkutálela pod skříň, přičemž přišla o několik okvětních lístků.

„Ne, to jsem nechtěl,“ mumlal Radek a vyskočil z postele, aby ji vrátil na místo. Když se oschlý stonek pokoušel narovnat do semišové látky, něco mu bránilo. Zaraženě to prohmatal, překvapený, že by tam něco mohlo být.

Nevěřil vlastním očím, když vytáhl tři do ruličky smotané tisícovky a lísteček s narychlo načmáraným telefonním číslem a jménem.

Tobiáš.

Víc tam nestálo, přesto to stačilo, aby se s Radkem zatočil svět. Znovu si vybavil chvíle, které se snažil zapomenout. Jeho překvapený výraz, když se rozhodl zbaběle utéct. Jak se s ním chtěl rozloučit.

Jak mu říkal, že si večer s ním opravdu užil.

Nic z toho nebyla lež? Bylo to vůbec možné? Nejraději by se vrátil do postele, přetáhl si deku přes hlavu a utápěl se ve vlastních pochybách, ale vybavil si Tobiášova slova. Místo srdce se mu v hrudi prohánělo stádo divokých koní, když vzal do ruky telefon.

Zadal do něj číslice z lístečku a čekal na spojení.

„Ano?“ ozval se příjemně hluboký hlas, který mu rozechvěl každou buňku v těle.

„Tobiáši?“ zajíkl se.

„Radku?! Už jsem se bál, že mi nikdy nezavoláš.“

 

 

 

Dodatek autora: 

Tak dlouhá jednorázovka, a bez sexu. Je to... Divnej pocit laugh A to jsem si myslela, že slaďárny už psát nebudu laugh Díky všem, co to přetrpěli až do konce wink

Hodnocení: 
4.9375
Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 32)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
V útulnom trojizbovom byte sa rozliehala melódia piesne Peterburg od...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 10
Vánoce trávím na horách se svou rodinou a dalšími dvěma rodinami. Se svými...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 7
Obraz Tallantridy – Kapitola 20,5 Rekapitulace doposud řečeného (a možná...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
Ach ták! No jasné, ja hlupák! Vírus, kradnutie súborov, „nešťastná smrť“. Som...