St, 31/01/2018 - 03:16
17

„No co stojíš,“ pobídla ho Ema. „Běž si dát věci do chatky.“

Petr se pousmál honosnému oslovení té staré, polorozpadlé stavební buňky, kam se krom dvou paland a jedné skříně nevešlo nic jiného, a kde dveře držely zavřené, jen pokud je člověk zamkl. Vzal z háčku uvnitř kiosku klíček a šel si vybalit batoh.

Chvilku se zaraženě díval na palandy, než si připustil, že se mu to nezdá. Místo aby stály každá na jedné straně místnosti, byly přiraženy k sobě a tvořily tak patrové letiště. Na spodních postelích už bylo povlečení, a tak usoudil, že on nejspíš bude spát nahoře. Skopl boty a vyšplhal po dřevěných příčkách. Batoh hodil vedle sebe a natáhl se, aby zkusil, jestli z postele dosáhne do skříně. Pohodlně ji otevřel, horní dvě poličky tak mohl pohodlně zaplnit těmi pár kousky oblečení, co si dovezl.

Většinu jeho batohu totiž zabíral bílý medvídek.

Převlékl se do kraťasů a trička, nazul si sandály a vrátil se za Emou a Milanem.

Brýlatý mladík zrovna zapaloval nevelké ohniště.

„Chceš pomoct?“ zeptal se Petr.

„Ne, v pohodě. Emča říkala, že dnes tu skoro nikdo není, a tak zavřeme stánek dřív. Má tam v lednici připravený nějaký maso, tak hádám, že má na večer velký plány,“ usmál se Milan srdečně a Petra napadlo, že by to přece jen nemuselo být špatné, když tu budou všichni. Svrběla ho kapsa, ve které měl mobil. Chtěl napsat Jirovi, ale nevěděl, jak bude reagovat na Milanovu přítomnost. Ale, pokud mu to neřekne, nebude to stejné, jako by mu lhal?

„Hotovo, zamčeno a zajištěno,“ vyskočila Ema z kiosku, kde zajistila okenice, aby se tam v noci nedostal žádný nevítaný návštěvník. Nechala otevřené jen dveře, které byly kousek od nich, aby se mohli pohodlně dostat k lednici.

A alkoholu, uvědomil si Petr, když viděl, co to drží v ruce.

„Tak na co si připijeme?“ vyzvídala, zatímco rozdávala tři bílé kelímky. Do každého lila trochu vodky a dolívala džusem.

„Mě bez alkoholu, prosím,“ zastavil ji Petr a posledním kelímkem včas ucukl. „Jen džus.“

Ema se na něj zašklebila, ale poslechla. Podala jeden z kalíšků Milanovi.

„Tak na co?“ dožadovala se odpovědi.

„Na nás? Ať to v klidu zvládneme?“ navrhl Milan a objal ji kolem ramen.

„Na nás!“ opakovala po něm Ema spokojeně. Petr si s oběma připil a zadoufal, že to opravdu bude v pořádku. Milan mu sice přišel jako čím dál tím větší pitomec, ale Ema ho měla ráda, a tak mu chtěl dát šanci.

„Co říkáš těm postelím?“ usmál se Milan na Petra spokojeně. „Nevadí ti spát nahoře?“

„Ale prosím tě,“ zachichotala se Ema. „Teď, když už je z něj chlap, tak chápe, že chceme být spolu, ne?“

Milan překvapeně vykulil oči, ale Ema si ho nevšímala.

„Říká se tomu teda tak i u dvou kluků? Že z tebe udělal chlapa? Nebo…“

Petr zatnul čelist. Nejspíš to nebude tak pohodové, jak doufal.

„To není tvůj první kelímek, co?“ ušklíbl se a teprve teď si všiml, že jeho jindy sebevědomá kamarádka je poněkud odvázanější než obvykle.

„Chodí upíjet do lednice od chvíle, co jsem přijel,“ usmál se Milan omluvně a něco jí pošeptal. Ema vyprskla smíchy.

„Promiň, Péťo. Chápu, že mi do toho nic není,“ zatvářila se kajícně.

„V pohodě, jen… Nechci to rozebírat, platí?“ usmál se Petr a byl pevně rozhodnutý nekazit společný večer. Naštěstí to bylo naposledy, kdy jeho vztah s Jirem přišel na přetřes. Až do tmy se bavili o filmech, muzice, společných vzpomínkách a podobných nesmyslech. Petr se držel svého džusu, zatímco ti dva zlikvidovali téměř polovinu láhve. Seděli kolem dohořívajícího ohně, Ema spokojeně opřená o Milanovo rameno. Petr si začínal připadat jako páté kolo. Vymluvil se na únavu, vzal si věci a šel do sprchy.

Po návratu viděl jen jejich líbající se siluety, a tak se rychle vyškrábal na svou postel, přikryl se dekou a vzal do ruky telefon. Čekala na něj zpráva od maminky, jestli v pořádku dojel. Rovnou jí odepsal a popřál dobrou noc.

Další byla od Jira, té hodlal věnovat víc pozornosti.

 

„Tak jak jsi na tom, skřítku? Všechno v pohodě?“

                        „Ano. Byly tu nějaké komplikace, ale myslím, že to zvládnu. Jen mi chybíš.“

„Jaké komplikace? Něco vážnýho?“

                        „Ne, jen… Komplikace. Nic strašného. Spíš mi řekni, kdy tě mám vyhlížet?“

„Tak se mi líbíš J Co takhle… Ráno?“

                        „Domluveno. Jdu spát, aby bylo ráno co nejdřív. Dobrou noc.“

„Tobě taky, a sladké sny.“

 

Petr se s úsměvem přikryl až ke krku a v náruči sevřel svého bílého postelového společníka. Na co asi Jiro myslel, když ho vybíral? Chtěl by, aby tu byl místo medvídka. Objímal ho, hřál…

Vrzla klika u dveří a vzápětí byl slyšet náraz lidského těla do zdi, následovaný heknutím a žuchnutím na matraci. Petr vytřeštil oči do tmy, ale nehýbal se.

„Počkej… To nejde…“ slyšel Emin přidušený šepot. „Tak neblázni, lásko. Nejsme tu sami…“

„Ten spí. A navíc, neříkalas, že Petr už o věneček přišel? Asi si umí představit, co se bude dít…“ odpověděl jí tlumený hlas huhlavě.

„Co jestli nespí?“ vzdychla Ema.

„Petře?“ zvýšil Milan maličko hlas. Petr nemohl odpovědět, ani kdyby chtěl. Při pomyšlení na to, k čemu se schylovalo pod ním, mu bylo tak trapně, že by nedokázal vydat hlásku.

„Vidíš,“ zasmál se Milan spokojeně. Emě to zřejmě stačilo. Bylo slyšet mlaskání a šustění, nejspíš jak se po sobě váleli.

„Miláčku…“ zasténala Ema tiše.

„Otoč se ke mně zády,“ zašeptal Milan zhruble. Nejspíš poslechla, protože místnost naplnilo rytmické tiché úpění postelí. Nebylo to přímo vrzání, ale slyšet to rozhodně bylo. Zvuky rychle doplnil dvojí zrychlený dech. Emě občas uniklo zakňučení.

Ještě dlouho poté, co vzdychání nahradilo Milanovo chrápání, zíral Petr do tmy.

„Tys nespal, viď?“ zašeptala zdola Ema.

„Ne,“ hlesl Petr odpověď.

„Promiň,“ špitla po chvíli ticha. Milan si spokojeně chrupkal dál, zatímco ti dva byli rudí rozpaky.

 

Petrův mobil ukazoval, že do šesté mu ještě zbývá spousta času, ale on měl pocit, že v malém prostoru už déle nevydrží. Za celou noc se mu nepodařilo usnout ani na minutu. Ukryl svého huňatého kamaráda za polštář, a co možná nejtišeji se vykradl ven.

Tráva byla mokrá a ptáci zpívali, jako by jim za to někdo platil. Obloha nad vršky jehličnatých stromů, obklopujících jezero pokryté slabým mlžným oparem, byla světlá a na východě zbarvená jasněji. Červánky zřejmě dnes nebudou, napadlo chlapce, když se vydal kousek podél vody. Pokud ji nikdo nerozmlátil, měla by tam být na hraně mezi písčitou pláží a lesem lavička.

S povzdychnutím usedl na značně omlácené dřevo, přitáhl si nohy k hrudi a na kolena položil bradu. V ruce svíral telefon, ale i když by si moc přál slyšet Jirovo rozespalé mručení, kterým by určitě odpověděl, nechtěl ho takhle brzy budit.

Bylo zvláštní, že loni, když tu byl, tak v něm tohle jezero vyvolávalo úplně jiné pocity. Tehdy by tu postavu běžce, kterou viděl v dáli, vnímal jako vyrušení poklidné přírodní idylky. Teď pro něj ten sportovní nadšenec představoval symbol toho, že i když je tu pusto a klid, svět se točí dál. Tam někde se už brzy Jiro probudí ve své velké, prázdné posteli. S trochou štěstí se jen oblékne, nasnídá, a přijede sem. Petr se mu sice nebude moci věnovat tolik, kolik by rád, ale je to alespoň něco. Nebyla to taková ta něžná melancholie, vyvolaná krásným prostředím, spíš chvíle uvolnění, která umožní myšlenkám plynout vlastním tempem i směrem. A Petr se ze všech sil snažil, aby se nevydaly stejným směrem, jako jeho dva spolubydlící včera v noci. Na to by raději zapomněl, pokud možno ihned.

Běžec se přiblížil natolik, aby Petr rozeznal, že šedé tepláky a elastické sportovní tričko ukrývají postavu atleta a ne někoho, kdo se rozhodl na poslední chvíli zbavit špeků přetékajících z plavek. Tmavovlasý běžec sice dusal v pravidelném rytmu, ale lehce vybočoval z původní dráhy. Jako kdyby si Petra všiml a mířil k němu. Možná si nevzal hodinky a chce se ujistit, jaký má čas… Petr zahnal hloubavé myšlenky a nasadil přátelský úsměv. Pohlédl běžci do tváře.

„Ty…Kudy…Jak…Kdy…?“ nemohl najít správná slova.

„Šel jsi mi naproti, skřítku?“ usmál se Jiro udýchaně, když přímo před ním zastavil.

„Ty se mi zdáš, že jo,“ posmutněl hoch. „Nejspíš jsem nakonec přece jen usnul, a ty se mi zdáš. Není to od tebe pěkný, víš. Zkus si představit, jaký mě pak čeká ráno,“ zašklebil se na postavu, která se nad ním tyčila.

Jiro zabublal smíchy při pohledu na naštvaného zrzečka. Sehnul se k němu a zvedl mu tvář tak, aby na něj musel pohlédnout.

„Potím se, funím jako jelen v říji a ty si myslíš, že je to sen? Skřítku, myslel jsem, že jsem ti přál ty sny pěkný…“ cukaly mu koutky úst. Chlapec se mu nevěřícně zadíval do očí.

„No, na ničem z toho nezáleží, víš. Hlavní je, jestli jsi tady.“

Jiro zavrtěl hlavou nad tvrdohlavým hochem. Jemně ho políbil, aby ho ujistil, že se mu nezdá.

Petr si vychutnával něžné polibky. Cítil, jak se mu srdce rozbušilo rychleji. Ne, tohle nebyl sen, Jiro byl skutečný.

Chlapec vykulil šedomodré oči a muže odstrčil.

„Copak?“ podivil se Jiro. „Ještě ti nepřijdu skutečný? Možná bych měl…“

„Ne!“ přerušil ho mladík a okamžitě si přikryl ústa dlaní. „Nečistil jsem si zuby,“ přiznal.

Jiro se neubránil výbuchu smíchu. Tohle nečekal. Vztáhl k Petrovi ruku.

„Tak ti jdeme pro kartáček? Pokud tě bez něj nesmím políbit…“

Petr uchopil nabízenou dlaň a vstal, propletl si prsty s Jirem a ruku v ruce pomalu vykročili ke stánku. Už z dálky chlapec viděl, že je vzhůru někdo další. Dveře do kiosku byly otevřené.

„No kde jsi, prosím tě…? Už jsem chtěl vyhlásit pátrání,“ zavolal ze stánku Milan, sotva uslyšel kroky. Se širokým úsměvem vystrčil hlavu, aby jeho spokojený výraz rázem vystřídalo nehrané překvapení.

Jiro si toho brýlatého kluka ledově měřil. Pak se podíval na Petra s jasnou otázkou ve tváři.

„Emina teta nemohla, tak tu s námi bude Milan,“ špitl chlapec a sklopil pohled. Cítil, jak Jiro jeho ruku sevřel pevněji.

„Kde máš ten kartáček?“ změnil Jiro téma.

„V chatce,“ kuňknul Petr. Chystal se tam doběhnout, když si uvědomil, že to by tu ti dva zůstali sami. Vykročil tedy k buňce a Jira vedl za sebou. Otevřel dveře a společně vešli. Jiro za nimi zavřel.

„Proč o tom nevím?“ zamračil se na Petra.

„Zjistil jsem to, až když jsem včera přijel,“ pokrčil hoch rameny a sáhl nahoru do skříně. Jiro mezi tím přelétl pohledem nevelký prostor ubikace.

„A ty spíš…?“ ujišťoval se tiše.

„Nahoře. Dole jsou Ema s Milanem,“ odpověděl Petr rychle.

„Koukám se tu zabydleli rychle,“ poukázal tmavovlasý muž hlavou na okraj proutěného odpadkového koše, kde se vyjímal použitý kondom.

„Jo, no… Včera jsme grilovali, a Ema načala vodku…“

„Tys pil?“ přerušil ho překvapený Jiro. Kombinace alkoholem omámeného skřítka a toho brýlatého idiota se mu ani za mák nelíbila.

„Jasně že ne,“ ujistil ho Petr. „Vím, že to tak občas nevypadá, ale i já mám mozek,“ ušklíbl se na Jira. Nelíbilo se mu, když ho peskoval jako jeho máma.

„Já vím, promiň,“ omluvil se tiše a přitáhl si hocha do náruče. „Prostě ho nemám rád. A když si vezmu, že jste spali takhle blízko, a oni tu… Kdes vlastně byl ty, když oni v noci…?“ zarazil se Jiro. Chlapec zrudnul a Jiro pochopil.

„Sbal si věci, prosím. Zuby si můžeš vyčistit u mě,“ pronesl ocelovým hlasem, který rezonoval snad v každičké molekule Petrova těla.

„Ne,“ zamítl hoch nevěřícně. „Nemůžeš mě odtud přeci jen tak odvézt!“

„Neodvezu. Odvedu. Takhle tady nemůžeš zůstat, skřítku…“ naléhal Jiro. Měl pocit, jako kdyby se mělo něco kolosálně podělat, a to něco nosilo brýle a falešný úsměv.

„Jiro, já z toho taky nejsem nadšenej, ale slíbil jsem to. Jsou to jen dva týdny… Zkus se na to dívat, jako kdybych jel na tábor,“ pokoušel se mu ten šílený nápad Petr rozmluvit.

Jiro polknul kousavou poznámku o pedofilních vedoucích na letních táborech a nadechoval se k o trochu rozumnější odpovědi. Než však stihl otevřít ústa, vešla Ema.

„Jé, neruším?“ rozzářila se při pohledu na Jira. Kolem krku měla ručník a voněla sprchovým gelem.

„Ne, právě odcházíme,“ usmál se Jiro strojeně.

„Ne, neodcházíme. Emi, tohle je můj Jiro,“ představil černovlasého muže Petr hrdě, a Jiro, chtě nechtě, musel nasadit přijatelnější výraz a s dívkou si potřást rukou.

„Ahoj, já jsem Ema,“ zazubila se na něj. „Musím uznat, že takhle moc nevypadáš, jako na té fotce,“ neodpustila si rýpnutí.

„Byl jsem běhat. Na to si obvykle kravatu neberu,“ smečoval Jiro zpátky.

„Ale brány jsou ještě zavřené, ne? Jak ses sem dostal?“ založila si ruce na prsou a Jira napadlo, jestli je to skutečně zrzkova kamarádka, nebo chabě maskovaný bachař.

„Máme tady ve vsi náhodou chatu. Chtěl jsem Petra překvapit,“ vysvětlil jednoduše.

„Jak… Jak jako chatu?“ vykulil Petr oči. „Proč jsi mi to neřekl?!“

„Mělo to být překvapení. Taky jsem tomu nevěřil, když jsi řekl, kam jedeš. V noci jsem sem přijel, budu tu celý týden. A teď si prosím sbal.“

„Někam se chystáš?“ přejížděla Ema pohledem z jednoho na druhého.

„Ne.“

„Ano,“ odpověděli oba ve stejnou chvíli.

„Jiro, já jsem slíbil…“ začal Petr znovu, ale Jiro ho nenechal domluvit.

„A já to plně respektuji,“ skočil mu do řeči. „Jen mě napadlo. Že by mohlo být fajn, kdybys na noc byl třeba u mě,“ usmál se hřejivě a Petr cítil, jak taje. Hodně, hodně rychle taje.

„Ale…“ pokusil se chabě namítnout.

„A to je jen tvoje chata, nebo tam jsou i další tvoji příbuzní? Nebude jim vadit, když se tam Petr nastěhuje?“ nedokázala si Ema hledět svého. Jiro se zamračil.

„Je to otcova chata, takže tam může teoreticky kdykoliv přijet kdokoliv. Sestra s rodinou, rodiče nebo brácha. Ale to ničemu nevadí, ne?“

Petr si zkusil představit, jak by se mu leželo na jedné posteli s Jirem, pokud by reálně hrozilo, že je jeho rodiče znovu uslyší. Nebo jeho synovci. Jenda, třeba. Okamžitě zrudnul.

„Ne, to po mně nemůžeš chtít, Jiro. Co takhle kompromis?“ naklonil hlavu ke straně. Chtěl být s ním, ale nechtěl to mít jako povinnost, vracet se tam každý večer.

„Například?“ pozvedl Jiro obočí.

„Půjdu večer k tobě, ale stěhovat se tam nebudu.“

„Jaký je v tom rozdíl?“ nechápal Jiro.

„Pro mě velký,“ sklopil Petr pohled. Nechtěl mu to vysvětlovat, sám tomu příliš nerozuměl. A jak by mohl vysvětlit tenhle pocit?

„Jak myslíš,“ souhlasil Jiro neochotně. „Mohla bys nás nechat chvilku o samotě?“ oslovil Emu, která je jako správná pavlačová drbna bez známky studu sledovala. Téměř to vypadalo, že si až teď uvědomila, že o ní celou dobu vědí, mírně se začervenala a odešla.

Venku narazila do Milana, který se tvářil, jako kdyby se vůbec nesnažil zachytit útržky rozhovoru škvírou ve dveřích. Překvapeně ji sevřel v náruči.

„Co se tam děje?“ zašeptal na ni.

„Chtěl, aby s ním Péťa odjel na nějakou chatu, ale on ho odmítl. Tak hádám, že si to teď dovysvětlují,“ culila se. Milan se zamračil, ale při zmínce o tom, že Petr Jira odmítl, se mu tváří mihl spokojený výraz.

„Každopádně, dneska v noci asi spí u něj. Budeme mít pokoj jen sami pro sebe,“ špitla mu Ema do ucha. Milan nespokojeně přivřel oči. „Ty nemáš radost?“ podivila se.

„Jasně že mám, prdelko,“ usmál se na ni a sevřel ji pevněji. „Už vymýšlím, co budeme dělat,“ řekl a pleskl ji po zadečku, což ocenila zvonivým smíchem. Milan ho ale neslyšel, zamyšleně sledoval dveře, které zůstávaly zavřené.

 

Petr slyšel údery vlastního srdce, zatímco čekal, až Jiro promluví. Ten si však jen rukou prohrábl tmavé vlasy a zády se opřel o zeď.

„Takhle jsem si to nepředstavoval,“ věnoval zrzečkovi nejistý úsměv.

„A jak sis to představoval?“ zeptal se Petr tichým hlasem. Bál se, že se bude Jiro zlobit, ale tohle spíš znělo jako omluva.

„No, především jsem nečekal, že se tě po vzoru správnýho jeskynního muže pokusím odtáhnout do svýho brlohu klidně za vlasy,“ ušklíbl se. Petr se té představě tiše zasmál, ale nechal ho pokračovat. „Myslel jsem, že budeš mít radost, až ti řeknu, že můžu být celý týden na chatě, která je jen necelý kilometr od toho tvého kiosku. V mojí verzi jsme spolu šli ráno procházkou podle vody, abys tu byl včas. Společně bychom obědvali, a povídali si, když by zrovna nebyl frmol. A večer bychom pak mohli ruku v ruce jít do chaty, kde bychom byli jen my dva…“

Petrovi se sevřelo hrdlo. To znělo jako splněný sen. A místo toho se tady s ním málem pohádal.

„Ty jsi vážně romantik, viď?“ pokusil se chlapec o vtip, aby zakryl rozpaky.

„Jen když jde o tebe, skřítku,“ přitáhl si k sobě svého zrzečka Jiro. „Všechno v pohodě?“ ujišťoval se. Petr spokojeně kývl a objal muže kolem krku.

„Víš, kdybys to takhle podal od samého začátku, měl bys mnohem větší šance na úspěch,“ usmál se. „Ono to vyznělo, že je to všechno jen kvůli Milanově přítomnosti.“

„Změnil jsi názor?“ zadoufal muž.

„Ne,“ zavrtěl chlapec hlavou. „Ale moc rád s tebou dneska půjdu na chatu, stejně jako se těším, až mě ráno půjdeš vyprovodit,“ nabídl Jirovi své rty k polibku. Pohledem zavadil o zelený předmět ve své ruce. Jako by ho někdo polil studenou vodou, odskočil od Jira.

„Ty zuby!“ vyhrkl na vysvětlenou. Jiro se zamračil, hmátl po chlapci a sevřel ho tak, aby se nemohl bránit.

„Zuby počkají,“ zavrčel a hladově hocha políbil. Petr se ještě chvilku cukal, ale brzy podlehl Jirovým sametovým rtům. Cítil, jak mu rosolovatí kolena a ruce, které původně měly odstrkovat, vší silou přitahovaly pevné tělo k tomu jeho.

„Zbytek si necháme na večer,“ zamručel Jiro, který se raději odtáhl, aby chlapce nepoložil na tutéž postel, kde… Raději nemyslet.

Petr si opřel čelo o jeho rameno a rozdýchával požár, který se mu šířil tělem. Snažil se nepředstavovat si to, co ho čeká večer.

 

Jiro se zdržel až do příchodu prvních bláznů v plavkách, kteří obsazovali ta nejlepší místa u vody už od osmé hodiny ráno. Slíbil Petrovi, že přijde brzy.

Díky tomu Petr dělal jednu chybu za druhou, protože pohledem neustále utíkal směrem k vesnici a nesoustředil se na objednávky. Až když ho jeden ze zákazníků požádal o džus nalitý s úsměvem, překvapeně se na něj podíval. Jiro se na něj zubil, na sobě jen černé kraťasy a z vlasů mu ještě místy odkapávala voda.

„Kde ses tady…“ divil se Petr, ale na vysvětlení mu moc nezáleželo. Jeho oči mlsně klouzaly po zlatavé pokožce, pod kterou svaly jen hrály.

„Už tu nějakou dobu jsem,“ kývl směrem k pláži, kde měl zřejmě deku nebo alespoň osušku. „Vypadal jsi, že toho máš hodně, tak jsem nechtěl rušit.“

„Ty nikdy nerušíš,“ zamumlal Petr a zrůžověl. Opravdu doufal, že Jiro neviděl všechny ty kopance, co spáchal na objednávkách. „Dáš si krom džusu ještě něco?“ zkusil to zamluvit.

„Co ten společný oběd, až budeš mít chvilku?“

„Jasný, domluvím se s Emou, aby to vzala za mě,“ rozzářil se Petr. Ema měla na starosti prodej kopečkové zmrzliny, která byla v mrazícím pultu hned vedle kiosku. Díky tomu, jak poctivě vyplňovala vrchní díl plavek, měla většinou stejnou frontu jako byla u pípy. Milan měl na starosti smažení a grilování, takže byl v nejzazší části kiosku, kde se potil v dusivém vedru.

„Dobrá, tak zatím jen ten džus. Kdybys mě nemohl najít, tak mě prozvoň, mobil mám u sebe,“ instruoval Petra Jiro. Ten jen nadšeně kývl a automaticky přijal hotovost. Až když sledoval jeho vzdalující se záda ho napadlo, že se ho nezeptal, na co má chuť. No, bez mobilu by byl namydlený.

 

O necelou hodinku později nesl na tácku dvě protekčně velké klobásy a pohledem hledal Jira. Nikde ho však neviděl, a tak si na chvilku sedl do písku, jídlo si položil na stehna a vytáhl telefon.

 

„Kde jsi? Nikde tě nevidím…“

                        „Ani já tebe. Můžeš zamávat rukou?“

Petr ho poslechl a připadal si jako idiot, když zvedl paži a kymácel s ní ze strany na stranu.

                        „Jsi ode mě asi sto metrů. Pojď dál směrem k lesu.“

Petr se zvedl a vykročil. Stále nikde neviděl povědomou tvář. Napadlo ho, jestli si z něj Jiro jen nedělá legraci. Minul dvojici dřevěných sloupků a zůstal šokovaně stát. Jedna z postav kousek dál na něj mávla. Petr udělal dva kroky zpět, aby si sloupky pečlivěji prohlédl.

Nudistická pláž. Vstup pouze bez oblečení!

Hlásala nenápadná cedulka na každém z dřevěných kůlů. Takže se mu to nezdálo. Všichni ti lidé – Jira nevyjímaje – byli nazí. A od něj se očekávalo, že se k nim přidá. I se svým táckem s dvěma klobásami.

 

 

 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 43)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Nathan Život vie byť občas veľmi nevyspytateľný. Keď sa spätne pozriem na to...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Keby nervozita kvitla, celá škola by bola ako rajská záhrada. Mike sa išiel...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Skončeme to. Strnule na něj zírám. Smutně se usměji. Co jsem si vlastně...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
Zbyněk otevře oči a usměje se. Miluje, když se probudí ve Vladimírově náruči...