Ne, 07/01/2018 - 03:28
9

Petr nerozhodně přešlapoval na kraji parketu, kam následoval Jira s Kenem. Na pódiu sice někdo vystupoval, ale lidé v klubu mu nevěnovali ani polovinu pozornosti, co Kenovi.

„Co se děje?“ zarazil se Jiro. Petr váhal, jestli se má přiznat.

„Já… Nikdy jsem netancoval veřejně. Vlastně… Jsem netancoval… nikdy,“ upřel na něj štěněčí oči. Svoje první taneční kroky by si pokud možno rád odbyl někde, kde by ho neobklopovali profesionálové. A hlavně Jiro.

„Chceš si jít raději sednout?“ usmál se na něj chápavě.

„No to ani náhodou,“ skočil mezi ně Ken. „Jen pojď, já tě to naučím,“ čapl Petra za ruku a smýkl jím na parket dřív, než se do toho stihl Jiro vložit a svého zrzečka zachránit ze spárů rozdivočelého tanečníka.

„Není to nic složitýho, dívej,“ smál se Ken Petrově nervozitě. „Jen trochu pokrčíš nohy a zahýbáš pánví do rytmu. Zrovna na tohle se tancuje úplně samo, miluju tuhle písničku… Subeme la radio…“ zpíval a svíjel se u toho jako tanečníci ve videoklipech.

Jestli si byl Petr něčím jistý, tak tím, že jeho tělo takových pohybů rozhodně není schopno. Nejraději by utekl, ale zezadu ho sevřely štíhlé paže a natiskly k pevnému tělu.

„Neplaš, vážně na tom nic není. Začneme pomalu, ano? Jen se houpej se mnou…“ říkal mu Jiro instrukce klidným hlasem, který Petrovi měnil kolena v jakousi rosolovitou hmotu. Opatrně se s ním kýval do rytmu. Jiro ho levačkou chytil za bok a pomáhal mu sjednotit jejich pohyby.

S Petrem se točil svět, i když z něj alkohol už dávno vyprchal. Navzdory zakouřenému prostředí ucítil závan Jirovi příjemně kořeněné vůně a byl rád, že je o něj opřený. Bylo to to jediné, co mu bránilo, aby sebou práskl o zem.

„Nic mi nedopřeješ, hamoune,“ vyplázl na bratra jazyk Ken a odtančil o kousek dál. Jiro mu nevěnoval pozornost, ale Petr jeho směrem občas zašilhal pro případ, že by se mu povedlo pochytit nějaké pohyby.

Tančící Kensuke byl na hony vzdálený tomu chladnému muži z pódia. Pokaždé se k někomu přitočil, provokoval a sváděl, ale nakonec svému tanečníkovi vždy se smíchem vyklouzl. Jeho pohyby byly … Podmanivé, jiným slovem by je Petr popsat nedokázal.

Ucítil, jak se Jiro otřel tváří o jeho, a získal si tím znovu Petrovu plnou pozornost. Potřeboval by se něčeho chytit, ale jeho tanečník byl jediným pevným bodem v tomhle novém, omamném světě. Položil tedy svou ruku přes Jirovu a propletl si s ním prsty. Jiro ho k sobě přitiskl pevněji a Petr zavřel oči. Přestal vnímat okolí, soustředil se jen na kolébavou muziku a dotek Jirova těla.

„Se mnou si nezatančíš?“ ozval se povědomý hlas a vytrhl hocha ze sna. Rozpačitě se rozhlédl, než v mladíkovi stojícím vedle poznal toho blonďáka z dřívějška.

„Dneska ne, Šimi,“ odbyl ho Jiro bez valného zájmu a dál vdechoval vůni vlasů toho důvěřivého tvorečka, který mu bezbranně spočíval v náruči.

„No ták, Jiro,“ protáhl ublíženě vetřelec. „Ani ses nepodíval na moje vystoupení… To ti nedaruju,“ zazubil se na něj výhružně, čímž konečně Jira zaujal. Podíval se na Šimiho, který celou dobu svíral v ruce mikrofon.

„Šimi, ne!“ varoval ho podmračeně Jiro, který cítil neplechu.

„Já tě dneska chci vidět tancovat. A jestli to znamená, že to musím zahlásit veřejně, tak klidně,“ vysunul blonďák bojovně bradu.

„A co asi dělám,“ zavrčel Jiro podrážděně. Cítil, jak uvolnění z Petrova těla rychle mizí.

„Tohle není tanec,“ odfrkl si Šimi posměšně a Jiro zatnul zuby, aby ho za takovou poznámku nevykázal do patřičných mezí. Samozřejmě, Petr sebou trhl a uhnul pohledem kamsi pod nohy ostatních tanečníků.

„Nevidíš že rušíš, vlezdoprdelko?“ přitočil se k Šimimu Kensuke škodolibě. „Ale jestli na tom trváš, zatancuju si s ním já,“ vyplázl na něj provokativně jazyk.

„Kensuke…“ zasténal Jiro.

„Petrovi to nevadí, viď, zlato?“ usmál se na něj Ken oslnivě, a Petr poprvé uviděl podobu mezi oběma bratry. Jeho úsměv byl stejně tak nakažlivý.

„Ne, Ken má pravdu, Jiro. Jen jdi, chci tě vidět,“ přiznal ostýchavě.

Jiro protočil oči. Toho nenechavého vtěrku mu byl čert dlužný. A musel se zjevit zrovna ve chvíli, kdy se to tak pěkně vyvíjelo…

„Ale jen jednu píseň,“ přimhouřil oči na Šimiho, který nadšeně souhlasil a mávl kamsi dozadu, kde Petr matně rozeznal pult pro diskžokeje.

Hudba pomalu utichla. Šimi chytil Petra za ruku a odtáhl ho pár kroků zpět.

„Sleduj, jak se to dělá,“ houkl na něj a víc si ho nevšímal.

Klub naplnily známé tóny Don´t be so shy od Imany, jen o trošku rychlejší, nejspíš nějaký taneční mix. Kolem černovlasých bratrů se téměř okamžitě utvořil kruh nadšených diváků.

Ken se pověsil Jirovi kolem krku a společně se začali hýbat takovým způsobem, že by nikdo nehádal, že nejsou milenci.

Petr jen zíral, když viděl tu důvěru, s jakou Ken padá Jirovi k nohám, tu jistotu, že ho nenechá dopadnout až na zem. Bylo vidět, že spolu takhle netančí prvně, na to byla jejich souhra až příliš perfektní. Při jedné otočce vzal Kensuke Jira za košili a prudkým trhnutím ji rozevřel. Petra mimoděk napadlo, jestli s tím Jiro počítal, když zvolil košili se cvočky místo s klasickými knoflíky. Věděl, že sem půjdou?

Pak se k němu Jiro ocitl čelem a všechny pochyby se ztratily v mlze smyslnosti, kterou Petrův mozek zahalil pohled na hladký, vypracovaný hrudník. Na okamžik záviděl Kenovi, který se po tom svůdném těle svezl dolů a pomalu zase stoupal vzhůru.

Bratři. Jsou to bratři, opakoval si Petr v duchu. Byl jedináček, a tak neměl ponětí, jestli je až takováhle blízkost mezi sourozenci normální. V každém případě by upsal duši ďáblu, aby teď mohl být na Kenově místě. Ideálně bez všech těch lidí kolem.

Naštěstí ho píseň nemučila příliš dlouho, a hned jak utichla, stanul Jiro po jeho boku.

„Vážně jste bratři?“ vyžbleptl Petr první věc, co měl na jazyku.

„Ale fuj, že ty myslíš na něco fakt nechutnýho?“ smál se udýchaný Jiro. Už se nadechoval k vysvětlení, když se ozval zvuk sirény, doprovázený mohutným jásotem.

„Pánové, odbyla desátá! Trenky dolů!“ hulákal kdosi z reproduktorů.

„Fajn, je čas vyrazit,“ zvážněl Jiro okamžitě. Mávl na Kena, který právě mířil do zpět do zákulisí.

„Cože? Proč?“ nechápal Petr.

„Po desáté jdou kluci do plnejch,“ broukl Jiro, kterému se ho mezitím povedlo vymanévrovat až k východu.

„Do pl…“

Petr konečně pochopil.

Teď teprve zřejmě přijde řada na tu pravou show. Cítil, jak znovu rudne. Byl rád, že ho Jiro dostal ven.

„K tvému dotazu,“ vrátil se Jiro k původnímu rozhovoru, sotva nastartoval motor. „Ken je fakt bráška, nic víc v tom nehledej. Víš jak, já to měl snadný hlavně díky němu. On se musel vypořádat s našima, na všechno byl sám. Já měl jeho. Když jsem potřeboval poradit, nebo se jen vymluvit, stačilo ťuknout na společnou zeď. Tancování ho vždycky bavilo, a já šel občas blbnout s ním. Navíc, po takovýmhle vystoupení mívá zhruba o třicet procent větší dýška,“ mrkl na zahanbeného Petra pobaveně.

„Já… Nechtěl jsem tím naznačit, že spolu něco…“ mumlal omluvně s pocitem, že je ten největší perverzák a idiot pod sluncem.

„Já vím, že ne. A taky vím, jak to vypadá, zvlášť vzhledem k tomu, co je to za místo,“ smál se Jiro uvolněně. „Vážně to neřeš. Spíš mi řekni, kam tě mám dovézt.“

Petr se překvapeně podíval z okénka a zjistil, že se blíží do Líbeznic.

„To je dobrý, třeba jen na zastávku, já to dojdu,“ vyhrkl.

„Nepřipadá v úvahu,“ zamítl Jiro okamžitě a Petr si nervózně skousl ret. Trochu se bál, aby tu Jiro nevyvolal podobnou scénu jako před školkou.

„Tak… Tak tady doleva,“ podvolil se a navigoval bílý vůz až k malému parku, kde bylo poloprázdné parkoviště.

„Tady bydlíš?“ rozhlížel se Jiro se zájmem.

„Ne, na konci ulice je ještě pěšinka, co vede k našemu domu. Je tam škola, tak tam udělali pěší zónu,“ vysvětloval Petr. Jiro neřekl ani slovo, ale vytáhl klíče ze zapalování a vystoupil.

„Nemusíš chodit se mnou, vážně ne…“ snažil se ho Petr přesvědčit hned, jak se vysoukal z vozu.

„Pověz mi jedno,“ uhodil na něj Jiro, který několika rychlými kroky přešel až k němu. „Stydíš se za mě? Vadí ti, že by tě se mnou někdo viděl?“ díval se mu zpříma do očí.

„Ne, to spíš…“ sklopil pohled Petr. Jiro mu to však nehodlal dovolit. Jemně ho vzal za bradu a přiměl ho podívat se mu do tváře.

„Ano?“

„Spíš…“ nevydržel Petr jeho pohled a zavřel oči. „Spíš naopak,“ vydechl, dobře si vědom, jak se mu znovu začínala třást kolena. Jako naschvál si uvědomil, že má Jiro tu košili ještě stále rozepjatou.

A přitom byl od něj jen pár desítek centimetrů.

Kruci.

„Jsi blázínek,“ vydechl Jiro úlevně. Nechápal, jak může být ten kluk tak strašně… Nevinný. Vždyť mu bylo sedmnáct, ne? V dnešní době, v sedmnácti… Zkusil si vybavit, co v tom věku vyváděl on. Málem se mu nepodařilo skrýt uchechtnutí. Naprosto jiná liga. Nejspíš jen při té představě by se Petr složil jako domeček z karet.

S něžným úsměvem pohladil tu rozpačitou tvář, než se stáhl.

„No tak prosím, veď mě,“ mrkl na Petra, když konečně otevřel oči.

Zrzek zatřepal hlavou, jako by se potřeboval zbavit dozvuků krásného snu. Vedl Jira po úzkém chodníčku a dál se bavili tak nějak o všem. Došli až ke vchodu a Petr přiložil přívěsek s čipem ke čtečce. Ozvalo se zabručení a dveře povolily.

„Vidíš? Jsem doma,“ usmál se na Jira nejistě. Ještě se nechtěl rozloučit, nevěděl jak.

Pomohla mu starší žena, která právě z domu vycházela.

„To jsou nápady, stoupnout si do dveří,“ brblala, aniž by se obtěžovala pozdravit. Petr zaplul do vchodu, aby jí udělal místo a Jiro ho automaticky následoval. Dveře zaklaply.

V nevelké chodbě, kde už před lety praskla žárovka a nikdo ji od té doby nezkusil vyměnit, stáli proti sobě osvětleni jen září pouličních lamp. Petr se kochal pohledem na Jira, který byl k lampám zády a jeho silueta tak krásně vynikala, vykreslena jako v reklamě na splněné sny.

„Tak… Ahoj?“ promluvil chlapec jako první. Hlasitě polkl, překvapený, že sklo ve vchodových dveřích nedrnčí silou úderů jeho srdce.

„Ahoj?“ opakoval po něm Jiro pobaveně, což Petra přimělo ještě více zrudnout a sklopit pohled.

„Ne, neuhýbej,“ napomenul ho Jiro a dvěma kroky zrušil vzdálenost, která je dělila. „Mám rád tvoje oči. Ani modré, ani šedé. Je v nich vidět každá tvoje myšlenka,“ řekl tiše, když mu znovu zvedl obličej.

„Každá?“ špitl Petr a napadlo ho hned několik myšlenek, které by tedy opravdu nechtěl, aby Jiro viděl. Všechny se týkaly jeho a té zákeřně rozhalené košile.

„Naprosto každá,“ usmál se tmavovlasý muž jeho výrazu počínající paniky. Nepouštěl mladíkovu tvář, namísto toho ho druhou rukou opatrně objal kolem pasu. Přitáhl si ho blíž.

„Některé z nich na mě přímo křičí,“ dýchl mu do tváře.

„Co křičí?“ zašeptal Petr, chycen jako bezbranná muška v černé síti Jirových očí.

„Líbej mě,“ zamumlal Jiro, než se svými rty otřel o ty Petrovy.

Petr měl pocit, že se mu před očima začínají dělat mžitky. Hlavu měl nepřirozeně lehkou a cítil jemné mrazení podél páteře. Jeho ruce se samovolně vydaly po Jirově hrudi až ke krku, kde ho objaly a přitáhly ještě o kousíček blíž. Nedočkavě pootevřel rty.

Jiro, spokojený s jeho reakcí, ho sevřel pevněji. Napřed jazykem opatrně prozkoumal mladíkovy rty, ale když ucítil, jak Petr spokojeně vydechl, přestal se tolik držet zpátky. Políbil toho skřítka přesně s takovou vášní, jaká mu v tu chvíli bouřila v žilách. Mohl si natisíckrát opakovat, že původně chtěl, aby jejich první polibek byl jen jemný, lehký a romantický. Mělo to zhruba stejný efekt, jako když mu někdo vytýkal, že by se měl stravovat zdravě. Pche. Pokud to chutnalo dobře, chtěl to. I kdyby to mělo být jeho poslední jídlo.

S Petrem se točil svět. Jirův jazyk, provokující ten jeho k smyslnému tanci a jeho horká a hebká kůže, kterou cítil i přes tenkou látku trička, to na něj bylo příliš. Sice už pár vztahů měl, líbání mu nebylo nijak cizí, ale byl si jistý, že tohle je teprve skutečný polibek. Právě teď by mu vůbec nevadilo, kdyby ho Jiro pohltil a on se stal navždy jeho součástí. Proto když se vyšší muž odtáhl, unikl mu nesouhlasný vzdech.

„Dobrou noc,“ usmál se Jiro zklamání v Petrově tváři. Ještě se k němu sklonil, aby mu dal rychlou pusu na čelo, než se otočil. Sáhl po klice od dveří.

„Jiro?“ zastavil ho Petrův zastřený hlas.

„Hm?“ otočil se překvapeně. Nečekal, že ho zrzek zastaví.

„Ty sis tu košili nechal rozepnutou schválně, co?“ Jiro ze všech sil potlačoval výbuch smíchu.

„To si piš,“ usmál se na Petra, zvědavý, jak se s informací popasuje.

„Myslel jsem si to,“ vzal mu však ten potměšilý skřítek vítr z plachet, když se otočil a s tichým „dobrou“ zmizel za rohem. Jiro jen zavrtěl hlavou. Ten kluk ho nepřestával fascinovat.

 

Petr vyklopýtal dvě patra po schodech a po chvilkovém boji se dokonce trefil klíčem do zámku. Maminka už na něj čekala na chodbě. Při pohledu na jeho zasněný výraz se nedokázala neusmívat.

„Asi nemá cenu se tě ptát, jaký to rande bylo, hm?“ bavila se pohledem na syna, který měl díky hlavě v oblacích menší problém se zouváním bot.

„Co?“ zeptal se Petr nepřítomně, až se musela smát nahlas.

„Ptám se, kdo to vlastně je, že s tebou takhle zamával.“ Petrovi chvilku trvalo, než na ni dokázal zaostřit.

„On je… Bůh.“

Petrova maminka na něj chvilku bezhlesně zírala a zvažovala, jestli se její hodný, tichý chlapec nedal na drogy. Pak si ale vybavila, že v tomhle věku mluvila o jeho otci dost podobně.

„Jdi se z toho vyspat, prosím tě,“ pohladila syna po vlasech. Ta náhlá podobnost mezi nimi ji zaskočila. Nikdy si nepomyslela, že po ní zdědí zrovna tuhle schopnost. Bezhlavě se zamilovat na první pohled.

 

 

Jiro dojel domů jen o pár minut později. Kdyby mu někdo řekl, že zrovna Petra vytáhne na první rande na striptýz, ještě dnes odpoledne by se mu vysmál. Přesto mu to však v danou chvíli přišlo jako ta nejpřirozenější věc.

Dokonce i teď si dokázal přesně vybavit to štíhlé, pevné tělíčko natisknuté na něm.

Malý, kulatý zadeček v jeho klíně, když se pohupovali do rytmu.

Důvěra, s jakou se mu Petr svěřil, když se o něj opřel.

Sladké rty v potemnělém vchodě.

Nedočkavé, horké polibky.

Paže, které si ho přitahovaly co možná nejblíže.

Kruci, teď ho doprovodil domů, a nejraději by za ním vyrazil znovu. Stálo ho téměř všechno odhodlání, aby se tam od něj dokázal odtrhnout. Takové zvíře ale nebyl ani on, aby se tam na to důvěřivé stvoření vrhl jako hladová šelma.

Ne, kdepak. Bavilo ho získávat si Petrovu důvěru, sledovat jeho rozpaky zrudlou tvář a bílé zoubky, které měl ve zvyku nořit do dolního rtu, když byl nervózní.

Chtěl si jeho dobývání užít.

Při všech těch vzpomínkách na Petra se ke slovu začalo hlásit i jeho přirození, jako by mu chtělo připomenout, že první polibek měl původně taky precizně naplánovaný.

A jak rychle ten skvělý plán letěl oknem.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 35)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 14
Můj spolubydlící ještě nedávno vypadal jako hrdina z Walking Dead, s ...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 3
>Svítilo slunce, byl však smutný den. Bylo teplo, vítr si pohrával s větvemi...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Zanedlouho začne zase pršet. Jak melancholická nálada. Nedovoluji si se...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 13
Mám rád lidi. Rád je pozoruji. Rád sleduji, co dělají, jak se chovají, jejich...