St, 10/01/2018 - 13:48
10

Dvoupokojovým bytem se rozléhal smích, podbarvený nevrlým bručením mužského hlasu. Na úzké moderní pohovce seděl v kraťasech a tričku Jiro. S hlavou v dlaních si vyčítal, že nebyl zticha. Kousek od něj se v křesle válel Kensuke a slzel smíchy.

„To bych chtěl vidět, fakt že jo! Tu ženskou mi musíš představit!“ škytal při představě bratra slibujícího celibát.

„Jo, a Petra neuvidím už ani na obrázku,“ odfrkl si znechuceně.

„Ale fuj, děláš jako bych neměl slušné vychování,“ škádlil ho Ken. Jiro se na něj jen významně podíval, což Kensuke raději nechal bez dalšího komentáře.

„No, ale spíš mi řekni, jak to šlo dál?“ změnil téma starší z bratrů.

„Nijak. Odjel jsem. Petr mi po chvíli volal, totálně v hájí, že se s ní prvně v životě pohádal. Chtěl jsem za ním přijet, ale to odmítl, že by to vypadalo jako útěk. Takže kdykoliv jsme se pak sešli, muselo to bejt pěkně na slušňáky,“ povzdychl si Jiro.

„A jak to zvládáš?“ narovnal se Ken, aby dosáhl na lahev piva postavenou na stolku.

„Na hovno,“ přiznal mladší z mužů. „Nejdřív jsem ho vzal na večeři a tak, ale… Sledovat, jak něco jí, a pokud možno třeba olízne vidličku… No… Řekněme, že to nebyl dobrej nápad. Navíc, mít ho v autě a nesmět na něj sáhnout… Loučit se s ním, když vidím, jak se na mě dívá… To je fakt v hajzlu,“ ulevil si Jiro.

„No a kde je problém?“ lokl si dlouze Kensuke. „Matinka snad s váma nerandí, ne?“

Tentokrát chladivé tekutiny dlouze upil Jiro.

„Ne. Je to horší. Petr si vzal do hlavy, že její podmínku dodrží do puntíku, aby jí dokázal, jakej jsem charakter,“ protočil oči.

Kensuke vyskočil z křesla a hnal se ke dřezu, kde si očistil pivo, které se mu podařilo vyprsknout.

„No tak to je gól, já padnu,“ řehtal se. „Takže ti nakonec to tvoje lišče začne diktovat dřív, než bych čekal.“

„Jaký lišče zase?“ nechápal Jiro.

„No Petr. Tys ho možná neviděl, ale podle jeho výrazu, když jste spolu tancovali, ti z něj časem vyroste pěkná šelmička,“ zubil se na bratra a otevřel si další lahev.

„Tyhle tvoje zvířecí teorie…“ uchechtl se Jiro. „Spíš mi řekni, co mám dělat.“

„No, máš dvě možnosti. První je, pěkně poslechnout matičku a bejt chvíli hodnej kluk. Tu druhou můžeme stihnout ještě dneska. Prostě vyrazíme ven a ty se zbavíš přetlaku. Třeba Šimimu by stačilo, kdybys na něj kývl prstem.“

„To jsou vyhlídky…“ zavrtěl pobaveně hlavou Jiro. „Na nějaký blbnutí kolem nemám náladu. Navíc, k čemu by to bylo, když to je jen Petr, z koho takhle blbnu? Víš sám, že v tomhle nejsem jako ty, aby mi bylo fuk s kým na to vletím.“

„No dovol?“ naježil se Kensuke. „Není nic špatnýho na kladným vztahu k sexu. A nikomu tím neubližuju, to si pamatuj. Nemám potřebu se schovávat za prázdný vyznání nehynoucí lásky, když mám prostě v danou chvíli jen chuť na pořádnej klacek!“

„Občas žasnu, že nás vychovávali stejní lidé,“ zasmál se Jiro.

„Nápodobně, bratříčku,“ vyplázl na něj Kensuke jazyk. „Nebo ti mám začít říkat Otče Jiro?“ pokřižoval se se skloněnou hlavou.

„Si dělej srandu, ale já vůbec netuším, jak dlouho tahle směšná šaškárna půjde dál… Uvědomuješ si, jak málo mám teď času? Je konec kvartálu, takže když se mi povede vyšetřit jeden nebo dva večery v týdnu, kdy se dostanu z práce před sedmou, je to zázrak. Tímhle tempem se to potáhne dva měsíce!“ zavyl.

„To je fakt,“ zvážněl konečně Kensuke trochu. „Navíc to vysvětluje, proč jsi mi z ničemnic zavolal, jestli můžeš přijít na pivo. Kolik ti ještě zbývá výkonu trestu?“

„Sedm,“ hlesl Jiro a znovu si pořádně přihnul.

„Tolik?“ vykulil oči Ken. „Já myslel, že už budeš za polovinou…“

„Zlatý voči, bráško. Minulý pondělí jsme dostali zákaz, pak jsem ho ve čtvrtek vytáhl na večeři, o víkendu vzal do Plzně - tam mají Zoo spojenou s botanickou zahradou, no a dneska přijel z praxe rovnou ke mně, pěkně s věcma na převlečení v tašce přes rameno,“ vypočítával Jiro na prstech.

„Chceš říct, že jste byli sami u tebe v bytě, a nic?“ culil se Ken škodolibě.

„Jo. To bylo asi nejhorší. Vysprchoval se, dali jsme si pizzu, pustili film, klasika. Jenže než jsem si stihnul odskočit, tak ten drobek vyčerpáním usnul. A zkus si představit, že vylezeš a vidíš ho na sedačce, jak si spokojeně oddychuje, totálně bezbrannej a s vlasama ještě trochu vlhkýma ze sprchy,“ nechal Jiro Kena, aby si celou situaci představil. „Další dvě hodiny jsem seděl u stolu a v hlavě tvořil kilometr dlouhý seznam důvodů, proč bych si ho prostě neměl vzít.“

„Proč jsi ho jednoduše nevzbudil?“

Jiro se na bratra skepticky podíval a podal mu telefon, kde otevřel galerii. Byla plná snímků spícího hocha.

Fotky byly pořízeny z různých úhlů a v různých okamžicích, na všech však Petr vypadal jako spící neviňátko.

„Teda,“ vydechl pobaveně Ken. „Jdeš do sebe, brácho. Případ pro specialisty. Jen pro zajímavost, co na tom seznamu bylo?“

„Že mu nechci ublížit. Asi milionkrát pod sebou. Víš jak, on má v sobě něco, co mě nutí ho každou chvíli něčím potrápit, ale zároveň ho chci chránit,“ povzdychl si Jiro. „Nedává to smysl, co?“

Kensuke si ho dlouze mlčky prohlížel. „Dává to větší smysl než většina toho, cos za posledních dvacet let vypustil z pusy. Seš do něj normálně udělanej.“

Jiro se odmlčel.

„Já vím,“ přiznal.

 

 

„Večeře je na stole,“ ozvalo se po krátkém zaklepání na dveře Petrova pokoje.

„Nemám hlad,“ odvětil odměřeně. Nemohl mamince odpustit, že Jira odsoudila, aniž by ho napřed poznala. To prostě nebylo fér.

„Péťo,“ zkusila opatrně, když tiše vzala za kliku. „Já vím, že se zlobíš, ale měj rozum. Jíst musíš.“

„Nemám hlad, ráno si cestou na praxi prostě koupím větší svačinu,“ neobtěžoval se zvednout pohled od knihy s historickými obrázky palácových zahrad.

„Nech toho, prosím tě. Nikdy jsme se nehádali, a ty teď budeš takhle vyvádět? Pochopila bych to, kdybyste se kvůli mně rozešli, ale sám jsi říkal, že dohodu dodržíte…“ zkoušela to na něj logickými argumenty.

„Vážně, mami?“ podíval se na ní a znovu se ho zmocňoval vztek. „Uvědomuješ si, cos způsobila? Už takhle na sebe máme málo času, a teď si ještě musíme hlídat, abychom se náhodou nepolíbili, nebo neobjali… Navíc… Díky tobě mi neřekl, co ke mně cítí. Umíš si to představit? Neřekl mi, že mě má rád,“ tlačily se mu slzy do očí. „Ale řekl to tobě při tom pitomým výslechu!“

„Jdi ty,“ pocuchala mu vlasy s něžným úsměvem. „Však on ti to poví, neboj. Ale teď se pojď najíst, nebo tam zítra Bajerovi padneš k nohám vyčerpáním,“ zamířila pryč. „Navíc jsem nikdy neřekla, že se nesmíte políbit nebo obejmout, jen nechci, aby tě hned zatáhl do postele,“ zavolala na něj z kuchyně.

Petrovi chvilku trvalo, než si uvědomil, co to vlastně řekla.

Takže líbání je zpátky v zelené zóně? Div nezavýskl radostí. Vyskočil s úsměvem na nohy a šel se najíst. Nemohl se dočkat pátečního odpoledne, kdy ho měl Jiro z praxe vzít rovnou k sobě domů. Podle původního plánu měli společně uvařit večeři, ale… Co kdyby se pak malinko zdržel? Pro všechny případy mamince tuhle možnost sdělil spolu s ujištěním, že pokud tam přespí, tak jako u kamaráda – ve vší počestnosti.

 

 

 

Jiro v šatně pomáhal Miu zapnout botičky a přemýšlel, co to dnes do Petra vjelo. Ráno k němu jen naběhl, zeptal se ho, jestli má plány na sobotu a pak zase odspěchal pryč bez jediného slůvka vysvětlení.

Sotva vyšli ven, Petr už na ně čekal u auta. Naposledy ještě vděčně mávl panu Bajerovi, který ho pustil o něco dřív.

„Utíkáš z domova?“ užasl Jiro při pohledu na batoh u Petrových nohou.

„Ne, ale musel jsem někam dát pracovní věci, abych ti nezaprasil auto. A taky jsem potřeboval někam dát čisté věci na převlečení, plus to, co mám na sobě teď…“ usmál se chlapec a Jiro maličko znejistěl při pohledu na nezbedné jiskřičky v jeho očích.

Možná ta Kenova teorie o šelmičce nebyla zase tolik od věci.

Miu si vyžádala, aby v autě hrály písničky pro děti, a tak všichni tři celou cestu domů zpívali o skákajícím psu a polámaném mravenci.

Dívenku naštěstí ihned po příjezdu předal Jiro své matce, zatímco Petr už na něj čekal přede dveřmi bytu.

„Co je to s tebou dneska?“ podivoval se rozjívenému Petrovi.

„Proběhnu sprchou a všechno ti povím,“ mrkl na něj hoch rozpustile. Jiro jen zaraženě pozoroval zavřené dveře koupelny.

Kam se sakra poděl jeho červenající se skřítek?!

Petr spokojeně vyhopkal z koupelny a našel podmračeného Jira stát jen metr od dveří s rukama založenýma na hrudi.

„Tak spusť,“ přikázal.

Petr znejistěl. Hrozně se těšil, až Jirovi bude říkat, že zákaz fyzického kontaktu není zase až tak absolutní, ale pohled na jeho nazlobenou tvář ho zbavil nadšení.

„No… Já…“ začal blekotat. „Mluvil jsem s maminkou, a… Vysvětlili jsme si… Totiž…. Řekla, že líbání a objímání je v pořádku,“ dostal ze sebe nejistě. Cítil, jak mu hoří tváře.

Jiro vypustil zadržovaný dech. „A to je celé?“

„No, pro tebe to možná nic není, ale já… Já bych chtěl…“ kuňkal.

Jiro si ho prudce přitáhl do náruče. „Já přece taky, ty troubo. Jen jsem se bál, jestli mi neřekneš, že ti některý spolužák dal třeba jakousi zázračnou tabletku, nebo tak něco…“ usmál se mu do vlasů.

„Já bych si drogu nikdy nevzal!“ hájil se Petr pobouřeně.

„Však já vím,“ ujišťoval ho Jiro. Maličko se od něj odtáhl. „Takže líbání je ok?“

„Sama to říkala, že líbání ani objímání nikdy nezakázala. Jen mě nesmíš zatáhnout do postele,“ papouškoval se znovu narůstající sebejistotou a nadšením.

„V tom případě mě prosím vezmi za ruku a odveď támhle do těch dveří,“ ukázal Jiro na vstup do ložnice a v očích se mu nebezpečně zablesklo.

Chlapcův ruměnec ještě o odstín ztmavl, ale Jirovu ruku nesměle sevřel ve své dlani. Váhavě vykročil k ložnici.

Jiro se kousal do jazyka, aby se neusmíval při pohledu na zrzečkovy rozpaky. Věděl, že to je od něj celkem dost podpásovka, chtít, aby si ho zavedl do ložnice, nemluvě o tom, co měl v plánu dál. Nemohl si však pomoci. Zavřel za nimi dveře do ložnice.

Petr muže dovedl až k velké posteli. Zvuk zabíraných dveří dodal celé situaci nádech absolutna. S nevyřčenou otázkou v očích na na Jira pohlédl.

„Svlékni se,“ nařídil Jiro tiše, zatímco se sám v rychlosti zbavil košile i kalhot.

Petr měl pocit, že si mu srdce nejspíš prorazí cestu ven z jeho hrudníku, jak zběsile mu tlouklo. Cítil se trapně, když jen ve spodním prádle stál přímo před Jirem, který samozřejmě musel vypadat, že ve volných chvílích dělá modela pro Calvina Kleina.

„No prosím,“ vybídl ho Jiro s potutelným úsměvem. „Já tě do postele zatáhnout přece nesmím. Samozřejmě, pokud by sis raději pustil film…“

Petr se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahy. Bez ohledu na to, jak šíleně byl nervózní, chtěl zase cítit Jirův slast působící dotek a horká ústa. Nejistě si klekl na postel a Jira si přitáhl k sobě. Ten se však jen naklonil k němu, aniž by se hnul z místa.

„Bude to asi chtít víc síly,“ propaloval ho žhnoucím pohledem.

Petrovi se zadrhl dech. Ještě nikdy nebyl tak nervózní, jako když se ještě o kousek posunul od okraje měkké matrace a pořádně zatáhl.

Jiro s pobaveným, tichým smíchem dopadl vedle vyjukaného hocha.

„Zvládl jsi to,“ zašeptal a vztáhl k němu ruce. Petr se mu s úlevou schoulil do náruče. Hlavu měl na jeho hrudníku a poslouchal, jak mu mocně bije srdce. V rychlosti s tím jeho si o moc nezadalo. Vychutnával si Jirovu vůni, dotek jeho hřejivé pokožky a prsty, které ho jemně hladily po nahých zádech, zvykal si na jeho blízkost.

„Jaký jsi měl den,“ promluvil tiše Jiro, a Petr spokojeně přivřel oči, když ucítil jak mu i ta tichá slova rezonují v hrudi.

„Myslel jsem že to bude horší. Bál jsem se, že se potáhne, jak na tebe budu čekat, ale ve finále utekl rychle. Jen vedoucí nadával, že jsem pořád duchem někde mimo,“ usmál se Petr. „A ty?“

„Já jsem ráno odvezl Miu, na dvě hodinky se stavil v práci, nakoupil a vrátil se sem. Napustil si horkou vanu a pak jsem se prostě poflakoval, než byl čas vás oba vyzvednout.“

„Počkej,“ nadzvedl se maličko Petr, aby mu viděl do tváře. „Tys nebyl celý den v práci?“

Jiro jen zavrtěl hlavou. „Včera začal nový kvartál, všechno šlape jak má, tak jsem to pro jednou zatáhl. Ty to samozřejmě dělat nesmíš, záškoláctví kazí charakter,“ zazubil se na chlapce. „Podívej, jak jsem dopadl.“

„Však se dívám,“ zašeptal Petr a v náhlém návalu emocí přitiskl své rty nesměle na Jirovy.

Jira Petrův nejistý polibek mile překvapil. Pevněji ho objal a jemné zkoumání jazykem mu opětoval.

„Tak já ti tady kážu o mém pokřiveném charakteru, a ty takhle?“ odtáhl se po chvíli, když cítil, že toho na chlapce začíná být příliš.

„Promiň,“ usmál se Petr zasněně, omluvný výraz se mu však nasadit na tu spokojenou tvář nepodařilo.

„Já na tebe mám vážně špatný vliv, co? Jsem mizera, měl by ses ode mě držet dál,“ zabručel Jiro a polaskal Petrův od polibků naběhlý dolní ret palcem.

„Kdybys opravdu byl mizera, nikdy bys na tu máminu dohodu nepřikývl,“ usmál se mladík něžně. Z očí mu doslova sálaly všechny city, které k Jirovi choval, i když je nikdy nevyslovil.

„Kdybych nebyl mizera, neleželi bychom tu teď takhle,“ řekl Jiro tiše a zatímco jednou rukou stále hladil chlapcovu tvář, druhou mu lehce přejížděl po páteři a snad jakoby náhodou zabrousil až ke kostrči.

Petr se zajíkl a vytřeštil na nebezpečně se usmívajícího Jira oči.

„Kdybys byl mizera, nestačilo by ti líbání,“ použil Petr svůj poslední argument, ale v hlase už neznělo tolik jistoty.

„Jenomže já jsem mizera, a tak ti ukážu, že pojem líbání je strašně širokej.“

 

 

4.97222
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 36)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 18
Mateo sledoval mohutná záda muže před sebou a div si nezačal prozpěvovat....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
Ne, že bych neměl odvahu, ale… když jsem pomáhal učitelovi sklízet věci a...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
Sedeli sme potichu v aute. Alexej nič nenamietal a všetky svoje myšlienky si...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
A potom sa nič nedialo. Otvoril som oči a dopadol späť na päty. Usmieval sa. V...