So, 31/12/2016 - 22:15
6

„Jsi si tím jistý, Oki?“ Zeptala se mě Rin „Pokud to není on, bude to pěkná zacházka, vždyť jenom dostat se k němu je nejmíň na dva týdny.“ „Já jsem si naprosto jistý, že je to ten správný vrchol. Nevím proč, ale jsem si jistý.“ „Já mu věřím!“ Zakřičel Hideki. Jeho tvář zářila radostí a oči mě pevně přesvědčovaly o víře v moji teorii. Vypadal hrozně roztomile. Jeho hnědé oči podtrhávala červená mikina a...co? Zase? Zas si všímám detailů. Chlapce ze snu jsem dokázal vykreslit do posledního detailu v jeho oku. Co se to se mnou děje? „ No, někde začít musíme, takže to zkusíme. Zabalte si věci na měsíc. Ale jenom do batohu na záda, žádný kufry jako minule. Nebudeme spát po hotelech nebo tak. Jasný!? Zítra v šest ráno u brány.“ Rozhodla Iz a odběhla do parku za klučinou, který tam na ní čekal. „Co je to za kluka?“ „nebuď tak zvědavá Hano.“ „Ale Hana má pravdu, kdo to je?“ Přidala se Rin „Někdo z jejích příbuzných. Mám pocit, že bratranec. Přijel sem za ní, ale ona odchází na misi, takže si chtěj dneska projít město a zajít na oběd, aby si to užili, nebo něco takovýho říkala.“ Vysvětlil nám Hideki. Rin se ďábelsky usmála. „Rin. Nech ho být. Je tu kvůli Izumi.“ Zasmál jsem se. Hm. Pozdě. Už běžela směrem k nim. Pár metrů od nich se schovala za strom a všechno sledovala. Společně jsme se zasmáli a každý se pak vydal svou cestou.

            Co bych asi tak mohl dělat v neděli. Nemám žádné plány, takže asi půjdu do lesa. Je tam vždy klid a dobře se tam přemýšlí.

            Chvíli jsem po lese bloudil a hledal správné místo k mému spočinutí, ale nic jsem nenacházel. Až po nějaké době jsem našel malou mýtinu, kde jsem se opřel o kmen stromu a sledoval oblohu. Po chvíli jsem spokojeně usnul.

             Znovu jsem se ocitl ve vzduchu a sledoval lidi pode mnou. Opět jsem slétl níž, abych pozoroval tentokrát dvojici chlapců. Drželi v rukou fotku nějaké dívky a společně se nad ní rozplývali. Najednou se ta dívka objevila vedle nich, oba zrudli a nebyli schopni slova. Usmála se na ně a pozdravila je. Když se ani jeden neměli k odpovědi, pokrčila rameny a vydala se pryč. Za rohem se setkala se svým přítelem, chlapci všechno smutně sledovali. Víc už jsem se nedozvěděl. Začalo to kolem mě blikat a já se opět octl v místnosti s jedním oknem s tím samým mladíkem přede mnou. Tentokrát jsem se rozhlédl po místnosti pořádně. Uviděl jsem dvěře a tak jsem šel k nim. Vzal jsem za kliku, ta se však v ten samý moment rozpadla v prach a tak i dveře. Nezůstalo tam po nich nic než holá zeď. Otočil jsem se k mladíkovi, chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem se  zeptal  jak se jmenuje. Udělal krok ke mně a prudce mě objal. Tak pevně, jako kdyby to mělo být naposledy. „To ti bohužel nesmím říct.“ zašeptal mi do ucha a odtáhl se. Omámeně jsem ho sledoval mezitím co jsem přemýšlel nad další otázkou. „Prosím.“ Zašeptal „Všechno ti zodpovím, ale teprve až mě najdeš. Tak prosím. Najdi mě.“ Zaprosil znovu „No dobře, ale proč je to tak důležité. A kde vůbec jsi?“ prudce sebou trhl a všechno kolem nás zčernalo. Najednou se místnost naplnila vodou. Studenou, černou vodou. Nestihl jsem se pořádně nadechnout a tak jsem plaval co nejrychleji na hladinu. Když jsem se dostal ke svému cíli, zjistil jsem, že jsem v jezeře. Otočil jsem se a za sebou spatřil vrchol Judie. Někdo se mnou prudce zatřásl a tak jsem se probudil. Koukal jsem se kolem sebe abych spatřil onoho budiče. Vedle mě seděl Hideki a vypadal vyděšeně. „Jsi v pořádku? Pořádně jsi sebou cukal.“ „Jo, jsem v pohodě. Kde ty ses tu vlastně vzal?“ zeptal jsem se ho. „No, šel jsem se projít a tak nějak jsem se dostal sem. Teda ne sem. Támhle na ten kopec.“ ukázal na kopeček asi sedm metrů od nás „Tam jsem si tě všiml, jak se tu třeseš jako osika a dost se potíš. Co se ti zdálo. Nějaká noční můra?“  „No něco takovýho.“ Vytáhl jsem si z kapsy notýsek a zakreslil si do něj jezero, který jsem viděl. Hideki si sedl vedle mě a společně jsme začali debatovat o tom, jaký máme pocity z tý mise. Jak jsme si tak povídali, setmělo se a my si asi po čtyřech hodinách neměli co říct. Tak jsme jenom tak seděli a sledovali oblohu. Přesto, že dneska bylo krásně, k večeru se obloha zatáhla a tak nebyly vidět žádné hvězdy. Asi deset minut na to začalo pršet. Tak jsme se zvedli a rychle běželi do města, abychom se mohli vydat domů. Doběhli jsme na náměstí a zastavili se. „Děkuju, že jsi mě probudil.“ Poděkoval jsem mu a začal jsem odcházet. V tu chvíli mě ale Hideki chytl za ruku a zatáhl zpátky k sobě. Zmateně jsem se na něj koukal a snažil jsem se přečíst jeho výraz. Jeho tvář byla tvrdá tím, jak pevně tisknul zuby k sobě. „ Víš. Když jsi spal, tak se stalo něco divnýho.“ řekl rázně a hned na to sklopil pohled k zemi. „ Hide....co se stalo?“ Chtěl jsem mu říct, že jestli tu budeme takhle stát na dešti, tak nastydnem, ale tohle mě trochu vyděsilo. „No víš. Když ses tam tak klepal, najednou ses vymrštil a chytil mě za mikinu.“ řekl s nejistotou v hlase. „Ježiš sory kámo, neudělal jsem ti nic?“ začal jsem se bát, jestli jsem ho nepraštil a tak jsem prozkoumával jeho tvář jak nejpečlivěji to jenom šlo, ale po ráně ani stopy. „ J-já nečekal jsem to, ale musím to zažít ještě jednou.“ vyklopil ze sebe rychle. Vyděšeně jsem se na něj podíval. Neměl jsem ponětí, co jsem mu udělal a on to chce zažít ještě jednou. Chtěl jsem se zeptat, co se tam stalo, ale ve chvíli, kdy jsem zvedl hlavu a otevřel pusu se Hidekiho rty setkaly s mými. Polilo mě horko. Tak jemné rty jsem ještě nezažil.  Vyděsil jsem se, ale i přes to jsem zůstal na místě. Nebylo to nic strašného. Vlastně to bylo příjemný. Tak příjemný, že jsem chtěl víc. Hideki se ke mně o krok přiblížil a zajel mi rukou do vlasů, mezitím co polibek víc a víc prohluboval. Stále jsem stál přibitý na místě a nechával se laskat. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo, jenže v tu chvíli se Hideki odtáhl, zamumlal něco jako dobrou noc a utekl pryč.

4.578945
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 19)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
Ráno som bol zobudený násilným spôsobom. Modlitba pri raňajkách ma uspávala....
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 32
Chtěl jsem mu říct, že nemám rád hřbitovy ve dne, natož v noci, ale...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
Co víc říct o Pavlovi? Byl fajn, milej, hodnej, ale neměli jsme toho tolik...
Hodnocení:
4/5
- Komentářů: 3
Stojím na balkóně a sleduji padací most. Dnes by se měli vrátit vojáci mého...