Po, 20/02/2017 - 19:23
5

Chtěl jsem spát, opravdu chtěl, ale neustále jsem měl špatný pocit. Když už jsem začínal klimbat, zaslechl jsem, jak se otec a matka dohadují. Opatrně jsem otevřel dveře a naklonil se ze schodů dolů. Nikde jsem je neviděl, tak jsem potichu sešel do půlky schodů. Odtud jsem měl výhled na otce, sedícího před krbem a matku, která zrovna nesla šálky čaje na stolek. „Vidíš drahý, přijal ji a ještě se mu líbila. Nebylo proč se obávat.“  Potom, co tohle mamka řekla, pohladila tátu ve vlasech a nevinně se usmála. „Já vím, ale on ještě neví, co je s tou dýkou spojený.“  Mamka ztuhla a zadívala se na tátu, který upřeně hleděl do krbu na plápolající oheň. „Drahoušku, ty mu to neřekneš?“ zeptala se po chvíli mamka s mírně přidušeným hlasem. „Ještě ne. Prozatím to vědět nemusí. Nevládne žádnou magií. Tudíž se není čeho bát.“ Pronesl smutně táta. Jak to sakra myslej. To je ta dýka nějak prokletá nebo co? Proč mi o tom nechce říct. A co s tím mají společného moje dosud neprobuzené schopnosti. Příliš mnoho otázek a málo odpovědí. Zvedl jsem se a rychle vyběhl do pokoje. Skočil jsem do postele a snažil se myslet na něco jiného než na mou novou dýku, která se skrývá někde v mlze pochybností. Jak jsem se tak snažil nemyslet na dýku, vzpoměl jsem si na Hidekino. V posteli jsem poskočil a schoval hlavu pod polštář. I když se mnou v pokoji nikdo nebyl, připadal jsem si obnažený, jakmile se mi po obličeji rozlila červeň. Pod polštářem jsem se pokoušel udusit, ale když mi začal docházet kyslík, blesl mi hlavou ten příjemný pocit, jaký jsem zažil při polibku s Hidekim. Okamžitě se mi uvolnilo celé tělo a sundal jsem polštář ze svého obličeje. Ruměnec, který se mi táhl od jednoho ucha až k tomu druhému ještě zesílil, když jsem si uvědomil, že s Hidekim teď strávím minimálně měsíc cesty. Rozhodl jsem se nepřemýšlet nad tím a s odhodláním jsem  zavřel oči a přinutil se je nechat zavřené, dokud jsem neusnul.
    Procházel jsem se po naprosto čisté ulici a pozoroval jsem děti, jak kolem mě probíhají a radostně výskají. Uprostřed ulice stála skupinka mladíků. Zastavil jsem se a pozoroval je. Stáli v kroužku a něco zkoumali. Při pohledu na tu skupinku upoutal mou pozornost chlapec v černém dlouhém tričku s pořádnou dírou na rameni. Barva trička byla naprostým opakem jeho vlasů. Sněhobílé vlasy, sahající až po ramena, podtrhovaly jeho ostré rysy. Měl jsem pocit, že už jsem ho někde viděl. Otočil se na mě. Jeho modrofialové oči mě naprosto uhranuly a mě bylo jasné, kdo to je. Jakmile mi to došlo, chlapec se dal do běhu. Vydal jsem se za ním. Těsně předtím, než jsem narazil do skupinky zbylých kluků, rozplynuli se mi před očima. Nezdržoval jsem se tím a běžel za  tajemným chlapcem. Ani nevím kudy všude jsme běželi, ale konečně jsem ho dohnal. Chytil jsem ho za rameno. Zastavil se a cukl sebou. Najednou jsem nedržel jeho rameno, ale kliku od dveří. Tentokrát se nerozpadla. Otevřel jsem dveře a vešel do místnosti, která se nacházela za nimi. Jakmile jsem vešel dovnitř, dveře se zabouchly. Už nešly otevřít a já se opět ocil v té místnosti s jedním oknem, ale on tu nikde nebyl. Nikde jsem ho neviděl. Přešel jsem pokoj sem tam asi pětkrát. Dveře nešly otevřít a jinudy se odsud odejít nedalo. Tím jediným okýnkem sem pronikala trocha světla a z druhé strany místnosti se světlo o něco odrazilo mě do obličeje. Pomalu jsem k tomu přešel. Bylo to velké zradlo. Ale jak? Vždyť tu předtím nebylo. Postavil jsem se před něj a zahleděl se na svůj odraz. Zrcadlo se začalo vlnit a moje tvář deformovat. Potom, co se všechno uklidnilo, stál ten chlapec namísto mě v zrcadle jako můj odraz. Smutně se na mě usmál a hodil hlavou tak, že mu jeho vlasy spadly do obličeje. „Ptal jsi se, kde mě máš hledat. Tak poď za mnou.“ Pronesl jen, otočil se ke mně zády a pomalým krokem se začal vzdalovat. Položil jsem dlaň na zrcadlo a ta, jak jsem předpokládal, prošla srz. Prošel jsem tedy zrcadlem na druhou stranu. Instinktivně jsem se připravil na pád nebo na vodu, ale nic takového nenastalo. Stál jsem pevně na zemi. No, na zemi, spíš v mechu. Byl jsem v lese. Porozhédl jsem se kolem sebe a žasl. Byla to nádhera. Kolem mě byla strašná spousta stromů. Jejich listy byly zabarveny do tmavě modré, skoro až fialové. Tu a tam skrze koruny svítily sluneční paprsky. To, že sem stromy nepropouštěly světlo, způsobilo to, že se barva listů proti sluníčku zdvojnásobila a v lese tak panovalo fialové přítmí.
    Posadil jsem se. Začínám si na ty sny zvykat. Ale co to bylo. Fialový les? To přece...počkat! Vrchol Judie, jezero s úplně černou vodou a les zabarvený do fialova? Neříkej mi, že on žije v Městečku. To přece... to... to by dokazovalo, že to existuje a že...ale... Kde beru tu jistotu, že ON je opravdový, že není jenom výtvor mojí fantazie. Zvedl jsem se z postele a začal přecházet po pokoji. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi to unikalo. Asi po dvaceti minutách jsem skončil zklíčený za svým stolem, hlavu jsem měl položenou čelem na desce a ruce založené v klíně. S přivřenýma očima jsem sledoval suk na krásně opracovaném dřevě. Pohnul jsem hlavou a shodil tak svůj skicák na zem. Zavrčel jsem a zvedl ho. Byl otevřený na straně s nedodělaným portrétem toho záhadného chlapce. Jediné, co bylo udělané s naprostou jistotou, byly jeho oči. Pozoroval jsem   portrét a nevědomky vzal do ruky tužku s již skoro vykresleným uhlíkem. Přiložil jsem ji ke stránce a sebejistými tahy dokreslil jeho obličej. Zaskočilo mě, když jsem zjistil, že si nepamatuji, jak vypadal jeho nos. Byl jsem si tak jistý tím, že si to všechno pamatuji, ale ten nos, který jsem mu udělal, prostě nebyl jeho. Neseděl mu. Prozatím jsem s velikou nechutí nechal nos nosem a pokusil se dodělat jeho tričko. Díru na jeho rameni jsem si pamatoval živě. Byla tak velká, že odhalovala půlku jeho klíční kosti.

4.272725
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.3 (hlasů: 11)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 5
Už to bude pár let, kdy mi společnost doma dělají jen dva švábi Hiro a Miro,...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 6
7 Loď s sebou mírně trhla. Sice se tomu říká „hyperskok“, ale ve...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Sběratel má svého motýlka! S radostí téměř extatickou pozoruje nejnovější...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 11
„Spinkej můj malý Pavlíku, spinkej jak na červánku, jak na voňavé peřince...