Ne, 08/05/2022 - 20:18
1

Už se ani nezmítal, ani moc nenaříkal. Už se ani nebál, že ho rozervou, protože už vlastně rozervaný byl. Ležel jako rozbitá hračka, zatímco si jej brali znovu a znovu a pořád neměli dost. Po skončení “prvního kola“ se přidal třetí muž, který doposud seděl u ohně a pozoroval představení. Když se nad ním sklonil, měl kamennou tvář, nesmál se, jako ostatní dva. Byl mladý, možná jen o pár let starší než Arris a chlapce napadlo, že by on mohl být milosrdný, že ho neláká.

Byl nejhorší. Nejkrutější, největší a díky věku nejvytrvalejší.

Když Chlupaté ucho odpadlo, z přemíry alkoholu a únavy z výkonu padl vedle ohniště a za okamžik hlasitě chrápal, mladík nad Arrisem se teprve rozehříval. První seděl vedle stále svázaného chlapce a spokojeně dopíjel lahev, zatímco třetí muž osahával Arrisovo tělo, jakoby obhlížel hladinu vody, než do ní skočí. Hladil jeho stehna, boky, hrudník a břicho, celé mlčky, jako nějaký zvrácený rituál. Pak vzal do ruky nůž. Arris vytřeštil oči.

„Zabijete mě?“ zachraptěl. Mladík neřekl nic, nepohnul ani brvou. Byl naprosto děsivý. Zato První si lehl na bok těsně vedle Arrise, podepřel si dlaní hlavu, jakoby byli milenci po milování a teď si měli povídat zamilovaná slůvka.

„Víš,“ začal jakoby nic, „tohle není naše práce. My tě máme jen dopravit na určené místo, živého. A bylo nám řečeno, že než se tak stane, můžeme, pro rozptýlení, využít tvých nepopiratelných kvalit.“ Usmál se jako sluníčko.

Z Arrise se vydralo silné heknutí, když do něj mladík vniknul. V jeho obličeji, hrajícím všemi barvami, jak ho bili, se znovu objevil bolestivý výraz. Vykřikl, až když ho násilník začal mezi přírazy řezat na různých místech. Tam kde ho předtím hladil, osahával. Arris překvapeně, jako kdyby tomu nemohl uvěřit, vytřeštěnýma očima sledoval, jak krvácí na rukou, stehnech, hrudníku. Rány nebyli hluboké, neměli jej zabít. Jen způsobit bolest.

První všechno sledoval spíše bez zájmu. Musel vědět, co je ten muž zač, jaké zvrácené, kruté věci se mu líbí. A ten kluk pořád nehnul jediným mimickým svalem, jako kdyby se nepřiměřeně soustředil na to co dělá. Až ve chvíli, kdy zrychlil a začal přirážet silněji, z něj vyšlo pár vzdechů. A pak víc a víc, tempo se zvyšovalo, Arris cítil pořád silnější bolest, jak jej tlačil hluboko a pak, když už to skoro nešlo vydržet, vykřikl; „Neee! Prosím! Nic jsem neudělal!!“

A První, mezi těmi zvuky znásilňování v klidu promluvil. „Ale ano. Byl jsi ve špatný čas, na špatném místě. To jsi udělal.“

V tom okamžiku Arrise muž nad ním uchopil za levou bradavku, zatáhl jak jen mu to kůže dovolila a jedním rychlím tahem ji uřízl. Zároveň s tím vyvrcholil. Arris ječel bolestí a šokem. Pevně sevřel víčka a strašně moc si přál, snažil se, alespoň omdlít. To se mu nepodařilo.

Zato se ale stala jiná věc. Než chlapec otevřel oči, ucítil, jak něco rychlého nad ním rozrazilo vzduch a zaslech podivný hvizd. V zápětí se na něj svalilo tělo mučitele, až mu skoro vyrazilo dech. První vyskočil na nohy, ale byl opilý, takže zavrávoral a než stihl vůbec sáhnout po meči, i jemu proťal šíp lebku. Třetího muže, který chrápal u ohně, poslední výstřel zabil, aniž by cokoliv pocítil. Pak se z houští vynořil Theron s lukem v ruce a přispěchal k Arrisovi. Odvalil z něj tělo mladého muže, který zemřel se stále staženými kalhotami. Lovci se do očí vedrali slzy, když opatrně bral chlapcovu zmodralou oteklou tvář do dlaní. Sotva jej vnímal.

Opatrně mu rozřízl pouta, vzal jej do náručí a donesl k ohništi. Zabalil jej do svého pláště, jako tenkrát, když ho spatřil poprvé, kolébal ho v objetí a aniž by věděl, jestli ho chlapec slyší, rozbrečel se.

„Arrisi,“ šeptal, „Je mi to moc líto. Tolik líto. Moc mě to mrzí, prosím odpusť mi to. Promiň…“ Opakoval stále dokola a přesto mu slova nestačila, aby mu mohl sdělit, že udělal chybu a jak toho lituje. Konejšivě chlapce hladil po havraních vlasech. Pak se zahleděl do jeho obličeje a všiml si, že mladík ztratil vědomí. Opatrně jej položil a prohlédl všechna jeho zranění. Krvácel, ale ne tak, aby ho to zabilo. Nejhorší byla rána po uťaté bradavce. Nebyla sice hluboká, ale rozsáhlá byla a vypadala opravdu boletivě.

Vstal a začal prohledávat brašny mrtvých mužů. Našel několik věcí, kterými mohl Arrise ošetřit, vyčistit rány a ovázat. Když byl hotov, sedl si vedle, zíral do plamenů a čekal.

 

 

***

 

 

Otevřel oči a okamžitě jej zaplavila bolest. Svraštil obočí, několikrát zamrkal a pak se pokusil rozhlédnout. Svítalo. Bylo ještě šero, ale mezi stromy se objevovaly první sluneční paprsky, ptáci hlasitě prozpěvovali a cítil lehce dopadající rosu. Pokusil se posadit, ale byl celý rozlámaný a, i přes spánek, vyčerpaný. Podíval se k ohništi, ze kterého už stoupal jen unavený dým a pak si všiml podřimujícího muže.

„Therone?“ Zachraptěl. Lovec se zavrtěl a pak se prudce posadil. Zahleděli se vzájemně do očí, pak si k němu Theron přisedl blíž.

„Arrisi...Je mi to moc líto. Opravdu. Neměl jsem tě nikdy opustit.“

„Ne. To jsi neměl,“ zašeptal chlapec, ale ne nahněvaně, spíš to jen tak konstatoval. Připadal si pořád ještě jaksi omámený. Jako kdyby to všechno byla jen strašlivá noční můra. A pak si uvědomil bolest ran, napuchlý obličej a polámané tělo. Posadil se, sklopil zrak, zabořil tvář do Theronova pláště a rozplakal se. Vzlykal tak moc, až ho hruď a hrdlo bolely, oči jej pálily a nemohl přestat i když by chtěl. Lovec chvilku váhal, nakonec se odhodlal položit mu ruku na rameno.

„Vím, co ti udělali...Neměl jsem to nikdy dovolit. A už taky vím, že jsi nic neprovedl, a že jsem ti měl od začátku věřit. Já,“ odmlčel se, sbíral síly aby mohl pokračovat, „pochopím, když mne budeš do konce života nenávidět.“

Arris nereagoval. Přestal sice plakat, ale neodpověděl, jen tupě zíral do prázdna. Nevěděl co říct a ani nic říkat nechtěl. Představa, že otevře ústa, rozechvěje hlasivky, připadalo mu to najednou strašlivě namáhavé. A taky přemýšlel.

Když ho Theron zanechal v lese, byl vyděšený, překvapený a zoufale smutný. Ale dokázal to pochopit. A kdyby se vrátil dřív, odpustil by mu to a ani nic nevyčítal. Ale chytili ho a dělali mu ty zrůdnosti, způsobili bolest a ponížení a povedlo se jim zlomit ho tak, že si přál zemřít. Udělali to oni, ne Theron, a přesto by bylo tak jednoduché svalit veškerou vinu na něj. Pral se v myšlenkách sám se sebou a vlastně ani nevěděl, jestli má sílu něco rozhodnout. A tak jen seděl, zastavil myšlenkové pochody, doslova vypnul mozek, propadl se do vnitřní prázdnoty, která teď byla takovou úlevou.

„Měl bys něco sníst.“ Uslyšel najednou a trhl sebou. Otočil hlavou a překvapením zamrkal, když si všiml, že slunce je vysoko nad ním. Nejspíš kolem poledne. Apatie jej naprosto ovládla. Natolik přestal vnímat, že si ani nevšiml jak čas letí, že uběhlo několik hodin a Theron vedle něj mu teď podává misku, ze které se kouřilo. Uvařil něco v kotlíku, Arris ani nevěděl z čeho, jestli byl pryč, něco ulovit, nebo prohledal zásoby mužů.

Podíval se na svou porci, pak na Therona, který ji stále trpělivě držel. Bez jakéhokoliv výrazu otočil hlavu na druhou stranu. Muž si jen smutně povzdychl a položil jídlo vedle něj. Jestli sám jedl už mladík nevěděl, neboť se opět vydal do myšlenkové nicoty.

 

 

K večeru už byl Theron nervózní. Chlapec celý den jen seděl, nejedl, nepil, sotva mrkal. Dělal mu starosti. A to nebylo jediné, začal se obávat, jestli se někdo nezačne shánět po mrtvých. Netušil, jak by byl schopen bojovat a zároveň bránit Arrise, nebo s ním utéct. Za poslední dvě hodiny ho nesčetněkrát napadlo, že by se měli alespoň přesunout a najít si úkryt. Jeho obavy rozptýlil tichý hlas.

„Nechci abys odešel,“ promluvil šeptavě mladík. „Potřebuju tě. Abych mohl utéct.“ Konečně se na Therona podíval. Řekl to naprosto pragmaticky, bez známky emocí, avšak obličej měl strhaný, unavený. Vypadal skoro o dvacet let starší.

Theron jen přikývl. Nečekal, že by mu chlapec odpustil, ale tohle byl alespoň začátek, alespoň už ho vnímal. „Měli bychom se přesunout hned. Zůstali jsme tu moc dlouho. Zvládneš to?“ Řekl nakonec. Chlapec se bez odpovědi začal pomalu zvedat. Podařilo se mu vyškrábat na nohy, ale vzápětí se mu roztřásly, kolena se podlomila a on dopadl zpátky na zem. Theron mezitím naplnil brašny vším, co by se jim mohlo hodit. Když zahlédl mladíkův neúspěšný pokus, přiskočil k němu a podepřel ho. Vykročili lesem. Pohybovali se pomalu, protože Arris byl ještě příliš slabý, ale Theronovi to nevadilo, alespoň se pohnuli z místa. Stále chlapce podepíral, slyšel jak potichu sténá, každý krok byl pro něj bolestivý a náročný. Pomáhal mu překročit popadané větve, sestupovat po mírných svazích a zase se škrábat nahoru. Už se smrákalo, když po několika málo kilometrech dorazili k většímu potoku.

Theron zastavil v místě, kde jej mohli bez problémů přebrodit, posadil Arrise na břeh a začal plnit kožené vaky vodou. Víc se zdržovat nechtěl, jen co měl hotovo, otočil se, aby dal chlapci napít a mohli pokračovat. Místo Arrise patřil na břehu jen jeho oblečení, až když se podíval o trochu dál, spatřil jej, jak nahý klečí v tekoucí vodě. Slunce bylo nízko, ale silné. Jeho paprsky teď ozařovaly mladíkovu siluetu, odhalovaly jemné chloupky na vyhublém těle, i konečky rovných dlouhých vlasů, plujících ve třpytivé vodě. Lovec si pomyslel, že snad nic krásnějšího nikdy neviděl. A přesto v tom tichu, jen za zvuků lesa a šumění potoka, vypadal tak křehký, zraněný, až Therona bodlo u srdce.

Pomalu se k němu přiblížil. Voda musela být ještě ledová ale Arris to zřejmě ani nevnímal. Zkřehlými dlaněmi nabíral ze dna písek a drhnul jím paže, nohy, prostě celé tělo. Zajížděl dokonce i do ran, což muselo být bolestivé a přesto vypadal soustředěně a zarputile.

„Arrisi, co to děláš?“ Klekl si k němu, nedbajíc mokrých kalhot. Opatrně jej chytil za zápěstí. „Ta voda je ledová, nemůžeš tu zůstat,“ mluvil klidně a tiše, jako kdyby se bál, že ho vyplaší.

„Musím se umýt. Musím se od nich umýt...Musím…“ Odpověděl mladík jako by byl v transu. Nabral hrst písku a silně si vydrhnul obličej. Pak jej opláchl, namočil si ramena a začal se znovu dřít pískem na pažích. Měl husí kůži jako struhadlo, ale ani na to nepomyslel.

„Nemůžu to smýt...Pořád je cítím...Nemůžu...Nemůžu to dostat dolů,“ začal panikařit. Obličej měl plný zoufalství, drhnul si tu jemnou kůži pořád a pořád, až mu zčervenala, a Theron už to nemohl vydržet. Popadl ho za ramena a otočil k sobě.

„Arrisi, podívej se na mě!“ Skoro na něj zakřičel a když mladík zvedl hlavu, podíval se mu do očí a klidně promluvil; „Musíš toho nechat. Ty nejsi špinavý, slyšíš? Nejsi špinavý. A vím, že nemám právo tě o cokoliv žádat, ale teď tě prosím. Prosím, nech toho a pojď z té vody.“

Arris na něj chvilku netečně zíral. Pak opět sklonil hlavu k potoku. Nakonec zvedl mokré, ledové dlaně, zabořil do nich obličej a vydral ze sebe srdcervoucí vzlyk, spíše řev. Křičel do té plynoucí vody, jako by mohl všechno to špatné vykřičet a pramen to navždy odnese pryč…

 

 

Seděli u ohně na břehu potoka, Arris zachumlaný v Theronově plášti. Mlčky sledovali plameny. Theron pak podal chlapci kousek sušeného masa. Mladík zavrtěl hlavou, z jídla se mu zvedal žaludek, představa, že by něco polkl jím téměř otřásla. Ale nejedl skoro tři dny a Theron stále naléhal. Nakonec si maso vzal a kousíček z něj ukousl.

„Musíš jíst. Musíš mít sílu na další cestu.“

„A kam ta cesta vede?“ Zasmušil se Arris ještě víc. „Není místo, kam bych mohl, nebo měl jít.“

„Něco najdeme. I kdybychom měli opustit, obejít celou zemi, tak něco najdeme. Já půjdu s tebou, Arrisi, už tě neopustím. Dokud sám nebudeš chtít, abych odešel.“

Mladík nic neodpověděl. Přemohl se, dojedl jeden tenký plátek sušeného hovězího a uložil se ke spánku. Usnul za několik minut.

Když se probudil, už svítalo. Bylo vlhko a zem studila, přesto se po hlubokém spánku cítil trochu lépe. Theron už byl vzhůru, pokud vůbec spal, a nabíral vodu z potoka. Když se vrátil k vyhaslému ohništi, podal Arrisovi vak s vodou.

„Měli bychom vyrazit. Musíme najít něco, čím vyčistit a ovázat tvoje rány. A neměli bychom zůstávat na jednom místě víc jak den, alespoň prozatím,“ podíval se na chlapce. „Jak se cítíš? Zvládneš to?“

Arris přikývl, zvedl se, pobalili to minimum věcí, které u sebe měli a vyrazili, i když ani nevěděli kam. Urazili ani ne kilometr, když se jim za zády ozvali hlasy a dusot kopyt. Vyděšeně se podívali jeden na druhého. Theron vzal do ruky luk, připravený se bránit a přemýšlel, jestli se pokusit schovat, nebo se dát na útěk. Než se stačil rozhodnout, přiběhli k nim dva lovečtí psi, každý z jedné strany a začali vítězoslavně štěkat. Arris před nimi krok ustoupil a přilepil se na Therona, strachy sotva dýchal. Mají nás, u všech bohů, dostali nás. Dostali mne! Je konec, přes to všechno je konec...To se mu honilo hlavou, když k nim dorazili jezdci. Byli čtyři a zcela je obklíčili.

Ale nebyli to Avarovi muži. Vojáci od knížete byli oděni v rudé a černé. Tihle měli uniformy zelené se zlatým vyšíváním.

„Už jsme se báli, že vás nenajdeme.“ Pronesl jeden z nich. Muž s knírem, seděl na nejlepším koni a měl nejvíce zdobenou uniformu, nejspíš velitel. „Odlož ten luk, chlapče. Od nás vám nebezpečí nehrozí. Pokud nebudete dělat problémy a půjdete s námi.“

Theron zbraň stále pevně svíral. Odhodlaně a ostražitě muže sledoval. Netušil co se děje, ale byl si jistý, že jestli tentokrát někdo vztáhne na Arrise ruku, zabije ho. I kdyby jeho samotného to mělo stát život. Jezdec si povzdychl a sesedl z koně. Dal si ruce v bok, ale byl spíše otrávený, než naštvaný.

„Udělej co říkám. Musíme vyrazit.“

Theron se zamračil. Podíval se na Arrise, ten byl bledý a jakoby se strachem zmenšil. „A kam? A kdo vlastně jste?“

„To se dozvíš, až budeme na místě.“

„Nevidím jediný důvod, proč bychom měli poslechnout,“ lovec se zamračil ještě víc.

„No, vidíš. A já bych zase řekl, že nemáte na vybranou. Protože my jsme čtyři, vy jen dva. A taky-“ během vteřiny tasil svůj meč, sotva to Theron postřehl, a mířil jím na Arrise. „Mohl bych tady chlapce ošklivě zranit. A to bych opravdu nerad udělal. Takže, buď tak laskavý, podej mi svůj luk a vydáme se na cestu.“

Theron si uvědomil, že má pravdu. On sám nebyl žádný zabiják zběhlý v boji a ti čtyři byli trénovaní vojáci. Měli přesilu a ještě ohrožovali Arrisův život. Rezignovaně tedy podal luk veliteli. Ten sklonil svůj meč a Theron slyšel, jak chlapec úlevně vydechl. Nejspíš celou dobu zadržoval dech.

„Nebudeme vás poutat, protože nejste vězni. Ale říkám vám, jestli se o něco pokusíte, budeme tak s vámi zacházet. A teď jdeme.“ Velitel se vyhoupl na koně a pobídl ho. A tak se trmáceli lesem, dva jezdci vpředu, uprostřed Theron s Arrisem, kníratý velitel a čtvrtý jezdec nakonec. Šli dlouho. Celý den, jen s kratičkými přestávkami. V podvečer došli na konec lesa a před nimi se rozprostřela rozlehlá louka. Ale nevypadalo to, že by měli vojáci v úmyslu zastavit, rozdělat tábor a přespat tu. Když se Theron s tázavým výrazem na velitele, ten jen pokrčil rameny. „Pokračujeme,“ řekl jen. A tak šli dál. Přes louku pokračovali až narazili na udusanou polní cestu. To už se začínalo smrákat.

Arris najednou padl na kolena a celý se třásl. Theron k němu ihned přiklekl a skupina se zastavila.

„Co se děje?“ Zeptal se velitel.

„Je zraněný. A příliš vyčerpaný, nemůže jít dál,“ odpověděl Theron a podával Arrisovi vak s vodou. Ten jej uchopil do roztřesených rukou a polkl pár doušků. Velitel mezitím sesedl z koně.

„Jak zraněný? Ukažte mi to.“

Arris se podíval na Therona. „To nic. Můžu jít dál. Jen potřebuju chvilku, pár minut,“ zašeptal, ale zrak měl zastřený a když mu lovec sáhl na čelo, byl celý rozpálený. Theron zavrtěl hlavou.

„Nemůže jít dál. Potřebuje si odpočinout,“ prosebně se zahleděl na velitele. Ten jen zopakoval, ať mu zranění ukážou. Theron okamžik váhal. Pak pomalu, opatrně vyhrnul chlapcovu košili. V místech, kde předtím bývala bradavka, zela odporná rána. Okraje byly zarudlé, na dotek byla horká a pod tenkým strupem, nateklým k prasknutí, byl vidět hnis.

Velitel se zamračil, ale na nic se neptal. Pak přikázal jednomu muže, aby Arrise ošetřil. Jezdec vylovil v sedlové brašně pár obvazů a malou lahvičku čehosi, to silně zapáchalo a na ráně pálilo jako čert.

„Tábořit nebudeme. Musíme pokračovat abychom dorazili co nejdříve,“ rozhodl velitel. Zavelel, společně vysadili Arrise na jeho koně a sám si pak za něj sedl. Theron by byl přece jen radši, kdyby se mohl Arris vyspat, ale na druhou stranu byl rád, že jej vojáci nenutili trmácet se po vlastních nohách. On sám se unavený necítil, dělo se toho příliš mnoho, než aby si dovolil polevit v ostražitosti. Takže pokračovali.

Arris se po čase začal v sedle kymácet z jedné strany na druhou. Theron nevěděl, jestli usíná, nebo ztrácí vědomí, hlavu měl mladík svěšenou a vlasy mu kryly tvář. Velitelovi paže, natažené kolem chlapce a držíc otěže, jej drželi v sedle, takže pád nehrozil.

Šli dlouho. Byla noc, možná už spíše k ránu, když před sebou Theron spatřil malé jiskřičky. Stále byla tma, ale jak se pomalu přibližovali, uvědomil si, že jsou to pochodně, které osvětlovaly cimbuří. Nakonec byli tak blízko, že mohl vidět rozsáhlé hradby a na nich hlídkující vojáky. Rozprostřelo se před nimi veliké město. A i když ho Theron na vlastní oči nikdy neviděl, poznal ho hned. Hlavní město. Císařovo město.

Jedou za Císařem.

 

Dodatek autora: 

Za zpětnou reakci budu ráda. Děkuji :)

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 26 Přijímací zkoušky (Andrail, Rei a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 28
Bol to ďalší chladný večer, ktorý prišiel hneď po sebe. Nevadilo mi to nejak...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 25
„Hmm,“ zamrmlal som z polospánku. To je tak príjemné... Niečo horúce mi jemne...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 11
Můj nový kamarád z vyšších tříd se ani nesnažil předstírat, jak moc mu...