Út, 05/11/2019 - 22:53
2

   Probudilo ji pravidelné kolébání hrbolaté země. Nebyla to země. Cítila kolem sebe sůl. Nepřála si otevřít oči. Když i přesto rozlepila víčka, spatřila svůj odraz. V mořské vodě. Proto ta sůl. Jen chvíli jí trvalo, než si uvědomila, jakého hříchu se vůči Dorothy dopustila. Ústa se jí zkřivila v žalostném křiku z toho, že přežila. Cikánka se za křikem otočila. Rychle popadla tu šílenou ženštinu za ramena a stáhla ji zpátky na nerovnou zemi člunu. Vždyť by se utopila! Pořád křičela a nebyla k uklidnění.

   „Vzpamatuj se!“ zatřásla s ní, celá zoufalá.

   „Ne, ne, ne,“ opakovala Angelina zoufale a kroutila hlavou do stran, rvala si vlasy, oči opět zalité slzami.

   „Nejsi jediná, kdo ztratil milované v ohni!“

   „Ne!“

   Výkřik ženy skončil v půlce. Angelina zmateně pohlédla na cikánku, která jí vlepila na ženu poměrně silný políček. Dotkla se hořící tváře.

   „Poslouchej mě!“ zatřásla s ní cikánka znovu, ve snaze jí vrátit aspoň špetku zdravého rozumu. Byla to přece tak silná žena, ke které všichni vzhlíželi, hledala pomstu a útočiště! Nemohla se přece zbláznit jenom kvůli ohni, co změnil všechno v popel. Nemohla! „Angelino!“ vyřkla její jméno pevně, aby si uvědomila, že pořád žije, že měla štěstí, které jiní neměli. „Angelino!“ zvolala její jméno znovu.

   Angelina jí konečně věnovala pozornost.

   „V pořádku?“ zeptala se klidným hlasem.

   Angelina nereagovala, jen ji bez pohybu sledovala. Cikánka ji opatrně pustila a usadila se. Člun, ve kterém pluly, se pohupoval ze strany na stranu. Za jiných okolností by vás tento opakující se pohyb uspal. Ale obě ženy na malé palubě dřevěné lodi byly až příliš vzhůru na to, aby usnuly.

   „Našla jsi ty, které jsi hledala?“ zeptala se cikánka.

   Angelina pohledem sklouzla k palubě.

   „Jak jsem si myslela,“ pravila cikánka šeptem a pohlédla na popel ještě nedávno honosného města.

   „Kde jsou všichni?“ hlesla Angelina.

   Cikánka svýma černýma očima pohlédla na druhou stranu. „Daleko. Aby jejich loďky náhodou nechytily poletující jiskrou,“ vysvětlila. Angelina slabě vzhlédla. V dálce viděla hromadu malých a větších loděk. Ale ani na jedné nebyla Dorothy. Ani na jedné nebyl Vincent. Angelina zaryla nehty do dřeva.

   „Tyhle nemyslím,“ zašeptala Angelina zlomeně.

   Cikánka mlčela. Poté řekla: „Varovala jsem tě.“

   „Měla jsem zemřít přece já!“ zvolala Angelina téměř plačtivě.

   „Také, že jsi zemřela,“ ujistila ji cikánka.

   Zadívala se do nechápavých očích.

   „Kolik lidí tě pozná? Kolik lidí pořád bude znát tvé jméno po této tragédii?“ zeptala se cikánka klidně. „Můžeš být kdokoliv. Své pomsty jsi dosáhla. Londýn shořel. Obětí bylo potřeba. Nyní jsi volná.“

   Angelina sledovala, kterak jí vítr čechrá černé vlasy. Černé jako smrt sama. Černé oči ji sledovaly.

   „Můžeš se vydat po světě se mnou. V tomhle mrtvém městě tě už stejně nic nedrží, nebo snad ano?“ pozvedla cikánka zvědavě obočí. „Zůstala jsem jako jediná, ale v Salisbury na mě budou čekat ostatní. Máš sílu na to tak dlouho veslovat?“

   Byla to výzva. Výzva k životu, o který bývalá operní zpěvačka nestála. A přesto ho musela přijmout. Jako důkaz kruté reality. Potlačila slzy v očích. Musela bojovat. Za ně za obě. Nebo má skočit do vody a utopit se? Bude chtít žít život bez všech jejích milovaných? Přežila Emily a její rodina? A co malá Lily? Utekla plamenům s rodinou v čas?

   „Přestaň,“ napomenula ji cikánka zle. Angelina se k ní vrátila pohledem. „Nemysli na ty, které zde zanecháváš. Pak to bude bolet méně.“

   Angelina sevřela ruce v pěst a přikývla.

   „Popadni pádlo a zaber,“ přikázala jí cikánka.

   Toho nešťastného dne roku 1666 zemřela Dorothy Bloodworthyová, Vincent Brown a Angelina Brownová a mnoho lidí, kteří nebyli zapsáni v seznamu obyvatel, protože to byli návštěvníci či cestovatelé nebo se na ně časem zapomnělo.

   Plameny v tu chvíli ještě hořely a pohlcovaly vše, co mohly.

   Ale tu náhle se lidem rozsvítilo a uvědomili si, že mohou ještě bojovat, než plameny dolehnou všude.

   Konečně byl vydán rozkaz k činům. Konečně se začalo jednat.

   Ale to se Angelina Brownová, nyní žena beze jména, ani cikánka nikdy nedozví.

   Dívaly se na hořící město, zatímco společně pádlovaly. Cikánka znala cestu, Angelina měla vytrvalost, obě měly sílu.

 

   Neznala její jméno. Ani se na něj neptala. Byla jenom další z mnoha cikánů, kteří se potulovali po světě. A přitom Angelině z neznámého důvodu zachránila život. Možná to byla zvědavost, možná obdiv k jejímu původu a čistotě, oproti ní, nebo v tom možná bylo něco úplně jiného. Ale Angelina se neptala. Angelina Brownová zemřela. Historie na ni zapomene. To, co udělala pro divadlo, které shořelo, které sama zapálila, bylo dostačující. Ti, kteří si ji zapamatovat chtějí, si ji pamatovat budou.

   S nejistými myšlenkami, v jednom stejném pohybu spolu s cikánkou, pádlovala. Netušila, zda cestují správně, ale věřila v ženu snědé kůže, jejíž temný pohled byl silnější, než blížící se bouře v dálce.

   Netruchlila.

   Protože Dorothy by nechtěla, aby byla smutná.

   Netruchlila.

   Protože žila. Mohla žít životy těch, o které přišla. Mohla vyprávět jejich příběhy. Příběhy o lásce, zradě, zamilovanosti, vášni, žárlivosti, tichého smíření, smutku, pláče, smíchu, radosti, mnoha barev, hlasů, zpěvů, smrti, životě…

   Mohla vyprávět příběhy lidí, díky kterým byla, kým je, díky kterým přežila.

   Ať už ji cikánka zavede kamkoliv, sama se rozhodne, zda jí bude dělat společnost, nebo se jako neznámá umělkyně vydá sama do světa.

   Neměla na výběr, musela žít.

   Rozhodnutí bylo na ní.

   Nyní byla jen milenkou osudu, ztracená v divočině, přesto odhodlaná najít cestu ven.

   A pokud se jednoho dne po letech vrátí do nového Londýna… bude si pamatovat, kde přišla o své nejbližší.

Dodatek autora: 

Po (skoro) roce a půl tady máme konec příběhu. Jistě, může působit na někoho urychleně nebo nedotaženě, ale já Angelinu "trápit" nechtěla. Chtěla jsem popsat, jak se nechává sama a dobrovolně pozřít plameny, aby mohla být s Dorothy, s Vincentem a všemi ostatními... aby se zbavila veškerého trápení, aby zapomněla.. ale takový konec mi k Angelině bohužel neseděl. Neuměla jsem si představit, že by se skutečně vzdala veškeré víry, veškeré své síly a odhodlanosti, díky čemuž jsem si ji hodně oblíbila. Měla jsem dokonce napsanou finální scénu, ale poté jsem ji celou smazala. Jakési nutkání aspoň Angelinu částečně nechat žít, aby mohla vyprávět svůj příběh sama až do konce, tam bylo. Jistě, přišla o své nejbližší a její další osudy jsou neznámé, ale rozhodla se bojovat. Sice to bude život plný smutku, ale bude žít ve jménu těch, o které přišla, které milovala. A pokud bude moci zpívat a vyprávět příběh o hořícím Londýnu, třeba ve vás zanechá stopu a vám Londýn bude připomínat svou krásou Angelinu, Dorothy, Vincenta, Lily, Emily, tajemnou cikánku a mnohé další. Mně tedy určitě. Toliko asi k závěru :)

Děkuji všem za přečtení celého příběhu a komentáře, které mi častokrát pomáhaly během psaní kapitol. Vím, trvalo to hodně dlouho a od původního plánu se to úplně odklonilo (hlavní myšlenka naštěstí zůstala stejná), ale aspoň střípky něčeho, co jsem plánovala na začátku tam zůstaly. :D

Ještě jednou děkuji. Plavba na lodi vedené pouze ženami skončila. Užili jste si ji?

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Gladiátor opouští Massilii bez jediného ohlednutí a s lehkým srdcem. Vždyť co...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 8
Při včerejším výstupu, kde jsem se zhroutil při vyprávění mého dětství mě...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Rok 1507 Na kopci před hradem jsou shromážděny všichni obyvatelé vesnice....
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 4
Mira sedela na pohovke, rovná ako svieca s knihou v ruke, ale čítanie skôr...