Pá, 19/04/2019 - 00:15
2

   Angelina vyšla z hostince a toužebně vydechla. Objala se kolem ramen a naklonila hlavu na stranu. Představa, že ji Dorothy znovu svádí a líbá dolů po krku, jí způsobovala příjemné mrazení v celém těle. Ne, nesmíš. Sama sebe napomenula, aby přestala. Opět za týden se uvidí. Jen na pár hodin v malém prostoru, který bude patřit jenom jim. Bylo to hezké ráno. Alespoň pro Angelinu Brownovou. Roztáhla ruce a roztančila se kolem dokola uprostřed ranního náměstí. Smála se. Po dlouhé době se cítila znovu naživu. Nepřežívala, opravdu žila! Dýchala zplna plic.

   Měla by pospíchat do práce. Brzy se cirkus znovu otevře veřejnosti. Je na čase, aby divadlu ukradla jejich publikum. Chladným pohledem zavadila o majestátní budovu divadla. Přiložila si prsty k očím tak, aby zakryly všechno okolo budovy divadla.

   „Spálím tě,“ zašeptala znovu s hravým úsměvem. „Spálím vás všechny.“

   Koketně se zasmála, než se rozběhla pryč, plná života a naděje, že její pomsta bude úspěšná. Neutíkala, spíše poskakovala jako malé, hravé děvče, kterým doposud i byla. A zpívala si pro sebe jen tak. A myslela na svého anděla se zlatými kadeřemi.

 

   Dorothy nebyla schopna říct jediné slůvko. Hříšnice. Její manžel ji nyní označil za hříšnici. Dopustila se vážného hříchu. Smilství. Sodomie. Láska ke stejnému pohlaví. Upálí ji jako čarodějnici. Předtím ji zostudí a budou ji jistě trestat. Jako v temné době předešlých staletí. Doposud nepromluvila. Musí se nějak bránit. Vyvrátit to… Něco říct. Cokoliv. Slova však nepřicházela. Nemá právo se bránit. Angelinu miluje čistou láskou. Zapřít tento cit, zapřela by sebe samotnou! Jako by poplivala vlastní umění!

   Sevřela ruce v pěst a zavřela oči.

   „Nemám, co bych vám řekla,“ pravila po chvíli ticha a vzhlédla ke svému muži. „Je to obraz na objednávku. Ta žena si žádala svou nahou podobiznu pro svého manžela. Prosila mě, abych to udržela v tajnosti.“

   Její manžel si utřel ruce a znechuceně její starý hadr hodil na zem. Sledovala pozorně každý jeho pohyb. To ticho kolem nich ji začínalo děsit. Její manžel si ji měřil šedýma oči, které skrývaly blížící se bouřku. Pomalým, klidným krokem k ní přešel. Dorothy se to zdálo jako věčnost. Každý jeho krok ozýval se v tom malém prostoru snad desetkrát. Třeštilo jí v hlavě a srdce jí bilo o život. Smrad z hostince a lehkých žen ji udeřil do chřípí o to silněji, když se zastavil jenom kousek od ní. Nepohnula brvou. Nic neřekla. Nemohla. Byla jen pouhou manželkou. Manžel vždy mluví jako první. A jeho slovo je hlavní. Ženy jsou od toho, aby poslouchaly a byly krásným doplňkem svého úspěšného manžela.

   Sklonil se k jejímu uchu a tu blízkost mezi nimi ještě zvýšil.

   „Lžete, má milá,“ zašeptal jedovatě do jejího ucha a jemně jej políbil. Dorothy se chtěla otřást a odsunout ho pryč od sebe, ale nemohla.

   „Nelžu,“ řekla po chvíli stejně tiše.

   „Ale ano, lžete,“ pravil klidným hlasem pan Bloodworthy a odtáhl se.

   ‚Kolik toho ví?‘ pomyslela si Dorothy. Nejistě si sevřela ruce ve svém klíně a stála na místě. Co jiného jí zbývalo? Pokud se přizná, rozvede se s ní a odsoudí ji. Země jejího manžela nepodporovala rozvod, natož cizoložnictví. Muži to ale měli, pochopitelně, povolené. Muž byl přece hlavním v rodě. Všichni ostatní byli vedlejší. „Nelžu,“ zopakovala znovu. „A vychovaný muž předtím, než vleze do soukromého pokoje ženy, se jí předtím zeptá nebo zaklepe, pokud je dáma uvnitř,“ dodala.

   Prošla kolem něj, aby zakryla podobiznu své milé.

   Panu Bloodworthymu však zablýsklo nebezpečně v očích.

   Cožpak necítí vinu, ta hříšnice?! Obcuje s jinými za jeho zády a ještě se mu vysmívá, že se potají vrací sem a očekává, že ji přivítá s otevřenou náručí?

   Popadl ji silně za zápěstí a smýkl jí zase zpátky, div Dorothy nespadla na zem.

   „Nikde tady dámu nevidím,“ zavrčel jedovatě. Dorothy jen semkla rty k sobě nad bolestí v zápěstí. Zkusila se mu vzepřít, ale nebylo to moc platné. „Vidím tady jen poběhlici a hříšnici, která se vysmívá mému jménu!“ zaprskal jí do obličeje.

   Dorothy se proti němu vzepřela. „Tohle si vyprošuji!“

   Její muž se rozmáchl a udeřil ji. „Nemáš právo mi vzdorovat!“ zahřměl jeho hlas a Dorothy k němu polekaně vzhlédla, tvář napuchlou.

   Surově ji pustil tak, aby spadla na zem na kolena. Otočil se k tomu hříšnému dílu a přešel k němu. Dorothy se držela za zápěstí a polekaně ho sledovala.

   „Co to děláte?“ zeptala se pohoršeně.

   „Něco, co jsem měl udělat už dávno,“ zavrčel její manžel naštvaně.

   Dorothy šokovaně hleděla, jak bere její štětec do rukou a pomalu ho obrací mezi prsty. Netušila, co se mu honí hlavou.

   ‚Takže jsem si nakonec vzal nějakou anglickou děvku jenom proto, aby se sem vrátila a vysmála se mi? Cesta kolem světa jako líbánky? Asi hovno!‘ pomyslel si vztekle. Střelil pohledem po ženě, která pořád klečela na zemi. ‚Roztáhne nohy pro každého, kdo projde kolem. Není divu, že se jí její otec snažil zbavit. A čmárá tak potupné obrazy. Však já ti to z hlavy dostanu, děvko pekelná!‘

   Dorothy vykulila oči, když spatřila zpomalený pohyb jeho paže se štětcem v ruce, který však svým koncem mířil dolů.

   „Přestaňte,“ zašeptala vystrašeně. „Přestaňte, prosím… Přestaňte.“ Ještě několikrát toto zašeptala skoro neslyšně. Poté zakřičela: „Přestaňte!“ a vrhla se na svého manžela, když jeho ruka klesla prudce dolů. Slyšela, jak se plátno trhá. Strhla svého manžela k zemi, ale zlomeně během svého pádu sledovala plátno s obrazem její milované, která přes sebe nyní nesla dlouhou čáru. Plátno se po chvíli stáhlo a půlka obrazu a tváře její milé zmizela spolu s plátnem, které se shrnulo dozadu.

   Hleděla na to, co její manžel zničil. Nedýchala. Srdce jí také nebilo. Zbledla.

   Opravdu to udělal?

   „Ty bestie!“ zakřičel její manžel.

   Opovážila se na něj vztáhnout ruku?!

   Kvůli praštěnému obrazu! Přeskočilo jí?

   Dorothy si všimla rychlého pohybu v jejím zorném poli. Rychle se dostala na nohy a rozhodla se pro okamžitý úprk. Opilý, rozzuřený manžel jí však byl v patách. Urazila jeho důstojnost. Dovolila si na něj sáhnout. Dovolila si udělat z něj blázna. A ani mu to nebyla schopna říct sama! Musel se to dozvědět od jiného chlapa, který je čirou náhodou přistihl! Jak potupné.

   „Nedokážete si ani pohlídat vlastní ženu, sire? Je mi vás líto.“

   Slova výsměchu z úst toho tlustého hovada pana Bloodwortha podnítila k tomuto činu. Vysmíval se mu jiný muž. Cizinec. V cizí zemi. Ovšemže byl rozzuřený!

   „Však počkejte si na ni zítra ráno. Určitě ve vašem pokoji nebude. Přijde brzy ráno, abyste si ničeho nevšiml,“ nabádal ho Frederick Jones, když s tím mužem popíjel, který si na oplátku vyslechl, že paní Bloodworthyová je sice nádherná, ale úzkoprsá až běda. Vymlouvání na neustálé bolesti a poté kňourání, že je příliš hrubý, pana Bloodworthyho pochopitelně znechutilo a odradilo od jakýchkoliv dalších pokusů svou manželku milovat.

   Jiné zdejší ženy však vyžadovaly větší péči a nebránily se i hrubšímu zacházení v posteli.

   Natáhl ruku a zastavil Dorothy před otevřením dveří. Jeho žena zakřičela. Stáhl ji dolů k zemi a uvěznil pod sebou. ‚Správně, vzdoruj mi. Tak to mám rád, Dorothy! Konečně se snažíš mě trochu uspokojit.‘ zněly chlípné myšlenky opilého muže, který bojoval s vlastními kalhotami a otravnou suknicí své manželky. „Máš mi dát syna a ne mě ještě urážet před Bohem! Nemáš obcovat s místními lidmi… a už vůbec ne s děvami!“ zakřičel jí do tváře. Dorothy kopala nohami a křičela.

   Nikdo ji však neslyšel. Nikdo jí nepomohl.

   Třásla se pod tělem svého manžela. Prosila ho, aby přestal. On se však jen smál. Čím víc se bránila, tím víc ho to vzrušovalo. Násilím do ní pronikal. I přes její slzy pokračoval. I přes její prosby nepřestal. Po chvíli Dorothy přišla o hlas. Slzy jí z očí poté také už netekly. Prázdným pohledem se dívala na dveře, které byly tak blízko a přitom daleko. Proklínala lidi, kteří byli ve svých pokojích a jen se dělali hluchými. Proklínala toto město. Z pokoje manželů Bloodworthyových se občas ozýval spokojený vzdech muže, který konečně dosáhl toho, po čem toužil takovou dobu. I když to nakonec chutnalo trpce.

 

   Vincent dorazil do Londýna v pravé poledne. Seskočil z koně a hnal se ke dveřím svého domu. Několikrát nedočkavě zabušil. Nikdo mu však neotevřel. Zkusil otevřít dveře, ale bylo zamčeno. Svraštil obočí a zkusil zaklepat znovu. Možná šla jeho paní na trh se svou kamarádkou… Nebo byla v práci a Emily byla u sebe doma.

   Budova divadla ho semknula ve svém náruči. Však se zde objevil po takové době. Očima vyhledal představení své paní a s úsměvem zaplatil za lístek. I když přijde jen na pár posledních chvil, chce svou paní překvapit, jako vždycky. Jistě ho už oplakala. O to šťastnější nyní bude!

   Pohodlně se usadil na prázdném místě vzadu. Sledoval prázdné pódium, kde se nyní střídaly zpěvačky.

   Zamračil se, když spatřil nějakou jinou ženu na místě jeho paní. Nejspíš si paní Brownová chtěla jenom odpočinout a napít se vody. Ke konci se určitě znovu objeví. Čekal. Seděl v nepohodlném křesle a čekal, až znovu uslyší svůdný hlas své paní. O to horší bylo zjištění, že ona náhrada za jeho paní skončila, uklonila se a všichni začali tleskat a křičet. Se svraštěným obočím a semknutými rty nakonec váhavě zatleskal a vstal. Jeho paní jistě vyjde na pódium, aby jí také zatleskali…

   Nikdo však nepřicházel.

   Bolí ji snad v krku? Vyrazil jako první ke dveřím směrem k šatnám.

   Malá Lily se hnala s koštětem na pódium a vzhlédla k pohlednému čtyřicátníkovi, který kolem ní proběhl. Kde už ho předtím spatřila?

   Vincent se zastavil před dveřmi, které měly být Angelininy… Proč však nyní neslo jméno Lucy?

   Zamrkal a rozhlédl se kolem. Že by se spletl? Delší dobu tu nebyl, pravda, ale ty dveře si pamatoval dokonale. Přejel si rukou skrz vousy a osmělil se. Zaklepal. Nikdo mu neodpověděl, i tak se opovážil vstoupit. Nakoukl dovnitř, ale jen zaraženě sledoval, že nikde nevidí nic, co by náleželo jeho paní. Rozhodl se zůstat přede dveřmi. Povytáhl obočí, když nakonec za dveřmi zmizela malá blondýnka, která předtím zpívala část, kterou měla zpívat jeho žena.

   Uvolnil si límec košile a odkašlal si. Chtěl znovu zaklepat na její dveře.

   „Pane Browne!“ slyšel známý hlas a ohlédl se přes rameno.

   „Pane Jonesi,“ rozzářila se Vincentova tvář v úsměv. Potřásl si s Frederickem Jonesem rukou. „Dlouhou dobu jsem vás neviděl.“

   „Spadl mi kámen ze srdce, pane Browne. Už jsme vás oplakali, že se vám něco stalo,“ hrál Frederick přesvědčivé divadélko.

   „Ale kdepak. Lidé rádi přehánějí. Jen se věci trochu zkomplikovaly,“ vysvětlil.

   „Chápu, chápu. Co vás sem přivádí?“

   Vincent se zarazil. „No, má manželka mě sem přivádí, jako vždy,“ usmál se nervózně. „Kdepak je? Co se stalo s její šatnou? Měnili jste čísla?“

   Zasmál se a čekal, že se Frederick zasměje s ním. Žádný druhý smích však neslyšel. Odkašlal si, když přestal, a pohlédl na vážnou tvář Frederickovu.

   „Je mi to líto, pane Browne,“ sklopil pan Jones pohled k zemi.

   „Líto? Co?“ nechápal pan Brown.

   „Vaše žena, paní Brownová, už tady nepracuje.“

   „Co se stalo?“

   Frederick k němu vzhlédl. „Je mi to trapné, protože si vás vážím… a paní Brownové jsem si také vážil. Ale… Víte, jak to chodí. Když je manžel dlouhou dobu pryč… Odmítal jsem, rozumějte mi. Ale ona… byla tak divoká a svůdná. Neodbytná. Pořád na mě dorážela. Nemohl jsem ji tu noc odmítnout.“

   „Nerozumím vám…“ Rozuměl, ale myslel si, že ho šálí sluch.

   „Rázně jsem ji odmítl, ale přinutila mě, pane Browne. Musíte mi věřit. Mocná žena jako je paní Brownová… se jen stěží hledá.“

   Vincent si přál, aby se Frederick Jones rozesmál a řekl, že žertuje. Ale nic z toho neudělal.

   „Nakonec odešla, když jsem ji podruhé odmítl. Slyšel jsem, že se prý nyní zabavuje i jinak. Se ženami a tak. A vím, kde ji můžete najít.“

   Frederickovy oči potemněly a on se v duchu smál.

   ‚Dívej se, Angelino. Už jsem zlomil tu ženskou, se kterou jsi obcovala, nyní zlomím i tebe a veleváženého pana Browna!‘ smál se v duchu.

   Vincent jen mlčel a poslouchal.

 

   Angelina se nasoukala do svého převleku a barvami zahalila svou tvář. Pečlivě si vykreslila černé linky štětcem kolem očí, po tvářích si namalovala tenké linky ve formě kořenů stromů. Kořeny, které ji spojovaly s její Dorothy. Usmála se na sebe do naprasklého, špinavého zrcadla. Získat ho jí stálo několik vystoupení, ale aspoň něco tady mohla konečně nazvat svým majetkem. Převlékla se do svého směšného obleku. Zvykla si na pestrost těch barev. Byl to příjemný kontrast s její černobílou tváří. Zahleděla se na sebe. Dnešní vzduch byl o něco těžší než obvykle. Sevřela ruce a pomyslela na Dorothy.

   „Hej, chystej se!“ slyšela za sebou přísný hlas cikánky.

   Jen se po jejím hlase ohlédla a přikývla.

   Vstala od zrcadla a rychle ji následovala. Jejich místo bylo ten večer k prasknutí, jako nikdy předtím. Lidé si špitali po městě mezi sebou, že představení jedné provazochodkyně opravdu stojí za to. Lepší než divadlo. Lepší než ostatní potulní umělci.

   Jako vždycky - skryta v temných koutech, vyšplhala Angelina po žebříku nahoru, aby se dostala k lanu.

   Čím výš, tím lépe. Lidé šíleli, když ji najednou spatřili nahoře. Nebojácnou a neohroženou. Zavřela oči a soustředila se. Výšky jí nedělaly problém. Ani lano, které se pod její muší váhou třáslo i tak. Ale zpívat a přitom se soustředit, aby nespadla… bylo mučení.

   I přesto vyrazila opatrně kupředu, když ji osvítil plamen pochodně, kterou nad ní podržel muž, který jej uměl i plivat. Pohledem jí dodal odvahu a sledoval, jak se vydává po nejisté cestě a přitom zpívá.

   Její hlas všechny okouzlil.

   Angelina zpívala písně, které milovala. Slova se rozeznívala po celém prostoru, do kterého se hrnuli i další, na které se během prvního čísla nedostalo. Cikánka a ostatní je museli ukázňovat, aby šli ven a počkali na další představení. Hlas Angeliny však doléhal i mimo stan. Šokovaný Vincent Brown nemohl uvěřit vlastním uším. Byla to určitě ona. Zaplatil za lístek a ve vřavě a rozruchu kolem pronikl dovnitř. Rozhlížel se, než ji konečně spatřil. Mlčky se usadil na prázdné místo. Spíše do něj bezmocně dopadl.

   Byla to Angelina. Její hlas by poznal kdykoliv.

   A přitom to nebyla Angelina…

   Píseň o odvaze a lásce, kterou tolik miloval, nyní Vincentovi připadala jako nechutná fraška.

 

   Uběhlo už několik hodin a pan Bloodworthy byl opět dole v hostinci a opíjel se s místními kumpány a děvami, vybíraje si tu, která mu bude dělat společnost dnes večer. Dorothy pořád ležela na zemi. Na tváři měla zaschlé cestičky slz, oči opuchlé. Bolest v krku byla připomínkou, jak moc křičela, až do ochraptění, a přitom zbytečně. Prázdný pohled jako důkaz její zlomené duše. Modřiny jako pozůstatek násilí, kterého byla obětí. Poničené šaty, které Angelina tolik milovala, jako důkazem toho, co jí manžel způsobil. O bolavém klíně a zaschlém semenu všude kolem ní nemluvě. Pomalu se vysoukala na roztřesené nohy. S menší oporou se vrátila do svého pokoje a poklekla před zničeným obrazem. Váhavě rukou přejela po jizvě, kterou její milá utrpěla. Po tváři jí stekla slza.

   Její tělo jí opět připomnělo, že to, co se stalo, byla krutá realita.

   „Angie…“ zachraptěla zlomeným hlasem, než sklopila zrak. Třesoucí se ruce spojila v tichou modlitbu. „Omlouvám se…“

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 26
 Rozmýšľali ste niekedy o tom, aký ste vlastne maličký a bezvýznamný? Že...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 2
Rozevřu dveře do nového bytu a z těžkých oddechem položím dva cestovní...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 2
Ambriel leží na zádech a nechává do sebe Ludruna přirážet. Objímá ho kolem krku...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Jakoby snad dneska všichni, které znám neměli nic lepšího na program než...