Pá, 04/10/2019 - 17:20
2

   „Zpomalte,“ vydechla Dorothy, která sotva popadala dech. Angelina zastavila a podepřela ji. Ta křehká duše vedle ní už sotva mohla stát na nohách. Přesto její stisk v ruce byl pořád tak pevný. Angelina ji držela ve své náruči, aby se ujistila, že už ji víckrát neztratí. Dopřála jí tolik chvil, kolik potřebovala, aby nabrala zpět síly. Přitom sledovala vášnivé plameny, které chtěly také obejmout. Učinila krok dozadu a Dorothy přitiskla k sobě. Měla chvíli na rozmyšlenou, kudy dál, zatímco vískala svého anděla ve vlasech. Ulice nepoznávala, kterýmkoliv směrem hořelo. Jedovatý kouř ji štípal v očích a v plicích. Pokud se rychle nedostanou k vodě, kde by mohlo být ještě relativně bezpečno, udusí se. Nebo uhoří.

   „Dorothy,“ oslovila ji něžně a pohladila po špinavé tváři. Plavovláska k ní slabě vzhlédla. „Máte ještě sílu bojovat. Vidím to ve vašich očích. Nepoddávejte se lidské slabosti. Překonejte ji,“ mluvila k ní pološeptem. „Jste silnější, než se zdá.“

   Dorothy se na ni smutně usmála. „Dobře,“ zašeptala, přestože věděla, že to není pravda. Nebyla silná. A nemohla být už nikdy silnější. Věděla, že bude jen slabší a slabší. Nemoc, která sžírala její tělo, ubírala pomalu její roky, které by mohla nyní strávit s tou, kterou miluje. A přesto bojovala. Aspoň nyní. Na těch pár chvil. Dokud má ještě sílu utíkat, bude následovat svou milenku.

 

   „Buďte silná!“ promluvila k ní Angelina pevně, když viděla, že se nohy mladé šlechtičny už jen motoricky posouvaly kupředu. Ale Dorothy sotva popadala dech, sípala a potila se. Neměla potřebnou sílu. Kdyby nyní své milované řekla, jak moc trpí ohněm kolem sebe, jak moc ji kouř tlačí v plicích, jak slabé tělo její skutečně je, zklamala by ji. Slíbila jí přece, že bude silná. Nemůže nyní žádat o přestávku, vždyť by tím svou krásku zdržovala. Nohu před tu druhou, neupadnout, držet se při vědomí, ignorovat bolest celého těla a nedostatek kyslíku v plicích. Utíkat. Následovat tu, která na ni pořád mluvila a ujišťovala se, že se jí pořád drží. Zdržovala ji. Dorothy to věděla. Kdyby odplula, Angelina by si možná zvolila smrt. Když zůstane, stane se pro ni smrt ona sama. Přesto odmítala pustit prací zhrublou ruku. Kolik ta mocná žena před ní vytrpěla, aby ji mohla znovu vidět? A ona? Přišla k ní v tomto stavu, vědouc, že jí moc času nezbývá.

   Vědomí, že její slabost může Angelinu zabít, zabolelo.

   Přesto se jí pustit nemohla.

 

   Kvůli dezorientaci, netušila Angelina, zda vede svou milenku správně či nikoliv. Ať se rozhlížela, jak mohla, nemohla určit, kde se nacházejí. Jsou tohle bývalé ulice na Pudding Lane, kde celé neštěstí začalo, nebo jsou mnohem dál, než doufala? Vlekla ji a ani netušila kam. Co když je obě vede do záhuby? Co když jsou dál od přístavu, než předtím? Kde však vidět kolem sebe lépe, než na zemi? Budovy hořely. Možnost vyššího místa se jinde nenaskytovala. Lidé již dávno prchli, co nejdál. Pouze hlupáci zůstali doma a snili sladký sen smrti, zatímco je zaživa požíraly plameny. Hrdí měšťané, kteří odmítali opustit svůj majetek. Raději obětují vlastní rodinu, než aby je zachránili. Raději zemřou majetní, než aby přežili s holými zadky bez jediné penny.

   Ucítila náhle prudkou sílu, která ji táhla s sebou dolů. Sama už moc síly neměla. Přestože se zapřela, síla dospělého ženského těla ji nakonec stáhla s sebou dolů.

   „Dorothy!“ vydechla a pomáhala jí pomalu zpátky na nohy. „Vydržte, prosím, ještě chvíli,“ konejšila ji slovy a podepřela ji. „Dostanu vás odsud.“

   Dorothy ovšem nic neříkala, jen zhluboka dýchala.

   Její síly ji opouštěly a ona svou milenku zdržovala. Pokud zahynou, bude to její chyba. Pohlédla zoufale na Angelinu.

   Nikdy nebývala tak slabá, jako byla nyní. Horečka sužovala její tělo a tělo se jí třáslo od zimnice, přestože všude kolem byly horké plameny.

   „Omlouvám se,“ zašeptala smutným hlasem.

   „Nic se neděje, můžete i nadále chodit?“ zeptala se Angelina a zkoumavým pohledem jí přejela od hlavy k patě a zase zpátky.

   Má jí lhát? Má jí říct pravdu?

   Smutně se usmála a přikývla. „Zdržuji vás, že ano?“

   „Ale vůbec! Jen musíte ještě chvíli vydržet. Pak si budeme moci odpočinout.“

   Dorothyina tvář se na chvíli rozzářila úsměvem. Přikývla.

   Úsměv bláznů je někdy to nejcennější, co vám mohou nabídnout. Úsměv umělců považují jeho vlastníci za víc, než vlastní život.

   Pokud úsměv umělce a blázna Angelinu přesvědčí, že je vše v pořádku, bude Dorothy tou nejšťastnější ženou.

   Tak či tak cítila chladné prsty Smrti, která ji chtěla obejmout.

 

   Své slabé tělo přinutila znovu k běhu. Mysl už jí téměř neposlouchala. Viděla rozmazaně. Jediné, co cítila pořádně, byl pevný stisk její milenky, která se odmítala vzdát. Vzhlédla k ní a snažila se zaostřit. Oči ji neposlouchaly. Srdce splašeně bušilo. Ach, tak takhle chutná smrt? Proč si pro mladou malířku, která sotva poznala svět, musela přijít tak brzy? Proč byla tak krutá a nedovolila jí, aby ještě chvíli, pár let, mohla žít se svou milenkou? Měla snad najít v plamenech svou zkázu a vytvořit tak své nejlepší dílo, které svět nikdy neuvidí? Dílo, kterého bude součástí?

   Cítila v očích slzy. Nebyly to podrážděné oči od kouře, které se snažily slzami ulevit štípání v očí. Byly to slzy bolesti a smutku, slzy ztráty a odloučení. Kdo rozhodl, že Dorothy Bloodworthová nemá právo na šťastný život? Osud? Tomu se odjakživa vysmívala a rouhala se v jeho jméně. A pokud jí osud nyní skutečně připravil smrt, vysměje se mu.

   To ona řídí svůj život, nikoliv Bůh.

   Velká hříšnice, velká umělkyně. To Dorothy skutečně byla.

   A pokud si ji aspoň jedna osoba takto zapamatuje, bude moci s pokojnou myslí přijmout svůj vlastní osud dřív, než ji Bůh potrestá za její nevíru.

   Slepýma očima pohlédla kolem sebe. Zastavila sebe i Angelinu a rozběhla se kupředu jinou uličkou. Spatřila vodu. Spatřila naději. Nebo ji její poloslepé oči zahalené zoufalstvím vedly na jistou smrt?

   „Dorothy?“ oslovila ji Angelina zmateně, když ji malířka tahala kupředu a vesele se usmívala. Neviděla šílenství v jejích očích, neslyšela zoufalost v jejím smíchu. Pro Dorothy Bloodworothovou už bylo příliš pozdě na záchranu. „Dorothy? Co se stalo?“ nechápala Angelina, přesto ji následovala směrem k náruči z plamenů.

   „Nevidíte, má milá? Moře! Voda! Tolik vody!“ usmívala se Dorothy šíleně, zatímco svou milenku tahala k plamenům.

   Zešílela, chudinka. Křehká duše mladé umělkyně, uzurpované protivným manželem, aspoň nyní byla volná.

   Co na tom, že ji Angelina po chvíli stáhla stranou před plameny, které už ji vítaly. Utíkala si pro smrt, přesto jí v tom někdo zabránil. Žádný člověk se zdravým rozumem z tohoto pekla nevyjde jako předtím. Jen ti nejsilnější přežijí.

   Dorothy se smutně smála, když ji Angelina tahala kupředu. Dál od plamenů. Dál od smrti. Obávala se nejhoršího, ale přesto utíkala kupředu. I kdyby její malířka měla zešílet, zůstane po jejím boku. Ale nedovolí ji, aby si sama vzala život! Aby více zhřešila!

   Šílenstvím naplněné oči neviděly blížící se přístav a radostnou Angelininu tvář. Kdepak. Dorothy se zeširoka usmála z jiného důvodu, když ji její milenka tahala kupředu. Vzdáleně snad slyšela zvony shořelého kostela. Její šílená mysl jí ukazovala tu správnou cestu. I Angelina po ní kráčela. A to byla chyba. Pro Angelinu ještě nenadešel čas. Nemůže ji strhnout do svého šílenství. Aspoň trocha rozumu jí zůstala.

   „Miluji vás,“ zašeptala s úsměvem.

   Angelina slyšela tichý hlas. Zarazila se ovšem, když stisk na její ruce povolil. Trhla hlavou dozadu, když chladný dotyk ruky Dorothy zmizel. Až poté s hrůzou v očích sledovala, co viděla šílená malířka.

   Usmívala se, jak dítě na matku, když udělalo správnou věc. Zastavila se a rozevřela náruč. Vítala smrt, která si pro ni šla.

   „Dorothy!“ vykřikla Angelina zoufalým hlasem, se slzami v očích.

   Budova, pod kterou nyní stála Dorothy, se zřítila. Masivní kusy hořícího dřeva padaly dolů. A šílená umělkyně stála na místě. Vzhlédla k nebi s úsměvem. Neslyšela hlas své milenky. Místo toho přijala, co jí osud nadělil.

   Hořící dřevo obklopilo tělo mladé ženy, než ji několik velkých kusů strhlo k zemi. Při smrti netrpěla. Masivní kus jí zvrátil hlavu dozadu a usmrtil téměř okamžitě. Zbylé kusy rozdrtily její tělo. Plameny konečně okusily jak chutná kůže mladé šlechtičny a nemohly se té chutě nabažit.

   Angelina hrůznému divadlu přihlížela jen zlomek vteřiny. Vrhla se vstříc k plamenům. Pořád zde byla naděje. Pořád zde byla naděje, že její milenka přežila, že jen nyní trpí v bolestech a ona její křik neslyší. Spálila si ruce až do masa. Sípala její jméno, protože hlas jí už nestačil.

   Po pár minutách svůj boj vzdala. Svěsila ruce a sledovala strašidelný výjev pod hořícím dřevem.

   Kdy ji proklel Bůh?

   Ne…

   Kdy Bůh proklel Londýn?

   Proč za hříchy všech musela trpět jediná žena?

 

4. září 1666

   Netušila, kdo ji nakonec odvlekl.

   Zda si ji všimli opozdilci nebo lidi v přístavu, kteří prchali jako poslední.

   Zda nad ní stáli všichni svatí, protože opustili Dorothy, a dovedli ji tam sami.

   Netušila. Stála v přístavu, kam se plameny pomalu dostávaly.

   V záchvatu šílenství neslyšela hlasy lidí, kteří seděli v loďce a vyzývali ji, aby skočila, aby se zachránila s nimi, dokud je ještě čas!

   Oříškové oči zasazené do bledé pleti se zasněně dívaly na hořící Londýn.

   Její temně černé šaty se obepínaly kolem útlého těla, nepříjemná krajka ji škrtila okolo krku. Rty namalované na černo, v koutkách úst vykreslené květiny. Dlouhé temné okvětní lístky jí rostly po tváři směrem k víčkům. Tiše si pobroukávala nějakou melodii písničky.

   Angelině bylo toho roku už 21 let, zažila první rozpad pevného manželství, rozchod s osobou, kterou hluboce milovala, dopustila se násilí na jiné osobě, kterou vroucně obdivovala a ctila jako svou nejlepší přítelkyni, přišla o práci a stala se z ní obyčejná provazochodkyně v mizerném cirkuse, který však dokázal bavit celý svět. Z operní pěvkyně na mrzkou provazochodkyni během jednoho dne – jak je to možné?

   Melodie konečně dostala slova. Měkkým, tichým, sladkým hlasem, kterým dokázala uchvátit i krále, když nejednou přišel navštívit divadlo, kde předtím zpívala, zpívala s pohledem na oheň, který všechno spaloval.

   Po krátké chvíli se z jejích úst linula slova další písně, kterou se učily už bohaté děti v soukromých školách, ale i dětí chudých lidí, které do školy chodit nemohly. Angelina si podpatkem vyťukávala rytmus a slova se opět změnila jen na pobroukávání. Zhluboka se nadechla jedovatého, černého kouře, který se kolem ní rozprostřel a objal ji důvěrně jako svou milenku.

   Široce se usmála.

   „Už za chvíli budeme spolu, Dorothy,“ polaskala její sladké jméno a v očích cítila slzy radosti. „Jako by se ten krutý den… nikdy v minulosti nestal. Budeš mou už navěky.“

   S úsměvem bláznů rozevřela svou náruč chtivým plamenům, které se k ní blížily, zatímco pohlcovaly dřevěný most, na kterém stála.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 18
Jiro se spokojeně usmíval. Zanořil nos do vlasů svého spícího anděla a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
   Polibek sladký jako med a přitom něžný jako vánek. A přitom tak...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 20
Společník   Cassius Šel jsem chodbami a ještě stále myslel na “...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 15
Tři dny. Neposlal mi žádnou zprávu, nezavolal a nepřišel. Nevím o něm nic....