Út, 08/05/2018 - 14:50
8

4. září 1666

   Oříškové oči zasazené do bledé pleti se zasněně dívaly na hořící Londýn.

   Její temně černé šaty se obepínaly kolem útlého těla, nepříjemná krajka ji škrtila okolo krku. Rty namalované na černo, v koutkách úst vykreslené květiny. Dlouhé temné okvětní lístky jí rostly po tváři směrem k víčkům. Tiše si pobroukávala nějakou melodii písničky.

   Angelině bylo toho roku už 21 let, zažila první rozpad pevného manželství, rozchod s osobou, kterou hluboce milovala, dopustila se násilí na jiné osobě, kterou vroucně obdivovala a ctila jako svou nejlepší přítelkyni, přišla o práci a stala se z ní obyčejná provazochodkyně v mizerném cirkuse, který však dokázal bavit celý svět. Z operní pěvkyně na mrzkou provazochodkyni během jednoho dne – jak je to možné?

   Melodie konečně dostala slova. Měkkým, tichým, sladkým hlasem, kterým dokázala uchvátit i krále, když nejednou přišel navštívit divadlo, kde předtím zpívala, zpívala s pohledem na oheň, který všechno spaloval.

   Po krátké chvíli se z jejích úst linula slova další písně, kterou se učily už bohaté děti v soukromých školách, ale i dětí chudých lidí, které do školy chodit nemohly. Angelina si podpatkem vyťukávala rytmus a slova se opět změnila jen na pobroukávání. Zhluboka se nadechla jedovatého, černého kouře, který se kolem ní rozprostřel a objal ji důvěrně jako svou milenku.

   Široce se usmála.

   „Už za chvíli budeme spolu, Dorothy,“ polaskala její sladké jméno a v očích cítila slzy radosti. „Jako by se ten krutý den… nikdy v minulosti nestal. Budeš mou už navěky.“

 

4. července 1666

   Angelina Brownová ten den spěchala.

   Konala se poslední zkouška nového pěveckého představení a ona zaspala. Sice jí manžel domlouval, aby nechala služebnou, aby jí pomáhala každé ráno, ona to však rázně odmítla. Nepotřebovala trápit jejich nebohou služebnou o to víc – už tak musela obstarávat všechny potřebné práce sama, protože manžel Angeliny byl příliš tvrdohlavý na to, aby zaměstnal další dvě nebo tři služebné.

   Nač utrácet za sílu navíc, když může tu nebohou ženu sedřít z kůže, že?

   Oproti tomu Angelina byla jiná – jako jiná noble dáma si nepotrpěla na kočáry nebo dokonalé nalíčení. Obnošené šaty by jí bohatě stačily. Proto si zvolila tu nejpodivnější práci na dceru významného herce – stala se z ní opěrní pěvkyně. Nechtěla být herečkou.

   Už jako malá měla hlásek jako anděl. Čím byla starší, tím se její hlas jenom zlepšoval, jak psali kritici. Nyní, pár dní po jejích jednadvacátých narozeninách, se blížila premiéra tolik očekávané opery, kde zpívá hlavní linii. Nemohla se dočkat, až uvidí plné publikum, až spatří tolik známých i neznámých tváří z celého světa. Lidé ji milovali, ona milovala lidi, bez ohledu na věk či pohlaví.

   Přidržovala si temně rudé šaty, když v botách na malém podpatku pospíchala, aby se do divadla dostala v čas.

   Tmavé, dlouhé, vlnité vlasy jí létaly vzduchem. Drahý parfém dnes opět nepoužila – stejně by se díky potu zničil.

   Cítila zadostiučinění, když doběhla k honosné bráně divadla.

   Hruď se jí vzdýmala, jak zhluboka a pečlivě oddychovala. Všimla si mladé slečny, která tam vypomáhala. Kolik že jí bylo – čtrnáct let? Třináct let? A přitom vypadala už tak dospěle. Být o něco starší, možná by jí Angelina byla ochotná ukázat i rozkoše tohoto světa, nejen tvrdou práci a mizerný plat na konci týdne.

   Vběhla po šesti schodech do divadla.

   „Jdete pozdě, paní Brownová!“ huboval ji ředitel divadla.

   „Omlouvám se, pane Fredericku! Něco mě zdrželo!“ mávala na něj se smíchem a koketně na něj mrkla, než zmizela v šatně mezi ostatními ženami ze sboru. Frederick Jones byl muž sotva překračujíc čtyřicítku, ale i tak jeho vlasy měly už dost šedivin. Snažil se udržovat ve zdravé formě, ale pivo je přece tak překrásný hřích, navíc, když se díky jeho opomíjenému účinku může dostat pod sukni své věčně zatvrzelé manželky. Už dávno přestal počítat noci, které s ní strávil. Měl tři děti, tři jediné noci, kdy zažil opravdový požitek ze sexu se svou manželkou, potom se mu vzdálila a uzavřela před ním své komnaty. Nevěra byla hřích, moc dobře to věděl, ale copak není hřích odepírat vzrušenému muži sex? Když má muž své choutky, Bůh mu jistě porozumí, že je musí nějak zužitkovat.

   Všichni o panu Jonesovi věděli, že svou manželku podvádí. I jeho manželka to věděla. Ale on se to snažil i tak dokonale schovat, aby vypadal, jako milující manžel.

   Ten den však Angelinu trápilo jediné – že její maska, jakožto operní pěvkyně, byla nedokonalá. Vlasy byly neposlušné, takže jí je museli svázat do dvou zapletených copů, jako nějaké poslušné žačce. Vypadala roztomile, až příliš roztomile. Nebyla zvyklá vypadat až tak moc… dětinsky. Stejně tak temně smaragdové šaty s černou krajkou a tmavými, krajkovanými rukavicemi byly snad šity na malou slečnu. K tomu směšnému obrazu jí dopomáhal těžký klobouk s obřími květinami. Nebyla herečka, byla operní pěvkyně, a přesto jí takto navlékali a líčili. Oblečení a líčení však nebylo to nejpodstatnější.

   Dnes večer to vypukne!

   Každé ženě v místnosti toto znělo v hlavě pořád dokola a dokola.

   Všechny byly vzrušené – být po boku slavné paní Brownové, zpívat jako její ozvěna – to byl jejich sen už od počátku jejich krátké kariéry. V divadle bylo dusno. Okna byla otevřená dokořán, a přesto se tam jen stěží dalo dýchat. To Angelina pocítila, když se v těsných šatech snažila popadnout dech. Korzet ji škrtil a nepříjemně se jí zadíral do masa. Dostávala snad o dvě čísla menší velikost, aby jí stáhl o to víc a ona mohla vypadat na čtrnáct. Alespoň postavově. Bylo to přání ředitele. Směšné, ale muselo se splnit.

   Ani žena s mocí Angeliny s tím nemohla nic dělat.

   Ani její manžel tady pomoct nemohl – pokud si Angelina chtěla práci udržet, musela to snést. Na druhou stranu v tom viděla výzvu – pokořit toho sprostého muže a dokázat mu, že i tak zazpívá každou píseň dokonaleji, než kdokoliv jiný.

   Zkouška jen pár hodin před představením pro smetánku ze Svaté říše římské, která sem vážila dlouhou a namáhavou cestu, nakonec skončila omdlením dvou zpěvaček ze sboru. Angelina si zachovala chladnou hlavu.

   Teplota byla vysoká, to ano, vždyť byl začátek července.

   Potřebovala jen přesvědčit mozek, že teplota není tak vysoká, jak se jejímu tělu zdá. A zvládla to.

   Zkouška trvala dlouhé, únavné hodiny. Bez kapky vody nebo špetky jídla. Dostanou potřebné živiny pro život až chvíli před vystoupením. A to taky nebude nikterak slavné – nesmí se přejíst nezdravým jídlem nebo opít vínem. Musí zůstat při smyslech. Angelina to věděla a byla na to zvyklá. Odměnou za toto utrpení během dne jí budou ovace večer a možná pár volných dnů po skončení tohoto měsíce. Do konce měsíce musí vydržet – divadlo bylo vyprodané hlavně díky (a kvůli) ní. Lidé z celého světa se sem hrnuli, aby slyšeli její hlas.

   Nebyla pyšná.

   Otec jí vždycky říkal, aby nezpychla, že přepych se jednou změní jen v něco, co bude nenávidět, že přepych zmizí, až zestárne a její hlas se obrousí. Proto si Angelina užívala naplno, ale tak, aby nikoho nezranila. Nepotřebovala drahé šaty, nepotřebovala služebné, snad jen její kamarádku Emily, kterou přijala, aby dostala práci, aby uživila své čtyři děti. Nikoho dalšího ve svém životě nepotřebovala.

   Únavné hodiny byly poslední zkouškou na představení, které změní život začínajících sboristek. Dostaly šanci zpívat po jejím boku – proslaví se a opustí Londýn. Půjdou do světa. Také mohla cestovat, zpívat sama po celém světě, zavítat do dalších velkých zemí. Ale ona to odmítla. V Londýně se narodila, Londýn milovala, Londýn miloval ji. Lidé zde ji znali. A ona znala je. Pokud někdo toužil, aby pro něj zpívala, nechť se dostaví také do Londýna. Ona svou zemi nezradí a zůstane svému městu věrná!

   Při jakékoliv příležitosti zpívala zplna hrdla. Nechtěla promarnit ani vteřinu, byť se jednalo jen o zkoušku.

   Její hlas byl silný. Dokonce i dělníci venku se zastavovali od práce, aby si ji poslechli. Hlas, který dokázal uchvátit již tolik uší a myslí.

   Ať už se jednalo o dětskou píseň nebo namáhavou, dlouhou operu – nic Angelině nedělalo problém.

   Ředitel ji, jako vždycky, chválil.

   Nyní už bylo jen potřeba počkat do osmé hodiny večerní na hosty, uklidnit své kolegyně, že si vedou skvěle i bez její opory v podobě hlavního zpěvu, a vše dopadne dobře. Byla si vědoma úlisného pohledu ředitele, toho chtíče v jeho očích viděla už mnoho, proto se na něj rozhodla dnes nedívat.

   Kdyby Angelina věděla, že 3. srpna roku 1666 se stane do půlnoci ještě tolik věcí, nejspíš by se svými kolegyněmi nežertovala, nenechala by se svést na scestí, nepřihnula by si z dámské dýmky jedné z nich z tabáku, který ji obelstil mysl, ani by nesouhlasila, že s nimi půjde na skleničku vína po představení, čistě z přátelství a jako odměnu za dobře odvedenou práci. To ještě netušila, že tu noc se osud rozhodne poslat jí do cesty plavovlasého anděla v podobě ženy z jižních krajin, původem však z Londýna.

   Opojena sladkým kouřem z dýmky a příslibem, že dnešní noc stráví se svými kamarádkami z práce, šla se připravit na své vystoupení. Po dlouhé době cítila nervozitu. Opět uvidí tolik rozlišných tváří ze zahraničí. Srdce jí splašeně bilo a chtělo jí vyskočit z hrdla. Upravila si vlasy a pobroukávala si nějakou melodii, aby se uklidnila. Všimla si oné mladé pomocnice, která ji potají sledovala.

   „Vítej, krásko,“ pozdravila ji mile a přešla k ní.

   Dívka se zarděla a rozhlédla se, zda na ni ona slavná pěvkyně skutečně promluvila, nebo zda nemluvila na někoho jiného.

   „Jakpak se jmenuješ?“ zeptala se Angelina mile a sklonila se k ní.

   „L-Lily,“ zašeptalo děvče stydlivě.

   Angelina jí mile prohrábla vlásky. „Kolikpak ti je, zlatíčko?“ zeptala se mile.

   Lily se nesměle usmála nad lichotkou, které se jí dostalo od této velké ženy. „Třináct, paní,“ špitla tiše. Angelina jí trochu poupravila šaty, až se dítě rozpačitě houpalo z pat na špičky a zase naopak. Angelina se zvonivě zasmála.

   „Řekni, Lily, co dělají tví rodiče?“ zeptala se Angelina zvědavě.

   „Maminka je, prosím, služebná u jednoho ze šlechticů. A tatínek je, prosím, lokaj u tamějších pánů taktéž,“ řekla Lily. Angelina poznala, že je zdvořile vychovaná, i když pochází z nízké třídy lidu. Trochu se k ní přiblížila.

   „A jsou oba v pořádku? Nejsou nemocní?“ vyptávala se Angelina mile dál.

   „Ano. Prosím, oni by potom… to…“ na chvíli svraštila obočí, jak se snažila přemýšlet a najít správná slova v dětském slovníku, aby ji tato oslnivá žena pochopila, než pokračovala: „Kdyby byli nemocní, nemohli by pracovat. Přišli by o práci a nemohli by se postarat o mého nemocného brášku.“

   „Tvůj bráška je nemocný?“ zeptala se smutně Angelina.

   „Prosím, on to chytil teprve před třemi dny. Doufáme, že se z toho vyleží…“

   „Myslíš… tamto? Copak to ještě nevymýtili?“ zeptala se Angelina opatrně. Dívka přikývla.

   „Prosím, paní Brownová, neměla bych Vás vyrušovat. Měla byste se připravit. Slyšela jsem, že dnešní noc bude velkolepá.“

   „Ale kdepak, kdepak. Nerušíš mě, zlatíčko,“ usmála se Angelina mile. „Ano, bude… Bude to velkolepá noc. Řekni, chtěla by sis vydělat, řekněme… deset liber?“

   Dívčina očka se rozzářila.

   „Deset?“ zopakovala unešeně.

   Angelina přikývla.

   „J-Jak?“ zeptala se dívka, nedbaje na nebezpečí, které by to mohlo obnášet. Angelina jí pohladila po tváři. Z kabelky vyňala mince a strčila jí je do kapsy na starých, ušmudlaných šatech kdysi bílé barvy. Přiblížila se těsně k ní.

   „Polib mě,“ vyzvala ji.

Dodatek autora: 

Ano, vidíte správně, dámy a pánové, začínám novou sérii. :) A protože je Květen měsícem lásky, rozhodla jsem se tentokrát zabrouzdat se svým příběhem i na druhou stranu řeky Lásky. Doufám, že se vám příběh dovezený z Anglie na lodi, kde vládnou jen ženy, bude líbit a cestu si užijete.

 

PS: Berte příběh s nadhledem. Nedržím se nějaké přímé historické linie ani jejich tehdy zavedených pravidel. Je mi jasné, že ženy v té době sotva mohly tak svobodně říkat své názory, natož aby jedna z nich byla takhle „mocná“. V té době to měly být jen tiché manželky na okrasu manžela, které ho musely poslouchat a podporovat. Co dodat – původně měl být příběh zasazený do doby 2. světové války, ale řekla jsem si, že požár Londýna mi připadal lepší, než jiná nešťastná událost roku 1940. Budu ráda za jakékoliv odezvy i připomínky. :)

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
1. Hranice nekonečna Píchá mne v boku. Vím, že jdu pozdě. To nemůžu...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Jeremy Zatresol som bránku a vbehol do domu. Telo sa mi triaslo a každý nerv...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 27
Už je to rok, co chodím do školy Tsubasa Ryuu ve volném překladu to znamená...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 34
Silvien La Croix „Tak co půjdeš se mnou?“ zeptám se ho znovu a víc se k němu...