Ne, 18/07/2021 - 14:12
3

Vítejte zpět v Temném hvozdu :o)

A připomeňme si, co se vlastně stalo…..

Už téměř dva roky uplynuly to doby, co se mladý princ Arlen jako poslední Strážce ujal vlády nad Temným hvozdem. Po boku svého milovaného Vlka, který se už od něj nikdy nehnul ani na krok, se pečlivě staral o blaho obyvatel dávno ztraceného a znovuobjeveného města. Krůček po krůčku se město stavělo na nohy, bojovalo o své přežití a povedlo se mu to opravdu dobře. Ono zázračné ovoce se stalo opravdu vzácným a velice ceněným zbožím, a městu přineslo blahobyt. Mír a klid, který si válkou zbídačený a ztrápený lid zasloužil, si mladý princ velice bedlivě hlídal.

Jak již bylo psáno, postupně se princi podařilo uzavřít dohodu s králi Sarganem i Tarwendem a s velkým úsilím z Temného hvozdu vytvořit místo, kde se křížily obchodní cesty. Tak jako kdysi, za starých dávných časů. I to přineslo městu nejen příliv peněz, ale stalo se z něj rušné místo, kudy proudili obchodníci, řemeslníci i obyčejný lid za obživou a výdělkem. S oběma králi navázal velmi výhodné diplomatické, a později i vcelku přátelské vztahy. Jeho laskavá povaha a vybrané chování si víceméně dokázaly získat každého, s kým se setkal. Trvalo dlouho, než ze sebe setřásl krvavý cejch svého otce, ale podařilo se mu to. Jeho lid ho ctil a respektoval.

Obnovené obchodní cesty však vedly Temným hvozdem, který ještě nebyl tak úplně zdráv. Téměř třičtvrtě hvozdu se již koupalo v záplavě světla a hřejivých slunečních paprsků, ale část byla ještě stále zahalena temným závojem šera. A proto bylo nutné najít někoho, kdo by tyto cesty hlídal a popřípadě doprovázel obchodníky tímto nehostinným územím. Proto princ stanovil celou řadu hlídek, které strážily bezpečnost cest před případnými zloději, a také pomáhaly procházejícím lidem, obchodníkům a jejich výpravám, a doprovázely je na jejich cestě hvozdem.

Ale to už všechno víte. A tady začíná náš příběh. Na stejném místě, kde Vlkův a Arlenův skončil, jiný začíná, protože všichni mají právo na štěstí. Nebo ne?

Vlastně náš příběh začíná ve chvíli, kdy se otevírá poslední z obnovených obchodních cest vedoucí do království krále Tarwenda a Arlen se rozhodne svěřit jednu z hlídek svému nejlepšímu příteli.

Pamatujete si ho?

 

„No to snad nemyslíš vážně, Arlene?“

Fimur se ošil a překvapeně se na prince podíval, ale nevypadalo to, že by si z něj Arlen tropil žertíky. Naopak, princ se snažil tvářit velice vážně, ale drobnému úsměvu, vyvolaném úlekem jeho přítele, se stejně neubránil. Seděli spolu u stolu v kuchyni, Fimur za ním často takhle časně ráno chodil na snídani. Jako za starých časů, než se objevil Vlk. Byla to snad jediná doba, kdy spolu mohli v klidu pohovořit, než se na Arlena sesypaly další jeho „vladařské“ povinnosti. Někdy bylo času méně, někdy více, ale Fimur byl rád za každou chvíli.

Vlk seděl kousek od nich a věnoval se své snídani. Mimochodem, teď už i ta strava byla lepší než dřív a divné neidentifikovatelné placky a vodové polévky vystřídala mnohem chutnější a hutnější strava. Maso, vydatné masové polévky i chlebové placky, ovoce, zelenina, koláče, to vše se postupem objevilo na jídelníčku zdejších obyvatel. Jaký luxus si teď mohli dopřát po krušných časech bídy.

„To myslím smrtelně vážně, Fimure,“ slyšel princovu odpověď. Ale Arlen viděl, že ho svojí nečekanou žádostí trochu zaskočil. Jeho nejlepší přítel tam teď seděl jako hromádka neštěstí a taky se tak tvářil.

V první chvíli ho Fimurův odmítavý postoj zaskočil taky. „Ale no tak, Fimure, já jsem myslel, že tě to potěší. Podívej se, hlídky v lesích už dávno potřeba nejsou, sám to víš, protože války dávno skončily a žádné uprchlíky už nemusíme hledat. Myslel jsem si, že by tě to mohlo bavit. Vlastně by ti ubylo práce, nemusel bys pořád celý den běhat po městě a jenom vyřizovat nějaké pochůzky,“ pravil princ posmutněle, protože očekával od Fimura trochu jinou reakci. Jakože trochu radostnější.

Jenže, Fimur moc radost neměl, protože ho ty „nějaké pochůzky“ bavily. Spíš ho v prvních chvíli napadlo, jestli se ho princ nechce tak nějak zbavit, ale tuhle myšlenku honem rychle vyhnal. Ne, to určitě ne. Jejich přátelství vydrželo i přes přítomnost Vlka, a chvilku na přátelský hovor, ranní snídani či společnou obhlídku města a hvozdu si vždycky našli.

V průběhu měsíců, kdy se město stavělo na nohy a pomalu si začalo budovat novou pověst, byl Fimur tak trochu jako holka pro všechno. Pomáhal Arlenovi, ještě v době válek chodil na hlídky do lesů či kontrolovat s princem, kam se zase posunula hranice světla. S postupujícím časem a přibývajícím počtem lidí pomáhal s přidělováním domů, obnovou města, společně s Vlkem byli taková princova pravá ruka, protože by už sám na všechno nestačil. Kontroloval bezpečnost města, pomáhal řešit problémy a konflikty, když už nějaké vznikly, a ještě byl k ruce babičce, bylo-li to potřeba. Docela mu to vyhovovalo, a vlastně ho to opravdu bavilo.

No, a teď Arlen vyrukuje s tímhle….

Útrpně si povzdechl, ale princ ještě neskončil. „Fimure, dobře víš, že hlídky na obchodních cestách svěřuji jen těm, kterým důvěřuji. Opravdu jsem si myslel, že budeš rád,“ pokračoval rozpačitě a Fimur stále zamyšleně hleděl kamsi do bílé zdi za princem. Protože v jednu chvíli to nebyl jen smutek, že by nechal všeho, co dělal docela rád, ale zničehonic ho zaskočil i strach a obavy. Obavy z toho, jestli by tak důležitý úkol vůbec zvládl.

„Toho se bojíš?“ zasmál se Arlen, když mu to Fimur řekl, „že to nezvládneš? No to snad ne.“

Popravdě, Fimurovi to tak vtipné nepřipadalo. „Je to velká zodpovědnost, Arlene, tak se tomu laskavě nesměj,“ zahučel a tvářil se u toho hrozně tragicky.

„Poslyš, znáš město i jeho okolí jako málokdo. S mečem umíš výborně, jezdit na koni taky, jsi zodpovědný a statečný. Takže, pokud chci někoho, aby na tuhle poslední, ale docela důležitou cestu dohlížel, tak jsi to ty, Fimure,“ pravil princ znovu s velkou vážností v hlase a okatě ignoroval Fimurův kyselý obličej.

„A je to rozkaz krále nebo prosba přítele?“ zabrblal Fimur rozladěně, ale Arlen dělal, že to přeslechl a pokračoval si po svém.

„Podívej se, budeš zatím jezdit se starým Turrem, jo? Stáhl jsem ho ze severní cesty, zaučí tě, pomůže ti. Nemáš se čeho bát, Fimure, absolutně nic na tom není,“ vysvětloval mu princ s úsměvem a Fimur nakonec po další kratší debatě nakonec kývl.

„Pochybnosti stranou, příteli, ty to zvládneš,“ smál se princ, když se spolu loučili, ale popravdě, Fimurův ne úplně nadšený postoj mu ještě chvíli vrtal v hlavě. Ne, jeho přítel nebyl šťastný, a viděl to na něm už delší dobu. Změna mu možná prospěje.

 

„Myslíš, že je naštvaný?“ zeptal se pak Vlka, když Fimur odešel, a Talan dokončil rozhovor s jedním ze stráží, který ho mezitím přišel informovat, co se dělo večer ve městě.

„Nemyslím si to, spíš jsi ho tím zaskočil. Neboj se, zvykne si,“ pravil Vlk a když viděl zadumaného podmračeného prince, přitáhl si ho k sobě do náručí a políbil.

„Dej mu čas, zvykne si,“ zopakoval mu to Vlk a Arlen kývl. Natáhl se ke svému Vlkovi pro polibek, poslední před tím, než jim začne další perný den. Kdo by si myslel, že po dvou letech jejich láska vyprchala, krutě se mýlil. Naopak, velmi hluboce se milovali, snad ještě více než před lety, a užívali si každou chvíli, kterou mohli strávit spolu. Rána, kdy se vedle sebe probouzeli, společné večery u hořícího krbu a promilované něžné noci. Nic se nezměnilo, jen si o to víc vážili každého dne, kdy mohli být spolu a doufali, že je už nikdo nikdy nerozdělí. A svoji lásku si připomínali, kdykoliv měli možnost.

„Miluji tě,“ zašeptal Talan, když si rychle před odchodem ukradl ještě jeden polibek.

„Včera večer se prý porvali dole v hostinci, jdu se tam podívat. Stráže budou u dveří,“ sdělil Arlenovi, když si oblékal kabát a ten přikývl. Pokud nebyl nablízku Vlk, před domem stály alespoň ozbrojené stráže, pro princovo bezpečí.

„Dnes budu celý den tady,“ usmál se princ a pak zmizel ve své pracovně.

„Mám sem poslat Beldu?“ zavolal na něj Vlk, protože tušil, odkud vítr fouká. Zase v posledních dnech přecenil svoje síly, byl na nohou od rána až do pozdní noci, a únava ho teď donutila zdržovat se spíše doma.

„U všech bohů, ať tě to ani nenapadne,“ ozvalo se vyděšeně z pracovny a Talan se usmál.

A takhle to bylo pořád.

Dodatek autora: 

Tak, posunuli jsme se o dva roky dopředu. Když jsem dopisovala poslední sérii Vlka a prince, najednou mi přišlo líto se s nimi po tolika dlouhých měsících rozloučit. Ale zároveň jsem měla potřebu už psát aspoň na chvíli něco jiného - nebo spíš o někom jiném. A tak vznikl tenhle spin off k Temnému hvozdu (on tam Fimur v té páté části nebyl jen tak pro nic za nic :o) čímž jsem zabila dvě mouchy jednou ranou. Tak doufám, že se vám nový příběh a nová dvojice bude líbit. Příběh jednoduchý, nějaká ta zápletka, však to znáte.....A samozřejmě, pokud jste měli rádi Arlena a Vlka, tak ti tam samozřejmě taky budou, ale jen tak okrajově, protože o nich tenhle příběh není :o)

Tak krásné počtení přeji, Adeen

PS: Prvních pár kapitol bude asi trochu nuda, ale nějak to holt začít musí......wink

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 2
Jeremy pohlédl do očí, které celou tu dobu marně hledal v davu prostých...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
   „Tu bych to možná trochu upravil,“ poukázal Theodor na noty v...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Obraz Tallantridy – Kapitola 18 Michaël a Judicaël   | Paříž,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
To ticho, které v obýváku nastalo, by se dalo krájet. Chvíli jsem slyšel jen...