Po, 04/10/2021 - 18:00
3

Jenže každá noc skončí a Fimura probudil počínající ruch v hostinci. Na nádvoří slyšel hlasy a otevřeným oknem k němu doléhaly hlasy lidí chodících kolem hostince ulicí. Jen kousek od něj bylo jedno z místních tržišť a brzy tam bude hodně rušno.

Město se pomalu probouzelo do dalšího krásného letního dne a vlahý vzduch proudící otevřeným okem ho příjemně polechtal po tváři. Miloval vůni letních rán a letmé zvuky vstávajícího města. Otevřel oči a pomyslel si, že rozhodně není takové ranní ptáče, jak si o sobě myslel. Gar už byl dávno vzhůru, oblečený seděl na židli, díval se z okna kamsi ven a labužnicky si pokuřoval z dýmky.

Otočil se, když slyšel, jak se Fimur zavrtěl. „Dobré ráno,“ usmál se a Fimur mu jeho úsměv oplatil. Ani se nemusel ptát jeden druhého, jak se vyspali. Klidný a spokojený spánek je oba provázel celou tu dlouhou noc. A i když se Fimurovi moc nechtělo, bylo načase vstávat. Zaťukání na dveře zvedlo Gara ze židle. Pootevřel je jen na malý kousek, jen na takový, aby si od usměvavého děvčete pomáhajícího v hostinci, mohl vzít tác s připravenou snídaní.

Fimur mezitím začal hledat jednotlivé kusy svého oblečení, různě poházené okolo postele, snažil se co nejrychleji obléknout a taky najít chybějící botu. Těžko říct, kde včera večer skončila, když ho Gar svlékal. Naklonil se a podíval se pod postel. Byla tam, stejně jako Garova brašna s těmi prapodivnými lahvičkami, mastičkami, knihou a bohové ví, s čím ještě. Zvědavost mu nedala, ostatně, nebyla zasunutá úplně pod postelí, chtěl se jen podívat. Ale nebyly to lahvičky, ani ta tajemná kniha, co ho udeřilo do očí a upoutalo jeho pozornost. Byl to dopis, dopis s pečetí, kterou kdysi viděl i u Arlena v pracovně. Byla to královská pečeť jeho výsosti krále Tarwenda.

Neměl čas na tím moc přemýšlet.

„Hledáš něco?“ ozvalo se, a Gar položil tácek na stůl.

„Botu,“ zasmál se Fimur a nechal chvíli dopis dopisem, „mám ji,“ zvolal vítězoslavně, posadil se na posteli a konečně se mohl nejen obléct, ale i obout. A protože Gar za sebou znovu pečlivě zamkl, mohli si beze strachu věnovat i jeden sladký polibek na dobré ráno. Fimur sice neměl moc hlad, ale každá chvíle, kterou mohl strávit s Garem mu byla tak drahá, že zůstal. Alespoň na chvíli, než se zase bude muset vrátit domů a….

„A sakryš,“ vyjekl a Gar se na něj překvapeně podíval. „U všech bohů, babička." Určitě bude mít strach, když zjistí, že nebyl celou noc doma. A zatímco se držel za hlavu, přemýšlel, jestli ze sebe právě neudělal úplného pitomce a malého kluka, který se pořád drží babiččiny sukně, ale Gar se smál na celé kolo.

„No, nechtěl bych být u toho, až jí to budeš vysvětlovat,“ chechtal se a Fimur se škaredil. Nic naplat, musel domů a byl čas se rozloučit. Alespoň na chvíli.

„Poslyš, Fimi, přijdeš ještě?“ zeptal se ho Gar, když ho ještě na moment, než odemkl dveře, chytil do náruče. Fimi? Cože? Jak mu to řekl? Rozesmálo ho to. Drsný žoldák a je samý úsměv, samá pusa a teď ještě tohle. U všech bohů, on chce, aby přišel znovu. A jak rád mu jeho prosbu splní.

„Přijdu, slibuji,“ odpověděl a po posledním polibku Gar konečně odemkl dveře, vykoukl, zda je čistý vzduch a pustil Fimura domů.

Vytratit se nenápadně z hostince, to bylo ještě docela v pohodě. Ale doma stejné štěstí neměl, to by asi musel být neviditelný. Dveře od domu sice otevřel docela potichu, a ještě tišeji je zavřel, ale když se otočil….

….stála Belda v chodbě přímo naproti němu, jako generál, ruce v bok. Přemýšlel, jestli dostane tou utěrkou, co držela v ruce, nebo na něj vezme něco tvrdšího. Třeba vařečku nebo koště.

„Dobré ráno, babi,“ usmál se na ni nevinně, ale dojem to rozhodně neudělalo. Mračila se jak bouřkový mrak a jen tak tak, že nezačaly lítal blesky. Nebo facky.

„Je ti čtyřiadvacet, takže se tě už nemůžu ptát, kde jsi byl a co jsi dělal, to je tvoje věc. Ale příště bys mohl být tak moc hodný a alespoň mi říct, že někam jdeš, abych neměla strach.  Obzvláště po tom, co se stalo včera. Víš, jaký jsem měla strach, když jsem zjistila, že nejsi doma?“ pravila rozzlobeně a loupla po něm naštvaně očima. Zrudl.

„Promiň, babi,“ zahučel provinile, „já ti to příště řeknu.“ To byl ale trapas. Vzdychla si, zavrtěla rozzlobeně hlavou a zmizela v kuchyni.

„Pojď na snídani,“ ozvalo se přísně z kuchyně. Neodvažoval by se jí říct, že už snídal. Povinně se usadil na lavici a nasadil co nejprovinilejší výraz. Dlouho to nevydržela.

„Doufám, že nebudeš jako tvůj bratr,“ pronesla Belda a Fimur zavrtěl hlavou.

„Ne, no tak babi, nebudu. Zůstanu tady a budu se o tebe starat, slibuju. Ale, možná se teď občas stane, že v noci nebudu spát doma.“ Ani nechtěl, když to říkal, ale vzpomněl si na dnešní noc a lehce zčervenal. Všimla si toho, i té změny, která se s ním za tuhle jednu jedinou noc udála.

Byl jako vyměněný, a možná je zamilovaný, pomyslela si. Vlastně měla radost, přála svému milovanému vnoučkovi, aby byl šťastný.

„Dobře, dobře, nebudu na tobě vyzvídat, je to tvůj život. Jen mi to prostě řekni, ano,“ zopakovala mu to a Fimur přikývl na souhlas.

„Doufám, že je pěkná,“ řekla najednou, spiklenecky na něj mrkla a vzala do ruky košík. „Jdu na trh, nakupovat, ty dosnídej a zameť dům, jestli nemáš nic lepšího na práci.“ A tím byl hovor skončen, odešla dřív, než si stačila všimnout, jak tváře jejího vnuka změnily barvu z červené na bílou.

Protože mu přišlo neskutečně líto, jak bude muset svoji babičku zklamat. Nikdy jí nepřivede představit žádnou krásnou nevěstu. Možná jí to ani neřekne, snad to tak bude lepší. Arlena a Vlka tenkrát viděla, věděla, co je mezi nimi, ale oni nebyli její příbuzní. Co by tomu řekla? Styděla by se za něj? Nechtěl nad tím přemýšlet, odstrčil od sebe talíř s nedojedenou snídaní a vyběhl nahoru k sobě do pokoje. Musel se převléknout. Maličká krabička od Garabana ležela na stole, vzal si ji a natřel si s ní ty malé flíčky, které mu ještě zbývaly na obličeji. Za dva tři dny zmizí definitivně a nikdo nepozná, že si před pár týdny jeden plešoun vybral jeho obličej jako cíl svého vzteku.

Vyšel na chodbu a nakoukl do pokoje svého bratra. Jeho příchody a odchody byly značně proměnlivé, nikdo nikdy nevěděl, kdy se doma zjeví jako duch a zase zmizí. Hodlal si jeho další příchod pečlivě ohlídat, protože to, co mu chtěl říct, si jeho bratříček rozhodně za rámeček nedá.

Zabouchl dveře, šel si pro koště a pečlivě zametl celý dům. Nedovolil by si babiččin příkaz nevyplnit, sice mu už bylo čtyřiadvacet, ale stejně by to pěkně schytal. No, nakonec ho zaúkolovala na téměř celý den. Udělej, přines, odnes tohle támhletomu, no tak, dělej, ještě potřebuju vyřídit tohle. Vlastně strávil celý den nohou. Až když mu konečně dopřála oddechu, napadlo ho, že by se mohl podívat za Arlenem.

„Jdu za princem, nechceš mu něco poslat,“ nakoukl ještě do kuchyně, ale Belda zavrtěla hlavou.

„Ne, byliny jsem mu posílala předevčírem,“ mávla na něj rukou a Fimur se co nejrychleji vytratil z domu. Prošel jejich ulicí, na chvíli se zastavil na náměstí a zíral na tu nádheru v podobě namodralého plamene a čtyř překrásných stromů, na jejichž větvích viselo ono zázračné ovoce. V letních slunečních paprscích se všechno lesklo a nádherně třpytilo, až zrak přecházel. Nebylo divu, že první kroky všech návštěvníků města vedly sem. Každý tu pak stál nekonečně dlouhou dobu a těšil se z té krásy. I srdce a duše zaplesalo.

Prošel okolo, čtyři děti se právě pokoušely naprosto bezvýsledně jedno ovoce utrhnout. Smály se u toho na celé kolo a jeden ze strážců na hlídce je odehnal. Kolem studny na levé straně byly rozestavěny stánky a stoly, kde trhovci nabízeli své zboží a vánek mu zanesl k nosu vůni uzeného masa a čerstvého pečiva. Téměř každodenní scéna ho nijak neupoutala, pokračoval a šel přímo k Arlenovi.

„Není tady,“ zašveholila Ethel, mladá okatá dívenka, která chodila k Arlenovi uklízet a vařit. Sladce se na Fimura usmála.

„Kam šel?“ zeptal se jí netrpělivě.

„S Vlkem šli do vězení,“ zavrkala, znovu se sladce usmála a odešla si po své práci.

Do vězení. Věděl, kde ve městě je, ale popravdě, ještě ho neviděl. Tedy zevnitř. Seběhl schody a první ulicí doprava. Bylo pěkně schované až téměř u hradeb, prošel ulicí, až se před ním objevila veliká budova, s pevnými mřížemi v úzkých oknech. Zdi byly mnohem silnější než u ostatních domů ve městě a dostat se z ní bylo nemožné. Zdálky viděl masivní dubové dveře, které se najednou otevřely a vyšel z nich princ, Vlk a ….. Garaban. A ještě další dva muži. Fimur se zarazil a zůstal stát ve stínu jednoho z domů. Viděl je, jak se o něčem baví, dost dlouho spolu hovořili, než se rozloučili a rozešli se, každý na jinou stranu. Garaban s těmi muži směrem dolů, Vlk a princ směrem nahoru, k jejich domu.

Nešlo mu to na rozum. Co by tam tak Garaban s Arlenem dělali? Že by vyslýchali ty dva muže? Ale to by Arlen přece udělal sám nebo jen s Vlkem, přece by k tomu Garabana nepřizvali.

Vždyť to byl jen žoldák, který projížděl okolo. A co ti dva muži? Nezdáli se mu povědomí, zřejmě nebyli z města.

Pořádně mu to vrtalo hlavou, chvíli to trvalo, než si uvědomil, že tam stojí jako solný sloup a civí na ty dveře. Nakonec se vydal domů, Arlen měl očividně teď práci, ale těch nezodpovězených otázek v poslední době nějak přibývalo. Vrtalo mu to v hlavě ještě notnou chvíli.

Přemýšlel, jestli dnes večer za ním půjde. Chtěl by znovu zažít tu úžasnou noc, bouřlivý orgasmus a neskutečnou rozkoš. A jeho náruč. Přistihl se, že přidal do kroku a musel se tomu smát.

Osud ale, neřád jeden, pro dnešní večer rozhodl trošku jinak. Silný kašel, který tímto domem normálně nezazníval, ho upoutal hned u dveří.

„Babi?“ zavolal a trochu se lekl. Seděla v kuchyni na lavici a kašlala.

„Babi, jsi v pořádku?“ vyděsil se při pohledu na ni a rozběhl se k ní. Klekl si na zem a vzal její ruku, tak studenou, až ho to vyděsilo. „Babičko, co je ti?“ Konečně přestala kašlat a zhluboka se nadechla, ale tvář měla tak bílou, až Fimura píchlo u srdce, když ji viděl.

„Jsem v pořádku, Fimure, nemusíš se bát,“ odkašlala si ještě jednou a napila se z hrnku na stole.

„Není ti dobře, vidím to,“ zamračil se, ale ona zavrtěla hlavou.

„Ne, je to v pořádku. To je jen stáří, víš, všechny nás jednou dožene. A nemusíš se o mě bát, léčím celé město, tak sebe dokážu uzdravit taky,“ usmála se, ale Fimur jí to nevěřil. Nevypadla dobře, nikdy ji snad neviděl tak pobledlou a unavenou jako teď. Možná jen když tenkrát utíkali a snažili se projít Temný hvozd, to byla ztrhaná a znavená tak, že sotva šla. Ale pak už dlouho, dlouho ne.

Doprovodil ji na lůžko, aby mohla jít spát, a i když ho srdce táhlo někam jinam, z domu se nehnul ani na krok.

Svědomí by mu to nedovolilo.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 6
„Jsi si tím jistý, Oki?“ Zeptala se mě Rin „Pokud to není on, bude to pěkná...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 2
O 14 let později „Bráško, vstávej!“ vtrhne čtrnáctiletá Anyela, oblečená jen...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 8
„…. Rozumí tomu všichni? Tak, nezapomeňte být minimálně ve dvojicích. Kdyby se...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 11
Dezorientovane sa rozhliadam okolo seba. Ako dlho som spal? Za okom sa...