Ne, 10/10/2021 - 14:10
1

Čtyři dny se Fimur nehnul z domu. Čtyři dny, kdy se staral o Beldu, která jen pokašlávala a polehávala. Bál se o ni, z pochopitelných důvodů. Byla celá jeho rodina, tedy kromě jeho bratra, který teď momentálně někde zřejmě naháněl ženský, chlastal a zřejmě by ho babiččina nemoc ani moc nezajímala.

I když jeho myšlenky byly v jednom z pokojů v Dolním hostinci, i když měl strach, že než se k němu dostane, tak Gar odjede z města, nedokázal od ní odejít. Dokud jí nebylo úplně dobře. „Bylo to jen nějaké nachlazení, neboj se,“ uklidňovala ho Belda, ale nějak jí to nevěřil. V zimě? To možná ano, ale teď v létě to bylo divné. Nikdy ji vlastně neviděl nemocnou, ale v poslední době se mu zdála mnohem unavenější, snad i hubenější. Znovu mu dokola zopakovala, že je to jen stářím a pak že absolutně nechápe, jak se mu ta obrovská modřina na obličeji mohla ztratit tak rychle.

Až když viděl, že je jí opravdu dobře, odvážil se jít za ním. „Zdržuju tě tady, viď,“ škádlila ho Belda, když viděla, že už po několika dnech nemá doma stání.

„Já si tu stonám a nějaké děvče po tobě touží a možná po večerech pláče, jak se mu po tobě stýská,“ smála se, ale Fimur to raději nekomentoval.

Ale už byla zdravá a on mohl s klidnou duší i svědomím jít zase za ním. Pod rouškou noci zaklepal na jedny ze dveří hostince. Protože za nimi byl on.

„Dlouho jsi tu nebyl, kde ses mi toulal,“ zašeptal Gar, když ho konečně přestal líbat. Zmocnil se jeho rtů hned, jak zamkl dveře, nedočkavě a dychtivě. Byly to jen čtyři dny, a přesto se mu po jeho sladkém strážci stýskalo. Ani nevěděl proč, ale pro něj to bylo jako celá věčnost.  

„Omlouvám se, babičce nebylo moc dobře. Už je stará, v poslední době je nějaká unavená. Hodně toho prožila a hodně se trápila, víš. Byla nemocná a já….někdo se o ní musel postarat,“ začal Fimur Garovi všechno horečně objasňovat mezi tou záplavou polibků, ale vlastně ani nemusel. Alespoň ne jemu.

„V pořádku, jsi hodný vnuk. Nemusíš mi nic vysvětlovat a už vůbec se za to omlouvat,“ usmál se Gar, zatímco ho políbil na krk. „A teď je v pořádku?“ zeptal se a Fimur přikývl. „Už je, naštěstí.“

„Tak to jsem rád, Fimi, že je jí dobře. Chyběl jsi mi,“ zašeptal mu Gar do ucha a dál už se nechal Fimur unášet na té krásné vlně polibků. A jestli se teď v Garově náručí rozechvěl, rozhodně to už nebylo strachy, spíše nedočkavostí a očekáváním toho, co přijde dál.

A stejně jako poprvé, i teď to byl ten správný kolotoč extáze a vášně. „Gare,“ zasténal, když z něj jeho ruce nedočkavě sundávaly oblečení a než se nadál, leželi nazí na posteli a Fimur se zase nechal unášet jeho smyslným laskáním a něžnými doteky. Zasténal, když do něj zezadu vstoupil, bolest však vystřídala slast, jejich těla splynula v jedno, dechem i pohyby. A skončilo to nádherným vyvrcholením, které jim téměř vzalo dech.

„Doufám, že podruhé to bylo stejně dobré jako poprvé,“ poškádlil ho Gar, když už bylo po všem a teď už jen leželi a odpočívali.

„Ještě lepší,“ smál se Fimur a spokojeně si vychutnával hřejivé teplo jeho svalnaté náruče.

„Budeš spěchat domů?“ zeptal se ho Gar, ale Fimur neměl moc velký důvod. „Ani náhodou, dnes zůstanu tady s tebou,“ usmál se Fimur, zatímco prsty jemně hladil Garovu zarostlou hruď. Líbilo se mu to, bylo to drsné a vzrušující.

„A co tvůj bratr? Ten ti nemůže pomoct?“ pokračoval Gar, „kdybyste byli dva, určitě by ti ubylo práce, a tvoje babička by mohla víc odpočívat, ne? Nebo jsi opravdu jediný, kdo se musí o všechno starat?“

Jediný. Ano, bohužel, byl ten jediný, který jí kdy pomáhal. Zezačátku, když přišli a hvozd nebyl průchozí, se bratr zdržoval doma, ale jakmile se začaly obnovovat cesty, co chvíli byl pryč. „Můj bratr se do práce moc nežene, spíš pořád někde lítá a nahání ženský,“ povzdechl si Fimur. Jo, ženský. Ani nechtěl počítat, co už mu možná po světě běhá potomků.

„To myslíš vážně,“ chechtal se Gar, ale Fimur velice vážně přikývl. „Nedělej si z toho legraci, je děsnej, nic jiného než ženský a chlast ho nezajímají. Víš, co mě napadlo jako první? Že ten plešoun je nějaký podvedený manžel, co mu přišel rozbít hubu,“ odfrkl. Měl toho už dost, svého povedeného bratříčka a jeho průšvihů.

Gara ale jeho bratr velice zajímal a noc s Fimurem mu naskytla výbornou možnost, jak ho velmi nepozorovaně, a s co největší opatrností vyslechnout. „Buď rád, že lítá jen za ženskýma. To mi řekni, z čeho vůbec žije, když mi tu vykládáš, že pořád sedí v hospodách,“ pokračoval, ale velice nenápadně.

„Mě říkal, že si vždycky někdo něco vydělá. Není hloupý ani nešikovný, jen děsně líný a k ničemu. Vždycky si někde vydělá pár stříbrňáků, ale hned je propije a domů se chodí asi jen ukázat, že žije. Babička se kvůli němu pořád zlobí. Doufám, že nikdy neprovede nějakou větší pitomost, než jsou tyhle jeho zálety a hospodské rvačky,“ rozohnil se Fimur tak, že ho musel Gar zarazit.

Ale v jednu chvíli Fimura samotného napadlo, že snad řekl až moc. Svoje podezření, že jeho bratr lítá v něčem větším, si ještě chvíli nechá pro sebe, i když už byl v jednu chvíli v pokušení se Garabanovi svěřit.

„Ale no tak,“ smál se Gar, když viděl, jak se rozohnil, „uklidni se, to se někdy prostě stává. Ne všechny děti mohou být chloubou rodičů, a ne se všemi sourozenci si rozumíme. U vás je to zvláštní, řekl bych, že když jste dvojčata, budete víc držet při sobě. Ale někdy tomu tak prostě není, Fimi, někdy se to prostě stává,“ uklidňoval lehce nerudného mladíka ve svém náručí.

„A tobě se to snad stalo?“ vzdychl Fimur a Gar se posmutněle usmál. Kdyby jen věděl, jak blízko byl tomu, co mu právě řekl. Každý má své malé rodinné tajemství a každá rodina má svoji černou ovci. Fimur po něm naštěstí odpověď nevyžadoval, a ještě chvíli brblal nad svým nepovedeným bratrem. Ale jen chvíli, protože krásnou noc s Garem si nechtěl kazit rozhovorem o svém nepovedeném dvojčeti.

„Máš pravdu,“ usmál se Gar a políbil ho, „tuhle chvíli si kazit nebudeme. Pojď ke mně,“ přitáhl si ho blíž, „chci si tě pořádně užít, než mi zase na pár dnů zmizíš.“ Políbil ho a Fimur se zase na okamžik ztratil v jeho náruči, polibcích a další nádherné erotické chvíli. Chtěl si ji užít co nejvíce.

A po úchvatné noci přišlo i krásné letní ráno. Tentokrát si Gar se vstáváním nepospíchal, a tak to byl tentokrát Fimur, kdo ho mohl probudit a první popřát krásné dobré ráno. Až pravidelné zaťukání na dveře Gara zvedlo z postele, donutilo obléct a převzít si od mladé děvečky snídani.

Fimur si uzobl jen trochu, ale hlad moc neměl. „Už musím jít,“ usmál se na Gara, který si právě zapaloval dýmku. „Jen běž, babička se tě určitě bude ptát, jak sis užil noc,“ smál se Gar a Fimur zavrtěl hlavou.

„Myslím, že ne. A kromě toho, myslí si, že chodím po nocích za nějakým místním děvčetem. Raději nic říkat nebudu,“ zasmál se a sklonil se pro poslední políbení a také Garovo ujištění, že se ještě určitě nějakou dobu zdrží.

Poslední objetí, šťastný úsměv, hřejivý polibek, vlahý a prosluněný jako letní ráno. „Určitě za tebou přijdu, Gare, dnes večer, ano,“ slíbil mu ještě, než vyklouzl ze dveří, pokusil se nenápadně vytratit z hostince a rozběhl se ulicí domů. Zničehonic bylo tohle ráno ještě krásnější a prozářenější, než se mu původně zdálo. A nikdy se necítil tak moc šťastný. Škoda jen, že jeho štěstí kazila spousta protivných nedořešených malicherností.

„Babi!“ zavolal na celý dům, když vešel dovnitř. Vzhledem k tomu, že už se nemusel do svého pokoje plížit jako zločinec, klidně mohl svůj příchod oznámit i hlasitěji. A vzhledem k tomu, jak úžasnou noc měl za sebou, taky radostněji. Odpověď nedostal žádnou, ale předpokládal, že jeho babička bude tak jako každé ráno v kuchyni. Chystat bylinky a mastičky pro nemocné, vařit oběd, uklízet.

„Babi,“ vběhl do kuchyně a zarazil se. Belda seděla na lavici, se skloněnou hlavou, a vypadala velice pobledle. Nejen pobledle, měla v očích slzy, jednu si nenápadně pokusila setřít i z tváře, aby ji neviděl. Fimur se vyděsil, když ji tam tak sklesle viděl sedět.

„Babi, co je?“ vrhl se k ní, „je ti zase špatně? Co se ti stalo?“ zahrnul ji salvou otázek. U všech bohů, snad není zase nemocná?

Usmála se na něj a setřela další slzu z tváře. „Nic mi není, Fimure, nemusíš se bát.“

„Nevykládej mi to, babi, co se děje,“ nedal se odbýt a zároveň zvedl hlavu, když ho upoutal hluk v prvním patře. Faran. Hned mu bylo jasné, kolik uhodilo, vždycky z té své nevymáchané pusy dokázal vypustit něco, co člověka hodně zabolelo. A bylo mu naprosto jedno, o koho se jedná.

„Faran se vrátil? Babi, on ti něco řekl, že jo?“ zavrčel naštvaně. Pohladila ho po tváři. „Jen jsme se trochu nepohodli, nic víc. Netrap se tím.“ Usmála se na něj, možná ho chtěla uchlácholit, ale nepovedlo se jí to. Nehodlal se uklidnit. Co jí tak asi musel říct, že tu seděla a plakala? Možná měla prořízlou pusu a sekernickou povahu, ale její srdce bylo zlaté. Starala se o ně odmala, dala jim celý svůj život a vše co měla, aby je ochránila. Rozhodně si nezasloužila, aby si na ni jeho ožralecký bratr otvíral hubu.

„Fimure,“ chytla ho za ruku, když se prudce otočil, „nehádej se s ním. Nemá to cenu, slyšíš,“ trvala na svém naléhavě. Jak jí vyhovět, když v něm všechno vřelo a nejraději by mu rozbil nos? Ale stále ho držela pevně za ruku. „Nehádej se s ním, prosím,“ prosila ho zoufale. Nechtěla, aby se její vnuci rozhádali nebo se dokonce poprali, jenže se spíš jen snažila oddálit nevyhnutelné.  

„Dobře, babi,“ souhlasil nakonec naoko, „jen si s ním v klidu promluvím, ano?“ Nakonec pustila jeho ruku a Fimur si to zamířil nahoru, do prvního patra.

Protože rozmluva s jeho bratrem byla něco, na co čekal už docela dost dlouhou dobu.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 22
O tři roky, čtyři dny, pět hodin a dvacet minut později… Přesně taková doba...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
   „Neměl jsem se ptát?“ zeptal se Matěj nejistě, když osaměli....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 2
Ambriel a Ludrun v doprovodu strážných a Darkem, kterého Ambriel drží v náruči...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
„No co stojíš,“ pobídla ho Ema. „Běž si dát věci do chatky.“ Petr se pousmál...