Ne, 19/12/2021 - 16:20
1

Těžko mohl Fimur tušit, jaká mračna se pomalu stahují nad jeho hlavou a jaký ďábelský plán se zrodil jeho bratrovi v hlavě. Nepočítal rány na svém těle, které od něj utržil, jen tiše v slzách trpěl. Ale ty slzy nebyly z bolesti, které mu způsobil jeho bratr, ale ze zoufalství. Předtucha smrti, která obcházela plíživě tímto domem, ho dusila až k zalknutí. Nedokázal se soustředit na nic smysluplného a vše, co dělal, bylo jako ve snu. Hodně špatném snu, ze kterého se nemohl probudit. Byl to sen smrti a slz. A chyběl mu Gar, i když se spíše styděl za to, že na něj v této situaci vůbec myslel.

Od Garova odchodu nespal ani nejedl. Prakticky celou noc nezahmouřil oka, jen tiše bloudil po domě a co chvíli nahlédl do Beldina pokoje, aby se ujistil, že ještě dýchá. Dýchala, její sípavý dech zněl v té tmě hrůzostrašně. Občas se neklidně zavrtěla a prudce zakašlala, probudila se, aby pak zase na chvíli usnula neklidným spánkem. Ale stále žila, dýchala a její nemocné srdce se snažilo bít v její hrudi ze všech sil. A ani, když noc zahnalo ranní kuropění, nedopřál si Fimur ani na chvíli oddechu. Někdo se o ní přece musel postarat. I když byl znavený a sotva stál na nohou, sebrat všechny svoje síly a připravil snídani pro ni i svého poměrně vzteklého a nevrlého bratra, který prskal a dštil síru od božího rána.

„Ty vypadáš,“ vyhubovala mu sípavě Belda, když se probudila, mezi záchvatem dusivého kašle. Ale přece jen, nebyl už tak častý jako včera. Třeba Garův lék alespoň trochu zabral, pomyslel si a pomohl jí, aby se najedla. Maličkou jiskřičku naděje v její uzdravení přece jen pořád v srdci nosil. Neměl moc času na odpočinek, protože Belda ho hned zaúkolovala a než vyřídil vše, co mu nakázala, bylo poledne. A pak uvařit polévku, aby jí mohl dát oběd, namíchat dle jejích rad správný poměr bylinek na její čaj. Jak bylo vidět, stále měla důvěru spíše ve svoje znalosti než v ty Garovy a Fimur nabyl přesvědčení, že Gar je mnohem odvážnější, než si myslel. Protože ošetřit jeho babičku, to chtělo velikou odvahu.

Ale on musel být ještě statečnější. Nemluvili o tom, ale ve chvíli, kdy si od ní bral prázdnou misku od jídla, pevně stiskla jeho ruku.

„Babi,“ zašeptal lítostivě, zatímco ona ho pohladila po tváři. „Já vím,“ usmála se, ale rozhodně se nechtěla dívat, jak tu její vnuk roní slzy a hroutí se tu. Nikdy na tohle nebyla a rozhodně mu to nehodlala dovolit.

„Koukej jít, máš ještě moc práce. A já chci spát,“ poslala ho pryč. A to bylo vše, ale jen ten jeden stisk vlastně řekl vše. Ona svého vnuka velice milovala a on to věděl.

„Jdu pryč,“ objevil se Faran v kuchyni, když Fimur uklízel nádobí a přemýšlel nad tím, že by si mohl alespoň na chvíli odpočinout. Kývl hlavou, a když se otočil, jeho bratr stál přímo před ním.

„Přijde ten chlap?“ Fimur kývl a Faranovi se zlověstně zablýsklo v očích.

„Nic neřeknu, Farane,“ špitl Fimur a Faran se ušklíbl.

„To bych ti radil, ty špinavá děvko,“ zasyčel, a aniž by se zeptal, jak se jeho babičce daří, zmizel. Kam šel, to už bylo Fimurovi vcelku jedno. Jeho odchod mu přinesl jen úlevu.

Ticho v domě, jen občas přerušované kašlem z pokoje přes chodbu, ho ubíjelo. Chtěl odpočívat, ale raději se zvedl a šel zamést dům, než jen aby zahálel. Ale nijak si nepomohl, ty děsivě trudné myšlenky na smrt ho pronásledovaly všude. Ani si nevšiml, že den pokročil a slunce se pomaličku začalo klonit k západu. Seděl na lavici v kuchyni, unaveně hleděl kamsi z okna a tiché cvaknutí kliky ani nevnímal. Ani postavu, která se objevila ve dveřích.

„Fimure,“ Gar na něj musel zavolat, aby si ho vůbec jeho ztrápený mladíček sklesle sedící na lavici vůbec všiml. Letmý úsměv na Fimurově tváři mu prozradil, že ho vidí rád, i když do očí by mu to asi nepřiznal. Pohled na Fimura Garovi mu prozradil, že toho zřejmě příliš nenaspal. Vypadal dost unaveně a zničeně.

 „Gare,“ Fimur se pomalu zvedl z lavice, „čekal jsem na tebe.“ Gar se usmál a odložil si svoji černou koženou brašnu na stůl. Poptal se na Beldu.

„Žije,“ usmál se posmutněle Fimur, „a kašle méně než včera. Je to dobré znamení, viď?“ zeptal se Gara a v hlase měl zoufalou prosbu.

„To je dobře,“ kývl Gar, ačkoliv příliš velké zlepšení jejího stavu neočekával. Ale, pro Fimura to byla jiskřička, která stále zažehávala plamínek naděje hořící pro její uzdravení.

Gar ho požádal o hrnek s vodou a rozmíchal v něm znovu ten bílý prášek, jen co by se za nehet malíčku vešlo a pak s ním odešel za Beldou. Pěkně dlouhou chvíli to trvalo, než se zase objevil v kuchyni. „Usnula,“ informoval Fimura, „říkala mi, že jí dnes bylo lépe, to je velmi dobré.“ Fimura to možná potěšilo, ale na tragickém faktu, že její plné uzdravení je nemožné a prakticky v nedohlednu, to nic neměnilo.

Ale Fimurovi v tuto chvíli snad k radosti stačila i tato malá potěšující zpráva. „Dobře,“ pokýval hlavou, usmál se a lehounce zčervenal, když si všiml, jak se na něj Gar zadíval. Garovi to přišlo úsměvné, tak jako předtím, pro něj byl prostě Fimur roztomilý, ať vypadal jakkoliv. Mladík, který teď potřeboval útěchu a podporu.

Co bude silnější? Jeho strach nebo touha?

„Fimure,“ přistoupil k němu blíž, zatímco Fimur sklopil hlavu a jeho oči zůstaly pevně zapíchnuté do země, „nevypadáš moc dobře. Spal jsi vůbec?“ zeptal se a odpovědí mu bylo zavrtění hlavy.

„Já jsem nemohl. Bál jsem se o ní. Chodil jsem se na ni dívat celou noc, kdyby bylo něco potřeba,“ řekl tiše a očima dál urputně hypnotizoval podlahu.

„Ale teď usnula, a ty by sis měl jít taky odpočinout,“ řekl smířlivě Gar a jemně položil svoji dlaň na jeho rameno. Neucukl, a pomalu zvedl hlavu.

„Tak potom, později, slibuji,“ pronesl Fimur, tiše a klidně, ale ve skutečnosti jeho srdce bilo prudce jako na poplach. Nicméně, nejprve bylo třeba zjistit, zda je na bojišti klid.

„Je tvůj bratr doma?“ zeptal se Gar Fimura, který opět jen zavrtěl hlavou. Dobrá tedy.

Dům byl tak tichý, to drásavé ticho přerušovalo jen praskání ohně v kuchyňském krbu a divoký tlukot Fimurova rozrušeného srdce. „Nechci tě zdržovat,“ hlesl tichounce, ale Gar zavrtěl hlavou. „Nezdržuješ mě. Já nikam nespěchám,“ usmál se a udělal ještě jeden malý krok k němu. A Fimur kupodivu necouvl, jen stál a nehnul se ani o píď.

Protože nechtěl. Rozum teď s jeho srdcem sváděl neuvěřitelnou bitvu. Zatímco rozum křičel, ať ho ihned pošle pryč a zuřivě mu házel pod nohy vzpomínky na krutost a výhružky jeho bratra, a obavy o jeho babičku, jeho srdce toužebně tesknilo po jeho silné konejšivé náruči a nedovolilo mu ani o krok ustoupit. Byla to těžká bitva, která se možná i odrazila v jeho ztrápeném obličeji. Ale srdce nakonec vyhrálo, rozum si trucovitě dupl a strčil si s nevrlým bručením svoje námitky a zlé vzpomínky do kapsy.

A právě jeho rozteskněné srdce ho vehnalo do Garovy náruče, ani nevěděl jak. Byl to okamžik, který byl v těchto dnech naplněných smutkem a trýzní jediným jeho světlem. Zapomněl na svého krutého bratra, na smrt obcházející tímto domem, vše se rozplynulo v jeho objetí.

„Pojď si sednout,“ usmál se Gar, trochu překvapený, ale samozřejmě byl rád, že situace možná není tak zlá, jak to při jejich posledním loučení v hostinci vypadalo. Odvedl ho k lavici, a když se Fimur znaveně posadil, sedl si obkročmo k němu, a znovu si ho přitáhl k sobě. Teď měli malou chvilku o samotě, a Gar toho chtěl využít.

„Měl by sis odpočinout,“ zašeptal mu znovu do ucha, zatímco Fimur si s povzdechem složil hlavu na jeho rameno. „Jak můžu jen tak v klidu odpočívat, co kdyby něco potřebovala,“ zamumlal, schoulený v Garově náručí. „Znovu ti opakuji, teď spí a bude celou noc. Musíš si trochu oddechnout, sotva jsi stál na nohou, takhle to dlouho nevydržíš,“ pravil konejšivě Gar, zatímco ho hladil po vlasech, a Fimur na něj upřel svoje kaštanové oči. Ať už mu tváře hořely únavou či vzrušením, jejich nach Garovi připadal neskutečně líbezný. Natolik, aby se sklonil k jeho rtům a vtiskl mu jeden vroucí utěšující polibek.

„Dobře, tak až odejdeš, na chvilku si zdřímnu,“ zamumlal Fimur, a těžko říct, jestli sklopil oči studem či mu víčka klesala únavou. Rozhodně si ale spánkem nechtěl přerušit takto vzácnou chvilku, ale byl to těžký boj, zůstat vzhůru.

„Máš hodně práce? Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ zeptal se Gar Fimura, ale ten jen zavrtěl hlavou. „Zvládám to. Jen mám o ní strach,“ přiznal se, ale Garovi asi zrovna tohle nemusel vykládat. Jenže a bohužel, nemohl mu říct žádná slova útěchy. Nemohl mu dát žádná slova útěchy ani ujištění, že bude všechno v pořádku. Jeho babička, domnělá a nevyřešená situace s jeho bratrem, která, stále nevyřčená, visela nad nimi jako černý dusivý stín.

A tak nic jiného, než utěšující objetí, mu nemohl nabídnout. Ani ten polibek s ním si nemohl tak úplně užít, protože byl neustále ve střehu. Bylo mu jasné, že klapnutí dveří a případný příchod jeho bratra mu jeho Fimura zase vytrhne z náruče. Bylo tak málo času. Políbil ho do vlasů, setřel slzu z jeho tváře, ale to bylo asi tak všechno, co pro něj mohl udělat.

Nebo ne. Třeba by stačilo jen jemně naznačit. „Dáme na tebe pozor, neboj. Všichni o tebe máme starost, nemáš se čeho bát,“ zašeptal mu do ucha a Fimur jen tiše vzdychl. Oči se mu klížily čím dál víc, bylo tak těžké zůstat vzhůru. „Nesmí vám ublížit, nesmí,“ zamumlal z posledních sil, protože už mu je bral přicházející spánek, a Gar zpozorněl.

„Kdo by nám měl ublížit? Fimure? Fimure?“ zeptal se, ale odpovědi se bohužel nedočkal, protože, jak hned zjistil, vyčerpaný mladík v jeho náruči prostě usnul. Jenže, i tato jedna věta mu stačila, aby si doplnil další střípky do své skládačky a možná i přišel na kloub Fimurovu strachu. Je-li jeho zvláštní chování podmíněno případnými výhružkami a strachem o své blízké, tak už se ničemu nediví.

Fimur usnul tak tvrdě, že se ani neprobudil, když Gar o něco později vstal a velmi opatrně ho uložil na lavici. „Dám na tebe pozor,“ zašeptal mu Gar ještě do ucha a políbil ho před svým odchodem na tvář. Nechal ho tam, v kuchyni ležícího na tvrdé lavici, spolu se svým slibem a srdcem.

Večer už dávno minul a nastala hluboká noc, a spánek byl pro znaveného Fimura alespoň malým osvěžením. Možná by prospal celou noc, možná, ale nebylo mu to dopřáno. Spal tak tvrdě, že neslyšel venkovní dveře ani kroky rozléhající se chodbou. A probuzení bylo tvrdé a kruté.

„Vstávej,“ hýkl někdo a probudila ho ohromná rána a strašlivá bolest. Jeho bratr zvolil poněkud brutálnější způsob, jak ho vzbudit a kopl vší silou do lavice, která se i se spícím Fimurem převrátila a společně s ním spadla na zem. Už tak dobité tělo ho rozbolelo ještě víc, a jeho rozespalá mysl se jen pomalu vracela zpět z říše snů do kruté reality.

Ležel na zemi, sténal bolestí a k uším mu zazníval krutý smích znějící kuchyní. Vyděšeně vytřeštil oči a krev mu ztuhla v žilách.

Jeho bratr stál se svým jízlivě rozšklebeným obličejem přímo nad ním.

A nebyl sám.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 3
Záda ho bolela jako čert. Končetiny měl promrzlé, sotva je cítil a přísahal by...
Hodnocení:
3.9/5
- Komentářů: 11
Kapitola 1. „Co se děje s lidským tělem, poté co je pohlceno bohatstvím...
Hodnocení:
3.3/5
- Komentářů: 2
„Uvízli jsme na mrtvém bodě. Ksakru! Ale já ho do toho lochu dostanu!“...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Když vás někdo bodne, bolí to ne? Musí to bolet. A když ten někdo, je váš...