Ne, 26/12/2021 - 18:01
5

Nad Fimurem se tyčily tři postavy. Jeho šklebící se bratr, a ještě další dva neznámí, ale poměrně zavalití muži. Nestačil se ani nadechnout.

„Chyťte ho,“ procedil zničehonic skrz zuby Faran a než se rozespalý Fimur stačil vzpamatovat z šoku, vrhli se na něj. Dva páry silných rukou ho přimáčkly k zemi a jeho bratr mu nacpal do pusy roubík. Marně se snažil vzpouzet a bránit, neměl proti nim sebemenší šanci. Neměl by ji, ani kdyby na ně byl připravený. Byli tři. A byli silní. A opilí, a z jejich alkoholem páchnoucího dechu se Fimurovi zvedl žaludek.

„Svázat,“ zavelel Faran. Převalili ho na břicho a jeden z těch mužů mu zkroutil ruce dozadu tak silně, až mu bolestí vyhrkly slzy. Spoutali mu ruce a nohy a nechali ho ležet na chladné podlaze potemnělé kuchyně.

„To bylo rychlý,“ ušklíbl se první tlusťoch a ten druhý mu to odkýval. Zírali těma lesklýma podnapilýma očima na svázaného Fimura a Faran se spokojeně zasmál.

„Tak to by bylo,“ uchechtl se a spokojeně si promnul ruce. Jeho plán se dařil. Tedy zatím.

„Jo a co teď dál?“ zeptal se první tlouštík. „Jo, co dál?“ zopakoval po něm druhý a Faran se potměšile usmál. „Na noc ho uklidíme do sklepa. A dál už víte, co dělat. Bude to tak, jak jsme se domluvili. Ráno tady budete, před rozedněním, rozumíte mi?. Dva pytle vyložíte a jeden…,“ kývl směrem ke svému ležícímu bratrovi, „…jeden naložíte. Ale musíte přijet ještě za tmy, než začne svítat, jasný,“ zavrčel na ty dva tlusťochy a oni tupě kývli.

Fimur, ležící na podlaze, je vyděšeně poslouchal. U všech bohů, co s ním chtějí udělat? Faran na ty dva jen kývl a oni ho popadli do svých masitých umaštěných rukou. Dveře od sklepa byly jen kousek od kuchyně, pár kamenných schodů vedlo dolů, do nejtemnější a nejchladnější místnosti v celém domě. Byla kamenná, studená, tichá. Hodili ho na zem jako pytel odpadu, ale při pádu se Fimurovi podařilo vyplivnout ten hnusný hadr, co mu jeho bratr nacpal do pusy.

„Farane,“ zaúpěl, „zbláznil ses? Co si sakra myslíš, že děláš?“ Jenže Faran se začal jen smát. Potichu, jízlivě a úlisně, až Fimurovi přeběhl mráz po zádech. Přišel k němu a přiklekl k jeho ležícímu tělu. Jeho rozšklebená tvář vypadala ve slabém světle lucerny přímo démonicky.

„Já moc dobře vím, co dělám, bratříčku,“ usmál se na něj uštěpačně, „a mimochodem, Faran už není,“ zachechtal se a Fimur na něj vytřeštil oči.

„Jak? Jak není,“ vysoukal ze sebe, ale jeho mysl mu ten nejčernější scénář už dávno předložila.

Prostě není. Faran bohužel utekl i s ukradenými penězi a slehla se po něm zem. Zůstane jen Fimur, naprosto zdrcen bratrovým činem a babiččinou nemocí tak moc, takže se nebude nikdo divit tomu, že se bude nějaký ten čas chovat divně. A pak, až bude klid, zmizí i on, navždy,“ zazubil se na svého bratra, který na něj němě zíral. Najednou mluvil tak slušně, až mu to trhalo uši. Další perfektně připravené divadýlko pro jeho okolí. Měl to očividně dobře promyšlené a naplánované.

„To ti neprojde, Farane, poznají to,“ zasyčel Fimur, ale jeho bratrovi to přidalo očividně dost zábavné. „Ale prosím tě, nerozeznala nás ani naše vlastní matka, natož ostatní. Budu si je jen pár týdnů držet od těla a pak zmizím,“ hihňal se, sám spokojen se svým plánem.

„Neprojde ti to, Farane, neprojde,“ vykřikl zoufale Fimur, ale Faran už bral do ruky ten nechutný kus hadru.

„Promiň bráško, ale jeden z nás musí z kola ven,“ řekl, a ještě před tím, než mu nacpal znovu roubík do pusy, stačil ještě Fimur vyslovit posledních pár vět.

„Postarej se o ni, Farane, moc tě prosím, mě klidně zabij, ale o ní se postarej, pros…..“ Poslední slova už nestačil doříct, zanikla ve tmě a jeho slzách. I kdyby ho prosil na kolenou, neposlechl by ho. Pak odešli a nechali ho napospas té tmě a chladu.

Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Protože temný a chladný sklep byl doslova luxusem proti tomu, co pro něj jeho bratr připravil. Nedokázal usnout, ale ani se zbavit svých pout. Svázali ho pevně, nedali mu sebemenší šanci. Netušil, jak dlouho tam ležel, mohlo to být pár hodin, snad. Cvaknutí dveří, mihotavé světýlko blížící se po schodech směrem k němu, kroky. Jeho bratr se objevil zase s těmi dvěma muži. Vytáhli ho ze sklepa zpět do kuchyně a hodili ho na zem.

„Nacpěte ho do toho pytle,“ zavelel potichu Faran, a Fimur v posledním záchvatu jakéhosi pudu sebezáchovy nakopl jednoho z tlouštíků, který se k němu sklonil, do nohy. „Zmetku,“ zaúpěl tlusťoch a praštil ho do břicha tak silně, až přes roubík tiše zaúpěl. Nakonec se jim to podařilo, po několika dalších tvrdých ranách Fimur ztratil sílu se bránit. Bezcitně ho nacpali do toho velkého páchnoucího pytle a pořádně ho zavázali.

„Tady máte svoje prachy,“ slyšel svého bratra a taky toho druhého vypaseného chlapíka. „Mě se to moc nelíbí,“ zahuhlal. „No tak, zaplaceno jste dostali a sakra královsky. Jen ho necháte v tom lese, nic víc, jasný,“ slyšel vrčet svého bratra a strachy se mu stáhl žaludek. Napadlo ho, že se ho bude chtít jeho bratr zbavit, ale bylo mu jasné, že nebude mít koule na to, aby to sám udělal. Možná, že v tom jeho černém prohnilém srdci zbylo ještě trochu světla a jeho svědomí by mu nedovolilo zabít svého bratra vlastní rukou.

Slyšel, jak se ti dva s jeho bratrem ještě potichu o něčem bavili a pak cítil, jak ho popadli, a hodili ho na vůz. Ten se pak rozjel. Byla ještě tma, to mu bylo jasné, ale také věděl, že to nebude nic divného. Obchodníci často vyjížděli se svými povozy těsně před svítáním, měli tak větší šanci, že hvozdem za den projedou. Nic, co by strážím připadalo nápadné či divné. Nemohl dělat nic, vůbec nic, jen odevzdaně čekat na svůj osud.

Vůz zastavil několikrát, ale podle toho, co zaslechl, dávali ti dva napít koňům, a dokonce snad potkali jednu z hlídek. A pak zastavili a jeho cesta byla u konce. Vytáhli ho v tom pytli ven z vozu a doslova ho z něj vysypali na zem. Zasténal, ale přes ten hadr v jeho puse, to bylo jen přidušené kňourání. Stáli nad ním jako bohové pomsty a jeden z nich držel v ruce louč. Stmívalo se.

„Dělej, rychle, vzduch je čistej,“ zahučel jeden ten tlusťoch s loučí na toho druhého a ten rychle rozřízl provaz na Fimurových nohou. Ruce mu nechali svázané. „Hele, von se pochcal,“ zachechtal se a kopl do ležícího Fimura. „No jo, asi sme ho měli pustit na záchod,“ řekl tupě ten druhý a pokýval hlavou. Ač se ti dva snažili, jak mohli, byli spíš jen směšná parodie na inteligenci. Tupý a tupější. A taky byli chamtiví a zlí.

Pak ho popadli v podpaží a zvedli. „Jdeme,“ zavelel ten s loučí a Fimur vytřeštil oči. Viděl, kam ho vedli. Byli přesně u hranice, tam kde končila zdravá část hvozdu a začínala ta temná, ještě neuzdravená. Tak tady ho chtějí nechat? V tomhle děsivém pekle? Pokusil se z posledních sil vzpouzet, bránil se, ale oni ho nemilosrdně vlekli dál a dál, co nejdále od cesty. Dál do té chladné černočerné tmy.

Bylo vidět, že i ti dva tlouštíci jsou z toho nervózní. Nelíbilo se jim tu, ale tady se necítil dobře nikdo. Obcházeli černé kmeny stromů, na omak ledové jako rampouchy, vlekli Fimura přes ostré kameny, které drásaly jeho nohy do krve, hloub a hloub, dál a dál do té černé chladné pustiny.

„Tady by to šlo, ne?“ hýkl ten jeden na druhého. Byly tam skály, jen pár menších stromů a tma. Pustili ho na zem a znovu ho pevně svázali. A docela svižně, ostatně, chtěli odsud co nejrychleji vypadnout. Pak zůstali stát a koukali na něj. „Co když odsud odskáče,“ pravil tupě ten první a pak společnými silami vymysleli, že by bylo dobré ještě sundat Fimurovi boty, kdyby ho to čirou náhodou napadlo. A pak utekli. Doslova a do písmene.

A nechali tam Fimura ležet na chladné zemi, pevně spoutaného, s roubíkem v ústech, naprosto vydaného na milost a nemilost tmě a vše prostupujícímu chladu. Nechali ho tam napospas jistojisté smrti, ze které nebylo úniku. Vzpomněl si, jak kdysi prchali tímto temným hvozdem před smrtí a Raonovými vojáky. Bylo jich víc, celá velká skupina, a i v tom počtu se zde báli. Byl to děsivý hvozd, mrtvé a bezútěšné místo a člověk, byl-li sám, měl jen minimální šanci zde přežít.

A tady ho nechali, v tomhle studeném černém pekle. Neměl šanci přežít, protože bude-li plán jeho bratra úspěšný, nikdo si nevšimne, že před sebou má nesprávnou osobu. Nikdo ho nebude hledat. A jeho babička…..Srdce se mu sevřelo zoufalstvím a z očí mu vytryskly slzy, jediná horká věc v této chladné pustině. On se o ní nepostará, věděl to. Nechá ji zemřít, protože se jí potřebuje zbavit. Jen kvůli penězům zničil celou svoji rodinu. Rozplakal se, ale ani tak nad svým osudem, ale spíš nad jejím. A Gar? Jeho Gar jejich záměnu nepozná, Faran ho odežene, a on zmizí z města a už ho nikdy neuvidí. Je konec. Konec všemu.

Naděje zmizela s odcházejícím dnem, beznaděj a očekávání smrti přišlo s temnou nocí, ale zde den i noc často splývalo v jedno. Jeho srdce vyhaslo, plamének naděje skomíral s každou ubíhající hodinou a otupělá mysl zmítaná horečkou nedokázala brzy odlišit, co je pravda a jen nastupující halucinace. Chlad ze země pronikal do jeho těla, protože na sobě měl jen kalhoty a košili. Třásl se zimou, v rukou, které měl už tak dlouho svázané, měl křeče a bolest se stupňovala každým okamžikem. Těžko říct, co bylo horší. Bolest v rukou či jeho těla, na které v posledních dnech dopadlo tolik krutých a bolestivých ran? Chlad, který jeho tělo rozvibroval nekončící třesavkou? Hlad, který týral jeho žaludek a šílená žízeň, která do jeho vyprahlých rtů spolu s horečkou vyryla krvavé brázdy?

Všechno dohromady ničilo jeho tělo a mysl. Šílené, bezmezné utrpení, které prožíval, ještě zvětšoval strach. Bál se tu. Strašně se bál. Každý praskot větve, neznámý zvuk ho děsil k smrti, ke které už ale neměl daleko. Vybavilo se mu, o čem se kdysi bavil s Arlenem. O tom, že nikdy nenašli v lese žádnou mrtvolu. A ten děsivý prazvláštní zvuk, který k němu přicházel z té černočerné tmy, byl blíž a blíž, pomalu se přibližoval. Něco kroužilo okolo a čekalo to, čekalo až zemře v bolestech a osamění zde, na tomto bezútěšném hrozivém místě.

Nebo to byla jen halucinace z horečky? Těžko říct….

Chuchvalce mlhy se líně proplétaly mezi černými kmeny stromů, dotkly se ho svými chladnými mokrými prsty, a zaryly se do jeho prokřehlého těla. Byla mu taková zima. Mlha ho tiše přikryla bílým závojem, vítr v korunách zpíval melodii smrti. Slyšel kroky. Byla to smrt, jenž obcházela okolo. Vzala mu poslední síly, vzala mu dech, ale snad k němu chtěla být i milostivá. A v tom nekonečném temnu a chladu, mu dovolila umírat ve spánku. Bezvědomí, do kterého upadal, pro něj bylo vysvobozením z nekončící bolesti a utrpení.

Protože věděl, že jednou už oči neotevře, že už se neprobudí. Ale mohl zemřít s tichou vzpomínkou na ty, které měl tak rád.

Fimure! Fimure! slyšel Garabanův hlas kdesi z hlubin černého lesa…..

Byl konec…….

 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Prolog   „Lež klidně, já se o vše postarám,“ řekla jí matka a odešla...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Jako dozorce jsem Muňu ten večer hlídal, aby nevzal kramle a čekal na jeho...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 0
Šimrání v nose začalo později než obvykle. Možná to bylo stále chladnými...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 28
Lúče zapadajúceho slnka sa opierali o koruny stromov a vytvárali na...