Ne, 02/01/2022 - 18:18
2

Je-li smrt taková, že se probudíte v posteli přikrytý teplou přikrývkou, v pokoji, ze kterého dýchá klid a bezpečí, pak je to tedy pěkná smrt. Ta černočerná tma zmizela, bylo světlo, ale den za zavřeným oknem byl pošmourný a deštivý, déšť v pravidelném rytmu bubnoval na okenice a vítr ohýbal vršky stromů. V krbu praskal oheň a v pokoji, ve kterém se Fimur právě probudil, bylo příjemné teplíčko.

Otevřel oči a chvíli jen zíral do bílého kamenného stropu nad sebou, než se rozhlédl. Ale ten pokoj neznal, byl cizí, určitě neležel u nich doma. Je mrtvý? Nebo žije? Chtěl se pohnout, ale tělo ho rozbolelo k uzoufání tak, až zasténal. Roztřásl se, snad v panické hrůze a strachu z neznámého místa, ale naštěstí jeho strach netrval moc dlouho.

„Fimure, u všech bohů díky, konečně jsi vzhůru.“ Garův ustaraný obličej se zničehonic objevil přímo nad ním.

"Nehýbej se, byl jsi zraněný a velmi vážně nemocný. Ale neboj se, neboj se, všechno je v pořádku,“ chytil ho pevně za ruku, když viděl zděšení v jeho kaštanových očí.

„Gare,“ zašeptal a Gar se konečně usmál, stále ho držíc za ruku, „neboj se, Fimure, už jsi v bezpečí. Už ti nic nehrozí, jen klid, klid,“ hladil ho po tváři a když se Fimur uklidnil, jeho ruku pustil.

„Princi,“ zvolal hlasitě, až sebou Fimur cukl, a v otevřených dveřích během chvíle objevil plavovlasý mladík.

„Konečně se probral,“ oznámil mu vítězoslavně Gar a Arlen si očividně oddechl.

„U všech bohů, Fimure, konečně jsi vzhůru. Strašně jsme se o tebe báli,“ vysypal ze sebe, ve tváři konečně šťastný úsměv a rozhodně teď nelhal. Protože poslední dny byly naplněny zoufalým zápasem o jeho život. Všichni byli vystrašení a nutno dodat, i značně unaveni.

A nebáli se jen o jeho život, měli i trochu strach z událostí budoucích. Ze zpráv, které budou muset Fimurovi sdělit, až se probere a které pro něj budou velmi bolestivé a zdrcující. Fimur ani netušil, jak vážná a dlouhá diskuse proběhla mezi Garabanem a Arlenem, když se za těch dlouhých probdělých nocí domlouvali, který z nich bude muset být ten posel špatných zpráv. Tak nějak doufali, že to osud vyřeší za ně a prostě to řekne ten, koho se zrovna Fimur zeptá. Na bratra. A na babičku.

Dnes to naštěstí nebylo, protože zmámený a nemocí vysílený Fimur se probral jen na malou chvíli a než mu dal Gar napít a ošetřil ho, už zase nevěděl o světě. Na jeho tichou otázku, jak se jí daří, už nestačil nikdo odpovědět. „Zase je v bezvědomí,“ vzdychl Gar, když ho přikrýval, „ale to nejhorší má za sebou. Horečka mu klesá, bude žít,“ otočil se k princi, který bezradně přešlapoval u postele a přikývl hlavou.

A tak to bylo ještě další dva dny. Ale třetí den, když se Fimur probudil, tentokrát do vlahého letního večera, bylo mu už o poznání lépe. Dost na to, aby se mohl ptát. Protože jediné, co se mu zatím podařilo zjistit v těch mihotavých okamžicích, kdy byl při vědomí, bylo že pokoj, ve kterém leží, se nachází v Arlenově domě.

Nicméně, Gar s potěšením konstatoval, že už nemá horečku a vše je na dobré cestě. „Trochu se najez,“ přisedl si k Fimurovi s miskou polévky. „Musíš něco sníst, no tak,“ nedal mu tak nějak na výběr a pár lžiček do něj přece jen dostal. Musel, protože tušil, že pak už Fimur nebude chtít nic pozřít. Pak mu dal napít, Fimur se ani nechtěl ptát, co v tom odvaru bylo. Nebylo to moc dobré. Ale teď už měl dost sil. Dost sil na to, aby se Gara, který mu právě naklepával polštář, aby se mu dobře leželo, zeptal.

„Gare, co je s babičkou? Chodíš za ní? Jak je jí?“ Upíral na něj svoje unavené kaštanové oči. I když byly znavené horečkou, byly tak krásné a Gara zamrzelo, že za chvíli budou zase plné slz.

„Proč nemluvíš? Co je s ní,“ zatahal ho Fimur za rukáv a Gar se pomalu posadil na postel a opatrně se dotkl jeho ruky.

„Je mi to líto, Fimure, ale musím ti teď říct špatnou zprávu. Moc mě to mrzí, Fimi, ale tvoje babička před několika dny zemřela. Její srdce bylo příliš slabé a příliš nemocné, už jí nebylo pomoci. Mrzí mě to, Fimure, opravdu mě to moc mrzí,“ řekl tiše a Fimurova tvář v ten okamžik nemohla být bledší. Jen otevřel ústa a zalapal po dechu.

„Ne, ty lžeš. Vždyť jsi říkal, že jí ten lék pomůže,“ zasténal, ale Gar zavrtěl hlavou.

„Ne, řekl jsem ti, že zkusím, co bude v mých silách. Byla opravdu velmi nemocná. Ale netrpěla, Fimure, zemřela tiše a klidně, ve spánku,“ stiskl pevně jeho ruku, ale pro Fimura nebyla jeho poslední slova žádnou útěchou.

„Ne, ne, ne, to není pravda. Proč jsi jí nepomohl? Proč jsi ji nezachránil,“ zasténal vyčítavě a propukl v zoufalý pláč. Jeho krásné oči se zalily slzami, otočil se ke Garovi zády a zabořil obličej do polštáře.

„Je mi to moc líto,“ slyšel Gara, cítil i dotek jeho ruky na rameni. Ucukl.

„Nech mě teď být,“ zaúpěl těch pár slov mezi dusivým pláčem, který svazoval jeho hrdlo. I když se jeho slova Gara trochu dotkla, zvedl se a potichu odešel z jeho pokoje.

Princ, který seděl ve své pracovně za stolem, vzhlédl od listin, které mu ležely na stole a unaveně se na Gara podíval. „Už ví o babičce. Není mu moc dobře a nechce nikoho vidět. No, za chvíli ho zkontrolujte, pane, kdyby se něco dělo, budu ve svém pokoji,“ pravil vážně a princ jen kývl. Na nic se neptal, ani nemusel. Fimura šel zkontrolovat, a nejen jednou. Slyšel jeho zoufalý pláč až na chodbě, trhalo mu to srdce, ale jeho přítel o žádná slova útěchy nestál. Od nikoho. Až v noci jeho pokoj ztichl, zřejmě vyčerpáním tvrdě usnul.

„Už spí,“ poreferoval princ Garovi, který seděl v pokoji pro hosty, před sebou pohár vína, a i jemu se spánek vyhýbal na hony daleko. Zadumaně hleděl kamsi do tmavého kouta. Ano, princ i Gara ubytoval u nich v domě, aby to měl blíž k Fimurovi a nemusel chodit přes půl města několikrát denně. Vlk sice trochu brblal, že přijdou o svoje drahé a pečlivě střežené soukromí, ale byla to asi nejlepší a nejschůdnější varianta.

„To je dobře,“ usmál se Gar na prince a popřál mu dobrou noc. Sám ji neměl, protože smrt Beldy byla jen jedna polovina zdrcujících informací, které na Fimura čekaly. Další mu bude muset ještě říct, a neměl kvůli tomu zrovinka klidné spaní. Nikomu se tady nemohl svěřit s tím, jak moc se o Fimura bál, jak neskonale byl šťastný, když ho nakonec našli živého. Jak úpěnlivě se modlil po nocích k bohům, aby uchránili jeho život. Jeho zármutek ho ničil. Osud je zamotal do nevídaného propletence nešťastných a hloupých náhod, a jediné dobré na celé téhle záležitosti bylo těch pár kouzelných chvil souznění, milování a něžných citů. A to všechno je pryč. Zase mu musí narušit jeho křehký a láskyplný svět špatnými zprávami.

Mohlo však Fimurovo zdrcené a žalem zničené srdce ještě více vydržet? Spánek, jindy tak milostivý, ho navštívil jen na pár hodin, zbytek probděl v slzách a smutku. Gar se ho druhý den ráno ani neptal, jak se cítí. Dobře to na něm viděl. Už tak byl na pokraji svých sil, bude ještě dlouho trvat, než se zotaví a špatné zprávy nejsou ku prospěchu jeho zdraví.

„Sněz trochu,“ pravil mu Gar, když se na něj ráno přišel podívat a donesl mu snídani a léčivý nápoj z místního zázračného ovoce. Jíst ale Fimur odmítl, jak Gar předpokládal, jen se trochu napil. Oči měl napuchlé a rudé, v obličeji byl bledý a ztrhaný.

„Už měla pohřeb?“ zeptal se Gara potichu a znovu zavrtěl trucovitě hlavou, když mu Gar strčil k ústům lžíci s kaší. Snad potom, pomyslel si Gar a odložil misku i lžíci.

„Ano, museli jsme ji pohřbít. Až ti bude lépe, Arlen tě vezme k jejímu hrobu,“ odvětil tiše a Fimur na něj jen letargicky se sinavým obličejem hleděl.

„Dobře. Gare, a co můj bratr?“ Byla to jen otázka času, než se na něj Fimur zeptá, a i toho se Gar vlastně trochu bál. Protože s odpovědí musela přijít i pravda a ta bude pro něj neméně bolestivá. Musel mu říct všechno, i o sobě. I za cenu, že Fimurův svět totálně rozmetá na kusy.

„Tvého bratra Farana jsem musel zatknout. Teď sedí ve vězení společně s těma dvěma lumpy, co tě chtěli zabít. Ve skutečnosti jsou to jeho komplicové. A protože kradli v našem královském městě, budou převezeni k našemu hlavnímu soudu a král Tarwend rozhodne o jejich dalším osudu. Mrzí mě to, Fimi, ale tvůj bratr je zloděj, a bohužel bude muset za svoje činy pykat,“ pravil Gar rozvážně a Fimur na něj vyděšeně civěl.

„Ty jsi ho zatkl? Naše město, náš soud?“ vykoktal zděšeně a nespouštěl z Garabana oči. Najednou si vzpomněl si na dopis s královskou pečetí, kterou tenkrát zahlédl u Gara v brašně.

„Ty nejsi žoldák, viď? Nejsi žoldák, nejsi ani léčitel, zatkneš mého bratra….kdo k sakru jsi? Kdo jsi?“ vykřikl najednou.

A tak nezbývalo než jít konečně s pravdou ven. „Ne, nejsem žoldák, Fimure, a bohužel ani léčitel. Jsem syn vrchního rádce krále Tarwenda. V našem městě se začaly před několika měsíci množit krádeže. Kdosi v hostincích okrádal obchodníky a trhovce. V noci, když spali nebo když byli v hostinci na jídle. Těch krádeží bylo poměrně dost, ale bohužel, i přes naši snahu, se nám nepovedlo lupiče dopadnout. Byli velmi opatrní a hlavně mazaní, takže si nakradli poměrně velkou částku. Měli jsme jen jednu stopu, kdy se jeden neznámý opilý mladík chvástal v jednom z hostinců tím, kolik má peněz. Bylo to podezřelé, nikdo ho neznal, nebyl místní a dle zjevu to byl flákač a děvkař, ale kdosi zaslechl, že cosi napitý blábolil o Temném hvozdu. Byla to chatrná stopa, ale aspoň něco. Otec mě sem poslal, abych se tu jen porozhlédl a….“ zhluboka se nadechl, „…a zbytek už znáš.“

„Bohové, ne,“ vydechl Fimur a nevěřícně na Gara koukal.

„Takže ty jsi sem přišel najít mého bratra?“ vykuckal ze sebe a Gar si povzdechl. „Fimure, věř mi, to, co se pak dělo, byla jen obrovská souhra náhod. Nemohl jsem tušit, že první člověk, kterého na cestě potkám, bude bratr podezřelého, tedy ty. A že zároveň se mnou se do města vypraví i jeho kumpáni, protože jim ty uloupené peníze ukradl. Popravdě, první náznak podezření jsem měl už na té cestě, a po tom druhém napadení ještě zesílilo. No a pak už se to nějak poskládalo samo. Nebo se to spíš tak prapodivně zamotalo,“ pokrčil smutně rameny, ale Fimura nepřesvědčil. Naopak, dostal vztek.

„Takže jsi mi lhal,“ procedil mezi zuby, což donutilo Gara na moment sklopit oči. „Možná jsem ti neřekl úplně všechno, ale nemohl jsem. Moji totožnost neznal nikdo, jen princ,“ přiznal se, a ve Fimurových očích postřehl náznak nedůvěry. A také první slzu.

„Fimi,“ pravil smířlivě a chtěl ho chytit za ruku, ale Fimur se mu vysmekl.

„Nech mě. Takže jsi mi lhal? Lhal jsi mi. Tak proto jsi se mnou spal? Abys mohl chytit mého bratra?“ vykřikl najednou dotčeně a Gar se na něj překvapeně podíval. Tak to byla krutá slova. Tak krutá, až ho z toho píchlo u srdce.

„Fimure, co to povídáš? To přece není pravda,“ zbledl, ale Fimurovo ponížené a rozbolavěné srdce teď odmítalo přijmout jakékoliv jiné vysvětlení.

„Využil jsi mě, sprostě jsi mě využil,“ procedil Fimur mezi zuby a Gar zavrtěl hlavou.

„Ne, Fimure, prosím, věř mi. Znovu ti opakuji, že všechno je to jen obrovská náhoda. Já jsem opravdu zezačátku netušil, že vlastně hledám tvého bratra. Ani nevíš, jak strašně je mi to líto. Jak moc bych si přál, abychom se setkali za jiných a příjemnějších okolností,“ pravil rozvážně Gar, ale rozhněvaný Fimurův obličej mu příliš úspěchů nezaručoval. Naopak. Garovo přiznání bylo jen další hlubokou ranou do jeho srdce.

Celou dobu ho tenhle chlap vodil za nos. Lhal mu, podvedl ho tím nejhorším způsobem. Po tom všem, co spolu….. Jen stěží zadržoval pláč, oči ho pálily a srdce? Měl pocit, že se rozpadlo na drobné bolestivé kousky. Jeden kousek za každého, koho v těchto dnech ztratil.

„Fimure, promluvíme si v klidu zítra, až si odpočineš. Všechno ti povyprávím a vysvětlím, slibuji, ano?“ natáhl k němu Gar ruku, ale Fimur se odvrátil.

„Nemám s tebou o čem mluvit. Nechci tě už vidět, rozumíš? Už tě nikdy nechci vidět. Lhal si mi, sprostě jsi mě využil a doufám, že sis to pořádně užil. Užil sis to, že jo!? Nech mě na pokoji. Máš, co jsi chtěl, tak vypadni a nech mě být,“ vykřikl zoufale a Garovi se sevřelo srdce. Tušil, že to bude zlé, ale takhle?

„Fimure, to není pravda, prosím tě, nech si to vysvětlit,“ zkusil to znovu, ale další odpověď byla naprosto stejná. Tolik bolesti, vzteku a nenávisti v ní bylo. Pomalu se tedy zvedl a šel ke dveřím. Věděl, jak moc teď Fimur trpí, ale říct to musel.

„Fimure, vím, že mi teď nevěříš, ale nikdy jsi pro mě nebyl jenom nějaké povyražení. Nikdy, rozumíš? Nikdy. Celé mě to moc mrzí.“ Poté vzal za kliku a vyšel z pokoje.

Ač byl statečný a silný muž, nohy se mu třásly a srdce bušilo tak, že se musel na moment opřít o chladnou zeď.

Možná splnil svůj úkol. Ale za jakou to bylo cenu?

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
JEREMY A tak jsem otevřel razantně dveře! A koho to ke svému překvapení...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
- 1 - PŘEDTUCHA   | Rakouská unie; Spojené království Čechie a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Ve jménu přátelství 5.KAPITOLA        ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 3
„A pak jsem prošel snad celé Sarganovo království, protože mi bylo jasné, že do...