Ne, 12/09/2021 - 19:14
2

Princ s Vlkem dorazili o chvíli později a Arlen byl rád, že je jeho přítel v pořádku. O něco menší radost měl z toho, že se ti dva vrátili nadrzo zpět do města.

„Zítra je vyslechnu a my dva si musíme ještě jednou promluvit,“ kývl na Fimura, když s Vlkem odcházeli a poděkoval Garabanovi za opětovnou záchranu přítele.

Ulička se pak během chvilky vyprázdnila, zvědavé hlavy mizely a okna se pomalu zavírala. Město si unaveně zívlo, znavené tím nenadálým rozruchem, které zažilo, a protože zábava byla definitivně u konce, pomalu se odebralo ke spánku. „Opravdu jsi v pořádku,“ zeptal se ho najednou Gar, a Fimur přikývl. „Jsem v pořádku, jen mám trochu naražené rameno…“ hlesl a než stačil doříct větu, už ho Gar drapl za ruku a někam ho táhl.

„Kam jdeme?“ vyjekl Fimur, protože to nebyl ten směr, kterým byl jeho dům.

„Ke mně,“ odvětil Gar, „potřebuješ ošetřit,“ dodal klidně a Fimur ani nehlesl. I když vlastně nebyl nijak vážně zraněný, nepotřeboval ošetření, nechal se vést a přemýšlel, proč vůbec neprotestuje. Proč ho nechává, aby jej vedl potemnělými uličkami, osvětlenými jen loučemi a rozzářenými okny, proč nemá sílu se mu vyškubnout a jít domů? Nechal se vést, šel za ním poslušně jako pejsek, bez jediného slova. Netušil proč, ale i kdyby Gar jeho ruku pustil, stejně by za ním šel dál.

Prošli otevřenými vraty hostince, ztichlým potemnělým nádvořím přímo do budovy naproti vratům, pěkně po schodech nahoru. Třetí dveře od schodiště, klíč rachotící v zámku, cvakot kliky. Všechno měl jako ve snu a jen šel za ním, téměř bez dechu. Na stole plápolala svíčka, Gar zapálil ještě další, a příjemné světlo ozářilo prostě vybavenou místnost.

A on tam teď stál, v jeho pokoji, srdce mu tlouklo jako závod a tiše čekal, co se bude dít dál. Garaban odložil meč a sundal si kabát. „Udělej si pohodlí,“ usmál si na Fimura, který tam stál uprostřed místnosti jako solný sloup, bez hnutí a snad i bez dechu. Sledoval Garabana, který šel k posteli, sehnul se a z pod postele vytáhl koženou černou brašnu.

Až když se Gar otočil, zjistil, že tam Fimur stále bojácně stojí a zírá na něj. Usmál se, stálá ostýchavost hnědovlasého mladíka mu připadala neskutečně roztomilá a přitažlivá zároveň. Byl tak rozkošný ve svém studu a jeho skrývaná křehkost ho přitahovala stále víc.

„Pojď,“ chytl ho znovu za ruku, protože jinak to očividně nešlo a dotáhl ho ke stolu. „Sedni si,“ řekl překvapenému Fimurovi. A ten ho zase poslechl, zase poslušně, bez námitek, celý rozrušený a rozechvělý. „A svlékni si košili, podívám se ti na to rameno.“ Fimur tiše polkl, ale zase bez protestu udělal to, co po něm Garaban chtěl. Třesoucíma rukama se vysvlékl a snažil se zakrýt stoupající nervozitu.  

Je tady. Je tady s ním. U všech bohů!! To je snad sen.

Garaban položil brašnu na židli vedle stolu a otevřel ji. Fimur se nenápadně podíval, ale to, co tam viděl, mu tak trochu vyrazilo dech. Byla plná lahviček s různými tekutinami a bylinami, dřevěné krabičky podobné té s mastičkou, kterou mu Gar dal jeho modřinu. A pak tam byla velká kniha, kalamář a psací pero. Tak tohle rozhodně nebyla klasická výbava žoldáka.

„Tak ukaž,“ pravil, a zatímco opatrně zvedal Fimurovu pravou ruku, kousek po kousku prohmatával jeho kosti na pravém rameni. „Zlomeného nemáš nic, je to v pořádku, budeš mít jen pořádnou modřinu,“ konstatoval po chvíli, ale Fimurovi bylo naprosto jedno, co říká. Protože nevnímal nic jiného než jeho dotek, jeho prsty a dlaň putující po jeho kůži a hledající bolestivé místo. Jenže žádná bolest neexistovala, jen naprosté okouzlení tímto kouzleným a letmým okamžikem. Nedokázal odtrhnout oči od jeho obličeje, naprosto fascinován se nechal unášet každým jeho dotekem a sotva dokázal napětím dýchat.

Gar sáhl pro jednu z lahviček, otevřel ji a nalil si do dlaní několik kapek oranžové olejovité tekutiny. Ať to bylo cokoliv, lehounce to hřálo a když ji Garaban vmasíroval Fimurovi do kůže, příjemně to ulevilo jeho pohmožděnému ramenu. A opojný okamžik na moment vystřídala hrozná zvědavost.

„Tohle sebou normálně žoldáci nenosí,“ mrkl na tu divně vybavenou brašnu a Gar se potutelně usmál.

„Ne, to normálně nevozí.“ Dost nedostačující odpověď, sakryš. „A tohle taky málokdo umí,“ pokračoval neodbytně Fimur a Gar pokrčil rameny.

„Možná.“ Nehodlal se k tomu nijak víc vyjadřovat, což bylo pro Fimurovu zvědavost přímo nesnesitelné. „Odkud to umíš?“ vyhrkl ze sebe zvědavě a Garův jemný úsměv na tváři ho napínal k prasknutí.

„Kdysi dávno jsem se učil umění léčitelskému, zajímá mě to.“ A to bylo asi vše, co hodlal Fimurovi v tuto chvíli sdělit. Uklidil lahvičku do brašny a zavřel ji.

„To je vše, snad se ti uleví. Můžeš se obléct,“ řekl potichu Gar a na rtech mu pohrával drobný úsměv. Pořád byl tak blízko něj, jeho obličej byl jen kousek od Fimurova, který od něj prostě nedokázal odpoutat zrak. Srdce mu divoce bilo, a chvěl se, snad zimnicí. Jenže bylo léto, v žoldákově pokoji bylo teplo a decentní přítmí jako stvořené pro něžné svádění.

Snad to stejně cítil i Gar, to jiskření ve vzduchu, očekávání, zvláštní nepopsatelnou touhu, protože zatím se od Fimura nehnul ani o krok. Stále stál těsně u něj a jejich rty byly tak malý kousek od sebe. A když se na něj podíval, tím zvláštním dychtivě smyslným pohledem, téměř přestal dýchat. Teď už záleželo jen na tom, kdo sebere odvahu jako první a zlomí tu nejistotu, kterou cítili oba. A byl to Gar, kdo prolomil to napětí a nevyslovené. Když se dotkl jeho tváře, zavřel oči ve vzrušujícím očekávání. Protože pak už mohlo přijít jen to jediné. Polibek.

Gar cítil, jak se Fimur zachvěl, když ucítil jeho rty a ještě víc, když si ho instinktivně přitáhl do své náruče. Líbal ho, zprvu jemně, když jen ochutnával jeho vlahé, polibky neposkvrněné rty a pak, když si mladík v jeho náruči, neznalý polibků zvykl, pokračoval, s mnohem větší intenzitou a dravou vášní.

A pak Gar na chvíli přestal a nechal ho popadnout dech. Fimur se musel probrat z té opojné chvíle, po které vlastně toužil už od chvíle, kdy s Garem mluvil ve voze na cestě domů. Nebyl ze sebe schopen vypravit jediné slovo, jen se chtěl utopit v jeho tmavých záhadných očích a v té záplavě úžasných polibků, kterými pokrýval jeho tvář. Lehké, hebké, ale i vášnivé, a každý z nich působil v jeho těle naprostý gejzír dosud nepoznaných pocitů.

Jemné šimrání v břiše, tisíce motýlků, které roznášely ten zvláštní vzrušující pocit po jeho těle, byly s každým polibkem intenzivnější a intenzivnější. Uvězněn v Garově náručí, nechal se na okamžik polapit tou opojnou chvílí.

Jak dlouho trvala, těžko říct, Fimurovi se zdála nekonečná a vše se odbylo v tichosti, beze slov, která ale vlastně ani nebyla potřeba. Gar to možná ani netušil, že pro Fimura to byl jeho první polibek v životě a o to víc si jej užíval. „Jsi v pořádku?“ zašeptal Gar, cítil, jak se mu v náručí stále nervózně chvěje a Fimur stydlivě přikývl. Usmál se a Gar ho políbil na čelo. Ale pak ho sevřel silněji, jeho ruce ho začaly hladit po zádech, působily mu další a další salvu vzrušujících pocitů. Jenže, sjížděly níž a níž…..

A se sladkým opojením přišla najednou nejistota a strach. Polibky, líbání, mazlení, to vše bylo úžasné a Fimur měl pocit, že se snad úplně blahem rozpustí. Byl neskutečně vzrušený, ale teď se najednou vyděsil.

Co po něm bude ještě chtít? Co ještě bude chtít kromě polibků?

A to jako teď hned?

A kouzelné opojení vystřídala panika. „Gare, ne,“ vyděšeně odstrčil jeho ruce i jeho, seskočil ze stolu a rychle na sebe natáhl košili, zatímco couval ke dveřím. Gara sice jeho reakce překvapila, ale hodně rychle si dal všech pět dohromady.

„Ale Fimure, no tak, neboj se, já ti přece neublížím,“ udělal krok k němu a natáhl ve smířlivém gestu ruku k němu, ale Fimur už byl u dveří.

„Musím domů, je pozdě,“ vykoktal, celý rudý, když otevíral dveře. A ještě, než je za sebou stačil zabouchnout, slyšel jen Garovo zvolání.

„Zase jsi mi nepoděkoval.“

Poděkování bylo to poslední, na co teď myslel. Schody vzal po dvou, proběhl ztichlým nádvořím hostince a utíkal domů. Běžel těmi ztichlými uličkami, kličkoval mezi domy, sotva popadal dech a jeho strach překryla tma pokrývající město. Jen v košili, se zmateným srdcem, které se právě pralo s rozumem v zuřivé bitce, a které vlastně ani nevědělo, co chce, se slzami slabosti v jeho očích, doběhl domů. Belda nechala na chodbě rozsvícenou lucernu, než šla spát, věděla že ještě není doma, a tak se aspoň nepřerazil, když vybíhal schody do prvního patra.

Zabouchl dveře od pokoje a opřel se o ně. Zůstal stát, opřený, prudce oddechoval a snažil se vzpamatovat z toho, co před chvílí zažil. Bál se zavřít oči, viděl jeho tvář, cítil jeho polibky, doteky, a tělem mu projelo prudké vzrušení, které nešlo ovládnout.

Proč utekl? Tak zbaběle utekl. Od něj, od Gara. Tak toužil ho vidět nebo s ním alespoň mluvit, a jako zázrakem se mu dostalo mnohem víc a on….

Bylo to naprosto šílené, ta obrovská směsice nepoznaných pocitů cloumala divoce s jeho tělem a on to prostě nedokázal vydržet. Povolil si opasek a zajel rukou do kalhot. Když o chvíli později klesl celý roztřesený dolů na podlahu, musel zatnout zuby, aby nekřičel na celý dům.

Rozplakal se. Tohle prostě zvoral.

A zůstal mu zase jen ten temný tichý pokoj a jeho zmatené srdce.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 18
  Sedel som tam na zemi ako taký hlupák a rozhodoval sa, či mu mám tie...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
13           S Chrisem...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Stejný jako kdysi 18. KAPITOLA 1 20. den doby větru, čtvrtletí větru,...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 16
NENÍ URČENO PRO SLABŠÍ POVAHY! PŘÍBĚH OBSAHUJE PONÍŽENÍ.   Zvedl...