Čt, 02/08/2018 - 19:44
2

Věnování: 
for Armiger

Sedmnáctý rok života by měl být jeden s nejnepříjemnějších, protože se pohybujete na hranici dětskosti a dospělosti. Mělo to být i u mě, Bože? Nebo jsem si zasloužil něco horšího? A jestli ne, proč si mě potrestal tím nejhorším možným způsobem? Na místě, kde má bolest největší sílu? Proč, můj Pane? Odpověz. Odpověz svému oddanému služebníkovi. Odpověz unavenému dospívajícímu klukovi. Odpověz sakra už! Nenechávej mě samotného, dej mi znamení.

O to tu prosím docela často. Sedmnáct let. Už takovou dobu. Dokonce bydlím v kostele s otcem, hlavním biskupem, tak proč… mě neslyšíš, Bože? Klečím na levici a koukám se před sebe na oltář. Nadechnu se a vydechnu. Pak zavřu oči a pokřižuju se. Vstanu a odhodlám se k odchodu. Ještě musím zavřít vchodové dveře.

 

Jsem unaven (á) z toho, že jsem tu.
Přemožen (a) mým dětinským strachem.
A i když si mě musel opustit.
Přeji si, aby si pouze odešel.
Protože zde stále cítit tvou přítomnost.
A nenechá mě tu samotného (ou).

 

Máma leží vedle mě. Mrtvá. Otec to samí jen o kus dál. Já se těžce zvedám a zjišťuju, že sem postřelený. Bok mám v jednom ohni, ale snažím se posadit. Ty, kteří to tu tak uklidili, sem ještě slyšel venku. Sebrali prachy, hajzlové! Musím je získat zpět. Na tom záleží! A tak sem se s těžkostmi postavil a rozhodl se vyjít ven. Popadl sem tátovu brokovnici a otevřel dveře! Ani nestačili zareagovat a už každej měl kulku v těle. Pousmál sem se,... na dvacet let dobrej výkon, ne? S nehranou radostí dokulhal k tomu jednomu.

"Zrůdo," šeptl a já se jen ušklíbl a vystřelil mu mozek s hlavy. Vzal jsem pytel s prachama a dal se do kulhavého běhu lesem. Musel jsem se schovat, než tu začnou slídit šerifové nebo někdo další, co se mé rodiny vždycky báli. Po pár minutách sem zahodil brokovnici a vešel pomalými kroky do města. Nechci vzbuzovat pozornost, i když večer tu skoro nikdo není. Přede mnou se objevil kostel. Tomu říkám bezva úkryt.


Tyto rány se zřejmě nezahojí.
Ta bolest je až příliš skutečná.
Je toho tolik, že to čas nedokáže smazat.

 

Ve chvíli, kdy chci otočit klíčem, kdosi do dveří strčí a otevře je. Skoro bych upadl na zem, kdybych v čas nezareagoval. Pak jsem si prohlédl toho mučedníka, který se přišel asi vyzpovídat. Měl delší tmavé skoro černé vlasy, které byly doplňovány temnými zelenými oči. Šel z něj svým způsobem strach ale mi, služebníci boží, nemáme právo odsuzovat lidi nebo je soudit podle toho jak vypadají. Ustoupil jsem u s cesty a poklonil se.

 

"Vítej," řekl jsem a sledoval, jak kulhavými kroky vchází. Když mě obešel, všiml jsem si, že za sebou nechává tmavě-červenou stopu. Krev… on krvácí! Chtěl jsem ho chytit za ruku ale…

"Sis všimnul brzo," řekl drsným hlasem a já se jen divil jeho drzosti. Nebyl o moc starší, ale přesto se zdál mužnější. Trochu jsem se začervenal, když jsem zjistil, jak detailně si ho prohlížím.

"Můžu ti pomoct. První pomoc umím dobře."

"A co z toho budeš mít, mladej?" řekl a ušklíbl se na mě.

"Dobrý pocit. Nebo se mě bojíš?" řekl jsem trochu ostřeji a sledoval jak si i on prohlíží mě. Polkl jsem a čekal, že mě uhodí, ale on se jen posadil na lavici.

"Seš divnej. To se mi docela líbí," řekl a já v tom poznal souhlas. Pousmál jsem se a pomohl mu sundat košili. Pak jsem donesl vše, co jsem potřeboval.

Pokud by si plakal utřel (a) bych ti všechny slzy.
Pokud by si křičel, přemohl (a) bych všechen tvůj strach.
A držel (a) jsem tě za ruku po celou dobu.
Ale stále mě.
máš celého (ou).

 

Ten kluk, který mě pustil do kostela, byl docela milej. Až moc na můj vkus. Vůbec mu nevadilo, jak vypadám a ani se mě nebál tím stejným způsobem jako ostatní. Ošetřoval mi obě střelné rány tak jemně až sem si začal říkat, jestli nemá požehnání od samotného Boha.

"Ty si kostelní dítě?" zeptal sem se ho a sledoval jeho obličej.

"Jestli tím myslíš, že tu žiju, tak ano."

"Celej život? To jako fakt?"

"Ano. Nevím, co je na tom tak překvapujícího," řekl a skoro se mi zdálo, že ho moje věta urazila.

"Všechno. Kterej blázen tě tu donutil žít a…….modlit se k blbostem?" řekl sem a upřímně mě to i zajímalo. Ne, každej den narazím na tak mladýho kněze…….je to vůbec kněz?

"Můj otec, a já se nemodlím k blbostem….ale k Bohu."

"Když myslíš, že Bůh není blbost."

"Není! Bůh je všemohoucí, jak můžeš…..?!" řekl a poslední uzel dotáhl s nehranou hrubostí.

"Vyslyšel tě někdy, mladej?" řekl sem a čekal na odpověď. Sklaplo mu, takže asi ne.


Uměl si mě okouzlit.
Tvým zářivým světlem.
A teď jsem svázán (á) životem, který si zanechal.
Tvá tvář mě pronásleduje.
V kdysi krásných snech.
Tvůj hlas ze mě vyfoukl.
Veškerý zdravý rozum.

 

Měl pravdu. Kdy mě Bůh vyslyšel? Poslouchal mě snad, když jsem ho prosil, ať zachrání mou matku? Ne. Umřela den potom na tu hloupou chřipku. Vyslyšel mě snad, když jsem ho žádal o lásku mého otce? Ne. Všímá si mě čím dál tím míň. Vyslyšel mě snad teď, když jsem žádal o znamení…

 

V tom jsem se podíval tomu cizinci do očí a něco mi došlo. Že by Bůh chtěl tohle?

On je to znamení? Ale co znamená?

 

"Jak se jmenuješ?" řekl jsem a prohlížel si ho dál jako bych zahlédl anděla.

"Na to už se mě dlouho nikdo nezeptal."

"Nepamatuješ se?"

"Tak špatně na tom nejsem, mladej."

"Neříkej mi mladej! Za A: Je mi sedmnáct a za B: Jmenuju se Andrew!"

"Fajn," řekl a posadil se. Trochu zkroutil obličej, ale jinak nedal znát nic. Ani bolest ani strach. Chvíli si mě prohlížel a pak ke mně natáhl ruku. "Steve," řekl a já jí s úsměvem přijal.


Tyto rány se zřejmě nezahojí.
Ta bolest je až příliš skutečná.
Je toho tolik, že to čas nedokáže smazat.

 

Nevím, proč jsem to udělal, ale rozhodně jsem toho nelitoval. Já, udělal tři hříchy za jednu noc. Pomohl jsem hříšníkovi, který zabil a ještě k tomu ho schoval ve svém domě. Přesněji pokoji. Pak jsem dal najíst a nechal ho spát ve své posteli, protože byl raněný. Jsem tak prokletý.

 

Převaloval jsem se na zemi dlouho, než mě něco donutilo vstát a přejít k posteli. Každý normální člověk by řekl, jak je ošklivý a odporný a bůh ví, co ještě. Mě na něm ale cosi přitahovalo a nedokázal jsem se toho zbavit. Jeho obličej se mi vkrádal do snů a já nedokázal myslet na nic jiného než…

 

Sklonil jsem se nad jeho obličej a přiložil svá polodětská ústa na ty jeho.

 

Tak rychle mě převrátil pod sebe, až jsem si říkal, jestli je vážně zraněný. Pevně mě držel za zápěstí a trochu mi je drtil. Se zavřenýma očima a rudou tváří jsem čekal, až mě za mojí drzost zabije.

 

"Otevři oči," řekl šeptem a já to udělal. Byl jen kousek ode mě. Nevím, proč mi tak moc bušilo srdce. Ale nedokázal jsem se cítit jinak.

"Promiň, já… nechtěl jsem…"

"Ale chtěl. Jsi docela drzí… první dojem klame."

"Ne, já…"

"Všichni lidi by mě radši pozvraceli, než líbali. Proč to teda děláš?"

"Já,… neumím to vysvětlit. Ale…"

"Ale?"

"Chci se tě dotýkat," řekl jsem popravdě a vůbec nemyslel na nějaké špatné následky. Steve si mě jen prohlížel s přivřenýma očima, jako by nevěřil tomu, co říkám. Ani bych se mu nedivil.

"Udělej to znovu."


Pokud by si plakal, utřel (a) bych ti všechny slzy.
Pokud by si křičel, přemohl (a) bych všechen tvůj strach.
A držel (a) jsem tě za ruku po celou dobu.
Ale stále mě.
máš celého (ou).

 

Chtěl sem vědět, jestli je schopnej udělat to znovu. Nebo jestli to bylo jen chvilkový blbý nápadíček malého nadrženého knížečka. Vůbec sem nečekal, že to s nehraným zájmem udělá. Nahnul se ke mně a políbil mě znovu. Takovej pocit sem ještě upřímně nezažil. Jeho vlhké rty se lehce až nervózně dotýkaly těch mých a já si začal uvědomovat, že mi to vůbec nevadí ba naopak. Vydržel sem to asi milisekundu, než sem pustil jednu jeho ruku a přitáhl si jeho obličej blíž k tomu svému. Nebránil se a s klidem pootevřel ústa. Na nic sem nečekal a rozhodl se brát, dokavaď dává. V tu chvíli mě nic nezajímalo, jen on a jeho přítomnost. Ten hajzlík fakt věděl, jak mě upoutat a já se rozhodl ho poučit. Tenhle hřích není zastat špatnej…


Tak moc jsem se snažil (a) přiznat si, že jsi odešel.
Ale přestože si stále se mnou.
Jsem stále sám (a).

 

Začal se mě dotýkat všude a já mu to dovolil. Nepřestával mě však líbat a tak jsem pomalu zapomínal na to, že tu teď porušuju jedno pravidlo. Bylo to tak příjemné ležet pod jeho nahým tělem tím svým. Nejde to popsat já… jakoby mi někdo dal křídla a Bůh to rozhodně nebyl. V tu chvíli jsem na něj úplně zapomněl.

Když poprvé přirazil do mého úzkého panického otvoru, trochu to bolelo. Nečekal jsem, že bude jemný nebo, že mi vůbec něco řekne, ale to jen dokazovalo, jak špatně jsem ho odhadl.

Frontis nula fides.

Na zevnějšek není spolehnutí.

Jak se říkalo v jedné latinské knize, kterou jsem četl nedávno.

 

"Uvolni se, jinak to bude bolet," řekl a oplzle se pousmál. Přikývl jsem a snažil se soustředit jen na jeho rty, které mě překvapeně utěšujícím způsobem líbali na krku. Povedlo se a Steve to poznal také. Začal do mě přirážet, někdy míň,… někdy hrubě ale přesto se mi to líbilo. Vzdychal jsem, ať udělal cokoliv… a sem tam se na něj i pousmál, aby věděl, jak moc se mi tu teď líbí být s ním.


Pokud by si plakal, utřel (a) bych ti všechny slzy.
Pokud by si křičel, přemohl (a) bych všechen tvůj strach.
A držel (a) jsem tě za ruku po celou dobu.
Ale stále mě.
máš celého (ou).

 

Bez sebemenšího zaváhání se mi oddal. Bez sebemenší pochybnosti se na mě usmíval.

To ráno sem si ho prohlížel takovou dobu. A tyhle věty se mi v hlavě objevovali dokola, dokola a dokola. Když sem ho pohladil po tváři, otevřel oči a ihned se z nich vyvalily slzy. Možná chtěl křičet, možná chtěl protestovat, zadržet mě… ale neudělal to. Jen mě chytil za ruku a pousmál se. Nebál se, strach už dávno překonal. Poznal sem, že by to, co teď udělal, udělal znovu. Přivřel sem své oči a pustil jeho ruku. Postavil sem se a oblékl.

Pozoroval mě, jak přecházím z místa na místo. Jak se obouvám. Jak si beru pytel s penězi.

 

"Už tě neuvidím, že ne?"

"Ne," řekl sem stroze a já poznal, že mu to ublížilo.

"Fajn. Kam teď půjdeš?" Mluvil jako by nic.

"Pryč. Lidi mě budou pronásledovat kvůli těm mrtvolám, co sem nechal před domem."

"Co je pro tebe nejdůležitější v životě, Steve?" zeptal se mě, i když nějakou představu určitě měl.

"Peníze. Co jiného. Jen ony rozhodují, do jaké společnosti tě zařadí," poznamenal sem a dal na ty slova dobrý a dlouhý důraz.

"A co když ne?" zamyslel se nahlas. Nečekal snad, že bych třeba odpověděl láska, ne to určitě ne. Za to ale nečekal, že budu tak povýšenecký…
"Co je důležité pro tebe, hmm? Hloupost jako Bůh?" řekl sem a on v tom poznal výsměch. Popravdě sem mu to už neměl tolik za zlé jako na začátku. V něčem měl pravdu. Přesto ale…

"Ne. Jen čistá víra."

"Víra v co?"

"Víra v lidi," řekl a pohlédl do mých ledových zelených očí. Ušklíbl sem se.

"Prosím tě. Kdy se ti něco takového vyplatí?"

"Teď se vyplatilo," oznámil mi a já na to neměl překvapivě žádný argument.

....

Mlčel a díval se jen na mě. Stačilo by mi to. Ten pohled. Kdyby se jen díval do konce našich životů. To ale nebylo možné.

Uhnul pohledem a vydal se ke dveřím. Když přešel práh, něco ve mně začalo zběsile křičet. Proto jsem se bez jediného racionálního smyslu oblíkl a vyběhl za ním před náš skromný dům. Věděl to a možná proto se zastavil. Ani jeden z nás nic neřekl.

Pak se na mě Steve naposledy otočil a řekl něco jiného, než měl v plánu.

 

"Sbohem," zašeptal a otočil se ke mně zády.

"Sbohem," zašeptal jsem, i když jsem taky chtěl říct něco jiného.

Ani na chvíli nezaváhal a pár kroky zmizel v ranním davu. Moje slzy byly rázem zpět a já si nadával do idiotů. Opřel jsem se o kostelní dveře a dal si ruku přes obličej.

 

 

 

To, co sem ti chtěl, mladej alespoň říct a nedokázal to, bylo: „Díky.“.

 

To, co jsem ti chtěl, Steve alespoň říci a nedokázal to, bylo: „Děkuju.“

 

Dodatek autora: 

A zase jeden malý možná šílený nápad díky písničce a jejího českého překladu :-) Od Evanescence - My immortal :-)

Hodnocení: 
4.636365
Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 11)
Žánr: 
Štítky: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Otvorím oči. Chvíľu neveriaco žmurkám. Čo robí ten chlap v mojej posteli?...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 15
Zazvonil u nás zvonček vonkajších dverí, Aďa bola najbližšie a tak...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Následující dny se stala lady Liliana opravdovou paní domu. S pomocí...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
Potichu som ho nasledoval do auta. Polícia mi zrušila internát a ja som zbytok...