Ne, 08/10/2017 - 13:05
4

Tentokrát musel mlčet. Polonahý stál na chladném vzduchu, bosí, chtěl se poškrábat na hlavě, ale nemohl se ani hnout. Prostě tam postával, držel otěže Kopala a sledoval Safírového lva, který se snažil hostinskému vysvětlit, odkud přichází, a že si žádá jednoho pokoje pro sebe a stáj pro koně.

Hostinský si dlouho mladíčka prohlížel, mrmlal si něco pod vousy, jednou se poškrábal v prošedlých vlasech, poté si prohlédl takzvaného otroka a zeptal se, odkud má všechny ty jizvy.

„Bičování,“ odpověděl ihned Safírový lev sebejistě. Jak by také ne, když mu Shenno poradil odpovědi na všechny možné otázky.

„Neposlušný otrok?“ zasmál se tiše hostinský.

„Spíše líný,“ pokrčil král rameny.

„Může spát v chlévě, syn ho může řetězem přikovat ke zdi, pokud se bojíte o jeho loajalitu,“ nabídl mu hostinský, jakmile si odzkoušel pravost peněz, které mu král dal.

„Nebude třeba, zůstane u mě. Je i mou tělesnou stráží,“ namítl král se zakroucením hlavy.

„Můj hostinec je bezpečný, nedovolím otrokovi, aby se potuloval volně, ač u svého pána,“ zavrtěl na to hlavou změnu zase ten hostinský, který páchl po tabáku a pivu. „Řetězy jedině.“

„Je to váš hostinec,“ pokynul Safírový lev hlavou.

 

Shenno se tak znovu ocitl v řetězech. Nohy měl sice volnější, dokázal dělat však sotva tříčtvrteční kroky, ruce měl k sobě řetězy těsně u sebe a připojené k nohám, bylo to nepohodlné a navíc cítil, jak se mu kůže, se sotva vzniklými strupy, zase dře do krve.

Musel sedět v rohu hostince, temný kout, zatuchlý, studený a vlhký. Mohl jenom sledovat, jak král; nově pouze Pán Ingus večeří ve společnosti mužů z Lilji. Jeden z nich byl synem onoho hostinského, otci se moc nepodobal, ryšavý, více než dvacetiletý s rukama jako lopaty. Další byl mlynář z vedlejší vesnice a pak kdo ví kdo.

Otrok se prý v hostinci neobjevil už dobré měsíce. Shenno tam byl vystaven na obdiv mnoha pohledům, dokonce kvůli němu i pár dalších lidí přišlo, aby se pouze podívalo. Hostinský však řekl, že za podívání si člověk musí koupit pivo nebo jídlo, takže tím hned vylezl jeho zisk a přemluvil Safírového lva, aby svého otroka nezamkl v pokoji.

Pár lidí po Shennovi chtělo vědět, jestli umí nějaké triky a je otrok, co má svého pána zabavit. Pár se ho zeptalo, jestli se umí rvát, bojovat s mečem a jinými zbraněmi. Někteří pouze chtěli, aby promluvil nebo jim ukázal, že nemá jazyk – jak tomu často bývalo. A jeden člověk, kterého málem Shenno naštváním kopl, se zeptal, zda je Shenno postelový otrok.

Hypnotizoval krále pohledem, aby se rozhodl jít lehnout si a vzal ho sebou. Ta společnost se mu nelíbila, když věděl, že tohle bude muset trpět do té doby, než přejdou hranice do Esterodu, odkud poputují do Tamallyonu.

Král jeho němou prosbu nejspíše vyslyšel. Poděkoval a zaplatil za své jídlo, došel ke svému otrokovi, který okamžitě vstal na nohy a nechal ho za sebou jít jako zbitého psa s chrastivým řetězem na krku. Na rozdíl od psa měl Shenno řetěz na končetinách a mohl děkovat, že ne na krku.

 

„Jeden muž Vás chtěl odkoupit, Shenno,“ šeptl král, jakmile za sebou zavřel dveře do pokoje a zajistil je dřevěnou závorou.

„Kolik by za mě dal?“ ušklíbl se Shenno na tu poznámku.

„Moc ne. Jste prý starý,“ zamumlal, „a ošklivý...“

„Lichotivé,“ zašeptal si Shenno a svezl se na zem v jednom z rohu pokojů co nejblíže ke dveřím.

Safírový lev se lehce zamračil, rozhlédl se po pokoji, který jemně osvětlovala jedna svíce na stoličce poblíž postele, která byla vycpána senem. Zašklebil se. Určitě na ničem tak nepohodlném nikdy nespal.

„Vy přespíte kde?“ zeptal se král Shenna.

„Na zemi, kde jinde?“ zeptal se s odseknutím, jako kdyby to nebyla samozřejmost.

„Ach tak… Máte hlad?“

Nad tím Shenno jen pokrčil rameny. Celý den nejedl, vážně měl hlad, ale musel mlčet.

Z pod své košile král vytáhl kus chleba. Jak ho tam nepozorovaně schoval, to Shenno netušil, ale nechal to být. Natáhl se po něm, vzal ho do dlaní, ale zjistil, že když se snažil natáhnout ruce co nejblíže k puse, nedosáhl. Už když šel, musel být značně přikrčený, protože řetěz, který mu spojoval ruce a nohy byl krátký, k ústům očividně už vůbec nedosáhl, ať se snažil kotníky přiblížit co nejvíce k tělu.

„Mohu?“ nabídl se Safírový lev, natáhl k Shennovi ruku, aby mu chléb vrátil a jakmile tak udělal, přiblížil ho co nejblíže k jeho ústům, aby si mohl kousnout.

Shenno ho sledoval se zamračeným pohledem, ukusoval si drobných soust, častokrát pohledem uhýbal do strany a poslouchal krále, který prý zjistil, jak se dostat co nejbezpečněji k hranicím – ptal se těch mužů.

„Už mám dost,“ zahuhlal Shenno, otočil hlavu do strany, aby naznačil, že více chleba nechce, ačkoli byl stále hladový a nesnědl ani polovinu.

Král se lehce zamračil, ale ne vzteky, spíše nechápal Shennovo chování. Odložil chléb poblíž Shenna, aby si ho při nejhorším nějak vzal sám, ale zůstal sedět proti němu.

„Sám jste navrhl toto řešení, proč jste tedy naštvaný?“ otázal se Shenna.

„Nejsem naštvaný,“ namítl, ale jeho hlas říkal něco jiného.

„Zníte tak,“ šeptl král.

Shenno k němu vrátil hlavu. „Jsem otrok. Sice to byla má dočasná volba, ale lidé mě tak brali. Už ani nic nenamítaj, jako tomu bylo dřív. Dokonce mě chtěli koupit… Tohle je zvrácenej svět. Musim bejt spoutanej, nemůžu ani stát, měl jsem spát ve chlévě. A existuje tolik otroků… Posteloví, služební, ti, co bojují za slávu svého pána v pouličních bitkách, na pokusy, pro zábavu, kašpaři… Hnus,“ odsekl.

Král jenom protáhl rty, prstem sundal z Shennovi brady drobky chleba, které tam utkvěli a až po chvíli odpověděl.

„Děje se to pouze v Roslinolu. Nevěří v Bohy jako my, nemají se čeho bát… Všude jinde na světě berou otroctví jako hřích. Ti muži museli pouze vtipkovat a určitě teď nadávají proti pánovi Ignusovi, který svého otroka přitáhl sem.“

„Ingusovi,“ zavrčel Shenno. „Pamatujte si laskavě vlastní jméno.“

„Pardon, Ingusovi,“ opravil se král.

„Hrajete otroka, abychom přežili. Vlastně jste hrdina, ať jste jaký jste.“ Shenno netušil, zda se ho snaží uklidnit, potěšit nebo říká ve skutečnosti to, co si myslí. Koneckonců mu to bylo jedno. Sledoval krále ve svitu slabé záře svíčky, opět si všiml toho, že má na sobě nejvýraznější pouze ty oči a zbytek jeho obličeje zaniká.

Zvedl dlaně spoutané řetězy co nejvýše mohl. Dosáhl kousek pod královu bradu, pak mu to už tělo a bolest ozývající se na kotnících a zápěstích nedovolila. Povolil, složil si v ruce klíně, hlavu zapřel o dřevěnou zeď.

„Co jste chtěl udělat?“ zeptal se král nechápajíc.

„Uškrtit Vás,“ zamumlal Shenno další lež. Sám netušil.

„Na to budete mít čas na cestě,“ ujistil ho král s mírným úsměvem, určitě ta slova pochopil jako špatný vtip.

S mírným úsměvem král vstal, chvíli u Shenna postával, pak udělal krok dozadu, zastavil se, otočil se přes rameno a ještě mu položil otázku: „Věděl jste, že pro Lilji neexistuje nic jako peklo a hříchy? Věří, že hodný a zlý člověk se odvíjí pouze toho, kolik dobrých a špatných věcí udělal. Pokud by třikrát oloupil, ale čtyřikrát zachránil, je hodný… Je to pro mne nesmyslný způsob, ale na druhou stranu – hříšníci neexistují.“

„A?“ pokrčil Shenno rameny.

„Kdyby se to, co se stalo, událo tady… Nikdy bychom se hříšníky v očích Lilji nestali.“

„Výsosti, mluvíte o té věci, jako kdyby vám na tom záleželo,“ povzdechl si Shenno podrážděně.

„Možná ano,“ šeptl král.

Alespoň něco konečně Shenna upoutalo. Zvedl zrak, sledoval drobnější postavu v matném světle a čekal, zda řekne něco víc. Ale mlčel.

„Hříšník,“ šeptl Shenno. Troufl si obvinit krále, protože si stále nalhával, že on už nemá co ztratit.

„Cožpak moje včerejší jednání bylo vaším prvním hříchem?“ obořil se král na něho. Otočil se, zatl pěsti a snad poprvé byl naštvaný.

„V tomto ohledu ano,“ přikývl Shenno.

Stalo se něco, co upřímně neočekával. Dostal ránu do obličeje. V dolní čelisti ucítil tlak, který mu projel celou hlavou. Zuby měl však všechny, prokousl si však levou tvář. Spolkl trošek krve, který mu vytekl do pusy, zvedl zrak, podíval se ke králi, který byl k němu skrčený, pěst stále zaťatou a zarudlou.

„Ulevilo se Vám?“ zeptal se ho.

Král divoce dýchal, ale přikývl, povolil zaťatou pěst, padl na kolena proti Shennovi a tam zůstal sedět s hlavou sklopenou.

„Jste muž přitahován mužem, je tomu tak?“ zeptal se Shenno.

Zlatá kštice se jenom drobně pohnula, ale ten souhlas v tom vidět byl.

„Fajn,“ šeptl Shenno. Trochu se posunul blíže, vynaložil všechnu svou sílu, aby mohl co nejvýše zvednout ruce, zvedl lehce královu bradu, aby se mu díval do očí a řekl mu: „Nechme si to jako tajemství. Jednou se vás pokusili zabít – v jejich očích úspěšně -, nedávejte důvod i svému lidu to udělat.“

„Můj lid? I vy?“ zeptal se tiše s odvráceným zrakem.

„Jo, ale z toho důvodu, že jste mě do tohohle tajemství zatáhl.“

„Nechtěl jsem-“

„Ale chtěl… Nebyl to projev slušnosti,“ zavrtěl Shenno hlavou.

A mlčeli. Dlouhé sekundy, král se snažil uhýbat pohledem, ale nemohl. Shenno si myslel, že zase jeho pohled krále přesvědčí, aby své tajemství nikdy nevyzradil.

Pak se král pohl blíže k Shennovi, ale ten ho zastavil. Se značnou bolestí zvedl své ruce ještě výše, zničil si tak strup na zápěstí, spustila se mu krev, ale ignoroval to. Prsty zastavil královi rty se slovy: „Já nejsem jako vy.“

 

4.8125
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 16)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
„Co se stalo s tím tvým předsevzetím, že na mě nesáhneš, dokud mi nebude...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Probudil jsem se v prázdné posteli. Chvíli mi trvalo, než se můj mozek...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 7
Do miestnosti vstúpi Nickov otec a s ním ešte jeden muž, nízky,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Pokračovanie druhého páru (Taki Heyji & Christofer Jones) Taki chodieval...