Ne, 10/12/2017 - 15:46
10

Vzpomínal. Nikdy nechtěl být tím, kým se stal. Nikdy nechtěl vstoupit do kláštera, chtěl se vyučit, líbila se mu kovařina, ale otec mu to nedovolil. Dovlekl ho do kláštera a tam musel žít. Měl možnosti odejít, mohl zkrátka neuspět, nezískat ty kolárky, ale nemohl. Nechtěl si přiznat, že něco nedokáže, chtěl být s Arrinem, protože oba dva byli jiní než ostatní a nechtěl ho tam nechat samotného.

Vzpomínal na klášter kvůli tomu, že myslel na chlapce, který se vzdal toho, aby se stal králem. Jednou se vzdal něčeho podobného. A trpěl za to. Zbili je. Nejdříve je zbil velmistr Roth za to, že utekli a celý den se poflakovali v lese, jedli lesní plody a možná by tam i přespali, kdyby je nenašel mistr Tang. Nemluvil, pouze se s nimi vrátil do kláštera, kde je nechal velmistru Rothovi, který je zbil takřka do němoty. A aby toho nebylo moc, museli obíhat jezero do té doby, než padli vyčerpáním.

První padl Shenno. Už byla noc, chladno, obličejem spadl do bahna. Zůstal tam ležet, přál si zemřít, ale Arrin ho nenechal. Doběhl za ním, zastavil se, klekl si vedle něho a zkontroloval, zdali dýchá.

„Končím, Arrine,“ fňukal Shenno a schovával si obličej v dlaních. Brečel poprvé za tu dobu, co tam byl. A také naposledy. „Nemám na to, jsem slabý, bolí to,“ kňoural, slzy mu tekly po tvářích. Bylo mu dvanáct, dva roky už žil v klášteře, měl dva korálky a věřil, že více už nezvládne.

„Mě to taky bolí. A jsem slabší než ty,“ odpověděl na to Arrin a snažil se ho zvednout ze země. Jenže Shenno se nemohl ani pohnout, ležel na zemi a Arrin neměl sílu, aby ho zvedl.

Když ho nemohl zvednout, pustil ho a lehl si vedle něho. Existovala sice možnost, že je nějaký mistr pozoruje z hradeb a za tohle je seřeže, ale Shenno už únavou padl a Arrinovi to asi nevadilo, i když měl tvář napuchlou od velmistra Rotha.

Po chvíli se i Shenno přetočil, ležel na zádech, sledoval nebe, držel si paži, která hrála všemi barvami.

„Měls tolik možností odejít, tolik šancí na útěk… Teď už je hloupost to vzdát. Za tři týdny se budeme snažit o další korálek a budeme v půlce cesty, Shenno. Pak už nebude nikdo, kdo by nás tloukl, křičel na nás a káral nás. Budou nás obdivovat za to, co jsme dokázali… To nechceš?“ ptal se Arrin s pohledem na měsíc, který vylézal z poza mračen.

Shenno mu neodpověděl.

„Takže… končíš?“ zeptal se Arrin tiše.

„Jo,“ šeptl Shenno.

Arrin se posadil, pohleděl na svého zbitého přítele, vstal a vydal se do kláštera. Nezapomněla však Shennovi říct něco, co o několik let řekl Shenno králi: „Seš zrádce...“

•••

A pak to Shenno řekl někomu, kdo měl být králem. Nakonec se nevzdal, byl by získal všech šest korálků, ale byl vyhozen za hříchy, které způsobil. Ale to mu neřekl, pouze ho obvinil za to, že se vzdal, že nechal Rhios na holičkách a pokoušel se ze Shenna udělat špatného člověka. I když jím už dávno byl.

Po zbytek dne nemluvili. Několik hodin zůstali u řeky, poté putovali dál. Safírový lev musel skutečně jít pěšky, Shenno šel po boku Kopala, kterému se procházení mezi stromy nelíbilo, ale vztek, který v Shennovi bublal, mu dal sílu, aby toho koně přiměl k poslušnosti.

Zastavili se, když setmělo. Našli mezi stromy malou mýtinu, kde Shenno uvázal Kopala co nejvolněji, aby se mohl pást. Dal mu také jedno jablko, poté se vydal do lesa pro dříví.

Do hodiny byl tábor rozložený a plápolal oheň. Udržovali ho co nejmenší, aby je zahřál, ale aby nebylo moc kouře. Každý z nich měl svůj spací pytel na jednom konci a věnoval se sobě. Safírový lev si objímal kolena, sledoval plameny, Shenno měl hlavu opřenou o jednu tašku , ruce složené pod hlavou a sledoval oblohu posetou hvězdami.

Dotkl se svých korálků, napočítal jich šest, pět jich získal poctivě. Stikl zuby, zavřel na pár sekund oči, vzpomněl si na to, jak Arrinovi řekl, že se vzdává a on mu odpověděl, že je zrádce.

Otevřel oči, pohleděl na nekonečné nebe, uvědomil si, že na to stejné nebe se možná dívá zrovna teď i Arrin a pak natočil hlavu k Tyeranovi, který se vzdal být králem.

„Asi mě nebudeš chtít poslouchat, ale stejně ti o řeknu,“ promluvil Shenno, sledoval Tyerana, který k němu zvedl zrak, poté ten svůj znovu stočil k obloze a pokračoval.

„Nikdy jsem nechtěl do kláštera. Chtěl jsem být kovářem v údolí, ale můj otec se mnou měl jiné plány. Nemohl jsem si vybrat, čím budu, ale mohl jsem se kdykoli vzdát, utéct a tím kovářem se stát. Jenže mi to něco nedovolilo. Žil jsem v klášteře, sbíral korálky, schytával rány, rozdával je a jednou přece… Jsem řekl, že na to nemám a chtěl se vzdát. Řekl jsem to nahlas, ale… Nikdo mi v tom nebránil, pouze mi řekli, že budu zrádcem, pokud odejdu. Bylo mi to jedno, chtěl jsem žít život, který si vyberu, ne ten, který mi vybrali… Ale neodešel jsem. Zůstal jsem, získal všechny korálky a skončil zde. Beze mě bys byl mrtvý, přiznej si to. Teď jsi živý, ale seš pro mě stejný zrádce, jako jsem byl před lety já. Lidé nejsou předurčeni k tomu, aby se vzdali, ale aby vytrvali. Můžou mít slabé chvilky, ale ty je nesmí odradit od toho, aby žili jejich život.“

Nastalo ticho, dlouhé ticho, Tyeran neměl co říct, Shenno chtěl mlčet.

„Musel jsem potom žít s vědomím, že jsem se už jednou vzdal. Věděl to jenom jeden jediný člověk, který to nikomu nikdy neřekl a to mě zachránilo. Protože mě nikdo neodsoudil… Tebe taky nemusí. Vím o tobě dvě věci, slyšel jsem, jak ses vzdal toho, abys byl králem a vím, že preferuješ muže, což by tě mohlo zničit… Ale nikomu to neřeknu. Pokud svá slova odvoláš,“ dodal.

„Když je odvolám, budu žít ve lži. Navždycky. To je lepší, než žít jako zrádce? Ve výsledku, kdyby se to provalilo, bude to stejné,“ namítl tiše Tyeran.

„Pokud jste takhle žil osmnáct let… Zvládnete zbytek života,“ pověděl Shenno. Možná se ho snažil podpořit, možná ne.

„Vy byste mohl?“

Odmlčel se. Hleděl na oblohu a musel si přiznat, že ne.

Nahlas ale řekl: „Kdybych musel.“

„Tím pádem jste silnější, než jsem si myslel… Nebo lhář,“ odpověděl mu na to.

„Možná oboje,“ řekl a posadil se. Stále hleděl na oblohu, ale tentokrát měl hlavu více zakloněnou.

„Takže jsme v podstatě… stejní?“ zeptal se ho.

Přikývl. A to byla jejich poslední slova toho dne.

Na oheň přiložili ještě jednou, poté se rozhodli jít spát. Leželi na protějších stranách ohniště, jeden se odebral do říše spánku poměrně rychle, ten druhý sledoval hvězdami poseté nebe a nemohl spát.

Ruce měl složené za hlavou, sledoval nebe, sledoval krále, který se vzdal. Sledoval Kopala pod stromem, sledoval oheň a takhle furt dokola.

Pak se zase posadil. Podíval se na spícího blonďáka, sklopil oči a vstal. Stál na místě, ruce měl spojené za krkem, lokty povislé dolů, hlavu skloněnou. Cítil se zmatený. Netušil, co dělat. Pokud ho dovede do Tamallynu, kde se jejich cesty rozdělí, nebude mít ani jeden z nich už důvod vrátit se do Rhiosu. Ale zatímco jeden z nich zapadne kamkoli, kam vkročí, protože má pleť světlou, ten druhý nezapadne nikdy nikam, protože jeho pleť o něm prozrazuje prakticky vše. Dokud byli spolu, mohli se chránit. Shenno mohl Tyerana bránit, protože byl silný a on slabý, ale Tyeran ho chránil, protože mohli lhát. Shenno mohl být otrokem, on pánem, Tyeran byl králem, Shenno jeho strážcem, kterého mu nikdo nesměl vzít.

Ale pokud se rozdělí… Jednoho zabijí, protože je slabý. A druhého, protože je jiný.

Spustil ruce podél těla, přešel ohniště až ke spacímu pytli, kde ležel a klekl si na kolena.

Věděl, že se nesmí rozdělit, pokud budou mimo území Rhiosu. Ale věděl, že s ním nikdy nezůstane poté, co mu řekl.

Musel ho u sebe udržet a přimět ho, aby změnil názor. Ale to znamenalo, že musel lhát více než doposud.

Cítil teplo, které z něho sálalo. Byl k němu skoro tak blízko jako před dvěma dny. Tentokrát byl obětí on, nemohl nic dělat, musel to trpět, ale došlo mu, že každý musí někdy lhát, pokud chce docílit toho, co chce.

Políbil ho na rty, jenom jemně, nechtěl ho probudit.

•••

Mistr Morri Shennovi a ostatním říkával celé roky: „Lhaní je schopností a zlozvykem. Pokud budete pocestným tvrdit, že jste byl nejlepším kadetem Černého jezera a získal jste korálky dříve, než tomu mělo být, jedna se o zlozvyk, za který bych vás měl seřezat do bezvědomí. Pokud, abyste zachránili vaše svěřence, ne-li krále, jedna se o schopnost, která se u vás musí vypěstovat k dokonalosti a neprokouknutelnosti.“

Celé dny až týdny je potom nutil sedět proti sobě a vykládat si lži proplétané pravdou. Učil je, jak rozlišit pravdu od lži, jak se zdokonalit ve lhaní a zajistit, aby je dokonalá lež dostala ze spárů jisté smrti.

„Pokud budeme lhát pro ochranu jiných, jsme správní lidé. Pokud budeme lhát pro své dobro, jsme špatní. Ale pokud budeme lhát, abychom ochránili jiné před pravdou o nás, jsme dobří nebo špatní?“ položil mistru Morrimu jeden chlapec otázku. Shenno si na toho chlapce pamatoval. Jednou seděl proti němu a vykládali si lži. Na střídačku měli říct lež nebo pravdu tomu druhému. Jeho partner měl následně říct, zda se jedná o lež či pravdu. Pokud neuhádl, dostal ránu rákoskou přes prsty. Pokud uhádl, mistr Morri mu dal kandované ovoce.

Shenno se jako malý ukázal jako dobrý lhář, ale špatně lži odhaloval. Jeho prsty byly rudé od ran a na kandované ovoce na jazyku pocítil jenom párkrát. Většinou se s ním Arrin o své ovoce podělil, protože on v tom byl přesně naopak. Špatně lhal, ale lži ostatních odhaloval dobře.

„Musíte si lež promyslet, ale nezabíhat do detailů, nesmíte se v tom ztrácet,“ poučoval je mistr.

A tak Shenno vymýšlel lež. Věděl, čeho chce docílit – ochránit sebe a Safírového lva, ale proto musel lhát o sobě. Nejenom, že musí zatajit, že nikdy nezískal šest korálků a byl vyhozen, ale také to, že není jako on.

„Dělám to pro své, ale i pro jeho dobro… Jsem špatný člověk?“ zeptal se tiše sebe samého v hlavě, jakmile se jeho rty podruhé dotkly těch královských.

Hledal odpověď na svou otázku ve slovech, která jim před lety řekl mistr Morri, ale nenalezl ji. Pokud si totiž pamatoval, mistr řekl: „Je rozdíl mezi lhaním a skrýváním pravdy. Hranice je tenká, ale existuje.“ A to bylo vše. Žádná další odpověď.

Lehl si zpět na svou stranu ohniště, ruce složil pod hlavou, sledoval noční oblohu a přemýšlel. Lhal mu? Nebo jenom zatajoval pravdu? Neřekl mu o tom, co provedl, jak kradl, napadal a zabíjel. Ale lhal mu o tom, že získal šest korálků. A chtěl mu lhát, aby zajistil sobě a jemu bezpečí.

Přetočil se na bok. Napadlo ho, zda by nebylo snadnější odejít. Stačilo by se zvednout, naskočit na Kopala a uhánět zpátky do Rhiosu. Netrápilo by ho, že by nesplnil přísahu, že ho dovede až do Tamallynu, ani to, že by ho zanechal svému osudu uprostřed lesa bez jídla, peněz nebo zbraně. Trápilo ho jen a pouze to, že s tímhle by po smrti ani do pekla nešel. Musel by bloumat někde v zatracení a to by znamenalo, že se ani po smrti s Arrinem nesetká. A také se necítil tak úplně zlý. Většina jeho těla říkala, aby šel, ale kousíček mu to rozmlouval a přesvědčoval ho, že to nezvládne udělat.

Převalil se na bok. Oheň dohoříval, plál z něho pouze šedý oblak kouře, který mu zabraňoval v tom, aby viděl na toho, který pro něj ještě předchozího večera byl králem. Pevně věřil, že pomocí lží by ho mohl přimět, aby vzal svá slova zpět, aby se s ním vrátil do země a zajistil mu bezpečí, aby ho nevyhnali tam, kde měl jeho národ žít.

Jenže se bál, že odhalí jeho lži. Že mu neuvěří to změnu. Otázkou však bylo, pokud měl v případě prokouknutí co ztratit. Nic ho nenapadalo.

Vstal. Přiložil na oheň, protože mu začala být zima. Už dva dny chodil bosí, na zádech měl husí kůži. Vždy, když viděl otroka, neměli moc oblečení, pouze takové, které je zakrývalo natolik, aby nikoho nepohoršili. A on si na otroka musel hrát. Třásl se zimou v kalhotách, snažil se udržet oheň, který by ho zahřál, ale který by nešel spatřit.

Neměl co dělat, spát nemohl, bolela ho totiž hlava. Počítal proto jizvy na svém těle. Na levém předloktí, když ho zbil velmistr Roth, ztracený prst z omrzlin, ta na tváři od tupého nože z výcviku. Nespočet jizviček na zádech od bití rákoskou. Desítky bílých jizviček na pažích, které mu způsobili ostatní rekruti, neopatrnost a tresty. Ta velká na levém boku, když se před rokem dostal do šarvátky a jeden opilec ho pořezal rozbitou sklenicí. Ta byla ze všech nejošklivější. Vystouplá, rudofialová jizva, která ho málem zabila.

A pak ta jizva na srdci. Ta desítka jizviček na srdci. Když ho otec vyhodil před vrata kláštera a navždycky odešel. Ty zprávy o tom, že jeho otec a strýc zahynuli ve válce s Lilji. To, že nevěděl, kde se nachází jeho matka. Zatracení od Arrina a slova o tom, že ho už nechce nikdy vidět. To, že jako Divoch je navždycky vykázán ze své domoviny, měst a odsouzen k životu na jihu, kde to nezná. Fakt, že není vítán na místě, kde vyrostl. Tíha viny za to, že zabil dva chlapce. Nelitoval zabití samotného, nechtěl cizince ve svém domově, protože mohli za možnou smrt jeho otce, ale litoval toho, že ho viděli, že to viděl Arrin a mistr Tang.

Když spočítal všechny jizvy, začal si tiše zpívat. Další píseň, kterou znal z hor. Melodická píseň o tom, jací Divoši jsou v jejich vlastních očích. Silní, nezlomení, odhodlaní chránit své druhy, slabší, ženy, starce. Milosrdní k těm, kteří se jim vzdají, nemilosrdní k těm, kteří jim chtějí ublížit. Bystří, učenliví… Více než polovina národa by nesouhlasila. Viděli v těch lidech barbary, kteří se nechtějí poklonit králi. Špinavé lidi bez historie a tradicí.

Na jednu stranu Shenno nenáviděl, že k nim patřil, ale na jednu stranu byl hrdý, že ano. Poslední měsíce však převažovala ta nenávist.

Když se chýlil už konec písně, uvědomil si, že je možná moc hlasitý. Utichl, protože mu to intuice radila. Podíval se koutkem oka do strany, oheň znova dohoříval a skrze umírající kouř ho sledovaly dva drobné safíry.

„Nechtěl jsem tě probudit,“ zamumlal v omluvu s pohledem upřeným na Kopala.

„Probudil jsem se sám,“ namítl a posadil se. Byl rozespalý, vlasy měl rozcuchané, oči slepené od ospalků.

„Proč?“ zeptal se opatrně. Bál se, že to způsobil on svým činem.

„Měl jsem špatný sen,“ přiznal tiše, až poníženě.

„O čem?“ pídil se.

„Zdálo se mi o otci,“ přiznal, „zabili ho, když mi bylo osm, ale přesto přede mnou stál. A před mým bratrem. Chvíli se díval na mě, pak na Keiheta, zase na mě, Keiheta a nakonec na mě. Bodl mě do břicha mečem, který mi ve skutečnosti odkázal a řekl mi, že… jsem zrádce.“

Shenno mlčel.

„Měl jste někdy podobný sen, Shenno?“ zeptal se tiše s rudou barvou ve tváři.

„Ne, mně se moc snů nezdá,“ odpověděl mu tiše s pohledem stále odvráceným.

„Jakto?“

„Protože málo spím,“ vysvětlil, „třeba dnes jsem ještě nespal. A předchozího dne možná hodinu.“

„Mohu za to já?“ zeptal se tiše, také odvrátil pohled, ale to bylo způsobeno tím, že se k němu Shenno otočil.

„Částečně ano. Včera bylo nemožné se vyspat, zima, tvrdá zem, pouta… Není divu, že? Dnes… Dnes je to složitější. Přemýšlím.“ Bál se přiznat o čem, protože věděl, že se ho zeptá.

„O čem?“

„Asi o všem. Přemýšlel jsem nad jedním mistrem z kláštera, nad tím, co nám jednou řekl, poté nad svou vlastní minulostí, nad sebou, nad budoucností… Stihl jsem vše, myslím si.“

„Co ten mistr řekl?“ Počet otázek, které dokázal rozespalý člověk ze sebe vyklopit Shenna překvapila, ale na druhou stranu se snažil Safírového lva dostat tam, kam potřeboval; aby spolkl návnadu ze lží a splnil to, co chtěl.

„Že musíme rozeznat hranici mezi zatajováním pravdy a lhaním,“ odpověděl s jemným úsměvem na jeden koutek. Bylo to po dlouhé době, co se usmál, ale nevěřil si, že je to skutečné.

„Nerozumím vám.“

V té chvíli se kousl do jazyka. Poprosil bohy o odpuštění, ač věděl, že tohle mu nikdy neprominou. Věděl, že jestli nějaké prokletí od bohů existuje, právě v té chvíli se projeví. Třeba na něho spadne strom, zasáhne ho blesk z čistého nebe, ale zkrátka zemře.

„Když bych nepřiznal, že jsem tě v noci jemně políbil, lhal bych nebo pouze zatajoval skutečnost?“ otázal se.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 16)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
O tři roky, čtyři dny, pět hodin a dvacet minut později… Přesně taková doba...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Na počátku Jižní cesty 2. KAPITOLA       ...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 2
Ambriel a Ludrun v doprovodu strážných a Darkem, kterého Ambriel drží v náruči...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
„NIE!“ zakričal som sám prekvapený svojou reakciou. Prečo mi to robí? „Mne ale...