St, 11/04/2018 - 19:53
8

V horách neexistovala možnost, jak se naučit plavat. A to ti chlapci z kláštera věděli. Shodili Divocha do studně, zavřeli ji a nechali ho, aby se buď naučil rychle šlapat vodu, nebo utonul. Přežil jenom silou vlastní vůle a překonáním sebe samého. Držel se těch nejmenších spárů, z plna hrdla volal o pomoc a odmítal si přiznat, že se utopí.

Když ho následující léto Arrin učil plavat, byl si nejistý. Nabyl paranoidní myšlenky, že ho voda automaticky stahuje, něco ho drželo za nohy, stahovalo ke dnu a jakmile se jeho hlava naskytla pod vodou, slyšel smích těch chlapců.

Překonal svůj strach z vody jenom díky Arrinovi, který s ním měl trpělivost a naučil ho tomu. „Budeš válečník, ale když nebudeš moct plavat, jednou kvůli tomu zemřeš. Je to jako kdybys neuměl běhat,“ říkával mu.

Shenno mu nevěřil, dokud najednou nedopadl do ledové řeky a nebyl strháván proudem do neznáma.

Tělo ho neskutečně bolelo a největší bolest pociťoval na žebrech, uhodil se o kámen, když ho proud vody začal stahovat dolů. Nemohl popadnout dech, i když byla jeho hlava nad vodou. Pátral v té vodě po dalším člověku, volal na něho, ale nemohl ho najít. Narážel tělem do jednoho kamene za druhým, sotva se už držel nad hladinou. Pokud chtěl přežít, musel nabrat všechny zbývající síly a chytit se dalšího kamene. Udělal to, zaryl své prsty do kluzkého kamene, přitáhl se blíž a zavolal naposledy jeho jméno.

Žádná odezva. Potřeboval se rozhlédnout kolem, aby ho našel. Vyšplhal na kámen, kterého se držel, ignoroval bolest žeber a celého těla, pohledem těkal po řece a hledal cokoli, co by naznačovalo lidskému tělu.

Klel a nadával sobě samému, že ho pustil, i když nebylo možné ho udržet. Voda byla silná, jeho stisk v ní slabý, král mu vyklouzl a musel se potácet v řece sám.

Nic neviděl, pouze nekonečnou řeku, les rozprostírající se kolem všude a vodopád, ze kterého skočil. Prohlížel si terén, bylo mu jasné, že pokud dva vojáci Lilji neusoudí, že jsou mrtví, objet skálu a sráz jim bude trvat den a půl. Měl tedy náskok, aby mohl utéct sám nebo s králem, pokud je stále naživu.

Ještě jednou zavolal jeho jméno, ale žádná odezva. Zaklel, tvář si schoval do dvou rozechvělých dlaní, zhluboka dýchal, potřeboval si ujasnit, co bude dělat dál. Ale netušil. Zvedl zrak, ruce nechal spadnout podél těla, ještě jednou se podíval na řeku. A bylo dobře, že tak udělal.

Ležel kousek na břehu. Tvář měl ve vodě, za to, že ho proud nenesl dál, mohli dva kameny, které ho chránili před proudem.

„Výsosti,“ zašeptal rozechvěle, skočil zpátky do proudu řeky a plaval jeho směrem. Pokud totiž ležel tváří ve vodě, znamenalo to, že je minimálně v bezvědomí.

Vytáhl jeho bezvládné tělo na břeh, položil ho do trávy, urychleně ho přetočil na záda a ucho si položil na jeho hrudník. Neslyšel tlouct srdce. Mohl být v tomhle stavu už dlouho, ale přesto věděl, že za snahu nic nedá. Odmítal si přiznat fakt, že by byl mrtvý.

Zaklonil mu hlavu, stáhl mokrou košili a snažil se ho oživit masáží srdce, kterou ho naučil Arrin se slovy: „Jednou se ti to hodit bude.“

I když tomu původně nevěřil, byl vděčný za to, že ho to naučil, jinak by netušil, co dělat.

Opakovaně kladl tlak na králův hrudník, snažil se do něho vdechnout život dlouhé minuty. Začalo mu připadat, že na sobě už on sám nemá tolik vody z řeky jako vlastního potu z namáhavé práce, kterou vykonával.

„Dýchej, dýchej,“ opakoval si zoufale pro sebe, ale přitom prosil Safírového lva, aby ožil.

V obličeji byl bledý, rty namodralé, ale zdálo se, jako kdyby spal. Přitom byl však mrtvý.

„Dýchej!“ zakřičel z plných plic, ještě dvakrát se mu pokusil vdechnout život, znova začal masírovat jeho srdce, začínal cítit, že ho opouští síly.

Bohové k němu museli být milosrdní, ale přesto přísní. Neměl už žádnou sílu, plánoval, že to za pár sekund vzdá, ale než tak udělal, dosud mrtvý mladík se zalkl.

Plival vodu, dávil se, byl v šoku.

Shenno dopadl na zem kousek od něho. Topil se v potu, ruce se mu třásly, hlasitě dýchal a se strachem v očích sledoval, jak se jeho výsost svíjela na zemi a kašlala vodu.

„Bohové,“ šeptl nechápajíc.

Minutu tam seděl vyčerpaný na zemi se zděšeným výrazem. Jeho výsost k němu byla otočená zády, nepravidelně dýchala, třásla se.

„Výsosti…?“ oslovil ho nakonec tiše.

„Shodil jste mě,“ zasýpal.

„Abyste přežil,“ upozornil ho. Nezmínil však ten fakt, že byl chvíli mrtvý.

„Už to nikdy nedělejte,“ poručil mu přísným, ale rozechvělým hlasem.

„Asi nebudu mít na výběr. Myslím si totiž, že nechápete, co se stalo,“ vysvětlil mu Shenno klidně.

„Tak mi tedy řekněte, co se stalo,“ otočil se k němu. V očích se mu odrážel vztek proti Shennovi. Za těch pár dní se rapidně změnil. Poprvé mu přišel jako malé kotě, co si hrálo na krále, ale stačilo pár dní, aby se ukázalo, že možná není lev, ale ani kotě. Spíše… toulavá kočka, co umí prskat.

„Tady ne. Někde hlouběji v lese,“ odpověděl Shenno, vstal a natáhl ke králi ruku, aby mu pomohl.

Přijal ji, vstal, udělal jeden nejistý krok.

„Podepřu vás,“ nabídl se Shenno. Přehodil jednu jeho paži přes svůj krk, ale vzhledem k rozdílné výšce, musel se přikrčit, aby se alespoň jednomu z nich šlo pohodlně.

•••

Zastavili se až dlouho poté, co hluk řeky a vodopádu nedoléhal k jejich uším. Jakmile Shenno zkontroloval terén, usadili se u dvou stromů mezi kapradím, aby nebyly moc vidět.

„Vysvětlujte,“ pobídl ho okamžitě král, který držel svůj zrak odtažený.

Než Shenno cokoli řekl, zformuloval si v hlavě, co chtěl říct. Přišlo mu, že je to na vysvětlení složité, pokud dotyčná osoba nezná principy boje.

„Předpokládejme, že zkrátka Lilji chtělo smrt našeho krále, protože tušilo, že je na cestě do Tamallynu, což se jim nelíbí. Vyslali proto pár vojáků, kteří ho měli zlikvidovat v rokli, což se jim údajně mělo povést. Ale spatřili dva zdrhající vojáky, kteří ten masakr přežili. Možnost jedna je, že je nechali jít, ale druhou možností je, že je chtěli mrtvé a proto je pronásledovali, hledali a našli. To by vysvětlilo ten útok. Třetí možnost je, že to byla obyčejná hlídka, která v nás poznala příslušnost k Rhiosu a chtěli nás jednoduše zabít jako prosté vetřelce.“

Král ho sledoval s překvapením. Párkrát nechápavě zamrkal, pootevřel rty, aby něco řekl, ale zmlkl. Tiše si zamručel, zamračil se, zase otevřel pusu a tentokrát se zeptal: „Tohle jste vymyslel za těch pár sekund, co kolem nás projeli?“

Shenno souhlasně přikývl, ale nic víc na to neřekl, protože byl vychován, aby takto myslel.

„A teď myslíte na co?“ zeptal se král.

„Na neskutečně moc věcí, výsosti. Třeba na to, že jste mi nepoděkoval za záchranu života, že jsem přišli o peníze a jídlo, že pokud si prohlédli naše tváře, tak nás budou dozajista hledat – živý nebo mrtvý -, že nás jednoduše poznaj, protože po světě neběhá moc bledulí - jako jste vy – s Divochem a taky jsem přišel o koně, kterého mi daroval můj přítel, mám asi zlomené žebro, vy jste byl pár minut nejspíše mrtvý, absolutně netuším, kde jsme, nevím, jak se dostaneme z Rhiosu do Esterodu a v neposlední řade potřebuju docela akutně čůrat,“ rozmluvil se Shenno. Mluvil rychle, ani jednou se mezitím, co mluvil, nenadechl a po posledním slově se okamžitě zvedl ze země a zaběhl o pár metrů dál za jeden strom, kde pobyl pár sekund, zatímco král ztuhlý seděl stále u stromu a nejspíše se snažil pochopit, co všechno na něho v těch vteřinách vyklopil.

Vrátil se, upravoval si kalhoty, zatímco se skloněnou hlavou kousek od něho seděl, kdo buď v té chvíli až moc přemýšlel nebo nemyslel vůbec, protože netušil, na co jako první.

„Děkuju Vám,“ šeptl nakonec tiše, jako kdyby se za to i styděl, ač mu neděkoval prvně.

„Moje práce, nic se nestalo. Teď pojďte, celej tenhle les musí být plnej podobnýho kapradí, utáboříme se trochu dál,“ podal mu ruku, aby rychleji vstal a než stačil cokoli dalšího, už pokračoval bosí, stále na půl mokrý a hlavně promrzlý lesem dál, zatímco král šel za ním.

„Ztratil jsem v té vodě botu,“ zašeptal rozmrzele Safírový lev.

Shenno se za ním ohlédl, podíval se k jeho nohám, z čehož jedna byla skryta v jezdecké botě z tenké kůže, zatímco ta druhá se kroutila bolestí při došlapování na nerovnou a tvrdou zem, která byla pokryta větvičkami, jehličím, spadaným listím a kameny.

„Furt máte aspoň košili,“ odpověděl na to s pokrčením rameno Shenno, čímž naznačil, že on nemá ani to.

Bez jakéhokoli vyzvání nebo něčeho si Tyeran sundal botu, která mu zůstala. Vylil z ní vodu, která se v ní držela a nakonec ji i hodil někam daleko do kapradí, které ji se zašustěním listů spolklo.

„Za pár dní ty chodidla přestanou bolet. V klášteře nám je šest měsíců v roce ani nedovolovali. Jakmile skončila zima a teplota trochu stoupla, museli jsme všichni boty sundat a nasadili jsme je, jakmile listí začalo opadat. Pár dní bez nich vám neublíží, naopak Vás to zocelí,“ mumlal Shenno. Nechtěl kráčet v tichu, ale raději šeptal, kdyby byl někdo v okolí.

„Jestli těch pár dní přežijeme,“ zamumlal na to král tak tiše, že by ho Shenno neměl správně ani slyšet.

Pro jeho smůlu však ano. Zastavil se, trhnutím celého těla se otočil ke králi, před bledý obličej mu namířil špinavý ukazovák, mračil se a přitom cedil skrze zuby: „Pro smůlu nás dvou nejsem zrovna chytrý. Nemám strach Vás uhodit nebo Vás za ta slova urazit. Vy mne za to popravíte, ale já jsem tak hloupý a necením si svýho života, že to pro tu jednu ránu králi obětuju.“

Rozechvěl se, ač se vehementně snažil, aby ne. Pomalu zvedl ruku, uchopil Shennův prst, který odstrčil od svého obličeje do výši Shennova hrudníku, ale nepouštěl ho. Zrak držel na zjizveném zápěstí, které bylo pokryto ošklivými strupy a přitom skládal ve své hlavě větu, kterou posléze Divochovi i řekl.

„Už dvakrát jsem umřel. Jednou pro ostatní, jednou ve skutečnosti. Když jsem se chtěl vzdát toho, aby se mi děli takové věci, řekl jste mi, ať to nedělám, proto jsem svá slova odvolal. Otce mi zabili, Vy mě nenávidíte, mému malému bratrovi jde možná teď o život a Vás se také pokusili zabít… Má tohle smysl? Nebo je smysl, abych věřil tomu, že budu žít víc jak pár dní? Nemáme zbraně, jídlo, koně… Nemáme nic. Snad jenom na ty Vaše korálky,“ uchechtl se zoufale, druhou rukou poukázal na Shennův krk, kde viselo šest barevných korálků, z čehož pět získal poctivě. „Když dojdeme do Tamallynu, když mě tam přijmou, i když nevypadám jako král, co bude dál? Chtěli jsme sjednotit Tamallyn s Rhiosem. Chtěli jsme společně porazit Lilji a ukončit tak tu nekonečnou válku, která střídá boj a klid. Chtěli jsme vytvořit jednu zem, která by ovládla tenhle kontinent, ale… Nezvládnu to. Znáte to, ne? Jak jinak sjednotit dvě země, když ne svatbou? Ale jak může… Jak může někdo, jako jsem …,“ rozkoktal se, zpevnil stisk okolo Shennova prstu a zrak sklopil zcela k zemi.

Shenno ho sledovali mlčky, pozoroval, jak postupně sklání zrak, začíná se třást, ale jeho stisk se stále zpevňuje. Cítil ten strach, který z něho sálal a ač se sebevíce snažil, aby jeho strachu neporozuměl, protože sám nechtěl cítit slabý, ale nešlo to.

Znal to a věděl to. Všechen ten strach z toho, že přijde o život kvůli životu, o který se neprosil. Bezmoc, ztráta vlastní osobnosti v obrovském světě. Jenom ten zbytek, který se týkal svatby a toho všeho, šel mimo něho. Tomu nerozuměl.

Vykroutil se z jeho sevření, sledoval, jak ta roztřesená a bledá ruka pomalu klesá k zemi a tělo se mu podlamuje pod náporem zoufalství, které se v něm muselo hromadit celý život od toho, co jeho otec přišel o život jakýmsi vrahem, jehož jméno věděl.

Shenno byl vždy typem člověka, jehož život neřídilo srdce, ale mozek. Nebyl příliš empatický, nechoval ke každému vřelé city a naopak by se dalo říct, že byl nemilosrdný, krutý a svým způsobem i zlý. I přes všechny ty jeho vlastnosti věděl, že ho tam tak nemůže nechat stát, nebyl tak krutý a věděl, že jestli nechce, aby při jeho prvním úkolu, jeho svěřenec zemřel, musel něco udělat.

Pomalu zvedl paže, natáhl je k němu neskutečně pomalu, opatrně, rozhodoval se, zda nakonec neuhnout, ale jakmile se ho dotkl. Stiskl jeho ramena, v té chvíli si také uvědomil, že se něco děje, ale nijak nereagoval. Přitáhl ho k sobě blíže, dlaně položil na jeho záda, sklonil k němu hlavu a sledoval, jak si zesláble pokládá hlavu na jeho rameno.

„Život je mrcha, výsosti,“ zašeptal.

„Tak proč ho žijeme?“ opáčil tiše.

„Protože je to mrcha krásná,“ odpověděl mu.

Ucítil tlak na zádech, jizvy ho začaly bolet, když na ně položil ty drobné rozechvělé dlaně. Stiskl zuby, ale ani se nepohnul.

„Shenno…?“ hlesl.

„Hm?“

„Já… Myslím si, že vás… miluju,“ polkl.

Nenechal se vyvést z míry, ač ta slova moc dobře slyšel, stál, dlouho mlčel, stále ho držel u sebe a nakonec mu odpověděl: „To je jenom přelud, výsosti.“

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 13)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 10
Seděl jsem na stole, mhouřil oči před ostrým světlem a neměl nejmenší představu...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
Měl jsem co dělat, abych na něj hned nehodil stůl. Dělá si za mě prdel, anebo...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 14 Plánování   |...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Před 223 dny… (část 2)   Když kapitán Heyrovský dorazil na můstek...