So, 01/04/2017 - 14:50
6

 

„Tož je klášter natolik chudý, že nemá na výbavu svých válečníků?“ smál se zbrojíř, který díky svým tmavým rovným vlasům a placatému nosu vypadal jako Savoj, ale podle světlé pokožky a runami potetovaných paží musel být křížený s Abanem, jelikož nikdo své syny a dcery netetoval tolik, jako právě národ Abanů.

„Zlomil jsem ho v boji, potřebuju novej,“ odsekl na to Shenno, zatímco nervózně bubnoval prsty o desku jednoho stolu v rytmu jedné písničky, která se často zpívala po hospodách v době, kdy většina obyvatelstva už spala.

„A máš ten meč zde, chlape?“ rozhodil potetovaný prodejce svalnatýma rukama, jako kdyby čekal, že mu Shenno hodí svůj meč přímo do náruče.

„Ne… Zahodil jsem ho,“ zalhal. Přiznání, že jeho meč skončil v ohni, by znamenalo doznání, že byl z kláštera vyloučen.

„Tož tě nepotěšim, ale před pár týdny vyšel nový zákon. Nesmim prodat meč žádnýmu Divochovi nebo jejich křížencům,“ odpověděl se zakroucením hlavy, „opravit jo, ale neprodat.“ Jednou rukou navíc Shennovi naznačil, aby se klidil z jeho krámu.

Shennovi se však moc nechtělo, zaskřípal zubama, zapřel se o pult a skrze zaťaté zuby procedil: „Proč to nařídil?“

Zbrojíř ho spražil pohledem překvapeným a zároveň dosti naštvaným, chvíli mu trvalo, než odpověděl. „Kvůli atentátu. Ještě v době starého dobrého krále, tehdác na něho byli atentáty dva a druhej úspěšnej. Zabil ho Divoch a chudák malej princ to viděl. Svůj odpor k Divochům sice nikdy neříkal veřejně, ale byl to jeho první zákon a taky nechal propustit všechny Divochy z města a blízkých oblastí… Tlačí vás z vašich domovů na jih, kde vám může podříznout krk Lilji, chlape. Meč ti teda neprodám a prosim tě, abys vypadl z mého obchodu, než přijde městská stráž,“ řekl tak naštvaně, že Shenno raději s nafouklými tvářemi odešel.

Před obchodem odvázal Kopala, zatáhl prudce za jeho otěže, až se kůň vzepřel a táhl ho k nejbližší městské bráně. Skřípal zuby nad tím, co se dozvěděl. Byl zvyklý, že se mu za původ posmívali, protože už jenom název Divoch nebyl lichotivý, ale nikdy nečekal, že je kvůli tomu utlačovaný.

„Kdyby ho zabil Shernedi, vykázal by z města i sám sebe?!“ zamrmlal si pod vousy a hodil jeden nenávistný pohled na dítě, které běželo zrovna kolem a zdálo se, že je samo Shernedi.

V té chvíli si také uvědomil, že lidé ho nesledují a neuhýbají mu kvůli tomu, že je od Černého jezera, ale kvůli tomu, protože je to Divoch.

Shenno se na chvilku zastavil, zvedl hlavu k modrému nebi bez jediného mráčku, ignoroval, jak do něho vrazil přibližně starý mladík, který táhl pytel mouky a čekal. Nejspíše na zázrak.

Také přemýšlel, na mysl se mu vybavil ten fakt, že bývalý král byl zabit mužem, který se k Divochům řadil, ale moc to neřešil. Smrt krále byla smutná, ale dobře věděl, že Divoši nežijí pouze v Rhiosu, ale také v Roslinolu, ač tam se nazývají jinak… Otroci.

Jeden Aristokrat zkrátka mohl vyvinout úsilí, aby vyzbrojil a vycvičil pár otroků s tmavší pletí, které poslal spáchat atentát. Bylo hloupé, že se král rozhodl znovu začít utiskovat ostatní Divochy, protože jeden udělal zlou věc.

„Ne… Je to hloupý král,“ zamumlal si pro sebe, sklopil hlavu, chtěl udělat krok, ale zarazil se, nasadil znavený obličej a sledoval dva příslušníky městské stráže v tenkém brnění a znakem meče, který protínal kamenné hradby, na hrudníku.

•••

Marně jim vysvětloval, že z města už odchází, že se o vyhlášce zakazující mu vyskytovat se ve městě, se dozvěděl až před pár minutami, ale stráž trvala na tom, že musí odevzdat veškeré zbraně, které neměl a v jejich doprovodu musel odejít až za hradby, kde měl také podepsat listinu, která ho svazovala přísahou, že už nikdy nepřekročí hranice Kukaččího Hnízda.

„Za porušení je trest oběšení,“ upozornil ho mladší ze strážců, tmavovlasý mladík s jizvou na čele od neštovic.

„Pěkně šáhlej zákon,“ zamrmlal Shenno, když se podepisoval husím brkem na pergamen.

I přes odpor k novému králi a zákonu se musel pousmát, když psal to jméno.

Shenno, bratr Arrinův od Černého jezera.

Starší z hlídky, obtloustlý padesátník s pěkným plnovousem mu koukal přes rameno, povytáhl jedno husté obočí a zamumlal, že má velice nezvyklé jméno.

Skutečně bylo. Většina válečníků z kláštera dostal za titul nějaký přívlastek nebo ‚syn tamtoho a toho‘, ale Shenno měl jako titul jméno svého nepokrevného bratra.

„Křtil mě úžasný mistr,“ usmál se Shenno pyšně, „nedopustil by mi, abych měl nějaké nudné a obvyklé jméno,“ dodal.

„Toho bych rád poznal, Shenno, bratře Arinnův, třeba by domluvil mému mistrovi od Konce Světa, ten mi dal titul Ničitel. Naoko Ničitel. Každej druhej se jmenuje Ničitel!“ odfrkl si na to Naoko Ničitel a vrazil si ránu pěstí do hrudního plátu přes kulaté břicho.

„Ničitele jsem znal dva,“ prohodil Shenno mimoděk a poplácal svého koně na krku. Poté otočil hlavu k mladšímu, který pomalu rudnul v obličeji, zatímco skládal pergamen a převazoval ho rudou stuhou. „A tvé jméno?“ zeptal se ho.

„Siemir Všudebyl od Zlatých písků,“ zamrmlal uraženě, „protože jsem celý život v klášteře byl dle slov mistra vždy všude a to bylo otravné.“

Na to se Naoko Ničitel zasmál a Shenno také, bylo to poměrně hloupě znějící a potupné jméno, pokud Siemir o svém titulu neroznášel lži, že třeba procestoval všechny kraje.

I když se Shenno s městskou stráží trochu zasmál a poznal dva další válečníky z jiných klášterů, odcházel naštvaný, protože si zpečetil osud a nikdy se už v Kukaččím Hnízdě nesměl ukázat.

Naskočil na Kopala s otázkou, co bude dál, do Králova Výslunní nesměl, jinou cestu neměl. Pořád se však mohl vrátit do Divokých hor a žít nudným životem Divocha nebo se pokusit o štěstí v jiném městě, pokud vyhláška neplatí i tam anebo se přidat k armádě.

„Anebo bych mohl požádat o audienci u krále,“ navrhl, což Kopal zamítl jedním pohozením hlavou. „Možná je to hlupák a naivně si myslí, že jsou Divoši špatní, ale… Chtěl bych si splnit ten dětský sen,“ povzdechl si a nakonec i Kopala popohnal do klusu.

Stále chtěl do Králova Výslunní.

•••

Jeho hrubý odhad mu napovídal, že se do Králova Výslunní dostane kolem následujícího odpoledne, ale to by mu někdo nesměl zhatit plány. K večeru se zastavil s Kopalem poblíž čirého potůčku na zelené louce, kde se Shenno složil poblíž cesty pod jeden strom a Kopala uvázal pod druhý, který stál jenom pár metrů od toho jeho.

Přikusoval poslední kousky kořeněného hovězího, které si koupil v Kukaččím Hnízdě, pod hlavou měl svůj složený pršiplášť a jezdecké boty pohozené opodál, aby dopřál trochu vzduchu zapařeným nohám.

Byl to konec pěkného dne, i když pro Shenna moc pěkný nebyl. Nasmál se, to byla pravda, ale zároveň se dozvěděl nepěkné věci o svém králi, kterého si myslel, že by mohl chránit.

„Teď se mi ani nepoštěstí ho vidět, pokud u něho nezískám audienci,“ zamumlal si rozmrzele a zahodil špejli, na které měl ještě před chvílí poslední kousek hovězího.

Myslel si, že se koncem toho dne už nic nestane, ale sotva zavřel oči, že si trochu odpočine, v dálce zaslechl dusot kopyt a pochopil, že je v maléru.

Bleskurychle otevřel černé oči, přelétl jima po terénu a viděl pouze to, jak se proti němu řítí dva vraníci s obrněnými muži, z nichž jeden v ruce držel královskou vlajku. Zlatého řvoucího lva na čtyřech nohách na světle modrém pozadí.

Instinkt mu napověděl, aby vyskočil co nejrychleji na nohy, chtěl i popadnout meč, ale žádný neměl. Mohl jenom zůstat stát neozbrojený a čekat, proč se k němu ženou dva královští strážci. První myšlenka, co mu vyskočila na mysl, byla ta, že jako Divoch vkročil na území, kam nesměl, že král svůj zákon vylepšil nejen o města, ale určitou vzdálenost od Králova Výslunní, kam se se svojí barvou pleti nesmí přiblížit.

I když Shenno nebyl nejchytřejší, tohle uhádl správně.

Královská stráž proti němu nebyla tak nepřátelská, jak čekal. Hleděli na něho skrze hledí svých helem, jeden četl vyhlášku a druhý mu mezitím svazoval ruce pevným lanem, pro jeho bezpečnost, ale i ostatních.

„Tahle pitomá vyhláška se ke mně nedostala!“ bránil se Shenno slovně, ale jinak byl klidný, zcela ignoroval nemotornou stráž, která uzel na jeho zápěstí vázala už napotřetí.

„Tvé mínus, Divochu, budeš odveden za hranice, kde se už vyhláška nevztahuje, poté budeš i se svými věcmi propuštěn, i když budeš nucen podepsat pergamen, který-“

„Kterým potvrdím, že pokud se znovu objevím na tomto území, budu pověšen?“ zeptal se Shenno otráveným hlasem. Slyšet tu větu podruhé za den mu přišlo neskutečně nudné.

„Nebuď drzý,“ okřikla ho stráž na koni.

„Nejsem drzej, jenom jsem otrávenej z toho, že mě deset let bijou jako psa, abych nakonec nesměl ani nic dělat,“ namítl a nechal se přivázat k sedlu jednoho strážného, jelikož na Kopalovi jet nesměl.

•••

Kdyby nebyl zvyklý na každodenní chůzi, asi by nadával, ale zase tolik mu to nevadilo. Cítil sice, že má zápěstí už prodřené do krve, ale v botech se mu chodilo dobře – naštěstí mu dovolili si je vzít – a navíc měl společnost.

První hodinu sice jeho nedobrovolní společníci zpívali starou známou písničku „proč, Divochu, proč?“ i když jejich verze byla zpestřena o větší množství nadávek, urážek a kladli neskutečný důraz na to, že sdílí lože se sněhuláky, kterým jenom vydlabou na určitých místech díry.

Druhou hodinu už spolu tak nějak mluvili. Zamlklejší jezdec s královskou vlajkou pocházel stejně jako Shenno od Černého jezera, i když z kláštera odešel rok předtím, než se tam objevil Shenno. Druhý muž byl až od hranic s Lilji, kde také vstoupil do kláštera poté, co mu matku a sestru zabili, zatímco otec byl nechutný opilec, co se nejspíše utopil někde v kanále. Netušil, nepoznal ho.

Třetí hodinu si i zazpívali jednu známou odrhovačku, ti dva zpívali strašně falešně, Shenno byl poměrně dobrý, ale nakonec všichni tři zmlkli a Shenno k tomu byl přímo vyzván.

Nechápal proč, ale po dvaceti minutách mu došlo. Nejdříve se hluk donesl k jeho uším, poté i spatřil špičky modrých stanů a následně i pobíhající vojáky, kteří ty stany stavěli.

„Královské tábořiště, mlč, pokud nebudeš k mluvení vyzván,“ upozornil ho upovídanější Remo.

„Proč to tady stojí?“ zeptal se Shenno ještě v rychlosti.

„Protože král cestuje,“ špitl Remo.

Protože už nemohl mluvit, pouze si řekl tu poznámku v hlavě, že to král moc daleko nedojel.

 

Nikdo si jich nevšímal, pouze je sledovali přes rameno, jak kráčí skrze tábořiště kdo ví kam. Občas nějaký přidrzlejší člen armády nebo královské stráže zakřičel urážku k Shennově příslušné rase, ale moc dobře věděl, že nejlepší je nereagovat a nedávat jim prostor k dalším posměškům.

Že bych krále přeci jen spatřil? Pomyslel si Shenno, když se mu před očima objevil stan větší než všechny ostatní. Jeho základní barva byla nebesky modrá se zlatým lemováním a občasnou výšivkou zlatého lva ve všech možných pozicích.

Necelých pět metrů před stanem se strážní zastavili a oznámili strážným před vstupem do stanu, že vedou Divocha, který vnikl na jemu zakázané území a nyní jde podepsat smlouvu, že se nikdy více nevrátí a pokud ano, trestem mu bude smrt.

Vstup jim byl povolen. Remův partner ve zbroji – Shenno nepostřehl jeho jméno – seskočil z koně první, odvázal druhý konec lana, přitáhl si Shenna blíže, vmáčkl ho mezi sebe a Rema a vykročil s ním do toho obrovského stanu, kde měl být ten, kdo Shenna musel nejenom nenávidět pro jeho původ, ale hlavně se ho musel nesmírně bát.

Shenno očekával kohokoli. Představoval si krále různě, ale ten, kdo tam před ním seděl v pohodlné židli, vypadal spíše jako mladý chlapec, který by v klášteře skládal teprve zkoušku z lukostřelby a vzhledem připomínal letní oblohu. Zlaté vlasy podobné slunci, jehož paprsky míří do všech stran a oči tak modré, jako byla obloha, když Shenno ještě stál v ulicích Kukaččího Hnízda, a to všechno na tváři někoho, kdo by dokázal za jediný den zlomit tisíce dívčích srdcí.

Strážní se svému králi uklonili, Shenno jenom lehce, sotva ohnul hřbet, ale nezdálo se, že to po něm král vyžadoval.

Jeho oči značily hrůzu, strach, ale i respekt z někoho, kdo patří k národu, který zabil jeho otce.

„Veličenstvo,“ oslovil ho neutrálně Shenno a čekal, až ten chlapec něco udělá. Tušil, že budou stejně staří, ale to děcko, co před ním sedělo, vypadalo tak o deset let mladší než on. Ale to způsobil i fakt, že Shenno kvůli svým jizvám a výšce vypadal o pět let starší.

4.727275
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 33)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 17
„Dante?“ ozve sa vo dverách tichý veterinárov hlas. Vzdorovito zostávam...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Nadešla středa a jeho nervozita dosáhla vrcholu. Neměl ani ponětí, co od...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 57
15. 3. 2114, 5:38pm, generální velitelství v Demosu, Země, současnost. Lorik...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 8
PROLOG Netušil jsem, že je tak snadné v moderním světě přijít o život....