Ne, 16/04/2017 - 14:42
7

První, co uviděl, když otevřel oči, byl pár cizích očí v safírové barvě, které se nad ním skláněly.

Leknutím sebou cukl, ani nepostřehl, že mu někdo držel u úst čutoru s vodou a tím pohybem ji osobě vyrazil z ruky a vylil skoro celý její obsah na sebe.

Vyskočil do sedu, ale předtím se stačil i otočit proti tomu, kdo mu dával vodu.

„Chtěl jste mě utopit ve spánku… výsosti?“ zasyčel nedůtklivě, když si z tváře otíral vodu.

„Napadlo mne, že byste mohl mít žízeň, Shenno,“ vysvětlil král se skloněnou hlavou k zemi. I toho večera měl přes sebe přehozený svůj plášť, ač nepršelo. Snad proto, aby ho někdo neviděl, jak se snaží napojit vězně.

„Tim pádem jste první, koho to napadlo,“ odsekl na to Shenno a natáhl se po spadlé čutoře, aby zjistil, že tam ještě trochu zůstalo. A ten zbytek v jeho hrdle zmizel dřív, než král stihl vůbec něco postřehnout.

„Přinesl jsem Vám i jídlo, Shenno. Na cestě jste vypadal unaveně,“ dodal král a hned ze svého pláště vytáhl zabalený uzlíček, ve kterém Shenno našel kus sýra a okoralý zbytek chleba. Skromnost jídla ignoroval, raději se opřel o svůj kůl a pustil se do jídla, jako kdyby půl roku nejedl.

„Nespal jsem, nejedl, nepil, celý den jsem chodil… Nebylo překvapující, že jsem byl unavený,“ mumlal nasupeně mezi sousty. Nějak v hloubi duše doufal, že za jeho drzost ho nechá král popravit, ale ten jeho drzost nevnímal. Pouze ho sledoval při jídle, klečel v mokré trávě a vyčkával na zázrak.

„Kde jste se vyučil?“ začal se král ptát jako předchozího večera.

„U Černého jezera. Je to nedaleko odtud,“ odpověděl mu, ale ani se na něho nepodíval.

„Ano, vím, kde to je. Jeden Váš korálek není vybledlý jako ty ostatní, získal jste ho nedávno?“ ptal se dál.

Shenno jenom přikývl.

„Myslel jsem, že klášter umožňuje chlapci získat korálek pouze do jeho osmnáctého roku,“ pronesl tiše král nevyřčenou otázku.

„Můj osmnáctý rok života započal koncem zimy, ještě jsem korálek získat mohl,“ odpověděl na ni Shenno nedůtklivě.

Králova údivu si Shenno všiml a nemusel se na něho ani přímo dívat. Uvědomoval si, že díky své výšce, jizvám a celkovému zevnějšku, který zdědil po otci vypadal starší.

„Není možno, abyste byl pouze o pár měsíců starší nežli já,“ namítl král a zvědavě naklonil hlavu do strany.

Shenno se jenom na pár sekund donutil podívat se na něj, přes tu kapuci toho moc neviděl, jenom si všímal toho páru očí, který ho hypnotizoval a dvou dlaní, které pevně svíraly plášť a i přesto se třásly.

„Poslyšte, výsosti,“ obořil se na mladíka Shenno, „proč tu jste?“ zeptal se tentokrát on, aniž by odpověděl, že je skutečně stejně starý jako on.

Tyeran, Safírový lev, nejspíše nechápal otázku, protože neodpovídal.

„Nesnášíte Divochy, bojíte se nás, vzal jste nám zem, kterou nám vaši předci dali… Vyhnal jste mé lidi z jejich domovů a mě chcete vyhodit také. Ale přesto jste tu už druhý večer a vyptáváte se. Mám podobnou historii jako většina vašich mužů. Moji rodiče jsou důvod, proč jsem byl v klášteře. Nezáleží na tom, zda zemřeli, prodali mě, vykopli mě nebo jenom chtěli, abych byl vojákem, ale skončil jsem tam. Snášel jsem rány a ponižování, získal jsem šest korálků a odešel. To je vše. Jestli si přejete vědět, co budu dělat až mě vyhodíte za Úhoří řeku, nemusíte se bát, nepřekročím tu řeku, ani kdybych neměl na výběr,“ rozmluvil se Shenno a všechna svá slova myslel vážně.

Pak zvedl hlavu, podíval se k potemnělému nebi, nasál okolní vlhkost a zkušenost mu napověděla, že se zase bude jednat o velice nepříjemnou noc.

„A teď Vám přátelsky radím, abyste odešel, bude pršet,“ dodal stále s pohledem k nebi, ze kterého spadla i první kapka rovnou na jeho vybledlou jizvu na pravé tváři.

Ukázalo se, že měl Shenno pravdu. Toho večera však nepršelo tolik jako toho předchozího, ale pobyt pod širým nebem mu příjemný nebyl. Naštěstí tam Shenno nezůstal dlouho, ani ne pět minut po králově odchodu přikráčeli dva příslušníci královské stráže a vytáhli Shenna na nohy. Odprostili ho od dřevěného kůlu, ač pouta na rukou mu stále zůstávala.

„Kam mě táhnete?“ zeptal se jich, ale neodpověděli mu, pouze poslušně šli tam, kam jim král nařídil.

První, co Shenna napadlo, bylo to, že nakonec o tu hlavu přijde hned, protože byl drzý. Na tom ho nejvíce trápilo to, co bude s chudákem Kopalem. Kráčel se strážnými táborem, hledal špalek, na který mu položí hlavu, aby mohli seknout, ale žádný nenašel. Viděl jenom pár stanů s muži uvnitř, povozy, koně, kteří trpěli déšť, pohasínající ohně a nic víc.

Zastavili se s ním před vchodem do jednoho stanu, strážný po Shennově levici mu odemkl pouta na jeho rukou, chytil ho pevně za paži, podobně tak udělal i muž napravo, a vešli s ním dovnitř.

Teplo z nedalekého ohně bylo pro Shenna jako pohlazením na duši, ale přesto mu naskákala husí kůže a musel se otřást. I když v sobě měl kousek okoralého chleba a sýr, jeho žaludek stejně zakručel, jakmile ucítil pečené maso, které leželo jenom pár metrů předním na dřevěném stole proti králi, který měl svůj talíř naplněný právě odřezky z pečeného masa a zeleninou.

„Posaďte se prosím, Shenno, a nabídněte si,“ pobídl ho král a rukou naznačil dvěma strážným, aby odešli.

Na mysl se Shennovi vrátila jedna vzpomínka. Stalo se to před dvěma lety, jeden den poté, co zabil dva chlapce, kteří byli odkoupeni od otrokáře z Roslinolu. Myslel si, že se na jeho čin nepřijde, ale velmistr Roth si ho přivolal podobně k večeři. Nabídl mu jídlo, pití a poté ho nechal zbít mistrem Tangem do němoty. Ráno se probudil za hradbami s jednou mincí na prsou a svým mečem, který byl schválně ztupen, aby s ním Shenno nemohl dobře bojovat.

Čekal od krále, že udělá podobnou věc? Upřímně ano.

Přesto si proti němu sedl, prohlédl si ho a přesvědčil se, že král je hezký pouze ve tmě nebo při světle ohňů, protože za dne byl skutečně jiný, spíše vzhledu obyčejného sedláka a ne krále Rhiosu.

•••

„Když žil ještě král Tyron Ostrostřelec, můj otec, sledoval jsem, jak za ním častokrát chodí lidé z údolí a podávají stížnosti na Divochy, kteří kradou na jejich polích, berou jejich dobytek a sudy vína i piva. Trestal Divochy za jejich činy, zavíral je do žalářů, nabízel jim alternativy jejich žití, aby nemuseli krást, když nemají jídlo, ale váš národ se mému otci odvděčil vraždou. Má matka, ale i všichni rádci mi říkali, že vypořádání se s Divochy bude mým největším úkolem v době mého vládnutí a jinou možnost, než vyhnat vás na úrodný jih jsem nenašel,“ obhájil král se činy ohledně Shennova národa, zatímco jeden z Divochů si předním plnil břicho a pil jeho víno.

Ani se nezdálo, že ho Snenno poslouchá a byla to pravda. Králova slova mu šla jedním uchem tam a druhým ven. Přesto na ně zvládl občas zareagovat.

„Údolí a Divoké hory dříve Divochům patřili, to vy jste je nejdříve vyhnali do hor, kde nejde nic pěstovat a posléze jste se je snažili udobřit a nabídnout jim, že se stanou právoplatnými obyvateli Rhiosu,“ opáčil Shenno, co si pamatoval z historie.

„Ano, tím jsme vám umožnili volně se stěhovat do údolí i jiných oblastí a rozšířit se do celé země,“ odpověděl na to král.

„Král to umožnil, ale ostatní národy to nikdy nedovolili. Křížení s Divochem bylo všem nechutné, z vesnic náš lid vyháněli, protože jsme dle jejich slov jiní, ač se dost podobáme takovým Savojům, kteří jsou tady zcela respektováni,“ debatoval Shenno s plnou pusou.

„Tohle bylo způsobeno tím, že se váš národ odmítal vzdát svých zvyků a drobných krádeží.“

„Nezapomeňte, že ty naše zvyky a tak bylo i uctívání Horských bohů, což po nás převzal celý národ až na Abany, kteří si vyznávají ty svoje.“

„Horský bohové?“ zeptal se král nechápajíc.

„Už se jim říká jenom Bohové, ukradli jste je nám a změnili jejich jména,“ vysvětlil Shenno krátce. Tenhle fakt mohl vědět jenom ten, kdo Divochem byl, nikdo jiný tomu nevěřil.

„Ach tak,“ přitakal král, „přesto, Shenno, váš národ se odmítal přizpůsobit rostoucímu království a místo toho zabil schopného krále, čímž nás oslabil a postavil do nebezpečného postavení s Lilji, kteří se stále snaží získat naše území s nalezištěm zlata.“

„Trvám na tom, že za tohle můj národ nemohl. Troufám si říct, že Roslinol vytrénoval pár svých špinavých otroků, kteří mají někde v krvi i moji krev, proplížili se do naší země, zabili krále a doufali tak, že se popereme s Lilji, aby oni opět shrábli to, co zůstane. Nebylo tomu už tak v minulosti párkrát? Jestli si pamatuju z hodin historie v klášteře, a že si moc nepamatuju, království na této zemi bylo šest. Jedno zaniklo a území padlo za oběť Roslinolu společně s jeho obyvateli, které bylo zotročeno.“

Král začal značně blednout, možná od Shenna neočekával tolik slov, možná mu Shennova teorie přišla alespoň trochu uvěřitelná. „Viděl jsem toho vraha, znal jsem jeho jméno, měl na krku šest korálků, ve vlasech drobné copánky se zapletenými stužkami. To tam v horách děláte, ne? Pletete si drobné copánky s pentlemi. I muži.“

Na náznak toho, že to nedělají všichni, si Shenno prohrábl svoje vlasy, které trčely do všech světových stran, od včerejší noci byly ještě slepené bahnem, ale copánek v nich nebyl ani jeden.

„Nemýlím-li se, klášter zakazuje nošení dlouhých vlasů,“ poznamenal král.

„Ano, ale mistr by vám potvrdil, že jsem do kláštera dorazil bez copánků. Jakmile mi otec první copánek zapletl, nožem jsem si pramen vlasů usekl, protože se mi to nelíbilo.“ Po tomhle už Shenno přestal jíst, otřel si mastné prsty do kalhot a ruce složil na hrudníku, na který se mu lepila mokrá košile.

„Hádám, že jste neměl pouze jeden pramen dlouhých vlasů, ale více.“

„Ano, dostal jsem políček pokaždé, co jsem si další pramen usekl.“

„Tím mi ale pouze potvrzujete, že zaplétání copánků s pentlemi je vaší tradicí,“ promluvil král až moc vážně. Shennovi tahle slova k někomu, jako byl on, neseděla. Ale krále přeci jen neznal.

„Vaše znalost našich tradicí zase potvrzuje, že copánky nejsou žádným tajemstvím, která by Roslinol nemohl odhalit a napodobit,“ obořil se na něho Shenno.

Tyeran, Safírový lev, vstal. Obešel stůl, postavil se kousek od sedícího Shenna, pevně zatnul pěsti a snad se snažil být větší. Ale nebyl. Naopak se dost zmenšil, jakmile ho Shenno napodobil, vstal a postavil se proti němu. Králova kštice mu sahala po hrudník. Musel sklonit hlavu, král tu svou naopak zvedl.

„Mohl bych Vám jméno toho vraha říct do očí. Mohl bych Vám říct i jméno jeho komplice, které nám sdělil. Věřím, že byste ho znal, Shenno, bratře Arinnův,“ promluvil s vážností, ale Shenno si v jeho očích všiml nejistoty a toho, co měl král v očích i předchozího večera. Už to nebyl hněv nebo strach nebo respekt, jenom nejistota a něco neurčitého, co nutilo krále neuhýbat ze Shenna pohledem.

Odpusť, Arrine, zašeptal si Shenno, než králi do očí řekl: „kdybych to jméno znal, zabil bych vás za vaši pošetilost a hloupou odvahu říct to do očí nespoutanému Divochovi, když tu nejsou žádné stráže.“

Otřásl se, jenom lehce sebou škubl, ale nenechal se vyvést z míry, odpověděl: „oba dva máme štěstí, že jsem zbabělý král.“

Druhé královo cuknutí způsobil Shenno, který k němu prudce natáhl pravačku s doširoka roztaženými prsty.

„Co se pokoušíte udělat?“ zeptal se král udiveně.

„Mám pocit, že tenhle rozhovor je u konce a já dojedl. Rád bych se vrátil ke svému kůlu, ale velmistr Tang by mě utloukl k smrti, kdyby zjistil, že jsem se po rozhovoru s králem nerozloučil tak, jak mi klášter uděluje,“ vysvětlil a pokynul ke své ruce.

Ač král netušil, co dělat, natáhl svou pravačku podobně k Shennovi, který ho svou rukou chytil za předloktí a pokynul králi, aby ho chytil za tu jeho.

Shenno měl stisk slabý, symbolický, jak mu bylo nakázáno, nesměl králi při rozloučení ublížit, zatímco Safírový lev se ho držel křečovitě jako klíště psa.

„Bylo mi ctí, výsosti. Krásně jsme si popovídali,“ řekl ironicky s povrchním úsměvem na jeden koutek.

„Upřímně doufám, že se ke mně zítřejšího večera připojíte opět k večeři, Shenno, bratře Arrinův,“ pokynul král.

Shenno jenom přikývl, chtěl spustit svou paži podél těla, pustil tedy královo předloktí, chtěl svou ruku nechat spadnout podél těla, ale král ho stále svíral, ale postupně ho opouštěla síla, což však neznamenalo, že pouštěl Shennovo předloktí.

„Výsosti? Rád bych si opět nechal nasadit pouta,“ zamrmlal na to Shenno se zamračením.

Na to král jenom pohlédl na jeho zápěstí rozedřená do krve. „Bohové by mne prokleli, kdybych nechal vězně bez pout,“ zašeptal na to král, pustil Shennovo předloktí, sjel k jeho zápěstí, kde se opatrně dotkl zranění, na což Shenno nezareagoval, a teprve poté ho konečně pustil.

„Kdybych sám nebyl proklet, neměl bych ta pouta,“ odpověděl na to Shenno, pokynul naposledy ke králi a už jenom čekal na to, kdy král povolá zpět stráže, aby ho spoutali a přivázali ho tam venku jako psa k boudě.

Samotné zavolání na stráže králi trvalo pět sekund, která využil tak, že probodával Divocha před sebou neurčitým pohledem a nepatrně se chvěl.

4.92857
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 28)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
  „Ty jsi vážně hroznej!“ Na dopřání chvíle prostoru jsem dostal asi...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Před 222 dny…   „Kapitánův deník, první den plavby… Převzetí lodi...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 3
Musel se někde zdržet. Trvá mu to moc dlouho. Jo, to jsem si nervózně říkal...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 15
,To iste, napadlo ma. Prešiel som k nej. „Zdvihni ju.“ Lucia po mne strelila...