Po, 12/12/2016 - 18:46
3

14. dubna - sobota

Moucha na stropě neseděla. Nebyl tu ani strop mého pokoje. Bylo mi teplo. Bylo mi fajn... něco tu ale hrozně smrdělo. Cigaretový kouř. Nebyl jsem ani ve své posteli, ležel jsem na zemi. Byl jsem zakrytý dekou a hlavu jsem měl položenou na něčí ruce. Byl jsem nahý....myslím si, že úplně nahý....že jsem usnul...někde, kde jsem neměl. Nemohl jsem se pohnout, nechtěl jsem se pohnout. Kouř mi ale začínal lézt do nosu a do očí a já věděl, že to nevydržím. Rozkašlal jsem se a s pohledem ani napravo, ani nalevo jsem vylítl ze země, drže na sobě deku a s křikem „omlouvám se“ jsem zmizel v kuchyni.

Oblečení bylo pořád vlhké a v bytě pořád zima. Nasoukal jsem se pracně do kalhot. Vzal jsem si jedno z máminých triček s růžemi. Uvařil jsem kávu a v mikrovlnce ohřál nějakou konzervu. Ruce s tácem se mi klepali jako při padoucnici. Půlku kávy jsem vycamral na tác.
Shizu ležel stále na zemi, ale z guače, který měl kousek od sebe, si stáhl polštářky pod hlavu a druhou deku. Taky sebral z konferenčního stolku popelník a tátovy cigarety. Oči měl zavřené, vlasy shrnuté na stranu a vychutnával si dlouhými doušky cigaretu.

„Dáš si...“ hlas se mi třásl.

Ukázal jen rukou vedle sebe. Položil jsem na zem poloprázdný šálek s kafem a talíř s jídlem a hůlkami. Sedl jsem si za něj na gauč.

„Neměl bys tu...“ začal jsem znovu.

Típl cigaretu do popelníku. Hodil do sebe zbytek kafe a zhltl jídlo. Jednu ruku si držel na ráně. Očividně ho to bolelo, ale nic neříkal.

„Můžu se podívat?“ odhodlal jsem se a sáhl po lékárničce.

Odtáhl ruku z rány a já si k němu přiklekl. Nech ty oči zavřené, nech ty oči zavřené, opakoval jsem si pro sebe...... neotevřel je.
Sundal jsem obvaz a znovu ránu přečistil, píchl antibiotika a něco od bolesti. Ránu jsem opět zalepil. Když jsem zvedl pohled, naše oči se setkaly. Celou dobu mě pozoroval. Pramínek rudých vlasů mu spadal prostředkem tváře, takže mu to spolu s řeznou ránou tvořilo strašidelný kříž a dost mě vyděsil.

„Dík“, zaznělo mi v uších. „Pěkný tričko.“

Vytrhlo mě to ze strnulého postoje, vyskočil jsem na nohy a zmizel v kuchyni. Našel jsem kotel a zapnul ho. Shizu vypadal, že usnul. Sebral jsem jeho věci a přemáchal je v umyvadle. Radiátory začaly hřát, mohl jsem rozvěsit mokré oblečení. Venku byl stále liják, musel jsem tu zůstat a utápět se v hanbě. Seděl jsem blízko radiátoru a snažil se na sobě usušit kalhoty. Další trapas, že by mě tu Shizu načapal ve spodním prádle, bych asi nepřežil.

Odpoledne přestalo pršet. Shizu pořád spal, vykradl jsem se ven něco koupit k jídlu. Přemýšlel jsem o tom, jak asi budu matce vysvětlovat, že zmizely nějaké léky z její lékárničky. Nemůžu je ani dokoupit, aby si toho nevšimla. Třeba si nepamatuje, kolik toho tam bylo. Doufal jsem, že jsem odvedl dobrou práci a že se do rány nedostane infekce. Taky jsem nemohl vystrnadit z hlavy Shizuneho tělo, které mě celou noc zahřívalo, i když si to teda vůbec nepamatuji. Nechtělo se mi zpátky do bytu. Jedna část mého JÁ byla silně proti a druhá část měla strach, zda se něco nestalo. Pozoroval jsem svůj obraz ve skleněných výlohách. Školní uniforma se tvářila dost zašle, světle modrá barva měla nádech šedi a kravatu jsem měl uvázanou jen ledabyle. Vlasy se i po včerejší sprše tvářily mdle, už tak měly barvu slámy, na které kurva ležela nějaký ten pátek. O moji výšce raději nebudu mluvit. Co by asi takový sexy chlap na mě mohl vidět... jen štěnici vhodnou k zašlápnutí.
Přišel jsem k bytu. Kolo jsem měl opřené o zeď bytovky. Raději jsem ho zamknul, aspoň v něčem mám štěstí. Už ve výtahu jsem se začal klepat.

Shizu zase kouřil. Seděl na zeleném gauči a měl na sobě svoje džíny. Černé tričko olemované síťkou si upravil podle pohodlí, aby ho neměl přes ovázanou ránu. Prostě ho pod prsama utrhl. Musel jsem opět začít zhluboka dýchat.

„Neměl jsi ještě vstávat,“ zašeptal jsem, aby řeč nestála a zakryl jsem svoje vzrušení.

„Jsi moje máma?“ procedil mezi zuby a vypustil obláček kouře.

„Byl jsem pro nějaké jídlo,“ pokračoval jsem a položil před něj krabičky s hotovým jídlem. „Asi bychom to měli jíst v jídelně...“

Zpražil mě pohledem.

„...vzhledem k tvému zranění se najíme tady,“ dodal jsem.

Poplácal rukou vedle sebe na gauči. Sedl jsem si. Vrhl se na jídlo a já jen sledoval, jak mi v každé krabičce zůstala jen brokolice. Poplácal se spokojeně po svém vypracovaném svalnatém břiše a usmál se. Zase jsem po něm hodil svůj úsměv v křeči.

„Můžeš tu zůstat, jak dlouho chceš, nechám ti tu klíče. Jel bych už domů...,“ zvedl jsem se z pohovky.

Jeho ruka mě chytla za zápěstí. Pořád měl pořádný stisk a jeho masivní prsten na ukazováčku mi vyryl do zápěstí značku. Zavrávoral jsem a sklouzl se mu k nohám, přesněji do klína. Obejmul mě jednou rukou a zabořil bradu do mých vlasů. Pěkně jsem se vyděsil. Cítil jsem, že brzy přijdu o poslední gram vzduchu.

„Bojíš se mě?“ zašeptal mi do vlasů.

Bojím se ho? Nevím. Mám z něj jen dusivý pocit, pocit, který mě zbavuje vzduchu, jak v plících, tak v mozku. A taky jsem přišel o řeč.

„Neznám ani tvoje jméno,“ pokračuje šeptem.

Otvírám pusu, ale nechávám ho mluvit, vyloženě ho moje jméno nezajímá.

„Bylo to fakt efektní, jak jsi mě dokázal ošetřit. Tohle pro mě nikdo neudělal. A ty o mně vůbec nic nevíš. Máš nějaký důvod to pro mě dělat?“

Něco zachrčím, neznám odpověď.

„Myslím, že nebylo rozumné do mých věcí zasahovat,“ pokračoval a prohrabuje se rukou v mých vlasech. „Jestli chceš něco vědět, tak ti to povím... je moc nebezpečné se semnou stýkat... znát moje jméno... dotýkat se mě...“

Hrozně rád bych se všemu tomu napětí vyhnul a omdlel si mu v klíně, ale dýchám a pomáhá mě to udržet při smyslech. Vstřebávám jeho teplo, nechávám se laskat ve vlasech a zavírám oči.

„Ti chlápci jdou po mě...,“ jeho stisk zesílil. „Bude jich víc, nedají pokoj, dokud mě nedostanou. Nepřivedou zpět nebo nezabijí. Nechci, aby ublížili i někomu jinému.“

Je ticho. Jeho ruka se zastavila a sevřela v pěst, až mu žíly fialově naběhly. Pozoroval jsem stříbrný těžký kříž, zavěšený na jeho koženém pásku připnutém na zápěstí. Lehce jsem se těch naběhlých provazců dotkl. Stisk povolil.

„Jak dlouho utíkáš?“ zeptal jsem se a nespustil oči z kříže.

„Hodně dlouho a ani netušíš, jak je to únavné,“ zašeptal a znovu mě objal.

Nesnažil jsem se z jeho sevření vymanit. Chytil jsem ho za ruce a pevně je stiskl. Cítil jsem na rameni, jak mi odpadající popel z jeho cigarety propaluje školní košili.

„Tak neutíkej,“ vysoukal jsem ze sebe. „Budeš utíkat pořád, tak jako já, se pořád schovávám. Pomůžu ti postavit se těm grázlům, co po tobě jdou...“

Ucítil jsem jeho teplé slzy ve vlasech. Pak mě od sebe odhodil. Tipl vyhořelou cigaretu o mahaganovou desku stolu a zapálil si další.

„Ničemu nerozumíš,“ procedil a těžce se převrátil na pohovku, natáhnul své dlouhé nohy, že mu trčely přes opěradlo a stiskl dlaní svou ránu. „Měl bys zmizet a dělat, že mě neznáš.“

Zvedl jsem se ze země. Položil jsem klíče od bytu na stůl. Sundal jsem z radiátoru školní sako a hodil si školní tašku přes rameno.

„Tak hodně zdaru při utíkání,“ řekl jsem pevným hlasem. „Ty stehy by pak chtěli za 5 dní vytáhnout.“

Bouchl jsem dveřmi a seběhl po schodech dolů. Slunce ještě příjemně hřálo a vysávalo kaluže. Sedl jsem na kolo a jel domů. Trvalo mi to neobvykle dlouho, protože jsem několikrát zjistil, že nešlapu a že stojím na místě a hledím do třtinového pole.

Šťastné utíkání, Shizu.

15. dubna - neděle

Stojím na židli a snažím se bílou barvou zamalovat krvavý flek na stropě. Pořád prostupuje. Zatraceně. Jsem sám doma, máma je v práci, ségra se někde cicmá se svým přítelem. Snažím se učit. S takovou budu mít blbé známky a nedostanu stipendium na lékařské fakultě, kam jsem podal přihlášku. Ale nemůžu se soustředit. Myslím na něho. Co je zač. Před čím utíká. Chtěl bych být s ním a pomoci mu. Cítím ve vlasech vůni cigaretového kouře. Na zápěstí mám stále obtisk jeho prstenu.

Slyším pípat pračku. Vytahuji prádlo, které jsem tam ráno naházel. Popel z košile se vypral, ale zůstaly po něm vypálené díry. Mrskl jsem s košilí do popelnice. Tohle opravdu mamce nehodlám vysvětlovat. Snažím se Shizuneho vytlačit z hlavy. Dávám si sprchu, abych se zbavil poslední špetky pachu, který by mi ho připomínal. Nepomáhá to. Zatraceně, co to kouří za šmejdy.

16. – 20. dubna – pondělí až pátek

Do školy jedu autobusem. Na kolo mi nezůstaly žádné síly. Nemám sílu na nic. Myslím, že mi opět něco napsali na záda, protože si na mě ukazují. Mám kruhy pod očima, nemůžu si vzpomenout, jestli jsem v noci spal. Lavice za mnou je prázdná. A to i celý týden. Utíká. Sám. Snad je to tak lepší. Byl jsem se podívat do bytu. Byl čistě uklizen, nikde ani smítko a památka po tom, že by tu někdo přespával. Představil jsem si, jak Shizu, pod výhružkou smrti, donutil nějakého chudáka to tady uklidit.
Pátek. Ve dveřích naší třídy se mi začnou klepat kolena. Na mé lavici sedí Shizu v bílém tričku a dlouhém koženém kabátě. Kožené boty umazané od bláta má položené na mé židli a nějaké bláto si už stačil oškrábat o opěradlo. Směje se nějakému vtipu spolužáka Huygy. Otočí pomalu hlavu, prohrábne si rukou rudé dlouhé vlasy a odhrne si je z čela. Vidím jeho skoro zahojený šrám táhnoucí se přes celý obličej a přes nos. Jeho oči jsou zase černé, živé, spalující a plné temnoty.

„Promiň, spletl jsem si stůl,“ usměje se jízlivě a spustí nohy na zem. Má na sobě i černé kožené kalhoty, sakramensky upnuté a neschovávající vůbec nic.

Nemůžu se pohnout.

„Co, co, co tu děláš?“ vysoukám ze sebe.

„Říkal jsi za pět dní, jsem tu,“ zamrkal na mě.

Myslím, že jsem na chvilku ztratil vědomí, ale zachytil mě a posadil do toho hnusného sajrajtu na mé židli. Vyskočil jsem na nohy, popadl aktovku a s křikem: „Tohle nemám za potřebí!“ jsem vyběhl ven ze školy. Sedl jsem si na lavečku před školou a nechal jsem stíkat slzy vzteku po tváři. Tenhle tlak už dlouho nevydržím. Určitě se nervově zhroutím, nebo něco takového.

„Pojďme si někam promluvit,“ uslyšel jsem hlas za sebou a do klína mi přistál bílý kapesník.

Zvedl jsem hlavu. Nesnažil jsem se skrýt své slzy, byl jsem fakt hodně naštvaný. Na něj. Stál si tu nade mnou, ve své černé kožené dokonalosti, zahalen obličej do cigaretového kouře a hřívy ohnivých vlasů.

„Nesnáším tě,“ zakřičím na něj. „Vypadni z mýho života!“

Popel mi dopadl mezi nohy. Zhluboka se nadechl.

„Ty kecy, že budeš stát při mě a že se spolu postavíme těm grázlům už neplatí?“ zeptal se mě.

„Mě z toho vynech, utíkej si kam chceš...“

Mávnu rukou někam do ztracena. Opět mě chytil za zápěstí, zvedl mě z lavičky a přitáhl k sobě. Dostal jsem přímý zásah kouře do očí, až mi znovu vytryskly slzy.

„Nic po tobě nechci, jen jsem se chtěl rozloučit,“ řekl. „Je to opravdu nebezpečné. Když mě našli ti dva, za chvilku tu budou další. Možná už tu šmejdí. Vedu dost divokej život, udělal jsem hodně špatných věcí a prostě je jen tak nemůžu hodit za hlavu. Utíkat mě nebaví, ale tebe sebou vzít nemůžu“.

Odhodil cigaretu. Přitáhl si mě ještě blíž k tělu, až se naše nosy skoro dotýkaly.

„Jsi správnej chlap, jsem fakt moc rád, že jsem tě potkal, ale tohle po tobě chtít nemůžu. Opatruj se,“ pustil svoje sevření, otočil se na patě a kráčel pryč.
Rozběhl jsem se za ním. Zastavil se tak náhle, že jsem mu vrazil do zad. Zavrávoral jsem a on mě chytil, byl tak rychlý, obejmul mě kolem pasu, jeho vlasy zakryly mou tvář, jak se nade mnou sklonil, udělal z nich neprůhlednou clonu a já zjistil, že se naše rty dotýkají v nenasytném polibku. Pak mě pustil, nechal mě ohromeného stát uprostřed chodníku a zmizel v davu.

4.76923
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 39)
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 13
NENÍ URČENO PRO SLABŠÍ POVAHY! PŘÍBĚH OBSAHUJE PONÍŽENÍ.   Zvedl...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 7
Vianočné trhy. Niektorý v tom vidia pohodu Vianoc a posedenie s kamošmi pri...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Myslel tu otázku vážne? Ťuklo mu kútikom keď videl ako bojujem z jeho otázkou....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 9
„Drž ty svoje pracky od něj dál! Na ty tvé chlípné pohledy už jsem si zvykl,...