So, 27/06/2015 - 17:42
4

(Mé dětství je propleteno mnoha ostrými zážitky. Nejvíce z nich způsobila má máma a její milovaný přítel. Stalo se tak před více než deseti lety, ale ve mně to stále zůstává a nedokáži se s tím jenom tak smířit. Nejde to… )

___________________________________________________________________________

„Toužíš po lásce? Dám ti ji.“ Jeho slova… Probodávaly se do mě stejně jako její…

„Uvolni se.“ Jak mohl být tak klidný, když…

 „Ne! Tati, prosím!“ Snažil jsem se mu bránit, ale neměl jsem šanci…

***

Seděl na posteli, tvář schovanou ve dlaních.

„Jsi v pořádku?“ otázal jsem se.

Vzhlédnul ke mně, červené oči plné slz. Přikývnul. Přiblížil jsem se k němu a pohladil ho po paži.

„Vypadni!“ vykřikl po mně. Byl jsem překvapený a trochu nadskočil. „Říkám ti, abys vypadnul!“

„Nii-chan…“ odvrátil se.

***

Smál se. Byla to emoce, kterou nedával najevo. Bral to jako zbytečnost. Proč tak najednou?

 „Nii-san!“ vzkřiknul jsem po svém bráškovi. Ignoroval má slova a pokračoval v chůzi…

Přál jsem si, ať se otočí, podívá se na mě… vrátí se zpátky a bude se mnou bojovat proti zlu, ve kterém jsme vyrůstali. Nic z toho se nestalo…

Vztáhnul jsem k němu ruku, ale jediné, co jsem viděl, byly stromy, obklopující jeho tělo, nakonec mlhu, která ho vtáhla do nicoty.

 ____________________________________________________________________________

 V rukou jsem svíral fotku a sledoval ji se slzami v očích. Na povrch se dostaly vzpomínky z mé minulost. Proč nejsem schopný na všechno zapomenout? Už je to dlouho…

„Vypořádat se s Vaší minulostí je mým cílem. Chci Vám pomoci. Žít na tomhle světě je velice cenný dar, važte si ho. Zasloužíte si štěstí a zajisté ho dosáhnete! Věřím Vám.“ Pouze na jeho slova přikývnu.

„Dokázal byste mi o sobě sdělit nějaké základní informace?“ I přesto, že jsem viděl, jak ve svých rukou tiskne mou kartu, plnou těchto informací, vysoukal jsem ze sebe několik vět.

„Jmenuji se Kaine, Kaine Seito. Je mi dvacet let a nedávno jsem začal pracovat v nedalekém obchodě s potravinami. Mou základní povinností je vystavovat zboží, ale můžu zavítat i na pokladnu.“

„Dobře.“ Na okamžik se zamyslel. „A co přítelkyně? -- Omlouvám se za tuto osobní otázku. Nemusíte odpovídat.“

„Ne, to je v pořádku. Zatím jsem neměl tu čest.“ Prohlásím, ale uvnitř cítím pravý důvod. Ten důvod, který se po celých dvacet let snaží prodrat na povrch.

„Nyní Vám dám takový krátký test a pro dnešek bych to ukončil.“

Na chvíli se vzdálil a začal něco hledat. Když se vrátil, v rukou držel nějaké karty. Usedl na ne moc vzdálené křeslo a usmál se na mě. Po pravdě už jsem toto sezení chtěl mít za sebou, i přesto, že jsem si ho vyžádal sám.

„Co tam vidíte?“ zeptal se mě v momentě, kdy ke mně otočil jednu z mnoha karet. Na všech byly barevné skvrny, ani jedna z nich ve mně nevyvolala radost nebo štěstí. Viděl jsem tam akorát svou rodinu… viděl jsem sebe a matku, která na mě vztahovala ruku a… otce, jenž..

„Ne!“ vykřikl jsem.

„Co se děje?“

„M – můj otec! Mlátí ho! Kope do něj!“ Chtěl jsem zůstat klidný, ale nešlo to. Viděl jsem otce, který zmlátil mého bratra, až do nevědomosti… ze stejného důvodu, jako mlátíval mě.

 

Když jsem se trochu uklidnil, byl konec našeho sezení. Rozhlédl jsem se po místnosti a zakoukal na něj. Zaryl do paměti jak jeho tělo, tak jeho obličej.

„Uvidíme se příští týden.“ Řekl a podal mi ruku.

„Na shledanou.“ Odpověděl jsem a potřásl mu s ní.

Cesta na autobus se trochu protáhla, obešel si to vzdálenou oklikou, jelikož jsem se potřeboval trochu provětrat. Když dojdu na zastávku, autobus akorát přijede. Zahlédnu muže, který nastoupil vteřinku po mně. Na první pohled mě začal strašně moc iritovat jeho vzhled. Ihned jsem se rozhodl, že tentokrát zapojím do svého příběhu právě jeho.

Sedl si naproti mně. Cesta mi díky zkoumání jeho postavy ubíhala rychle. Muž vystoupil o zastávku dříve než já. Tehdy jsem si uvědomil, že se na něj celou tu dobu culím, jak největší debil. No co, budu doufat, že si toho nevšimnul.

Přišel jsem domů, bez větších prodlev usedl k počítači a ihned začal psát. Měl jsem jasné, o kom to bude tentokrát. Muž z autobusu a můj pan psycholog. Sice jsem nechápal své myšlenkové pochody, ale věděl jsem, že takhle zapomenu na své problémy a dostatečně se uklidním. Prostě stačilo začít psát.

>> Muž s černými vlasy právě maloval v pokoji jeden ze svých vzácných obrazů, když se k němu přiblížil Aki (pan psycholog). Objal ho zezadu kolem pasu a nadzvednul. S úsměvem na obličeji sledoval svou lásku, která se snažila chopit nějakého záchytného bodu. Místo toho dlaní přejel po svém výtvoru.

„Zabiju tě!“ křikl a prudce Akiho udeřil loktem. Ten se svalil k zemi.

Muž neváhal, obkročmo na něj nasedl a ruku od barev přiložil na tričko. Po chvíli vytvořil obrazec táhnoucí se od prsou až dolů ke kalhotám. Aki a jeho obličej, vyzařovaly neuvěřitelnou touhu. Jeho chlouba se snažila prorazit zip patřící kalhotám, ale černovlasý muž ho nechával trpět. Kroužil jazykem po jeho krku a rukama z něj strhával košili. Knoflíček po knoflíčku se ztrácel pod nábytkem.<<

 

*CRRRR CRRRR*

 

Zvonicí telefon mě vyrušil ze zasnění do svého příběhu. Běžel jsem ho ihned zvednout.

„Ano?“ musel jsem vyznít trochu netrpělivě.

„Ahoj, tady Yamada.“ Byla to šéfka. „Prosím tě, mohl bys přijít zítra na ranní? Odpadl nám jeden klučina a potřebujeme za něj náhradu.“ Na chvíli se zamyslím.

„Asi ano.“

„Tak zítra v šest. Ahoj.“

„Naschle.“

 

*PÍP PÍP*

 

Trochu mě to zarazilo, ale neměl jsem důvod lámat si s tím hlavu. Vrátil jsem se zpět ke svému příběhu a pokračoval v psaní.

Když se později podívám na hodiny, je najednou deset večer pryč. Rychle jsem svou rozepsanou povídku uložil, osprchoval se a šel spát.

***

Otravný zvuk budíku se rozléhal celou místností. I přesto jsem byl líný natáhnout se a zaklapnout ho. Nechal jsem jej celou minutu vyřvávat, a když konečně dozvonil, rozhodl jsem se “vstát“. Celou váhou se opřu o okraj postele a poté se skutálím na zem. Nespadl jsem na hlavu. Možná mé jediné štěstí.

Chvíli jsem tam tak polehával, až se mi oči začaly opět klížit. Najednou mě obklopil neuvěřitelný chlad. Přicházel zpode dveří. Ihned vyskočím na nohy. Byl jsem rád, že jsem na té zemi nezmrzl.

„Sei-chan?“ uslyším z chodby. Ten hlas… to musí být…

Najednou se rozrazily dveře. „Ichiro!“

„Proč tak hnusně?“

„Co myslíš? Jak by ses zachoval ty, kdyby ti do pokoje vběhl úchyl?“ ironicky jsem se pousmál. Pouze na mě civěl.

„Řekl bych: Pojď do mé náruče Cho-san! A ne jak ty.“ Vypláznul na mě jazyk.

„Promiň… Počkat.“ Zarazil jsem se. „Co tu vlastně děláš tak brzo?“ Vytáhne a zamává přede mnou náhradním klíčem.

„Přišel jsem tě zkontrolovat.“

„V pět ráno?“ Opatrně se podívá na hodinky. Až teď jsem si uvědomil, že jsem rád za pyžamo, které obvykle nenosím. Taky o tom svědčí medvídci na něm.

„Promiň, musím do práce.“ Povím mu. Chci se taky vyhnout delšímu pokračování tohoto rozhovoru. Takhle brzy po ránu potřebuju kávu, než se začnu s někým vybavovat. Za půl hodiny stejně musím vyrazit.

Proklouznul jsem kolem něj, zamířil si to v poklidu do koupelny a přemýšlel nad tím, proč jsem mu ten klíč dával. Když tu se rozpomenu. Chodili jsme spolu už na základku. Ví o mně všechno. Jednou na střední jsem nedorazil do školy. Sháněl se po mně… navštívil i můj byt, a když uprostřed ticha zaslechl obrovský vzlyk, vložil veškerou sílu do toho, aby prorazil dveře. Povedlo se mu to a našel mě schouleného kousek od postele. V rukou jsem svíral žiletku a zkoumal krev, tekoucí mi po zápěstí…

Vyšel jsem z koupelny a prohlížel byt, abych zjistil, jestli už Cho-san odešel. Jenže můj pohled spočinul na jeho zádech.

„Co tu děláš?!“ vykřiknu na něj.

Mlčel … Přiblížil jsem se k němu a ihned ho udeřil pěstí do ramene.

>>Aki zarýval své nehty do mužových zad stále hlouběji. Snažil se tak umlčet své sténání. Stejně mu to nepomohlo. Černovlasý muž hladil jeho tvrdý penis stále silněji. Jazykem pomalu sjížděl po cestičce od hrudi až k němu. Lehce se zakousnul do jeho špičky. <<

„Co to znamená?“ zeptal se mě na příběh.

Strnul jsem. Co teď? Líčka se mi zalila červení rudé oblohy. Nenápadně jsem couvnul, abych se od něj vzdálil. Nejraději bych utekl nebo se alespoň propadl do země. Bylo to mé tajemství! Tajemství, které mělo zůstat navždy uchováno.

Mlčel jsem, ale ticho, jež obklopovalo tuto místnost, mě přivádělo do rozpaků. Měl bych něco říct, nějakou maličkost, aby ho to dostatečně uspokojilo… Honilo se mi hlavou.

Cho-san se prudce postavil a otočil se ke mně. Zadíval se mi do očí těma svýma ledově modrýma kukadlama.

„Já – já …“ začal jsem trochu neopatrně. Bál jsem se pokračovat. V místnosti se zastavil čas a vteřinová ručička se přestala pohybovat. Všimnul jsem si lehkého otazníku v jeho výrazu tváře. Zakrývalo ho však potěšení.

„Já píšu příběhy.“ Řeknu nadhozeně spisovatelským tónem, jako by to nic neznamenalo. Usmál se. Tvář se rozzářila a v očích mu vzplál načervenalý plamínek.

„Máš to dobré.“ Překvapeně se na něj podívám. Lehce nadzvednu obočí. Nevěřil jsem jeho slovům.

„Opravdu?“

„Jasně!“

„Neblbni prosím tě.“

„Já neblbnu.“

„Tak – děkuji.“ Vyšlo z mých úst. Podíval jsem se na hodiny, které visely na nedaleké zdi. Už mám být na cestě!

„Cho-san, musím jít nebo –“ Najednou se ke mně natáhnul a chytnul za ramena.

„Miluji tě.“ Prohlásil z ničeho nic.

Zůstal jsem nehnutě stát a pozoroval ho. Myslí to vážně? Jeho slova se zabořily hluboko do mé hrudi. Ruce se mi roztřásly. Opět nastalo to hluboké ticho.

„To říkáš proto, že jsi rozespalý.“ Šťouchnul jsem ho a usmál se. Stále neřekl ani slovo.

„Promiň, musím jít do práce, nebo to nestihnu.“ Pokračoval jsem ve větě před tím. Rychle jsem sbíral věci a házel je do brašny. „Potom zamkni.“

Netrvalo mi dlouho a stál jsem před domem. Já venku a Cho-san stále uvnitř? Proč jsem ho tam nechal sakra? Najednou se mi v hlavě zjevila vzpomínka, při které jsem si vzpomněl na jeho výraz, když objevil můj příběh… i na jeho výraz, když... „Miluji tě.“

 

4.875
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 40)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 29
Koupel proběhne ve veselém duchu. Bavíme se o svých zájmech a vykládáme si...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 24
Pomalu jsem kráčel ulicí, plně se soustřeďujíc na rytmus mých kroků. Můj dech...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
Bloudil jsme nákupním centrem. Už asi pět hodin. A to jsem ještě do žádného...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Premýšľal som: Je to predsa úplne jednoduché. V skratke: „Zbláznil som sa,“...